Když rodiče obrostou slámou

Ano, je to tak, na krátkou dobu jsme s J. osiřeli. Máťulka si sbalil raneček, pár plínek, nějaký ten pribiňák a spací pytlík a utekl ke své milované chůvě. Možná jen toužil po změně prostředí, nebo se potřeboval nadýchat čerstvého vzduchu na venkově, a možná nás už měl plné zuby. Každopádně si jej včera paní Š. se všemi proprietami odvezla ven z města a nám zůstal prázdný byt, kde nikdo nežvatlá, nekvičí ani nevýská, neshazuje knihy z police a neprská strouhanou mrkev. A začalo to být zvláštní.

Udat Máťulku je pro nás totiž docela problém. Ne, že bychom se o to zrovna snažili, ale pro každého prvorodiče (nejspíše i víceronásobného, což my dva nemůžeme posoudit) je chvíle, na kterou se zbaví středu svého vesmíru a má dovoleno zavzpomínat na léta volnosti, bezstarostnosti a bezdětnosti, darem, ba přímo psychoterapií. Jistě, jsou tu babičky. Pominu-li fakt, že jsou od nás několik stovek kilometrů daleko a představa, že jim vezeme Matyho 4 hodiny tam a 4 zpátky, kvůli dvouhodinové návštěvě kina, je malounko nereálná, je nutno vzít v potaz, že jsou to dámy pracovně, sociálně i zdravotně velmi vytížené, zatížené a abych to shrnula, prostě nehlídací. Nehledě k tomu, že pověsit někomu na krk dítě postižené, se nám nezdá být tak úplně košer, fair a vůbec, míváme kvůli tomu dost černé svědomí. Přiznávám, že v případech krajní nouze (rekonstrukce bytu, kombinace služební cesty jednoho rodiče a pracovního nasazení druhého), jsme sáhli i k tomuto extrémnímu řešení, které je ovšem organizačně, nervově a vůbec celkově pro všechny zúčastněné natolik na budku, že příště se tak stane pouze v případě, že jeden z nás zemře a druhý mu bude muset jet na pohřeb. A tak z času na čas využíváme služeb naší "placené příbuzné" - paní Š., která to samozřejmě dělá s láskou a nadšením sobě vlastním, ale nám to leze do kasičky.

Poté, co jsme se včera dozvěděli o Matýskově útěku z domu, prošli jsme si přímo učebnicově hned několika psychickými a emočními stavy, podobně, jako když dítěti umře křeček a ono zjistí, že ho maminka místo do krabice od bonboniéry, pohřbila do záchodové mísy. Jen opačně. Za zvířátkem se nejprve truchlí, následuje kratičké období smíření v naději, že se zítra půjde do zverimexu, pak přijde vztek, když potomek zjistí, že dalšího mazlíčka mu rodiče nekoupí a nakonec nadšení, poté, co si toho nového džungaráka prostě vyřve. My jsme plni elánu začali plánovat naše sirotčí odpoledne, jak se pojede do hlavního města do kina, pak na romantickou večeři, možná se projdeme potemnělými pražskými uličkami a doma si budeme nad lahví kvalitního vína sladce vrnět do oušek. Vybrali jsme film (samozřejmě 3D, od doby naší mladosti se toho dost změnilo a pouhé plátno s dvourozměrnými figurkami a reproduktory jako u domácího DVD, se dnes už nenosí), projekční místnost, restauraci, kde se fantasticky vaří, číšníci se nenápadně plouží mezi svíčkami osvětlenými stoly, všude bílé ubrusy a předkrm stojí tolik, co plná nádrž benzínu do Arthura. Naplánovali jsme si rande do detailu, vymyšlené to bylo skvěle, fáze nadšení v plném proudu. Ovšem pak se dostavila realita.

Po dost náročném pracovním dnu jsme se setkali v našem ztichlém bytě. Já byla navíc zklamaná z faktu, že jsem se právě pokusila vyzvednout Matýskovy ortopedické botičky, jež byly naordinovány v dubnu, schváleny pojišťovnou v květnu, objednány v červnu a dodnes nebyly nedoručeny. Vešla jsem domů, kde na mě bylo houknuto z ložnice unavené "nazdar ženo" a plácla sebou před televizi. Přibližně po hodině se zřítelnice oka mého nenápadně a tiše (až překvapivě, vzhledem ke své hmotnosti malého hrošíka) vplížila do obývacího pokoje a oklikou mě začala nahlodávat: "Hele a do toho kina musíme? Nejseš na to moc unavená?"

"Ne, broučku. Do kina nemusíme. A nezkoušej na mě tyhle fígle, pokud jít nechceš, klidně to řekni."

"Nechci."

Dopad jeho prosté odpovědi na mě měl poněkud více nasírací účinek, než jsem čekala. Dostala jsem se do období vzteku: "Večeři máš v přízemí. Já dneska nevařím."

"To mám jako jíst u sousedů?"

"Ne. Skoč do pizzerie. Dám si Hawai, žádné olivy."

Jelikož mu byl odpuštěn náročný celovečerní program s téměř zákonitou manželkou, J. laskavě přešel můj napučený tón a došel nám pro jídlo. Potom už si pamatuju jen okamžik, kdy slečna z Faktoru strachu blinkala pavouky a já se na gauči potřebovala obrátit na druhý bok. Vzbudila jsem se kolem deváté večerní, nádherně odpočatá, ba přímo vyspaná do růžova, připravená na příchod fáze smíření, jež se odehrávala na opačné straně bytu a o níž se tady v žádném případě nebudu rozepisovat, tohle není porno.

Aby to nevypadalo, že jsme na Máťulku celé odpoledne, potažmo večer ani nevzpomněli, musím situaci uvést na pravou míru. Těsně před usnutím jsme vedli hovor, vzhledem k nepřítomnosti syna poněkud zmatený, ovšem my dva jsme měli jasno: "Půjdeš přikrýt Matyho?"

"Ne, má teplé pyžamko. Ale jestli půjdeš okolo, zavři v dětském pokoji okno, aby mu v noci nebylo zima."

Prostě se nám stejskalo.

A to i ráno, kdy jsem připravovala snídani a do kuchyně vkráčel J., smutný jako šafářův dvoreček, les i louka a prohlásil, že byl u Matýska a ten ve své postýlce stále ještě není. Aby dodal svým slovům váhu, malounko popotáhl.

My dva nejspíš nevíme co chceme. Když nemáme prďolku komu vrazit, jsme mrzutí, páč nemůžeme do kina, divadla, cirkusu, jednoduše za kultůrou, když je konečně na pár hodin z domu, v pravidelných intervalech postáváme u dveří dětského pokoje, zaposloucháváme se do ticha v bytě a hledáme ono nikdy nekončící "tatatatáta nána nána". Ale ono to tak asi má být. Po letech, kdy jsme se smiřovali se závislostí na cigaretách, čokoládě, počítačových hrách a těch zelených proužcích želé, co jsou tak fantasticky kyselé, až se mi kroutí palce u nohou, je potřeba si přiznat, že nejtěžší absťák přichází, když nás opustí to naše uslintané štěstí, byť jen na jednu noc.