Malou díru v hlavě mám

Dalo by se o mně říct, že jsem "zapomnětlivá". Kdybyste na mě chtěli být hodní a ohleduplní. V praxi to znamená, že co si nenapíšu do diáře / do mobilu / na hřbet ruky, okamžitě zapomínám. V práci poněkud neštěstí, doma katastrofa. Otázky "kde máme" a "kam jsi dala" ostentativně ignoruji, nebo od boku střelím nejbližší vhodnou pozici hledaného předmětu. Tvářím se přitom velmi sebejistě  a v případě, že má  palba šla mimo, přecházím do defenzivy větou "kam sis to dal, tam to máš" nebo ještě lépe "máš si své věci uklízet".  Problém nastává v okamžiku, kdy bezpečně vím, že jsem TO měla v ruce, někam jsem TO velmi pečlivě uklidila a teď spěchám do práce / k lékaři / na cvičení, bez TOHO se neobejdu a schovka byla opravdu kvalitní. Zapojuji všechny členy rodiny včetně Matyho, který si v rozpacích cumlá paleček a v jeho očích čtu naprosto jasný soucit a bezmoc. Někdy mám u toho malého podvodníka pocit, že ví, o čem se mluví, ví kde to najít, ale protože nemluví a velmi sporadicky ukazuje, nemá možnost jak mi naznačit, že "je to ve druhém šuplíku komody, modrý šanon a krmila jsi mě termixem, když jsi to tam dávala".

Zapomínám předměty, dokumenty, oblečení, nejčastěji nákupní seznam, lidské tváře. Nikdy nezapomínám křivdu, nespravedlivé nařčení, hádku. J. by měl být pro svou trpělivost zasazen do skleněné vitríny a ukazován v muzeu. Když se jednou za tři až čtyři uherské roky pohádáme (a to jsem cholerik. Opravdu by měl dostat metál), já jsem do ruda a třesou se mi ruce, naprosto klidně spustí oči z monitoru, ohlédne se a pronese "že jsem ti nepopřál před pěti lety k svátku to víš, ale kam sis dala předevčírem klíče od auta už si nevzpomeneš, co?" unaveně vstane a pomáhá hledat. Po letech soužití ví, že mi v tom případě nesmí klást otázky týkající se inkriminovaného dne nebo činnosti "co jsi měla na sobě?", "kde všude jsi byla?", ale tiše a nenápadně zalovit na dně některé z mých kabelek. Podá mi klíče, políbí na tvář a zašeptá:"máš štěstí, že jsi krásná".

Klika je, že věci neztrácím. Jen si nepamatuju, kam jsem co odložila, zasunula, kde jsem to proboha nechala. Hitem minulé sezony byly krásné bleděmodré šaty. Vím, že když jsem je naposledy držela v ruce, bylo mi smutno, že se do nich nevejdu. Opravdu pochybuju, že bych měla tu sílu, nacpat je do odpadků, což sice ze zoufalství někdy se starým nepadnoucím oblečením udělám, ale moc dobře vím, že toho začnu litovat v okamžiku, kdy od domu odjedou popeláři. Určitě jsem si ty šaty nechala na ažněkdyzhubnu. Ale kde na mě čekají, zůstává stále otázkou. Prohledala jsem šatní skříň, ložnici, dětský pokoj, sklep, podívala jsem se pod rezervu v kufru auta. Šaty se prostě vypařily.

Nedávno jsem si myslela, že jsem se svou chabou pamětí klesla na úplné dno. Ten náš drobeček má prostě obrovskou smůlu, že neumí mluvit. Připomínáme mu to oba dnes a denně, ale nedostaneme z něj více než "táta" a velmi kategorické "ne". Bylo to okolo půl deváté večer, Maťulka seděl v obýváku mezi svými hračkami, kroutil se jako malý had a hmčel. Jemu, když se něco nelíbí, dělá prostě "hmmm". Velmi pravidelné, nikdy nekončící, připomínající kapky vody padající na hlavu a nutící jednoho zešílet. Jako malý metronom. Zkontrolovali jsme několikrát plenku, což bývá nejčastější důvod k hmm. Sucho. Horko? Zima? Bolest? Když už jsme prostě nevěděli kudy kam, šli jsme po paměti zpátky. Vzbudil se po odpoledním spánku, dostal svačinu, hráli jsme si, cvičili, vykoupali, oblékli do pyžamka, skoukli večerníčka, potom přišla K., chvíli jsme si povídali a..... !!! Nedali mu večeři! Je zvláštní jak si člověk zvykne na pravidelný režim u nemluvícího dítěte, které není schopno dát najevo, že má hlad. Místo "mamí, já chci papat" se s J. díváme v pravidelných intervalech na hodiny a počítáme dobu, která zbývá do dalšího krmení. Návštěva nás překvapila v okamžiku, kdy měl někdo zkontrolovat čas a říct "je skoro půl osmé, dáme mu najíst." Nacpali jsme Matyho až po okraj oblíbenou vanilkovou kaší a omlouvali jsme se mu ještě 3 dny.

Vrcholem mé sklerózy bylo minulé pondělí. Po obědě jsme seděly s kolegyněmi u kávy a měly zrovna velmi zajímavé téma k hovoru (určitě někdo diktoval recept na koláč nebo dával tipy na slevněné oblečení v outletech), když tu mi zazvonil mobil:

"Tady dětský rehabilitační stacionář, paní K., přijdete si někdy pro Matěje?"

Krve by se ve mně nedořezal. "Paní na hlídání nedošla?"

"Ne, víte, my na to tak nespěcháme, jsme tu do pěti, já jen, že touhle dobou bývá už dobře 2 hodiny doma."

"Moc se omlouvám, už to zařizuju."

Taková nezodpovědnost! Chůva nevyzvedne dítě ze školky a nepošle ani SMS! Nezavolá! No tohle! Obratem jsem vytočila její číslo, abych si vyslechla krutou pravdu. Mé dítě mi tiše a lehounce vypadlo z hlavy a já opravdu nenapsala dnešní datum do rozpisu. Paní neměla nejmenší tušení a navíc, chuděrka vyděšená, seděla v autě a spěchala do města. "Tak mám to otočit a jet pro něj?" Velmi, velmi hluboce jsem se jí omluvila, nasypala si na hlavu kbelík popela a řekla, že ji nebudu obtěžovat a že to vyřídím jinak.

Nenápadně jsem se přitočila k šéfovi a poprosila jej, jestli bych dnes zcela výjmečně nemohla odejít z práce dřív. Na otázku pročpak, jsem mu poněkud vyhýbavě zašeptala (nemusí všichni vědět, jak hluboko zeje díra v mé paměti), že bych potřebovala vyzvednout dítě ze školky, páč nemám hlídání. "Tys ho zapomněla v jeslích?!" zařval na celou místnost. "Seber se a padej pro něj!" a s těmito slovy mě vystrčil ze dveří. Jen co docvakly, otřásla se podlaha výbuchem smíchu.

Cestou do školky jsem koupila bonboniéru, oblíbený třešňový jogurt Matymu jako odpustek a pak už se jen omlouvala a děkovala. Tety ve školce byly hodné, uklidňovaly mě, že to nic, to se stane a že jim to nijak nevadilo, jen prý Matýsek nechtěl spinkat a jak že to děláme doma po obědě?  Předpokládala jsem, že jim mé dítě ukázalo to nejlepší co dovede a  odvětila jsem, že  jestli viděly, jak se Maťulka snaží postavit v posteli na hlavu, tak to bylo ono uspávání. Že jsem ještě na nic jiného nepřišla. Evidentně se jim ulevilo.

Myslím, že ohledně mého zapomínání, tohle bylo maximum, čeho jsem byla schopná dosáhnout. Musím si koupit velký nástěnný kalendář, aspoň dva zápisníky a tlustý, nesmývatelný fix.

Má cesta do Daleka a zpátky

Učím se francouzsky. Už 14 let. Šprtám slovíčka, gramatiku, čtu knihy v originále (Malý Mikuláš JE sice literatura pro děti, ale je tím pádem jednoduchý a je s ním sranda), v restauraci jsem schopná si objednat kafe a grepový džus. Rozhodla jsem se, že je čas získat o svých dovednostech lejstro s velkým kulatým razítkem. K mému lehkému zděšení se zkoušky z cizích jazyků u naší firmy konají ve 210 km vzdáleném městečku. Na samém jeho okraji. Skoro v lese. Kruciš!

Ujet v autě 400km za jeden den včetně vstávání o půl čtvrté ráno mi připadalo jako nesmyslný risk a zbytečnost. Na to jsem až příliš líná a stará. Přespala jsem tedy u kamaráda, což se ukázalo býti poněkud nevhodným řešením, jelikož jsme se dlouho neviděli a tudíž měli o čem mluvit 7 krásných hodin. Vstávat ráno brzy by nejspíš bylo lepší, než jít spát tak pozdě. Po tříhodinovém zamhouření oka jsem práskla budíkem o podlahu a zaplašila spásnou myšlenku vzdát bitvu bez boje a místo snahy vzpomenout si jak se francouzsky řekne omluvenka pro nepřítomnost v zaměstnání, se prostě trochu prospat.

Dorazila jsem na místo určení s těžkými víčky, plechovkou Redbullu v ruce a s hlavou vymetenou. Areál, ve kterém se měl nacházet učební blok C, budova 1-A, učebna 360, by se dobře uživil jako atrakce bludiště na pouti. Uniformovaný pracovník na bráně mi laskavě vysvětlil cestu, zabralo mu to pouhých 15 minut, celé to zakončil slovy "nebojte, to najdete, je to hned naproti" a popostrčil mě ke skleněným dveřím vedoucím do pekla.

Budova hned naproti byla rozlehlá, vysoká a slušně řečeno architektonicky zajímavá. Po dvaceti minutách pátrání a asi deseti dobrých duších, které mě ve snaze pomoci provedly vpodstatě celým přízemím a dvěmi nadzemními podlažími, jsem rezignovala a zavolala do kanceláře, že jsem sice v domě, ale nejspíš v jiné dimenzi a zatím to vypadá, že živá odsud nevyjdu. Paní na telefonu byla moc hodná, řekla, ať se vrátím k poslednímu schodišti a držím se cedulí. Nadšeně jsem přistoupila na novou hru a sledovala červené šipky. Ve finále jsem zjistila, že ony pomyslné drobečky z chleba končily 3 odbočky a dvoje schody před inkriminovanou učebnou.

Zkouška byla dlouhá, rozmanitá a hned po první otázce jsem došla k závěru, že je nad mé možnosti. Nezbylo, než se vrátit ve vzpomínkách ke školním létům a vyplnit test systémem Sazka-Sportka. Hlas, který se ozýval ze sluchátek, zněl sympaticky, francouzsky a rozumněla jsem mu každé páté slovo. Během rozhovoru se dvěmi sympatickými lektorkami jsem předvedla bezvadnou výslovnost slov oui a non. Ve chvíli, kdy jsem se snažila vytvořit větu o třech a více slovech, nedejbože souvětí, zamotávala jsem se v gramatických vazbách a časové posloupnosti. Po pár minutách jsem sama sobě přiznala porážku a už se do žádných větších akcí nepouštěla. Na konci dialogu jsem zoufalé zkoušející, která se mi seč mohla snažila pomoci, vykouzlila na rtech úsměv, když se mě zeptala: "Mohla byste nám vysvětlit, co znamená slovo líný ?"

"Jistě. To jsem já. Nechce se mi dělat."

Poděkovaly mi, informovaly mě, že výsledky zkoušky dostanu poštou a rozloučily jsme se.

Cesta zpět, která obvykle netrvá ani 3 hodiny a od té doby, co slavnostně otevřeli krásný Pražský okruh, se zkrátila skoro na 2, mi zabrala celé odpoledne. Za tunelem se popraly kamiony a zablokovaly celou dálnici kolem hlavního města. Má skvělá, nenahraditelná GPS mě místo návratu na starou, poměrně jednoduchou cestu, navedla do místních vesnic, satelitních městeček a pražských sídlišť. Těsně před barrandovským tunelem jsem se konečně směla vrátit na Jižní spojku, abych zjistila, že je v opravě. Prostě patron cestovatelů svatý Kryštof měl ten den napilno na úplně opačné straně zeměkoule.

Doma jsem dopadla na gauč, zavřely se mi oči a neprobral mě ani Matýsek, který zjistil, že za použití větší síly pohne dětskou ohrádkou a rozhodl se ji několikrát přestěhovat z obýváku do kuchyně a zpět.

Jak se říká - za zkoušku nic nedám. Mě stála 2 dny života, nervy nadranc a absolutní nechuť přiblížit se ještě někdy ve svém životě k dálnici D1. Příliš vysoká cena za zjištění, že jsem hloupá jako pixla s hřebíkama. Pofoukám svou uraženou pýchu, zavolám Pokoru, Snahu a Vytrvalost a za dalších 14 let snad budu natolik silná, abych to zkusila znovu.

Jak jsem zahájila Papírovou válku

Trvalo mi velmi, velmi, velmi dlouho, než jsem byla schopná si přiznat, že Matýsek má problém. Celé 3 roky jsem se na něj dívala skrz růžové brýle a namlouvala si, že je ještě moc malý, na všechno má dost času a konec konců ani lékaři z něj nebyli moudří, takže diagnóza veškerá žádná. Máme jen malinko opožděné dítě. Ne, že bych zrovna seděla s rukama v klíně, mé oblíbené "rekreační pobyty" v Motole, lázně, alternativní medicína, to všechno a místy i více zaměstnávalo celou naši rodinu. Poznámky okolí o tom, že bychom mu možná mohli pořídit průkazku ZTP, zažádat o různé sociální výhody a příspěvky pro handicapované, jsme tvrdošíjně ignorovali. Náš chlapeček přece NENÍ postižený!

Loňská zima mi ale dala velkou lekci. Když jsem ve sněhové vánici zaparkovala auto na opačné straně parkoviště než byl vchod to Tesca, vyndala Máťu zakukleného v několika vrstvách teplého oblečení a tudíž vážícího tolik co plná hokejová výstroj pro brankáře, a funíce a hekajíce ho přinesla do obchodu a nacpala do nákupního vozíku, pohár mé trpělivosti přetekl. A dost. Potřebujeme výhody, úlevy a všechnu možnou podporu. Jsem jen malá, slabá ženská a pokud existuje kouzlo, které mi péči o cvrčka ulehčí, chci svou čarovnou hůlku. V tomto případě průkazku.

Vyrazila jsem na Oddělení státní sociální podpory , vystála frontu romských spoluobčanů (a bylo mi stydno) a sympatické úřednice jsem se optala, co všechno můžu udělat výměnou za její všemocné razítko.

"Vyplníte formulář, seženete všechnu synovu zdravotní dokumentaci, necháte ji potvrdit od každého odborného lékaře v okruhu šedesáti kilometrů a přinesete jeho pasovou fotografii. Potom počkáte několik měsíců až let, než to tady zpracujeme a dostanete své výhody."

Není nic jednoduššího.

Vyplnila jsem dotazník, odevzdala zprávy od dětské lékařky, neuroložky, psycholožky a nevím kolika dalších -ložek a -logů a z reklamního letáku od fotografa, který dělal skupinový obrázek Matyho třídy, jsem vystřihla krásnou fotku odpovídajících rozměrů. A čekala jsem. A čekala. A čekala. 6 měsíců. Začátkem léta jsem byla vyzvána dostavit se na úřad a vyzvednout si doklad. Když jsem četla odůvodnění rozhodnutí - ... je těžce zdravotně postižený....  ... splňuje podmínky III. stupně... " a jiné chuťovky, ukápla mi slza. No, co se dá dělat.

Od paní za okýnkem jsem vyfasovala oranžovou kartičku, její modrou obdobu patřící za čelní sklo auta a optala se, kdy můžu očekávat zvýšení Matýskova kapesného na našem skromném rodinném účtu.

"A jaképak kapesné byste chtěla?"

"Příspěvek na péči, tady píšete, že syn odpovídá III. stupni postižení."

"Žádala jste?"

Ne. Myslela jsem si, že mu ty peníze věnuje ministerstvo samo od sebe z dobré vůle k narozeninám. "Ano, tady u vás."

" Bohužel, tohle řeší kolegyně. O patro výš. Budete muset vyplnit formulář, sehnat všechnu synovu zdravotní dokumentaci od odborných lékařů a počkat několik měsíců až let než to zpracují."

"Takže všechno ještě jednou pro vaši kolegyni, která sedí o 5 kanceláří vedle? Máte to k ní daleko?"

"Ano. Jako bonus k vám přijde náš osobní soukrommý posudkový lékař, aby zjistil, zda o stavu vašeho dítěte vy a všichni ti odborníci mluvíte pravdu, popřípadě vás usvědčil ze lži a na místě potrestal hlubokým opovržením."

Vrátila jsem se domů smířená s myšlenkou, že holt finance ze státní správy nevymámíme. Aspoň jsme to zkusili, hlady nebudeme.

Příspěvek jsme nakonec dostali. Rozhodli jsme se, že když už tu možnost máme, koupíme Máťovi všechny potřebné pomůcky, které mu ulehčí život a hlavně ho UŽ KONEČNĚ JEDNOU naučí chodit. Speciálně upravené kolo, chodítko, kočárek, interakivní hračky a učební pomůcky...

Když jsme na internetu našli co potřebujeme, protočily se nám panenky. Peníze od státu se ukázaly býti sice příjemnou, ale nepatrnou kapkou na dně studny. Z poslední návštěvy Úřadu jsem si matně pamatovala kancelář označenou cedulkou kompenzační pomůcky. Zajdu tam. Paní určitě bude mít dotazníček a pro jistotu s sebou vezmu všechnu Matýskovu zdravotní dokumentaci.

Hlavně, že se máš na co vymluvit...

Oblíbená věta mého táty. Neměla jsem ho za ni ráda. Fakt je ten, že ve většině případů, kdy tuhle větu pronášel, měl pravdu. Nemohla jsem si vysát v pokoji, jelikož jsem měla rozkoukaný film. "Pozděj" byla má oblíbená odpověď. Všechno jsem dělala pozděj. Nechápu, jak se mnou ti dva (máma s tátou, v té době Von a Vona) mohli přežít pubertu a já dospěla v jednom celku. Pozděj byl můj spolubydlící, doslova spolunocležník. Dělil se se mnou o domácí práce, nákupy potravin, vynášení koše, dělání domácích úkolů. Máma měla božskou trpělivost. Pozděje vzala na vědomí, a i když ho neměla ráda, postupem času se smířila s jeho existencí.

"Utři prach."

"Pozděj."

"Ne, teď."

"Tak jo."

"Nevidím ve tvé ruce prachovku."

"Páč ji tam nemám."

"A kdy ji budeš mít?"

"Pozděj."

"Ne, teď."

A takhle jsme si mohly vykládat do alelujá. Pak do toho vstoupil táta ve snaze podpořit druhého rodiče. "Proč neutíráš prach?" "Nemůžu, mám na nehtech čerstvý lak." "Hlavně, že se máš na co vymluvit."

Cítila jsem se uražená a samozřejmě jako každý správný puberťák, zneužívaná. Na tátu Pozděj neplatil. Táta měl kouzelnou formulku o výmluvách, která mě vytáčela do vysokých obrátek. Máma mi přála, aby můj potomek Pozděje zdědil. Abych si prý taky užila kultury. Naštěstí se zatím tento nešvar u Máti neprojevil, ale mám dojem, že spíš z nedostatku podnětů, jelikož ten moc povinností nemá. Teda, nějaké náznaky by byly, hlavně v době kdy má rodičům dát Pápá a jít spát, ale to se u nás prostě řeší radikálním položením do postele a zavřením dveří. Někdy to pomůže, někdy ne, ale s tím se chlapec musí za zavřenými dveřmi dětského pokoje vypořádat sám. Já jen konám pravidelné kontroly v pětiminutových intervalech, jestli dítě nevisí za nohy z lustru, nebo, v tom pravděpodobnějším případě, se neválí vedle postele na koberci s barvu nabírající modřinou na hlavě.

Když jsem si pořídila vlastní domácnost, Pozděj se musel odstěhovat. Pouštěla jsem ho jen nerada a se slzou v oku, ale nedalo se svítit. Zjistila jsem, k obrovské radosti mé mámy, že v bytě, pokud v něm žije člověk sám, nebo se spolubydlícím převážně mužského pohlaví, se sem tam musí uklidit, jinak nastává fáze tak-si-tady-shnijte-ve-špíně. Úděsné bylo i zjištění, že se se mnou do nového bytu přestěhovala i věta mého táty. Když se mi nechtělo převlékat postele, protože jsem se právě vrátila z práce a byla jsem unavená, když jsem si chtěla zakouřit, protože tohle je poslední krabička a další už si nekoupím, když jsem nejela dát opravit auto do servisu, jelikož ho nutně potřebuju a nové brzdy počkají, vždycky se vynořila. S postupem času a přibývajícími léty čím dál tím častěji.

A došlo k výměně rolí. Vrátil se Pozděj a skamarádil se s J. Je možné, že tu byl vždycky, ale nebyla jsem tu já, která by říkala Udělej, Přines, Utři, Vyměň.... A hrozné je, že jsem se přistihla, jak na jeho "Pozděj, teď mám práci" odsekávám "Hlavně, že se máš na co vymluvit."

Abych tátovi nekřivdila, má to i svá pozitiva. Většina prací, které jsou u nás potřeba je udělána relativně včas a nejlépe dělbou práce, nekopeme do starých použitých plínek pohozených po zemi, nepřetáká tu koš na špinavé prádlo, i když pravda je, že ten s prádlem na žehlení má určité problémy se svým nemenšícím se obsahem, můžeme jíst z čistých talířů čistými příbory. Když jsem zahájila svou běhací etapu, samozřejmě, že přišly okamžiky, kdy se mi ven nechtělo. Napadaly mě samé pádné důvody, proč nejít. Mrzne. Prší. Mám zlomenou ruku. Ale vždycky tu byla ona věta, která mě donutila se obléct a vyběhat si depku z těla.

Teď se musím zvednout, sednout si do auta a jet 200km na služební cestu. Nechce se mi na D1, je tam ošklivý beton, oškliví řidiči a ošklivé uzavírky. Arthur má nemocnou baterku, nechce startovat a za chvíli bude tma. Jsem malá, z auta špatně vidím a zlí velicí kamioňáci mi svítí do očí.

Momentíček, je to tady: "hlavně, že....."

Dík, tati. Už jdu.

Smutné zamyšlení nad stavem ledničky

Naše krásná zánovní bílá dvoumetrová Whirpoolka zná jen dva stavy: prázdná a plná k prasknutí. Nic mezi tím. Záběry z reklam na umně vyskládané jogurty v přihrádce, zeleninu a ovoce dekorativně naaranžované v patřičných šuplících, vejce srovnané jedno vedle druhého jako podle pravítka ve speciálním dveřním vajíčkovém držáku, se chaosu, který vládne u nás nepřibližují ani vzdáleně.

Nastane-li varianta první, velmi zajímavým se stává fakt, že J. otevírá dveře v pravidelých hodinových intervalech a pokaždé něco vytáhne. Bezpečně vím, že když jsem se naposledy dívala, krčil se v oddělení na maso kousek salámu, tak malý, že na něj bylo škoda té fólie, ve které byl zabalený a v horní poličce poloprázdná láhev s okurkami. Můj partner jako zázrakem staví na stůl jogurty, ovoce, sýry, misku včerejší polévky a jiné dobroty. Je pro mě záhadou.

Dobrá, je potřeba nakoupit. Zajedu do Tesca pro pár základních potravin. Po dvou hodinách se vracím obtěžkána šesti až osmi igelitkami a prosím J., aby se vrátil do auta pro krabici s mlékem a balené vody. Přichází varianta druhá. Po deseti minutách zjišťujeme, že lednička už nepozře ani plátek šunky a přerovnáváme potraviny ve snaze udělat malý kousek místa. Většinou se snažím nakupovat zdravě. Faktem je, že zeleninu evidentně za až tak prospěšnou nepovažuju, a tak na dno dopadají dvě rajčata a pár malých mrkviček. Na čem ale ujíždíme, jsou mléčné výrobky. Neskutečná kvanta jogurtů, pribiňáků, sýry, kysaná mléka jsou nacpány do jedné, většinou dvou poliček. Abych klukům udělala radost, přidávám kousek salámu a dětskou paštiku. Jako správná oběť reklamy se chlácholím myšlenkou, že na všem co je popsáno jako vhodné pro děti se podílejí samé zdravé ingredience a vůbec žádná "éčka". Roztomilý omyl.

Druhý den otevírám dveře, abych nachystala snídani. I když jsem si stoprocentně jistá, že jsem si koupila minimálně 4 jogurty své oblíbené značky, nenajdu po nich ani kelímek. Kokos s čokoládou jakoby se vypařily. Usmívá se na mě množství ovocných prevítů, které nemůžu ani vystát a koupila jsem je mé lepší polovičce, když je má tak rád. Zkusila jsem už i lístečkovou metodu, čitelně jsem napsala své jméno na všechno, co jsem si chtěla uchovat pro svůj mlsný jazýček a v odpověď jsem dostala cedulku s nápisem "lístek jsem našel, přečetl a vyhodil". V tom lepším případě. Horší varianta je věta "tys to snad měla podepsaný?" Ach jo.

Rozdělila jsem tedy ledničku na sekce. Jednu pro Matěje, jednu pro mě - plísňové sýry, které kluci neradi a jiné dobroty, a jednu pro všechny, respektive pro J. a na vaření. Několikrát jsem na nové uspořádání upozornila. Bohužel u mé životní lásky se postupem času vyvinula mimo částečné hluchoty (kterou, jak jsem zjistila, trpí většina manželů a slyší jen to co chtějí) také selektivní skleróza. Nechám si mnohokrát potvrdit, že danou informaci přijal a rozumí jí (jsem letová dispečerka a vypadá to, že dost deformovaná svým zaměstnáním) a přesto se z mé části ledničky systematicky ztrácejí dobroty. Jsem si naprosto jistá, že Maťulka na ně nedosáhne, i kdyby byl schopen přisunout si židličku.

Polička zabraná pro věci nachystané na vaření taky nedošla odezvy. Věta "miláčku, tu šunku nejez, potřebuju ji do plněného kuřete" se nesetkala s porozuměním. Moje chyba. Neměla jsem se smířit se zahuhňaným "tak jo" uprostřed rozehrané PC hry. Opět jsem zavedla papírky. Nápis "ten eidam je na neděli k těstovinám" byl sveřepě ignorován a sýr zlikvidován. Na můj hysterický výstup na téma - a co dám na špagety - mi bylo nabídnuto, jestli bych se nechtěla uklidnit, že ho J. koupí v neděli ráno, až vstane. Opáčila jsem, že o půl jedné po poledni mi už bude k ničemu.

A takhle to u nás chodí. Jiné páry se hádají o nevěře, o penězích, o špatné výchově potomstva, u nás frčí ukradená kinder vajíčka. Dokud je to mezi námi třemi největší důvod k sváru, díky Bohu za to.

Nechci, ale musím

Nechci spoustu věcí. Věšet prádlo, vařit koprovku, jíst koprovku, párovat ponožky a přemýšlet, proč mi v každé várce jednu pračka sežere, vstávat brzy ráno do práce, utírat prach z poslední police ve skříni, mýt okna těsně před vánoci, když jsem se na to na podzim vybodla, vozit svého tříletého syna v invalidním kočárku. Nechci, ale musím. Jak říká má kamarádka - dětma nezatopíš. Svět se prostě otáčí pro mě tímhle pokřiveným směrem, a nezbývá než se smířit se situací.

Nechci si tu stěžovat a vylévat srdíčko (nechci a nemusím, ale můžu), ani nemám v plánu vykládat o tom, jaké požehnání pro nás Matýsek je. Teda on je, ale mezi jiným v tom smyslu, že ze mě dělá lepšího člověka. Sama s údivem koukám, jak jsem schopná překonat svou chronickou lenoru, přerovnat žebříček hodnot a své koníčky a záliby šoupnout na nejnižší příčky. Možná ne až úplně dolů, tam se krčí cestování a velikonoční úklid, ale jsem ochotná mnoho obětovat.

Má kamarádka, která čeká druhé dítě, opět holčičku a od svého milého sympatického manžela má ultimátum - do třetice kluk nebo rozvod, se nedávno rozplývala nad tím, jak celou situaci kolem Matyho zvládám. Ona prý by nemohla. Ona? Já žít v jejím podivném nerovnovážném manželství s takovým pokladem, o který se může opřít každé sudé úterý v 7 večer, to bych neustála! Vztah, ve kterém se mu nemůže svěřit s tím co ji trápí, že se rozvádí kamarádka, že nevyšla s mateřskou, že jí bylo celý den smutno a je ráda, že on je konečně doma, to by bylo pro mě malé peklo na zemi.

Vadí mi, když musím Matyho zohledňovat vůči jiným dětem. Že ho nemůžu nechat pobíhat po hřišti, sedět na pískovišti a dělat s ním bábovičky, poněvadž vím, že v jeho případě by nešlo o pouhou výrobu, ale svými pískovými výtvory by se hned na místě dost přecpal. Nemám ráda, když na plavání učitelka řekne, že děti budou skákat ze schůdků a Maty z okraje bazénu. Nesnáším tohle rozlišování, i když vím, že je v jeho zájmu. Na stupínku by ho ona neudržela a dole by se on ukuckal spolykanou vodou. Jsem alergická na krájení vepřových řízků na mikroskopické kousky, aby drobátku línému použít chrup náhodou nezaskočilo. Ano, tohle si můžu ušetřit použitím mixéru, ale to by mi musely ruce upadnout. Přiznat si, že můj syn může jíst jen mixovanou stravu. Jsem vystrašená nechat ho samotného v posteli, když nevím, čeho všeho by byl schopen. Každý večer s ním sedím v pokoji do chvíle, kdy mu začnou padat víčka a existuje relativní jistota, že už nepřeleze zábranu a nenaťuká si dole šišku. Nemám už náladu na přebalování, natož nakupování plínek. Ještě chvilku a do žádných se nevejde. A mě nezbude, než pokorně vstoupit do zdravotnických potřeb a koupit plenky pro dospělé. Fuj. Ale přes to všechno vím, že v Africe umírají děti hladem a v Americe se kácí deštné pralesy. Že tátové utíkají od rodin a puberťáci páchají sebevraždy. Že vždycky to může být horší než to je. Že na světě existují opravdové problémy.

Když přijedeme na víkend k babičce, při téměř každém pokusu Matýska zvednout ze země dostanu vynadáno, ať toho nechám, že je těžkej a ať to jde laskavě udělat J., nebo to udělá ona sama. Má asi 40kg a artritidu. Nenechala bych ji zvednout ani tašku s nákupem, kdyby to bylo na mně. Pokaždé se jí zeptám, jestli se tedy k nám nastěhuje a bude cvrčka zvedat ona, když má pocit, že pro mě je to příliš namáhavé.

Takhle reaguje spousta lidí. Jsem moc ráda, když se to stane při vystupování z autobusu, nějaká dobrá duše mi nabídne pomoc s kočárkem, ale začínám být lehounce otrávená poznámkami o tom, jak musí být náročné pečovat o handicapované dítě. Poznámky "vy se ale nadřete" nebo "to chce asi kondičku, co?" mi začínají trošinku lézt krkem. Vždycky mám tendence odseknout něco v tom smyslu, že Maty by vstal a došel si sám, ale dělá mi neskutečnou radost ohýbat svou pokřivenou páteř a rýsovat bicepsy.

Mám obrovské štěstí. Funkční rodinu a milujícího partnera. Máme střechu nad hlavou a co jíst. Vycházím s penězi a mám spoustu přátel a kamarádů, se kterými se dá popovídat, postěžovat si, vyplakat se jim na ramenou, podělit se o radost, když Maty udělá krok vpřed. Ať můj den vypadá jakkoliv hekticky a já večer usínám únavou u zpráv, vždycky se ráno probudím a mám nač se těšit a zač děkovat. Jsem spokojená s tím jak to je. A lidem v mém okolí nezbude, než se s tím smířit.

Ztráty a nálezy

2004

Sedíme v krásné, několikahvězdičkové restauraci poblíž školy. No, těch hvězdiček zas moc nemá. Dobře, krása je také relativní pojem. Fajn. Sedíme v zakouřené hospodě. Ale máme to tam všichni rádi. Strávili jsme tam studia. U baru má pro nás majitel rezervovaná místa jen pro případ, že by někdo z nás přišel. Když slavíme narozeniny, přidává se s blahopřáním. Jsou to naše druhá kasárna. Víme, že je to nejspíš poslední večer, kdy se scházíme všichni, máme po státnicích. Pomalinku se propíjíme do různých stádií opilosti. Výborně se bavíme a odmítáme si připustit, že zítra se rozjedeme do všech koutů republiky a je jen malá šance, že se nám podaří znovu sejít v podobné sestavě.

Když jsem přijela domů k rodičům, přepadla mě několikadenní hluboká depka. Bylo to 6 nádherných let, kdy jsem získala spoustu přátel, zážitků, vzpomínek a tvářila jsem se, že i vědomostí. 12 semestrů jsem pilně předstírala inteligenci a namáhala své pomalu odumírající paměťové buňky. Otec mi tehdy dost drasticky vpálil do tváře, že bych se měla uklidnit a smířit se s tím, že tohle všechno je pryč. Ze vzteku jsem snědla celou oříškovou bonboniéru.

2005 - 2009

Táta se mýlil. Scházíme se víceméně každý rok, pácháme "tématická sezení". V roce 2006 frčely narozené děti, 2007 a 2008 kulatiny většiny osazenstva. Když se přidal rozvod, shodli jsme se, že to až takový důvod k oslavě není a sešli jsme se jen tak, když už bylo k dispozici prasátko a šťeňátko. K jídlu a pití, samozřejmě, ve jmenovaném pořadí - aby nedošlo k mýlce.

Vždycky se s J. na tyhle akce těšíme. Jsme zvědaví kdo se dostaví, kdo ne, kdo se oženil, vdal, povil syna či dceru, zasadil strom, zrekonstruoval byt, odjel do Afghánistánu, vrátil se z Iráku, prostě jsme lačni novinek. Mimochodem, většinu osazenstva tvoří vojáci, což vysvětluje vše. Aspoň doufám.

2010

Opět v plné sestavě. Po dlouhé době. Slaví se jedny z posledních třicátin, teď už to s námi půjde jenom z kopce. Příliv dětí poněkud stagnuje, ovšem nic není ztraceno, většina párů chystá druhé kolo. Řeší se samé důležité věci, jako nešťastná situace u firmy a politika. Chlapi srší vtipem. Směju se tak, až mě rozbolí břicho. Stýskalo se mi. Kamarádka, ketrou posledních pár let cosi trápilo a hubla a byla smutná je dnes jako sluníčko, její manžel nás baví příběhy z mise a lyžování ".... a ta paní prostě nebrzdila. Koukám jak na mě jede, nezpomaluje a já přivázaný ke snowboardu nemám kam uhnout. Narazila mi do ramene a prostě se vypla". Kluk, který přišel o přítelkyni nenechává nic náhodě a vplouvá do neznámých vod kamarádek oslavenkyně. Je sympatický a zábavný a všichni mu to přejeme. Kmotra našeho Matěje přivedla svou novou známost "na schválení". Má kliku, vlčáci byli v dobré náladě a partner testem prošel. Prostě vydařený večer, někteří sice usnuli dřív než je zdrávo (jo, musela jsem o půlnoci zapadnout do spacáku, protože jsem nespala asi 3 měsíce a po pár pivech to mé oči prostě vzdaly a zavřely se), jiní dostáli zvyku a šli si ducnout v 6 ráno, aby byli v devět čilí a za volantem co nejméně nebezpeční. Tak jo, přeháním. Měli tam střízlivé manželky, které si je odnesly na sedadlo spolujezdce, připoutaly a doma po výživné česnečce uložily do postýlky. Počasí nám přálo, prasátko bylo chutné, pivo vychlazené, nálada skvělá. Doufám, a pevně v to věřím, že takhle to půjde rok co rok až do zblbnutí. Mám ty postavičky moc ráda a doufám, že přijde chvíle, kdy si budeme moci společně povídat o vnoučatech a nových endoprotézách. Zatím se budu těšit na příští léto.

4 kola, 1 blondýna a hromada potíží

Mám řidičák 13 let. Jsem skvělá řidička. Mám za sebou několik tisíc kilometrů, jednu policejní kontrolu, jednu nezdařenou navigaci a jednu malinkou bouračku. A poplatek 50,- Kč za neuvedení změny trvalého bydliště do patnácti dní. Kdo mohl tušit, že na to úřady tak spěchají? Stěhovali jsme se teprve na jaře 2008. 

O fešném policistovi, který sympaticky ignoroval nepřítomnost jakéhokoli dokladu v mé kabelce už jsem psala. Nezdařená navigace se udála v Brně na přehradě, a fakt to nebyla moje vina, J. prostě nepochopil má naprosto jasná gesta. (Chlap, který se teď ušklíbne by měl dostat přes držku). Malinko jsme promáčkli naší krásné Felicii Anastázii (není to už úchylka - pojmenovávat auta?) blatník, druhé auto do něj otisklo svůj nepoškozený plastový nárazník a nikdy jsme nenašli odvahu vjet s ní do servisu a přiznat chybu. Prodali jsme ji tak jak byla a dobře nám tak, odrazilo se to na ceně.

Malinká bouračka se udála vloni před vánoci a opět jsem v tom zcela nevinně. Týden před Štědrým dnem jsem pojala fantastický nápad. Pojedu do obchodního megacentra, nakoupím tam na jednom místě horu dárků pro celou dost rozsáhlou rodinu, a možná si udělám jednu malinkou radost. Nebo dvě. Ale hlavně neutrácet. J. se vrátil z práce, předal mi klíče od Arthura (Ford Mondeo kombi, je to malinký tank ale obrovské osobní auto) a se slovy "jeď opatrně, právě nasněžilo" kecnul unaveně na gauč. První zatáčka byla moje. Ono právě nasněžilo znamenalo "od samého rána padá a padá a silničáři jsou zalezlí ve vytopených kanclech a bojí se namočit si auta". Fakt to nebyla moje chyba. Chtěla jsem vjet do zatáčky, ještě na parkovišti, ale kola nejenže se neotočila, ale elegantně se sklouzla v čerstvé závěji a ještě ukecala brzdy, aby nefungovaly. Ty se holky sice snažily, okamžitě poté, co jsem zjistila, že se ženeme do průšvihu, ale ten po*ělanej zas*anej ABS jim v tom ochotně zabránil.

Ozvala se rána a třískot rozbitého skla. Rozklepaly se mi kolena a brada. Já NIKDY nebourám! Já jsem slušná, vychovaná, vcelku inteligentní blondýna, která UMÍ řídit auto! Vystoupila jsem a šla čelit následkům. Škoda 120L, nesmyslně zaparkovaná uprostřed křižovatky (já říkám, že za to nemůžu) měla rozbité zadní světlo a promáčklý nárazník. Vzhledem k věku vozu škoda za 250,- Kč. Spadl mi kámen ze srdce. Ne nadlouho. Můj zelenomodrý zrak spočinul na mém oblíbeném šedém vozítku a upustil slzu. Arthurek měl rozbitou masku, nárazník se vysypal do sněhu jako puzzle a kapota zela nepřirozeně do vzduchu ve tvaru obráceného V. Pohladila jsem ho a omluvila se. Nahlas. Procházející pejskařka se optala, jestli nejsem v šoku a nechci lékaře. Udělala jsem jedinou rozumnou věc, která mě napadla. Zavolala jsem J.. Nejdřív se bál o mé zdraví, když ale z balkonu viděl, že se "celkem nic nestalo" zasmál se a přišel mi pomoci. Všechno jsme nafotili, autíčko odvezli zpátky na parkoviště a vychovaně nechali majiteli škodovky vzkaz, že je nám líto, že se upřímně kajeme a ať zavolá, kolikpa by na opravu potřeboval. V servisu nám Arthurka "provizorně" opravili (tak provizorně, že kromě malé promáčkliny nad přední maskou není poznat, že měl kdy bebí), majitel nabouraného vozítka si vzal tři tisíce, evidentně v nadšení, že budou hezké vánoce a situace byla na nějakou dobu vyřešena.

Nějaká doba se z pár týdnů protáhla téměř na rok. Částka na opravu se ukázala býti poněkud nad naše možnosti a poté, co jsme se trochu oklepali (8 měsíců, ten ťukanec pro nás musel být evidentně šok) se J. začal zajímat o náhradní díly na internetu. Nejenže je poměrně levně sehnal, ale v rámci všech možných reklam a výhodných nabídek, které na něj vykukovaly ze skoro každého otevřeného mozzilového okna, došel k závěru, že mamé špatné brzdy, nejméně všechny, úplně zničené tlumiče, taktéž 4, o filtrech se nedá mluvit, svíčky v háji a motor na celkovou výměnu. Včas jsem ho zabrzdila. Odvezli jsme auto k renomovanému opraváři, nechali si udělat odhad oprav (naštěstí se J. ve většině bodů mýlil, jinak bychom milého Arťulku mohli rovnou postavit k popelnici pro bezďáky) a půjdeme se zeptat madam banky, jestli by byla tak laskavá a pustila chlup. Několik desítek tisíc chlupů. Nevadí. Naše autíčko milujeme skoro jako člena rodiny a žádná cena není dost vysoká. Pod stromeček dostane úplně nový předek, čepy, klínový řemen a stabilizátory řízení. Pokud jde o mě, zní mi to všechno jako výčet portugalských pobřežních vesnic, ale budiž. Dokud si na jeho vyhřívaných sedačkách budu moci vozit svůj pohublý zadek, snesu mu modré z nebe.

A máme tu další level!

Začal nový měsíc a náš Matýsek úspěšně pokračuje ve svém plánu utéct z domu. Přesně jak jsem předpověděla. Jsem ve svých proroctvích tak dobrá, že bych se tím mohla živit. Jako tuhle posledně: varovala jsem J., že pokud opravdu míní sníst tu pochybnou, lehce plamenem přešlou sekanou, nebude mu dobře. Měla jsem pravdu, ale z následků žádnou radost.

Popořádku. Dnes dostal Maty DAR. Tak trošku danajský, ale přesto praktický a potřebný. Dostal svou první velkou postel, která má na délku více než 100 cm a žádné žbrdlení. To je pro malý. A přesto, že tatínek urputně trvá na oslovení tymojemalémiminko, svéhlavě ignorujíce mé poznámky o tom, že říkat tak bezmála čtyřletému klukovi hraničí s týráním dítěte, je to už malej chlap. Náš jediný syn přesáhl délku jednoho metru, váhu patnácti kil, které byla stará postel ještě schopná snést a unést, a bylo potřeba reagovat.

J. se k úkolu postavil čelem a s vervou. V dětském pokoji toho času stály postýlky dřevěná a cestovní, a zřítelnice oka mého k nim po pár hodinách šroubování a nadávání na neschopnost personálu dané firmy přibalit do krabic správný počet šroubů a matiček, přidala nádhernou konstrukci z masivu, jejíž okraje pečlivě obalil červenými, zelenými, žlutými a modrými chrániči. Já věděla, že mu výběr barev nemám svěřovat. Se slovy "Ty dvě zlikviduju zítra" opustil dětský pokoj a další tři dny do něj nevstoupil.

Zase to zůstalo na ženské. Neděle neneděle, po snídani jsem popadla šroubovák, klíče a kleště a zlikvidovala vše co přebývalo. Ještě jsem trochu pohýbala nábytkem, aby pokojíček k něčemu vypadal a po obědě provedla první test úspěšnosti. Položila jsem unavené robě na válendu a ve strachu, co všechno hrozného by se mu mohlo stát, kdyby přes duhovou zábranu přepadl, jsem se usadila do protějšího křesla a čekala až usne. Po hodině, kterou Maty strávil pokusy postavit se na hlavu a následně spadnout na zem, a kterou já strávila marným bojem s klížícíma se očima, jsem pokus vzdala. Odnesla jsem ho do obýváku a prostě jsem počkala, až Maty standartně usne uprostřed hry (opravdu má v jedné ruce autíčko, ve druhé medvěda, něco jim zaníceně vykládá a zničehonic mu padne brada na prsa a spí. Je docela legrace to sledovat) a přenesla jej do pokoje. Teď je večer a já doufám, že noční uspávání proběhne poněkud klidněji než předešlé, fakt se mi nechce spát v houpacím křesle, když musím zítra do práce.

A teď k tomu pokroku. Už několik let se mne lékaři všech možných odborností, pediatry počínaje, přes ortopedy, genetiky a internisty, ORL konče, ptají, zda dítě 1) leze, 2) umí se postavit, 3) chodí kolem nábytku. Jakoby tyto tři dovednosti byly klíčem k úspěšnému a kvalitnímu životu. "Chceš na vysokou? A lézt umíš?" Většinou je má odpověď ne, ale z jejich reakce mám pocit, jakoby mne podezřívali ze lži. Ano. Zakazuju svému synovi se vyvíjet, páč je to taková legrace!

Tak dnes konečně mohu na další z jejich otázek odpovědět kladně. Bod 3 máme v kapse. Na vlastní oči jsem večer viděla své dítě, jak se snaží utéct před miskou zeleninové polévky na druhou stranu konferenčního stolku. A že to byla rychlost! Zatím tedy ukračuje pouze doleva, naopak jen v doprovodu maminky, ale nevadí. Jde jen o rozmístění pomůcek. Na jedné straně stolu pribiňák, na druhé talíř s brokolicí a myslím, že doprava to půjde velice brzy.