Malou díru v hlavě mám

Dalo by se o mně říct, že jsem "zapomnětlivá". Kdybyste na mě chtěli být hodní a ohleduplní. V praxi to znamená, že co si nenapíšu do diáře / do mobilu / na hřbet ruky, okamžitě zapomínám. V práci poněkud neštěstí, doma katastrofa. Otázky "kde máme" a "kam jsi dala" ostentativně ignoruji, nebo od boku střelím nejbližší vhodnou pozici hledaného předmětu. Tvářím se přitom velmi sebejistě  a v případě, že má  palba šla mimo, přecházím do defenzivy větou "kam sis to dal, tam to máš" nebo ještě lépe "máš si své věci uklízet".  Problém nastává v okamžiku, kdy bezpečně vím, že jsem TO měla v ruce, někam jsem TO velmi pečlivě uklidila a teď spěchám do práce / k lékaři / na cvičení, bez TOHO se neobejdu a schovka byla opravdu kvalitní. Zapojuji všechny členy rodiny včetně Matyho, který si v rozpacích cumlá paleček a v jeho očích čtu naprosto jasný soucit a bezmoc. Někdy mám u toho malého podvodníka pocit, že ví, o čem se mluví, ví kde to najít, ale protože nemluví a velmi sporadicky ukazuje, nemá možnost jak mi naznačit, že "je to ve druhém šuplíku komody, modrý šanon a krmila jsi mě termixem, když jsi to tam dávala".

Zapomínám předměty, dokumenty, oblečení, nejčastěji nákupní seznam, lidské tváře. Nikdy nezapomínám křivdu, nespravedlivé nařčení, hádku. J. by měl být pro svou trpělivost zasazen do skleněné vitríny a ukazován v muzeu. Když se jednou za tři až čtyři uherské roky pohádáme (a to jsem cholerik. Opravdu by měl dostat metál), já jsem do ruda a třesou se mi ruce, naprosto klidně spustí oči z monitoru, ohlédne se a pronese "že jsem ti nepopřál před pěti lety k svátku to víš, ale kam sis dala předevčírem klíče od auta už si nevzpomeneš, co?" unaveně vstane a pomáhá hledat. Po letech soužití ví, že mi v tom případě nesmí klást otázky týkající se inkriminovaného dne nebo činnosti "co jsi měla na sobě?", "kde všude jsi byla?", ale tiše a nenápadně zalovit na dně některé z mých kabelek. Podá mi klíče, políbí na tvář a zašeptá:"máš štěstí, že jsi krásná".

Klika je, že věci neztrácím. Jen si nepamatuju, kam jsem co odložila, zasunula, kde jsem to proboha nechala. Hitem minulé sezony byly krásné bleděmodré šaty. Vím, že když jsem je naposledy držela v ruce, bylo mi smutno, že se do nich nevejdu. Opravdu pochybuju, že bych měla tu sílu, nacpat je do odpadků, což sice ze zoufalství někdy se starým nepadnoucím oblečením udělám, ale moc dobře vím, že toho začnu litovat v okamžiku, kdy od domu odjedou popeláři. Určitě jsem si ty šaty nechala na ažněkdyzhubnu. Ale kde na mě čekají, zůstává stále otázkou. Prohledala jsem šatní skříň, ložnici, dětský pokoj, sklep, podívala jsem se pod rezervu v kufru auta. Šaty se prostě vypařily.

Nedávno jsem si myslela, že jsem se svou chabou pamětí klesla na úplné dno. Ten náš drobeček má prostě obrovskou smůlu, že neumí mluvit. Připomínáme mu to oba dnes a denně, ale nedostaneme z něj více než "táta" a velmi kategorické "ne". Bylo to okolo půl deváté večer, Maťulka seděl v obýváku mezi svými hračkami, kroutil se jako malý had a hmčel. Jemu, když se něco nelíbí, dělá prostě "hmmm". Velmi pravidelné, nikdy nekončící, připomínající kapky vody padající na hlavu a nutící jednoho zešílet. Jako malý metronom. Zkontrolovali jsme několikrát plenku, což bývá nejčastější důvod k hmm. Sucho. Horko? Zima? Bolest? Když už jsme prostě nevěděli kudy kam, šli jsme po paměti zpátky. Vzbudil se po odpoledním spánku, dostal svačinu, hráli jsme si, cvičili, vykoupali, oblékli do pyžamka, skoukli večerníčka, potom přišla K., chvíli jsme si povídali a..... !!! Nedali mu večeři! Je zvláštní jak si člověk zvykne na pravidelný režim u nemluvícího dítěte, které není schopno dát najevo, že má hlad. Místo "mamí, já chci papat" se s J. díváme v pravidelných intervalech na hodiny a počítáme dobu, která zbývá do dalšího krmení. Návštěva nás překvapila v okamžiku, kdy měl někdo zkontrolovat čas a říct "je skoro půl osmé, dáme mu najíst." Nacpali jsme Matyho až po okraj oblíbenou vanilkovou kaší a omlouvali jsme se mu ještě 3 dny.

Vrcholem mé sklerózy bylo minulé pondělí. Po obědě jsme seděly s kolegyněmi u kávy a měly zrovna velmi zajímavé téma k hovoru (určitě někdo diktoval recept na koláč nebo dával tipy na slevněné oblečení v outletech), když tu mi zazvonil mobil:

"Tady dětský rehabilitační stacionář, paní K., přijdete si někdy pro Matěje?"

Krve by se ve mně nedořezal. "Paní na hlídání nedošla?"

"Ne, víte, my na to tak nespěcháme, jsme tu do pěti, já jen, že touhle dobou bývá už dobře 2 hodiny doma."

"Moc se omlouvám, už to zařizuju."

Taková nezodpovědnost! Chůva nevyzvedne dítě ze školky a nepošle ani SMS! Nezavolá! No tohle! Obratem jsem vytočila její číslo, abych si vyslechla krutou pravdu. Mé dítě mi tiše a lehounce vypadlo z hlavy a já opravdu nenapsala dnešní datum do rozpisu. Paní neměla nejmenší tušení a navíc, chuděrka vyděšená, seděla v autě a spěchala do města. "Tak mám to otočit a jet pro něj?" Velmi, velmi hluboce jsem se jí omluvila, nasypala si na hlavu kbelík popela a řekla, že ji nebudu obtěžovat a že to vyřídím jinak.

Nenápadně jsem se přitočila k šéfovi a poprosila jej, jestli bych dnes zcela výjmečně nemohla odejít z práce dřív. Na otázku pročpak, jsem mu poněkud vyhýbavě zašeptala (nemusí všichni vědět, jak hluboko zeje díra v mé paměti), že bych potřebovala vyzvednout dítě ze školky, páč nemám hlídání. "Tys ho zapomněla v jeslích?!" zařval na celou místnost. "Seber se a padej pro něj!" a s těmito slovy mě vystrčil ze dveří. Jen co docvakly, otřásla se podlaha výbuchem smíchu.

Cestou do školky jsem koupila bonboniéru, oblíbený třešňový jogurt Matymu jako odpustek a pak už se jen omlouvala a děkovala. Tety ve školce byly hodné, uklidňovaly mě, že to nic, to se stane a že jim to nijak nevadilo, jen prý Matýsek nechtěl spinkat a jak že to děláme doma po obědě?  Předpokládala jsem, že jim mé dítě ukázalo to nejlepší co dovede a  odvětila jsem, že  jestli viděly, jak se Maťulka snaží postavit v posteli na hlavu, tak to bylo ono uspávání. Že jsem ještě na nic jiného nepřišla. Evidentně se jim ulevilo.

Myslím, že ohledně mého zapomínání, tohle bylo maximum, čeho jsem byla schopná dosáhnout. Musím si koupit velký nástěnný kalendář, aspoň dva zápisníky a tlustý, nesmývatelný fix.