čtvrtek 21. října 2010

Má cesta do Daleka a zpátky

Učím se francouzsky. Už 14 let. Šprtám slovíčka, gramatiku, čtu knihy v originále (Malý Mikuláš JE sice literatura pro děti, ale je tím pádem jednoduchý a je s ním sranda), v restauraci jsem schopná si objednat kafe a grepový džus. Rozhodla jsem se, že je čas získat o svých dovednostech lejstro s velkým kulatým razítkem. K mému lehkému zděšení se zkoušky z cizích jazyků u naší firmy konají ve 210 km vzdáleném městečku. Na samém jeho okraji. Skoro v lese. Kruciš!

Ujet v autě 400km za jeden den včetně vstávání o půl čtvrté ráno mi připadalo jako nesmyslný risk a zbytečnost. Na to jsem až příliš líná a stará. Přespala jsem tedy u kamaráda, což se ukázalo býti poněkud nevhodným řešením, jelikož jsme se dlouho neviděli a tudíž měli o čem mluvit 7 krásných hodin. Vstávat ráno brzy by nejspíš bylo lepší, než jít spát tak pozdě. Po tříhodinovém zamhouření oka jsem práskla budíkem o podlahu a zaplašila spásnou myšlenku vzdát bitvu bez boje a místo snahy vzpomenout si jak se francouzsky řekne omluvenka pro nepřítomnost v zaměstnání, se prostě trochu prospat.

Dorazila jsem na místo určení s těžkými víčky, plechovkou Redbullu v ruce a s hlavou vymetenou. Areál, ve kterém se měl nacházet učební blok C, budova 1-A, učebna 360, by se dobře uživil jako atrakce bludiště na pouti. Uniformovaný pracovník na bráně mi laskavě vysvětlil cestu, zabralo mu to pouhých 15 minut, celé to zakončil slovy "nebojte, to najdete, je to hned naproti" a popostrčil mě ke skleněným dveřím vedoucím do pekla.

Budova hned naproti byla rozlehlá, vysoká a slušně řečeno architektonicky zajímavá. Po dvaceti minutách pátrání a asi deseti dobrých duších, které mě ve snaze pomoci provedly vpodstatě celým přízemím a dvěmi nadzemními podlažími, jsem rezignovala a zavolala do kanceláře, že jsem sice v domě, ale nejspíš v jiné dimenzi a zatím to vypadá, že živá odsud nevyjdu. Paní na telefonu byla moc hodná, řekla, ať se vrátím k poslednímu schodišti a držím se cedulí. Nadšeně jsem přistoupila na novou hru a sledovala červené šipky. Ve finále jsem zjistila, že ony pomyslné drobečky z chleba končily 3 odbočky a dvoje schody před inkriminovanou učebnou.

Zkouška byla dlouhá, rozmanitá a hned po první otázce jsem došla k závěru, že je nad mé možnosti. Nezbylo, než se vrátit ve vzpomínkách ke školním létům a vyplnit test systémem Sazka-Sportka. Hlas, který se ozýval ze sluchátek, zněl sympaticky, francouzsky a rozumněla jsem mu každé páté slovo. Během rozhovoru se dvěmi sympatickými lektorkami jsem předvedla bezvadnou výslovnost slov oui a non. Ve chvíli, kdy jsem se snažila vytvořit větu o třech a více slovech, nedejbože souvětí, zamotávala jsem se v gramatických vazbách a časové posloupnosti. Po pár minutách jsem sama sobě přiznala porážku a už se do žádných větších akcí nepouštěla. Na konci dialogu jsem zoufalé zkoušející, která se mi seč mohla snažila pomoci, vykouzlila na rtech úsměv, když se mě zeptala: "Mohla byste nám vysvětlit, co znamená slovo líný ?"
"Jistě. To jsem já. Nechce se mi dělat."
Poděkovaly mi, informovaly mě, že výsledky zkoušky dostanu poštou a rozloučily jsme se.

Cesta zpět, která obvykle netrvá ani 3 hodiny a od té doby, co slavnostně otevřeli krásný Pražský okruh, se zkrátila skoro na 2, mi zabrala celé odpoledne. Za tunelem se popraly kamiony a zablokovaly celou dálnici kolem hlavního města. Má skvělá, nenahraditelná GPS mě místo návratu na starou, poměrně jednoduchou cestu, navedla do místních vesnic, satelitních městeček a pražských sídlišť. Těsně před barrandovským tunelem jsem se konečně směla vrátit na Jižní spojku, abych zjistila, že je v opravě. Prostě patron cestovatelů svatý Kryštof měl ten den napilno na úplně opačné straně zeměkoule.

Doma jsem dopadla na gauč, zavřely se mi oči a neprobral mě ani Matýsek, který zjistil, že za použití větší síly pohne dětskou ohrádkou a rozhodl se ji několikrát přestěhovat z obýváku do kuchyně a zpět.
Jak se říká - za zkoušku nic nedám. Mě stála 2 dny života, nervy nadranc a absolutní nechuť přiblížit se ještě někdy ve svém životě k dálnici D1. Příliš vysoká cena za zjištění, že jsem hloupá jako pixla s hřebíkama. Pofoukám svou uraženou pýchu, zavolám Pokoru, Snahu a Vytrvalost a za dalších 14 let snad budu natolik silná, abych to zkusila znovu.

1 komentář:

  1. Pixla-nepixla, alespoň něco děláš, o něco se snažíš. Já se vždycky tak stydím, že se nic nedělám - do učení se mi nechce...ach jo.

    OdpovědětVymazat

Miluju změny, hlavně ty k lepšímu.

     Svého času se život se dvěma postiženými dětmi v panelákovém bytě stal neúnosným. Všude schody, výtah zvoucí velikosti psí boudy, úzké ...