Jak jsem zahájila Papírovou válku

Trvalo mi velmi, velmi, velmi dlouho, než jsem byla schopná si přiznat, že Matýsek má problém. Celé 3 roky jsem se na něj dívala skrz růžové brýle a namlouvala si, že je ještě moc malý, na všechno má dost času a konec konců ani lékaři z něj nebyli moudří, takže diagnóza veškerá žádná. Máme jen malinko opožděné dítě. Ne, že bych zrovna seděla s rukama v klíně, mé oblíbené "rekreační pobyty" v Motole, lázně, alternativní medicína, to všechno a místy i více zaměstnávalo celou naši rodinu. Poznámky okolí o tom, že bychom mu možná mohli pořídit průkazku ZTP, zažádat o různé sociální výhody a příspěvky pro handicapované, jsme tvrdošíjně ignorovali. Náš chlapeček přece NENÍ postižený!

Loňská zima mi ale dala velkou lekci. Když jsem ve sněhové vánici zaparkovala auto na opačné straně parkoviště než byl vchod to Tesca, vyndala Máťu zakukleného v několika vrstvách teplého oblečení a tudíž vážícího tolik co plná hokejová výstroj pro brankáře, a funíce a hekajíce ho přinesla do obchodu a nacpala do nákupního vozíku, pohár mé trpělivosti přetekl. A dost. Potřebujeme výhody, úlevy a všechnu možnou podporu. Jsem jen malá, slabá ženská a pokud existuje kouzlo, které mi péči o cvrčka ulehčí, chci svou čarovnou hůlku. V tomto případě průkazku.

Vyrazila jsem na Oddělení státní sociální podpory , vystála frontu romských spoluobčanů (a bylo mi stydno) a sympatické úřednice jsem se optala, co všechno můžu udělat výměnou za její všemocné razítko.

"Vyplníte formulář, seženete všechnu synovu zdravotní dokumentaci, necháte ji potvrdit od každého odborného lékaře v okruhu šedesáti kilometrů a přinesete jeho pasovou fotografii. Potom počkáte několik měsíců až let, než to tady zpracujeme a dostanete své výhody."

Není nic jednoduššího.

Vyplnila jsem dotazník, odevzdala zprávy od dětské lékařky, neuroložky, psycholožky a nevím kolika dalších -ložek a -logů a z reklamního letáku od fotografa, který dělal skupinový obrázek Matyho třídy, jsem vystřihla krásnou fotku odpovídajících rozměrů. A čekala jsem. A čekala. A čekala. 6 měsíců. Začátkem léta jsem byla vyzvána dostavit se na úřad a vyzvednout si doklad. Když jsem četla odůvodnění rozhodnutí - ... je těžce zdravotně postižený....  ... splňuje podmínky III. stupně... " a jiné chuťovky, ukápla mi slza. No, co se dá dělat.

Od paní za okýnkem jsem vyfasovala oranžovou kartičku, její modrou obdobu patřící za čelní sklo auta a optala se, kdy můžu očekávat zvýšení Matýskova kapesného na našem skromném rodinném účtu.

"A jaképak kapesné byste chtěla?"

"Příspěvek na péči, tady píšete, že syn odpovídá III. stupni postižení."

"Žádala jste?"

Ne. Myslela jsem si, že mu ty peníze věnuje ministerstvo samo od sebe z dobré vůle k narozeninám. "Ano, tady u vás."

" Bohužel, tohle řeší kolegyně. O patro výš. Budete muset vyplnit formulář, sehnat všechnu synovu zdravotní dokumentaci od odborných lékařů a počkat několik měsíců až let než to zpracují."

"Takže všechno ještě jednou pro vaši kolegyni, která sedí o 5 kanceláří vedle? Máte to k ní daleko?"

"Ano. Jako bonus k vám přijde náš osobní soukrommý posudkový lékař, aby zjistil, zda o stavu vašeho dítěte vy a všichni ti odborníci mluvíte pravdu, popřípadě vás usvědčil ze lži a na místě potrestal hlubokým opovržením."

Vrátila jsem se domů smířená s myšlenkou, že holt finance ze státní správy nevymámíme. Aspoň jsme to zkusili, hlady nebudeme.

Příspěvek jsme nakonec dostali. Rozhodli jsme se, že když už tu možnost máme, koupíme Máťovi všechny potřebné pomůcky, které mu ulehčí život a hlavně ho UŽ KONEČNĚ JEDNOU naučí chodit. Speciálně upravené kolo, chodítko, kočárek, interakivní hračky a učební pomůcky...

Když jsme na internetu našli co potřebujeme, protočily se nám panenky. Peníze od státu se ukázaly býti sice příjemnou, ale nepatrnou kapkou na dně studny. Z poslední návštěvy Úřadu jsem si matně pamatovala kancelář označenou cedulkou kompenzační pomůcky. Zajdu tam. Paní určitě bude mít dotazníček a pro jistotu s sebou vezmu všechnu Matýskovu zdravotní dokumentaci.