Smutné zamyšlení nad stavem ledničky

Naše krásná zánovní bílá dvoumetrová Whirpoolka zná jen dva stavy: prázdná a plná k prasknutí. Nic mezi tím. Záběry z reklam na umně vyskládané jogurty v přihrádce, zeleninu a ovoce dekorativně naaranžované v patřičných šuplících, vejce srovnané jedno vedle druhého jako podle pravítka ve speciálním dveřním vajíčkovém držáku, se chaosu, který vládne u nás nepřibližují ani vzdáleně.

Nastane-li varianta první, velmi zajímavým se stává fakt, že J. otevírá dveře v pravidelých hodinových intervalech a pokaždé něco vytáhne. Bezpečně vím, že když jsem se naposledy dívala, krčil se v oddělení na maso kousek salámu, tak malý, že na něj bylo škoda té fólie, ve které byl zabalený a v horní poličce poloprázdná láhev s okurkami. Můj partner jako zázrakem staví na stůl jogurty, ovoce, sýry, misku včerejší polévky a jiné dobroty. Je pro mě záhadou.

Dobrá, je potřeba nakoupit. Zajedu do Tesca pro pár základních potravin. Po dvou hodinách se vracím obtěžkána šesti až osmi igelitkami a prosím J., aby se vrátil do auta pro krabici s mlékem a balené vody. Přichází varianta druhá. Po deseti minutách zjišťujeme, že lednička už nepozře ani plátek šunky a přerovnáváme potraviny ve snaze udělat malý kousek místa. Většinou se snažím nakupovat zdravě. Faktem je, že zeleninu evidentně za až tak prospěšnou nepovažuju, a tak na dno dopadají dvě rajčata a pár malých mrkviček. Na čem ale ujíždíme, jsou mléčné výrobky. Neskutečná kvanta jogurtů, pribiňáků, sýry, kysaná mléka jsou nacpány do jedné, většinou dvou poliček. Abych klukům udělala radost, přidávám kousek salámu a dětskou paštiku. Jako správná oběť reklamy se chlácholím myšlenkou, že na všem co je popsáno jako vhodné pro děti se podílejí samé zdravé ingredience a vůbec žádná "éčka". Roztomilý omyl.

Druhý den otevírám dveře, abych nachystala snídani. I když jsem si stoprocentně jistá, že jsem si koupila minimálně 4 jogurty své oblíbené značky, nenajdu po nich ani kelímek. Kokos s čokoládou jakoby se vypařily. Usmívá se na mě množství ovocných prevítů, které nemůžu ani vystát a koupila jsem je mé lepší polovičce, když je má tak rád. Zkusila jsem už i lístečkovou metodu, čitelně jsem napsala své jméno na všechno, co jsem si chtěla uchovat pro svůj mlsný jazýček a v odpověď jsem dostala cedulku s nápisem "lístek jsem našel, přečetl a vyhodil". V tom lepším případě. Horší varianta je věta "tys to snad měla podepsaný?" Ach jo.

Rozdělila jsem tedy ledničku na sekce. Jednu pro Matěje, jednu pro mě - plísňové sýry, které kluci neradi a jiné dobroty, a jednu pro všechny, respektive pro J. a na vaření. Několikrát jsem na nové uspořádání upozornila. Bohužel u mé životní lásky se postupem času vyvinula mimo částečné hluchoty (kterou, jak jsem zjistila, trpí většina manželů a slyší jen to co chtějí) také selektivní skleróza. Nechám si mnohokrát potvrdit, že danou informaci přijal a rozumí jí (jsem letová dispečerka a vypadá to, že dost deformovaná svým zaměstnáním) a přesto se z mé části ledničky systematicky ztrácejí dobroty. Jsem si naprosto jistá, že Maťulka na ně nedosáhne, i kdyby byl schopen přisunout si židličku.

Polička zabraná pro věci nachystané na vaření taky nedošla odezvy. Věta "miláčku, tu šunku nejez, potřebuju ji do plněného kuřete" se nesetkala s porozuměním. Moje chyba. Neměla jsem se smířit se zahuhňaným "tak jo" uprostřed rozehrané PC hry. Opět jsem zavedla papírky. Nápis "ten eidam je na neděli k těstovinám" byl sveřepě ignorován a sýr zlikvidován. Na můj hysterický výstup na téma - a co dám na špagety - mi bylo nabídnuto, jestli bych se nechtěla uklidnit, že ho J. koupí v neděli ráno, až vstane. Opáčila jsem, že o půl jedné po poledni mi už bude k ničemu.

A takhle to u nás chodí. Jiné páry se hádají o nevěře, o penězích, o špatné výchově potomstva, u nás frčí ukradená kinder vajíčka. Dokud je to mezi námi třemi největší důvod k sváru, díky Bohu za to.