Ahoj, babi...

"To je čtečka, babi."

"Je to vlastně malej počítač, ve kterém mám schované knihy."

"Ne, nejsou velké jako sirky. Ta, kterou teď čtu, má 586 stran."

"Když mi spadne na zem a rozbije se, můžu své knihy číst v mobilu. Ano, i tam se mi vejdou. Telefon už dávno není jen k telefonování. Můžeš v něm poslouchat hudbu nebo dětlat fotky."

"Jo, pěkné fotky. Jako na foťáku. Pak si je můžu vytisknout nebo poslat mámě mailem nebo uložit na internetu, aby se mi neztratily, když mi spadne disk."

"No, jo. Na podlahu."

"Mailem, to jako poštou. Ale ne v obálce, pošta dneska chodí vzduchem. Teda, balík takhle nepošleš, ale třeba dopis nebo pohlednici. Nebo objednávku, když si chci třeba koupit nové boty."

"Ne, to už se nemusí do obchodu. Můžeš, ale nemusíš. Prohlídneš si boty na internetu a když se ti líbí, necháš si je poštou poslat."

"Ne, mailem ne. To je normální balík."

"Jo, můžeš si koupit i něco jiného. Takhle jsem si koupila třeba pračku nebo sušičku."

"To je jako pračka, ale suší oblečení. Už nemusím prádlo v zimě sundávat zmrzlé ze šňůry a vlastně si ho můžu rovnou oblíct ten den, kdy ho vyperu."

"Jo, dneska je spousta takových vymožeností. Nádobí už se taky nemyje v ruce, jsou na to myčky."

"Ne, fak nevím, kam bys to do chalupy dala. Ke kamnům raději ne."

"Co ještě? Ještě auta parkují sama, topení dáváme do podlahy a k obědu si ohříváme zmrzlé polotovary v mikrovlnce. Máme Iphony a Ipady, mluvící ledničky, hudbu posloucháme na eMPéTrojce, už nemáme gramofony a nejspíš ti sem přijde kontrolor a odnese ti kamna, protože topíš kelímkama od jogurtů."

"To neva, babi. To už tě stejně trápit nemusí. Koukej, přinesla jsem ti kytičku. Růže, mělas je ráda. Když jsou ty Dušičky... Tak ahoj babi. Já zase přijdu."

Čtyři slova v pravý čas na pravém místě

Jako správný chaotik nic nestíhám. Pořád funguju, přesto se nic neděje. Prožívám nejlepší leta období drtivé většiny žen, zvané Matka. To je ta osoba v domácnosti, která vaří, přebaluje děti, reje záhonky, cídí záchod, žehlí pánské košile, uklízí malé kostičky lega v neomezeném množství, v některých případech vyměňuje žárovku, či objednává plošinu a shání kominíka. Je to ten člen v rodině, kterému se říká "trpaslíčci". Je víceméně neviditelná, pokud tedy je dost hloupá na to, aby své oblíbené činnosti vykonávala v době, kdy jsou všichni z domu a je na to klid. Pracuje rychle, přesto pečlivě, tak, aby to pozítří nemusela dělat znovu a v této naivitě setrvává pokaždé, když se kochá laminátovou podlahou bez jediné skvrnky od sladkého čaje. Celých osm minut.

Teď to vypadá, že nedělám nic jiného, náš byt se leskne jako Chesapeake Bay retrívrovi kulky a já upadám do peřin úderem půl osmé, minutu poté, co jsem do ní nainstalovala děti, zničená, leč spokojená se svými výkony. Není to pravda. Tedy, aspoň ne úplná. Já se zas tolik nepředřu, leč poskakuju od jedné činnosti ke druhé, takže mám vytřenu kuchyň, ale už ne obývák, kýbl se špinavou vodou zůstal stát v předsíni, prkno na žehlení je zasunuto pod schodištěm, protože přeci budu v žehlení zítra pokračovat (ha-ha), rovné plochy jsou zaskládány úhlednými komínky oblečení a rozečtené literatury. Dělám všechno a nic a pak se strašně divím, že usínám se znělkou večerníčku na hromádce neposkládaných plínek.

Chce to systém.

Chce to paní na úklid.

A neomezené konto v bance.

Chce to parťáka.

Kterého samozřejmě mám. Na zřítelnici oka mého já nedám dopustit. Je to velmi zaměstnaný člověk, pracuje na plný úvazek, začal sportovat, pečuje o děti, jakoby byly jeho vlastní, stará se o deštné pralesy a světový mír. Je toho na něj hodně.

A na tebe ne? Mohli byste namítnout.

Nemusíte, udělám to sama, chudinka udřená.

Je. Jenže mi nějaká nelogicky fungující součástka v mozku zabraňuje požádat J. o pomoc. Činím tak pouze ve chvílích zoufalství, s rukama až po lokty v bezlepkovém těstě, za sebou pípající pračku a dvě řvoucí děti. To ano, to si pro spolubydlu dojdu až do ložnice a plynule jej zapojím. Čemuž se on, maje zdravý pud sebezáchovy, nebrání a lehce zapadá do ozubeného soukolí mého organizovaného chaosu.

Až na minulou sobotu. V jednom z předchozích článků jsem se zmínila o kouzelné formulce. Že by každý z nás měl mít něco podobného, větu, zaříkávadlo, které jej uvede v klid a pohodu. Jestli takové pro sebe má můj muž, to nevím. Ale objevil jedno pro mě.

Zrovna jsem utíkala obývákem od rozdělané činnosti A k nedokončené činnosti B, když tu se mi za zády ozvalo odhodlané: "S čím můžu pomoct?"

Jéééééé.

Nechtě jsem mu to dala rovnou sežrat: "Umyj záchod, prosím."

Láska mého života se otočila na podpadku, popadla hadr a savo a dala se do práce.

Potom vykoupal obě děti (což vlastně dělá vždycky).

Pak nakrmil obě děti (což nedělá vždycky, ale bylo to fajn).

Načež klukům naplnil lékovky (u nás ne moc oblíbená hra Na malého pana lékárníka aneb jak jsem si neotrávil děti).

Pak nakrmil myčku.

Potom mě objal a dal mi pusu.

Čtyři slova. A taková krása.

No a co.

Z mně neznámých důvodů v poslední době lačním po romantických filmech. Po slaďácích, při kterých z LED obrazovky ukapává med po litrech. Ona ho miluje, on ji nechce a naopak a nakonec ji pevně sevře v náručí a dá jí pusu a já udělám ách a jsem strašně spokojená následující dva dny, než zase pustím nějakou soap operu. To budou hormony. Stárnu.

Každopádně jsem nedávno jednu těžkou romantiku pustila a někde vprostřed snímku se udála scéna, kdy ona konečně podlehla. A jak mu tak bezvládně visela v jeho rachitickém náručí (chlap pod 100kg není chlap), zašeptala: "Řekni mi něco, co si budu moct nechat." a on těsně předtím, než se jí zakousl do hlavy, vsákl svůj pohled do jejího a odvětil: "Nech to být."

Načež jsem začala přemýšlet a zbytek filmu mám trošku v mlze. Ono stejně nebylo o co stát. Myšlenka pěkná, leč se zpracováním tématu si pan režižér nedal moc práce.

To jsem ale odbočila. Napadlo mě, že bych taky potřebovala něco, co bych si mohla nechat. Nějakou formulku, která by mi dělala v hlavě klid a pořádek ve chvílích, kdy to nejvíc potřebuju. A tak jsem přemýšlela a vymýšlela, až jsem ji opravdu našla. Pozor, je to tady: No a co.

Jednoduchá, krátká, úderná, významově maximálně obsáhlá, obsahově velice významná. No a co.

Zatím ji mám v testovacím módu, ale už teď se zdá, že má na mě absolutně kouzelné účinky.

Nestihnu autobus. No a co.

Šimon má rýmu. No a co.

Nekoupila jsem brambory. No a co.

Couvá do mě auto. No a co.

OK, přiznávám, v posledním případě mě No a co zas tolik nezachránilo, při pohledu na rozjetý kufr oktávie uprostřed dopravní zácpy jsem se necítila úplně komfortně, ba, použila jsem klakson, ale unesla jsem scénu relativně v klidu a se ctí.

Díky No a co přestávám plašit, nestoupá mi adrenalin v krizových situacích, opět jsem se naučila nadechovat a vydechovat.

Padají mi vlasy. No a co.

J. pojede na služební cestu. Zase. No a co.

Matýska opět trápí epilepsie. No a co.

Umírá nám auto. No a co.

Vztahy s některými příbuznými jsou na bodu mrazu. No a co.

Jak vidíte, kouzelná formulka má prakticky neomezené využití. Člověk zůstává v klidu, je schopen situaci racionálně řešit, nebo se na to prostě vybodnout. Mám ji ráda a doufám, že má přítelkyně Skleróza mi ji v dohledné době nezmizí.

Co všechno se mohlo stát

Jsem plašan. Sralbotka. Čistokrevná hysterka. Nervák. To všechno znamená, že když mi ráno řeknete, že na obloze není sluníčko, můj chorý mozek střelhbitě vymyslí scénu, ve které slunce během noci exploduje, rozdrobí se na miliardy malých kousíčků, které se touto dobou nebezpečně přibližují k Zemi.

Dejte mi záminku a vymyslím vám efektní konec světa.

Který vlastně dnes nastal pro mě.

Když jsem v práci, jsem v práci. Jsem relativně daleko od domova, i kdybych si sedla do našeho zánovního kombíku, nedostanu se domů dříve než za hodinu a půl, ve špičče za tři (ohne sranda, vyzkoušeno). Tedy ve chvíli, kdy mi zavolá ředitelka Matýskovo školy, že školní autobus stojí před domem a Máťulku nikdo z domku nechce, sevřely se mi půlky, že nezůstala mezírka na list papíru.

Katastrofický scénář č.1:

Neobjednala jsem Šimonkovi taxíka.

Znamená to, že je hodně pozdě odpoledne, Šimonek si naprosto klidně hraje ve školce, netušíc, že měl být před hodinou vyzvednut a dopraven domů. Je mu to upřímně jedno, dušičce mojí retardované. Tedy doma není ani benjamínek, ani pečovatelka a tudíž ani Máťa, já jsem daleko a J. o ničem neví. Bezva. Autobus však musí být okamžitě odMatýskován a posunut na další zastávku, kde už určitě stepuje podobně vyděšená matka.

Katastrofický scénář č.2:

Taxíka jsem objednala, ten ovšem nedojel.

To je ta hrůzná představa. Fabie kombi leží v pankejtu, převrácená na střechu, uvnitř je řidič v bezvědomí, zapasovaný mezi stlačené plechy, chůva taktéž mimo a můj nejmladší, ležící na stropě, který momentálně tvoří dno vozu, řve a řve a řve, zdatně krvácejíc ze svých ran a mávajíc polámanými končetinami.

Fuj.

Katastrofický scénář č. 3:

Taxíka jsem objednala, ten zdárně dorazil do cíle, ale pečovatelka dostala infarkt.

A teď tam leží, uprostřed obýváku, mrtvá nebo v komatu. Aby to nebylo úplně nudné, Šimonek na ni křičí z plně napuštěné vany nebo sedí v jídelní židli, samozřejmě nepřipoután. Chůvu ožírají toulavé kočky a na Šímu číhá ježek, kterému jsem už měsíc nenasypala krmivo pro kočky do jeho misky, tedy je vyhladovělý a pěkně nasraný.

Tyto a jim podobné scény se mi dnes celé tři minuty honily hlavou, než znovu zavolala ředitelka, tentokrát již s lepšími zprávami. Řidič školního autobusu překonal nezamčenou branku, zdárně se dostal do domu, kde našel zdravého Šímu i jeho pečovatelku, kterak sedí uprostřed pokoje, obloženi všemi elektronickými hračkami, jež náš nejmladší vlastní a mlátěj do nich, co jim dlaně stačí. Tedy je v domě slušný kravál i bez drnčícího domovního zvonku.

Nedělá mi to dobře. Leky a šoky. Naopak, vzpamatovávám se z nich složitě a dlouho. Tedy prosím Bohyni zaseknutých šuplíků i Bůžka ztracených klíčů, aby měli slitování a minimálně měsíc mě těchto kratochvílí ušetřili. Jsou věci, bez kterých se obejdu. Třeba má fantazie, vytočená na nejvyšší obrátky.

Krátká zpráva o stavu krabice banánovky

Pátek 5.8.2016

17:45 J.:"Nemám ještě někde nějaká nevybalená trička?"

17:46 PP: "Ano, v této krabici, pečlivě uložené na polici v šatní skříni, se nějaká pánská trička nacházejí."

17:53 PP: "Doufám, že ta krabice nezůstane ležet tady, uprostřed dětského pokoje, kdes ji zanechal."

17:54 J.:"Ne, já ji uklidím okamžitě poté, co si z ní ostatní trička vyndám a uložím na mé polici v šatní skříni."

PP:"14 dnů. Vsaďme se."

Sobota 6.8.2016

Krabice se přesunula z centra místnosti k její východní stěně.

Pondělí 8.8.2016

Krabice se pootočila o úhel 38°

Čtvrtek 11.8.2016

Již tři dny beze změny.

Pátek 12.8.2016

18:20 PP "Ještě týden a vyhraju."

18:21 J.:"_ _ _"

Neděle 14.8.2016

Krabice byla použita jako zarážka do posunovacích dveří, aby těmito nebylo možno mlátit do zdi. Bude zde nejspíš sloužit do skonání světa.

Úterý 16.8.2016

Krabice se vrátila na své původní místo v centru místnosti. Matěj projevil nesouhlas.

Čtvrtek 18.8.2016

Krabice zmizela.

Po zevrubném prohledání 3,28m² byla nalezena za psacím stolem.

19.8. pátek

10:06 Na krabici chybí víko, které se nachází 20cm vedle směrem k topení. Z obsahu zmizelo bleděmodré tričko velikosti XXXL s obrázkem Homera Simpsona.

ODMÍTÁM toto považovat za prohru, v což evidentně někteří členového domácnosti doufají. Prostě se té banánovky nedotknu, ani kdyby mi měly ruce upadnout u samé zádi.

Nudím se.

Nudím se.

Není škola.

Jak říká matka, jsou prázdniny.

Nemám prázdniny rád,

protože se nudím.

Ráno mě nikdo nebudí, chybí mi ten šrumec, když se nás oba máma snaží zároveň vytáhnout z postele, obléct a nakrmit.

Vstávám sám a nikdo nikam nespěchá.

Někdy jdu na zahradu.

Tam se taky nudím.

Někdy koukám na televizi, to se nudím míň.

Někdy si s náma máma hraje, to se sice nudím, ale dělám, jakože ne, aby měla radost.

Minulý týden byla sranda, to jsem se šel nudit k sobě do pokoje.

Jenže mě tam našel brácha.

S bráchou se nudí blbě, vymýšlí kraviny a oba se jim pak smějeme.

Tak do něj aspoň kopu. Jen tak malinko, jakože sranda. Máma je z toho hysterická a to je pak sranda doopravdy.

To pak kopu do ní.

V takových chvílích mi říká malej prevíte, ale prý to nemám nikde vyprávět.

Nudím se.

Abych se tolik nenudil, vzali mě na prázdniny.

To byla legrace, ale trvala jen chvilku. Napočítal jsem šest výletů a tři bazény. To je málo.

Když jsme se vrátili, zase jsem se začal nudit.

Máma si toho všimla a vzala mě na další výlet.

Mě i bráchu.

Od té doby jsem se přestal nudit o dopoledních, páč furt někam trajdáme.

Byli jsme v muzeu, kde byla auta.

Pak jsme byli v muzeu, kde byla starší auta.

Příští sobotu prý pojedeme do muzea, kde budou úplně nejstarší auta na světě.

Začíná to být nuda.

Byli jsme na hradě, na hradě a na zámku. Tam měli schody a tak jsme si dali jen kafe a pribiňáka. Máma měla kafe, my s bráchou toho pribiňáka.

Byli jsme v ZOO. Křičel jsem na opice a ony mi to vracely. To jsem se fakt nenudil a Šimon si málem pročůral plínku smíchy.

Výlety mám rád, nuda je při nich trochu snesitelnější.

I když dneska jsem se nudil hodně.

Máma zabloudila autem. Myslela si, že to nevím, ale když jsme už potřetí minuli benzínku s modrou cisternou, věděl jsem, že je ztracená jako Goro před Tokiem.

Když dobloudila, vyndala nás z auta a posadila do kočárů.

Byl jsem zvědavý, co to tentokrát bude. Tipoval jsem rozhlednu, i když nám máma vysvětlovala, že když je na nás sama, nemůžeme chodit do kopců. Prý nás neuveze.

Vyjeli jsme z parkoviště, obešli obecní úřad a před námi stál kopec.

Začal jsem se smát.

Máma řekla, abych se přestal chechtat, že prý kopec nekopec, nahoru nás dostane, i kdyby nás měla nést v zubech.

Při té představě se začal smát brácha.

Nakonec to máma vzdala. V půlce kopce začala funět jako parní lokomotíva (vím jak funí, byli jsme v muzeu), málem mě pustila a řekla, že tohle teda fakt nepude.

Když jsem viděl ten kopec pod námi, přestal jsem se nudit.

Shora to vypadalo, jakože je pod námi kolmá stěna.

Máma to naštěstí zvládla a domů jsme dojeli komplet.

Byl jsem rád a na rozhlednu už nechci.

Raději se budu nudit doma.

Absťák

Pro samé radosti léta, teplo, slunce, koupání a zmrzlinu (v době psaní článku venku padají žabí prdelky a v domě máme chabých 19°) jsem úplně zapomněla na své zlozvyky a závislosti. Jsem regulerní shopaholic, ale nesmíte to na mě nikde říkat. Naštěstí jsem velmi chudý shopaholic, tedy mě musí uspokojit i Kaštany u benzínky, ale musím je mít. Jednou denně prostě musím utratit aspoň deset korun, jinak do mě po celý zbytek týdne nic není.

Pokud jde o koupi čokolády, abych učinila své závislosti zadost, to bych neřešila. Jsou to drobné položky a vezmu-li v úvahu, že jsem svého času prokouřila 81,90 denně, z balíčku žvýkaček bych kovbojku nedělala.

Horší to je, když stojím uprostřed obchodního centra, kam jsem jela pro pytlík nahrubo mleté kávy, který se v okolí jinde, než v obchodním centru nesežene, a dojde mi, že je tomu bratru 5 měsíců, co jsem si nekoupila nové tričko nebo kus obuvi. To je hned průšvih na světě.

Najmě pak, když ten úplně nový krásný bleděmodrý top visí hned zkraje v butiku po mé pravé ruce a černé lodičky s páskem se usmívají z police po mé levici.

Pak přichází dilema. Jsem schopná zůstat stát v uličce, před sebou dva zatím ještě usmívající se kočárky, snažící se dosáhnout buď na top nebo na boty, aby je mohly strhnout, shodit, zahodit, rozmetat po místnosti, a uvažovat od pěti minut do půl hodiny, jestli a co si koupím. Vedu se sebou (někdy i nahlas a tvářím se, že mluvím s Matějem) dlouhé dialogy, jako že vlastně nic takového nepotřebuju, mám toho doma spoustu, nedávno jsem si kupovala tepláky, není potřeba utrácet, když ty boty jsou táááák strašně hezký....

Nebudeme to prodlužovat, modrý top s lodičkovým výstřihem a plisovanými rukávy jsem si nakonec koupila. A teď se dostáváme k jádru pudla, proč o něm, potažmo takové blbosti píšu. Mé dilema v obchoďáku se odehrálo v březnu. Je tomu čtvrt troku, co jsem si krásný nový hadřík přinesla domů a uložila do skříně. Kde jsem jej včera našla. Netknutý, pověšený na ramínku, ještě se na něm bělá cenovka. Nepoužitý.

Což mě dovedlo k docela smutnému zjištění. Nemám se kam oblíknout. Většina žen mého věku řeší odvěký problém, že nemá CO na sebe, já mám co, ale nemám KAM. Kráčet mezi zorarnými lány se dvěma sportovními kočáry před sebou fakt není na žádnou parádu a už vůbec ne lodičkovou. To chce pevné kecky, nejlépe kotníkové a buď lehké tílko v horku nebo teplou bundu v zimě. Ne modrý plisovaný top bez ramen. Do práce je takové krásy škoda. Na dvorku, cestou k autu mě nikdo neuvidí, aby si nad tou nádherou kecl na zadek, a pak na dvorku, cestou od auta mě sice uvidí několik jedinců, ale v tak brzkou hodinu, že obdivné hvízdání by bylo hrubým prohřeškem proti etiketě napůl spících pracujících.

Na večeři chodíme s J. sice pravidelně, ale jednou až dvakrát za uherský rok. Nemám vůbec žádnou jistotu, že letos to vyjde na léto. Kino dtto, v divadle jsme byli naposledy, když jsme čekali Matěje. Je mi až hamba to počítat.

Tedy mám v šatníku pár pěkných kousků, jako nových, většinou nenošených a uvažuju nad útěkem z domova. Přemýšlím, že bych se sbalila, navlíkla si krásný modrý plisovaný top a lodičky s páskem, nakreslila bych si na obličej Prdlou Prvomatku, na zápěstí bych stříkla trošku Chanelu a vrhla bych se do víru vášní. Byla bych jako neřízená střela, žádná kavárna, promenáda, restaurace, divadelní sál nebo kino by přede mnou nebyly v bezpečí.

To by byla fakt paráda.