Čtyři slova v pravý čas na pravém místě

Jako správný chaotik nic nestíhám. Pořád funguju, přesto se nic neděje. Prožívám nejlepší leta období drtivé většiny žen, zvané Matka. To je ta osoba v domácnosti, která vaří, přebaluje děti, reje záhonky, cídí záchod, žehlí pánské košile, uklízí malé kostičky lega v neomezeném množství, v některých případech vyměňuje žárovku, či objednává plošinu a shání kominíka. Je to ten člen v rodině, kterému se říká "trpaslíčci". Je víceméně neviditelná, pokud tedy je dost hloupá na to, aby své oblíbené činnosti vykonávala v době, kdy jsou všichni z domu a je na to klid. Pracuje rychle, přesto pečlivě, tak, aby to pozítří nemusela dělat znovu a v této naivitě setrvává pokaždé, když se kochá laminátovou podlahou bez jediné skvrnky od sladkého čaje. Celých osm minut.

Teď to vypadá, že nedělám nic jiného, náš byt se leskne jako Chesapeake Bay retrívrovi kulky a já upadám do peřin úderem půl osmé, minutu poté, co jsem do ní nainstalovala děti, zničená, leč spokojená se svými výkony. Není to pravda. Tedy, aspoň ne úplná. Já se zas tolik nepředřu, leč poskakuju od jedné činnosti ke druhé, takže mám vytřenu kuchyň, ale už ne obývák, kýbl se špinavou vodou zůstal stát v předsíni, prkno na žehlení je zasunuto pod schodištěm, protože přeci budu v žehlení zítra pokračovat (ha-ha), rovné plochy jsou zaskládány úhlednými komínky oblečení a rozečtené literatury. Dělám všechno a nic a pak se strašně divím, že usínám se znělkou večerníčku na hromádce neposkládaných plínek.

Chce to systém.

Chce to paní na úklid.

A neomezené konto v bance.

Chce to parťáka.

Kterého samozřejmě mám. Na zřítelnici oka mého já nedám dopustit. Je to velmi zaměstnaný člověk, pracuje na plný úvazek, začal sportovat, pečuje o děti, jakoby byly jeho vlastní, stará se o deštné pralesy a světový mír. Je toho na něj hodně.

A na tebe ne? Mohli byste namítnout.

Nemusíte, udělám to sama, chudinka udřená.

Je. Jenže mi nějaká nelogicky fungující součástka v mozku zabraňuje požádat J. o pomoc. Činím tak pouze ve chvílích zoufalství, s rukama až po lokty v bezlepkovém těstě, za sebou pípající pračku a dvě řvoucí děti. To ano, to si pro spolubydlu dojdu až do ložnice a plynule jej zapojím. Čemuž se on, maje zdravý pud sebezáchovy, nebrání a lehce zapadá do ozubeného soukolí mého organizovaného chaosu.

Až na minulou sobotu. V jednom z předchozích článků jsem se zmínila o kouzelné formulce. Že by každý z nás měl mít něco podobného, větu, zaříkávadlo, které jej uvede v klid a pohodu. Jestli takové pro sebe má můj muž, to nevím. Ale objevil jedno pro mě.

Zrovna jsem utíkala obývákem od rozdělané činnosti A k nedokončené činnosti B, když tu se mi za zády ozvalo odhodlané: "S čím můžu pomoct?"

Jéééééé.

Nechtě jsem mu to dala rovnou sežrat: "Umyj záchod, prosím."

Láska mého života se otočila na podpadku, popadla hadr a savo a dala se do práce.

Potom vykoupal obě děti (což vlastně dělá vždycky).

Pak nakrmil obě děti (což nedělá vždycky, ale bylo to fajn).

Načež klukům naplnil lékovky (u nás ne moc oblíbená hra Na malého pana lékárníka aneb jak jsem si neotrávil děti).

Pak nakrmil myčku.

Potom mě objal a dal mi pusu.

Čtyři slova. A taková krása.