Vox populi

Poslední, co jsem měla v úmyslu, bylo tento maminkovsko - sluníčkový blog zpolitizovat. Ale poněvadž se už několik týdnů dívám na zprávy se značnou nelibostí (popravdě pěkně nasraná), využívám této příležitosti, jak si zakřičet do světa. K žádnému politikovi se to nedostane, při troše dobré vůle si to přečte neteř švagra sestřenice manželky některého poslance a ta bude mít sotva chuť s tím něco dělat.

Hon na čarodějnice. Paní Parkanová byla vydána na pospas policejní zvůli a jediný, kdo zařval na její obranu byl pan Kalousek, který je v kauze CASA evidentně nějakým způsobem namočen. 117 členů poslanecké sněmovny hlasovalo pro vydání bývalé ministryně obrany protikorupční jednotce PČR k trestnímu stíhání a ani se při tom nezačervenali. Já bych ji tedy odvedla ze zasedání rovnou na hranici a podpálila první polínko, nač ty obstrukce, že. Trošku mi to připomíná jeden válečný příběh, kdy si gestapo postupně chodilo pro židy v činžovním domě. A pan Kohn se jen díval z okna, jak jeho sousedy, jednoho po druhém, odvádějí vstříc hrůznému osudu. Když pak přišla řada na něj, nezbyl v domě nikdo, kdo by se ho zastal. Tak takhle to vypadá s naší vládou. Nechali si policii vejít do jednacího sálu a řekli "konej dobro, pomoz nám a chraň nás". A ona bude, věřte mi. Za chvilku se v těch Litoměřicích sejdou všichni, pěkně na jednom patře. Ono už se na ně něco najde. IMHO je naprosto nepřípustné, aby parta majorů a kapitánů, možná nějaký ten plukovníček rozhodla, že někdo ve vládě vydal špatné rozhodnutí. Je něco jiného, přistihnout pana Ratha s krabicí od vína a překvapeným výrazem ve tváři, kde je korupce evidentní a zjevná, a rozhodovat od psacího stolu služebny v Horní Dolní, zda členové vlády přijímají zákony, nařízení a vládní tendry de iure.

Ale tím cirkus samozřejmě neskončil. Našel se bývalý pilot, který se nebál a šel s kůží na trh. Jak už to v našem státě chodí, přišel o ni a teď mává obnaženým svalstvem, aby se mu dostalo spravedlnosti. Stejná parta, která vtrhla do parlamentu a dožadovala se paní Parkanové, našla nezletilou dívenku a za pytlík gumových medvídků ji přinutila obvinit pana Daňhela ze zneužívání. Když gumídci došli, holka si to rozmyslela, kápla božskou a policie se vytasila se svou poslední zbraní - Národním Bezpečnostním úřadem. Zabavili tomu práskači prověrku, bez možnosti odvolání, bez vysvětlení, prostě tak, lusknutím prstů. Na světě není živá síla, která by toto dokázala napravit, jelikož každý ví, že co peklo jednou schvátí, nikdy nenavrátí. Držím panu Daňhelovi všech dvacet palců v jeho boji s větrnými mlýny, leč nepočítám s jeho velkým úspěchem. Budu ráda, když to ve zdraví přežije.

Sestoupíme z vládních kruhů o několik pater níž, mezi nás, plebs. Máme tu nový sociální systém pana Drábka. Ano, je to už starý a ohraný vtip, ale musíme nového protagonistu nějak uvést na jeviště. Takže. Stálo to téměř 2 miliardy korun českých, 180 000 hodin přesčasů sociálních pracovníků a tudíž 52 milionů korun navíc na jejich výplatách a ten člověk pořád sedí tam kde sedí, přihlouple se usmívá a dělá, jakože nic. Ne. On jde ještě dál. Po svém novoročním debaklu na nás vytáhl projekt S-karet, což je evidentně vývar pro Českou spořitelnu. Co od ní dostal? Vedení účtu na jeden rok zdarma? Krabici na víno??? A nejspíš, aby utišil množící se protesty převážně seniorů a handicapovaných, kterým S-kartou uškodí nejvíce, zjevil se jednoho dne v práci s návrhem na zvýšení platů politikům. Nemůžu si pomoct, ale patří buď na celu k panu Rathovi nebo do vypolstrovaného pokoje.

Nejaktuálnější je demise pana Dobeše. Nedávno ji slíbil a tak jsem zvědavá, zda své slovo dodrží, stejně tak jako předvolební sliby. Systém registru vozidel byl do provozu zaveden před několika týdny a stále nechodí. Tedy, on chodí, aspoň podle slov pana ministra, jen ne na straně uživatele. Což si myslím, je u secího stroje celkem těžká závada. Jeho šéf už mu pomalinku šlape na paty a vyhrožuje výpovědí na hodinu, ale známe své lidi. Nikdo nám nikdy nemůže dát víc, než naše vláda slíbit.

A tak budeme dál stát fronty na úřadech, kde nefungují počítače, sledovat ve zprávách policii zatýkající jednoho poslance po druhém, fandit Catanimu v sukních, který vyměnil Ratha za nejvyšší státní zastupitelství. Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme o tom vést spory, ale to je tak všechno, co proti tomu můžeme dělat.

Ticho po pěšině

Náš chlapeček (druhorozený) si vytyčil hned několik dnů k narození. Aby zmátl jak rodiče, tak početnou medicínskou obec, pohrával si s čísly tak dlouho, až vzniklo rozpětí 14.7.-27.7. Můžeme si všichni vybrat. Anebo trhnout nohou.

Já si vybrala. Mně se 14. líbilo, bylo to relativně nejdříve a znamenalo to brzké vysvobození z těhotenského pekla. Prý si můžu tak nechat zdát.

Další na řadě byl tatínek. Že prý 17.7.2012 nezní špatně. Souhlasila jsem, bude se to dobře pamatovat. A poněvadž jsem chtěla situaci posychrovat, sesbírala jsem bohatý seznam zaručených babských rad, jak porodit na přání. Přípravy jsem zahájila den předem, kdyby mladík náhodou na svět moc nespěchal. Chtěla jsem mu dát dost velkou rezervu. Jo, pro dobrotu na žebrotu. 16.7. odpoledne jsem popadla kýbl, naplnila jej horkou vodou, přidala tajné ingredience na mytí oken a vyrazila. Čtyři, slovy čtyři paneláková okna v plném rozsahu z obou stran. Těhule visící ve čtvrtém patře do půli těla ven nad ulici, snažíce se umýt bílý plast od holubích hovínek, musela vypadat děsuplně. Tři hodiny na židli nahoru a dolů. Vzhledem k mé nadváze žádná sranda, klouby trpěly, téměř plakaly. S dítětem to ani nehlo, naopak, prohlásil novou lochnesku za uklidňující a dal si dvacet.

Nemínila jsem se vzdát tak snadno. Druhého dne dopoledne jsme se vydali na dlouhou procházku po okolí, dost velkou na únavu a utřepanost, ovšem stále v dosahu auta. Nic.

Odpoledne jsem se rozhodla nelenit, a aby se mi zelenilo, vyšlapala jsem náš panelák nahoru a dolů hned několikrát. Půl hodiny vydatné fyzické námahy, při které jsem si musela v sedmém patře otvírat okno a nechat pršet do tváře, abych se díky odkysličenosti a nízkotlakovosti nesesypala na zem. Opět jsem dosáhla líného protažení nožičky a spánku.

I na to nej-nej-nej-nejzaručenější došlo. Byť je to v mé situaci fyzicky pomalu neproveditelné, rozměry většího slůněte mě v pohybu dost omezují, přesto jsme se dokopali k slušným výsledkům i na tomto poli. Je to týden a pořád jsem v tom.

18.7. před několika lety jsme pohřbili mou oblíbenou babi, takže toto datum jsem nám oběma zatrhla. Ovšem mé okolí se nežinýrovalo a začalo se rodit jako na běžícím pásu. Když ne rodit, přicházely sms "Ahoj, jak je, my měli termín s váma a miminko už máme týden doma. Kde to vázne?", které mi slušně zvedaly tlak. Samozřejmě na tak, jako ty oblíbené všemi těhotnými, druhé nejpoužívanější v žebříčku provokativních otázek: "Tak už?" (první přicházejí kolem poloviny těhotenství: "Už víte co to bude?" - s radostí odpovídám, že miminko). Vím, že to všichni myslí dobře, mají péči a těší se a jánevímcoještě, ale dostat pět takových zpráv denně je opruz. Opravdu si moje matka myslí, že bych jí nesdělila, že se jí narodilo další vnouče?! Evidentně o mě nemá valného mínění.

A pak nás to napadlo. Zvěrokruh. To je odpověď. Jsem střelec, což je sice to nejlepší, nejskvělejší a nejfantastičtější znamení, avšak lev si o sobě myslí to samé. Což je důvod, proč se od sebe musíme držet na vzdálenost několika kilometrů, minimálně si být z doslechu, a to bude v malém, 80ti metrovém bytě trochu problém. Náš stále ještě nenarozený syn se rozhodl, že mě naštve hned zkraje. Znamení lva začíná v pondělí 23.7., takže datum porodu bychom měli. A jestli mě někdo poslouchá, tak ať si laskavě zapíše za uši, že každý další den zpoždění tvrdě trestám, lev nelev.

Smíchem k dlouhověkosti

Nejtěžší je vždycky první věta. Potom už to jde, člověk se rozkecá, i nějaké téma se najde, ale ta prázdnota, kdy člověk sedí u bílého pole na monitoru (kde je ono prozaické "u bílého listu papíru"?) a přemýšlí a přemýšlí a přitom by psal až by brečel. Láska mého života vždycky radí, ať si teda zabrečím a připadá si velmi vtipný. Můžu s čistým svědomím říct, že to stejně nepomáhá. Měl by si své rady píchnout do špic.

Zvláště po svých vlastních myšlenkových pochodech. Je to ode mně velmi nepěkné, ba co víc, dovolím si konstatovat, že dost sprosté, ale jelikož jsem se tu noc nasmála jako už dlouho ne, ráda se s vámi o náš předspací rozhovor podělím.

" A, miláčku, nechtěl bys místo kupování nové myčky raději opravit Arthura? Byla bych klidnější, vědět, že jezdíš ve zdravém autě."

" Ne. Chci myčku. A navíc kombík je v pořádku. Máme v práci u garáží rampu, zítra tam s ním najedu a podívám se, co mu je."

V tom okamžiku jsem si představila zřítelnici oka mého, jinak tedy geniálního IT odborníka, kterak stojí pod naším vozem, dívá se na jeho poasfaltované dno a vidí to co já - podlahu z druhé strany. Automechanik by sledoval hřídele, brzdy, přívodné a odvodní hadice, já bych viděla dno 1700kg těžké hromady kovu. A poněvadž J. podezřívám ze stejné neznalosti, dost mě tahle myšlenka pobavila. Rozchechtala jsem se.

"A (hehehe) co tam (hehehehihi) lásko moje (huhuhuhuááááá) uvidíš?"

chvíle uraženého ticha

"Tak asi jestli to někde neteče, ne?"

"Neteče. Toho by sis na parkovišti všiml, to ti garantuju."

"A tak třeba to teče, když jedu, ne? Stejně to blbne až při vyšších rychlostech. To budu muset zkusit."

chvíle šíleného řehotu doprovázená lapáním po dechu

"A (hahahaháááááá) jak chceš tohle (hehehehůůůůůůů) zjistit na té rampě? (hýk hýk hýk)"

Pro ty, koho to zajímá, stále spolu, stále živa a stále se mnou mluví.

Reportáž psaná v kuchyni

Byl to úplně obyčejný večer v úplně obyčejné domácnosti jedné úplně obyčejné rodiny. No dobře, matka je lehce mimo, syn má zdravotní problémy a otec si kouše nehty, přesto si myslím, že spadáme více či méně do obecného průměru v této malé zemi. Prostě jsme se dívali na něco v televizi, glosovali výkony herců a vedli při o tom, kdo se půjde podívat do dětského pokoje, aby zjistil, že dítě v deset hodin ještě nespí a houpe se na lustru. Když tu začala pípat myčka nádobí záhadně mimo pípací čas ve zvoleném mycím cyklu. Pokusili jsme se ji ostentativně ignorovat, když ovšem protivný zvuk po pěti minutách nepřestával, zvedli jsme zvědavé zraky k ovládacímu panelu, jenž na nás svítil a blikal jako vánoční stromeček.

To bylo 22:12. Situaci jsme zhodnotili jako zlou, nikoliv katastrofální. Zatím. Začali jsme si hrát s ovládacím pultíkem, mačkat náhodně tlačítka, tu podržet déle, tu vícero najednou, bavili jsme se jako malé děti. Pak někoho napadlo najít návod k použití. Ten na nás zarytě mlčel. Respektive poradil nám jen to, co už jsme prováděli. Hra nás přestávala bavit. Byli jsme unavení a chtělo se nám spát.

22:48 první pokus o vypnutí myčky standardní cestou. Nezdařilo se. Následovalo mnoho, mnoho, mnoho dalších.

23:16 J. vyhodil postupně všechny pojistky v bytě, aby zjistil, že ty vedoucí k myčce, jsou ty poslední v řadě. Vždycky jsou to ony. K tomuto razantnímu kroku se Pat a Mat uchýlili poté, co zjistili, že zásuvka, ze které se má šňůra vytáhnout je bezpečně schovaná za spodními skříňkami kuchyňské linky a tváří se dost nedobytně.

23:52 jsem po maratonu okolo pokaženého přístroje dostala hlad na něco dobrého. Lačně jsem se vrhla ke dveřím ledničky, abych vzápětí zjistila, že nefunguje. Choroba postihující kuchyňské spotřebiče se začala zdát nakažlivou. Už už se o mě pokoušel nefalšovaný záchvat paniky, když mě láska mého života upozornila, že jde jen o elektrickou zásuvku, která spadá pod myčkovou pojistku. Přepojili jsme lednici jinam a odebrali se do hajan.

10:08 následujícího rána jsem objevila další nefunkční zásuvku, shodou okolností tu, jež sousedí s nyní funkční ledničkovou. Logika zapojení naší sítě se odebrala k šípku. Bohužel se tentokrát jednalo o rychlovarnou konvici a to byl průšvih, jelikož pokud se já nedostanu do patnácti minut po probuzení k hrnku silné kávy, nedopadá to obvykle dobře. Jsem však dívka šikovná a študovaná, našla jsem zdroj energie na zemi u dveří a konvici uvedla do chodu.

11:26 mi už čtvrtý opravář myček nádobí ve městě po telefonu sdělil, že naší značkou se nemíní zabývat. Firma prý zkrachovala a tak nejsou náhradní díly. Ale pán má pro mě radu. Je prý dost možné, že myčka přetekla. Máme ji odpojit od elektřiny, vysunout a naklopit. Poté, co načůrá asi dva litry vody, máme ji nechat sušit den či dva a znovu zkusit zapnout. Drží nám palce.

14:15 Zatím posledním nefunkčním spotřebičem je sporák. Z varné desky syčí plyn, leč nic nedělá jiskrnné cvak. Nekouřím už půl roku, vydávám se hledat sirky.

17:06 Přichází domů živitel, hladov, znaven a mé zprávy o stavu kuchyně mu moc nepřidávají. Vztekle zaklekává ke spotřebiči a postupně z něj odlupuje jednu vrstvu za druhou, aby ve finále prohlásil, že "to určitě ničím přišroubovaný není, jen to tam tak volně stojí. Ono se to hne." a jal se velmi hrubou silou páčit myčku ven z linky. Výsledkem byly dva zkroucené plechy, dva ohnuté šrouby a zničená deska kuchyňské linky. Ukápla mi první slza.

19:29 Zdá se, že dva litry ze dna přístroje máme venku. Spotřebič stojí nakloněn v nepřirozeném úhlu uprostřed kuchyně, odpojen od elektřiny, přívodu vody i odpadu. Dívám se na dvaceticentimetrovou díru v linoleu, která po něm zbyla. Pláču.

Abych to zkrátila, stejně je to dlouhé jako Zločin a trest. Dva dny poté, co jsme se vzpamatovali, uklidnili a já přestala brečet jen co jsem se přiblížila ke kuchyni, jsme linoleum zalepili, hrdi na svou šikovnost, zbyla jen dvoumilimetrová jizvička. Myčku jsme se pokusili zapojit, abychom zjistili, že i když se operace zdařila, pacient nepřežil. Nevadí. Šetříme na novou, já se znovu učím k čemu je houbička a Jar a štěkám na J., aby po sobě ten hrnek krucinálfagot aspoň opláchl. Ale máme se rádi a těšíme se, až rozbijeme prasátko a zase se budeme moci hádat o to, kdo večer nakrmí myčku.

Matýskovo strašidlo

Většina dětí má doma bubáka. Někdo pod postelí, jiný ve skříni, slyšel jsem i o záchodové míse, ale tam já nechodím, takže nevím. Bubáci se liší co do tvaru, barvy, kostýmu, způsobu strašení. Ten můj je převlečený za dospěláka v bílém plášti. A nebydlí u nás doma, zdržuje se různě po světě, nejčastěji v místnostech, kterým naši říkají "ordinace". Bral bych radši tu skříň. Nedávno jsme na návštěvě u jednoho strašidla byli a tak jsem se rozhodl vám o těch svých povykládat.

Bubák je lidská osoba obého pohlaví, většinou zahalená v bílé barvě. Kalhoty, tričko, plášť. Setkal jsem se i s výjimkami (strašidlo, kterému se říká homeopat), kteří bílou nepoužívají a jsou tedy i méně nebezpeční. Chtějí si hlavně pokecat s mámou a ta mě pak doma krmí cukrovýma kuličkama, čemuž se samozřejmě nebráním.

Ke strašení používají holé ruce, dále nástroje nebolestivé (přesto nepříjemné a je potřeba se jim urputně bránit), kterými koukají do uší, do pusy, do nosu, přikládají je na hrudník, či dost nebezpečné injekční stříkačky. Takoví jsou nejhorší a je naprosto nezbytné se jim obloukem vyhnout.

Když se jde k bubákovi, prvními varovnými signály jsou sladké řeči rodičů. Najednou je z vás "velký chlapeček", "statečný kluk" a "maminčin Matýsek" a určitě, ale opravdu určitě se nebude nic špatného dít. Jede se jen na výlet. Pokud výlet končí u budovy nebo místnosti s nápisem DĚTSKÉ ODDĚLENÍ, buďte ve střehu.

Je-li strašidlem žena, existuje naděje, že se za použití hrubé síly vyšetření nebo zákroku ubráníte. Podmínkou je, že s vámi je jen jeden rodič a není to táta. Ten má větší hrubou sílu než já. Pokud narazíte na chlapa, jste v kaši. Nejenže přeskakuje obvyklé uklidňovací postupy (ukecat, pohladit, podplatit obrázkem), ale jde rovnou na věc a většinou se s vámi nemazlí.

Když vás odvedou do zvlášť nebezpečné tmavé místnosti s nápisem RENTGEN, vyrojí se strašidel hned celá tlupa. Sesypou se na vás jako vosy a drží vás několik vteřin tak pevně, až se bojíte, že vám polámou kosti. A to chvíli předtím řekne táta "lež klidně, jen uděláme obrázek". On většinou strašně kecá.

A úplně ze všech nejhorší bubák je zubařka. Zrovna nedávno mě k jedné takové přivedli. Uprostřed místnosti stálo strašlivé veliké křeslo, na které si táta sedl, mě popadl do náruče a zase vedl ty řeči "otevři pusu, paní doktorka se jen podívá". Bezpečně jsem věděl, že jsem v průšvihu a všechnu sílu, kterou jsem v sobě našel, jsem použil k pokusu o útěk. A už tam byly. Sestra, máma, doktorka, nemohl jsem se ani pohnout, zatímco se mi ta příšerná ženská dívala na zuby. Celé to peklo trvalo nejdelší minutu mého života.

Zkusil jsem poslední možnost, která mi zbývala - pláč. Někdy to na bubáky zabírá. Začne se lehkým pofňukáváním, když to nepomůže, přechází se plynule přes kvílení k hysterickému jekotu. Pokud se vám podaří vytvořit u nosu nudli, máte body navíc. Kromě útěku (tato možnost je mi pro můj handicap odepřena) je pláč asi jediná zbraň na bubáky.

Nemám je rád. Až na jednu hodnou, milou, máma jí říká "dětská" a ta je fajn. Od doby, co odložila injekční jehly (tehdy řekla mamka něco v tom smyslu "už nikdy žádné očkování"), mě jenom měří, váží a kouká do krku. To se dá přežít. Je to u ní veselé, má spoustu hraček a nikdy mě nikdo nesvírá v náručí tak, že skoro nemůžu dýchat. Naopak, když to u ní chci prozkoumat a vytáhnu mámu na procházku okolo stolu, všichni jsou nadšení a já jsem "šikovnej". To mi dělá moc dobře. Prý k ní zanedlouho pojedeme i s novým bráchou. Budu ho muset o bubácích poučit hned zkraje, možná to nechám na přednášku "Moje hračky, tvůj dudlík".

Všichni bídně zhyneme

Jak se zvětšuje můj objem, roste únava a přiznejme si to, lenora se taky nefláká, kluci rozhodli, že budou mamince strašně moc pomáhat a co to půjde, budou se o sebe starat sami. Jsou to moje zlatíčka. Už druhý den po sobě jsem nemusela z postele před šestou. Užívám si tu hodinu navíc, jakoby byla poslední v mém životě. No, až přijde mimino, asi na dlouhou dobu bude a tyto dny budou jen krásnou vzpomínkou, schovanou na dlouhé zimní večery.

Každopádně jsem se ráno vysypala z pelíšku a začala fungovat. Původně bylo v plánu mytí oken, ale evidentně to za mne dnes zvládne matka příroda. Tatínek si chce po včerejší experimentální kuchyni jeho ženy dnes navařit sám, a tak ani plotna mě nerajcuje. Zdá se, že mám před sebou opravdu volný den. A začala jsem ho prazvláštně. Teda, na dnešní dobu naprosto normálně, až později mi došlo, co jsem to vlastně udělala. Postavila vodu na čaj (rychlovarná konvice), nakrmila myčku a zapnula ji. Nechala nahřát troubu a vrzla do ní švestkový koláč (rozmražený polotovar z obchoďáku - v čem to dneska žijeme?!). Sáhla do lednice pro sýr a provedla hygienu. Samozřejmě jsem v mezidobí rozfungovala notebook, absťák po osmihodinovém spánku začal být nesnesitelný. A k internetu trochu pěkné hudby, už tu vyhrává rádio. Takže během slabé půlhodinky, jsem zprovoznila devět elektrospotřebičů. Temelínské věže jedou naplno jen kvůli naší domácnosti.

Schválně. Jak by to ráno vypadalo a la Malevil Roberta Merle? Nemusíme se inspirovat výbuchem jaderné bomby a návratem zpět na stromy, stačí, když si vypneme elektřinu. Pominu i to, jak si v oné představě kluci připravovali snídani na ohýnku. Nedostala bych se ani k čištění zubů, tou dobou bych stepovala před domem a sledovala hasiče. A třeba taky ne, pravda je ta, že J. je o dost zručnější než já. Možná by to byl on, kdo si čistí zuby na ulici. Prostě ráno vstanu, dojdu na suchý záchod, naleju si vodu z kýble do lavoru a vytahuju pastu a kartáček. Lákavá to představa. Vcházím do kuchyně a rozdělávám oheň v kamnech. Ne, tahle vidina už není legrační, při mé šikovnosti mi jde o život. Přesto se podařilo, třísky spokojeně praskají a já kladu na plotýnku konvici s vodou na čaj. A čekám. Čekám, ještě pořád čekám, už to bublá, hurá. Když už stojím v kuchyni, můj zrak padne na nádobí od večeře, smutně se krčící na lince. Nalévám vodu do dřezu (dochází voda, někdo by měl zajít do studny pro novou), přilévám tu trochu teplé, co zbyla z přípravy čaje a drhnu hrnky od kakaa. Teď jsem se dostala k větě "Sáhnu do lednice pro sýr". Kam by sáhlo mé alter ego? Je to pár generací, co se chladící jednotky nastěhovaly do domácností a já už zapomněla jak to dělávala moje prababička? Ostuda. Předpokládám, že v domě byla nějaká chladnější místnost. Jdu tedy tam pro něco na chleba. Teď koláč. Žádná zmražená laskomina z obchodu, zadělávám pěkně ručně, mouka, cukr, kvasnice. Ručně. Ani tu pitomou pekárnu nemám. Notebook a rádio vynechávám úplně. Ve světě bez elektřiny mám už od pěti plné ruce práce, na zábavu není čas ani nálada.

Tak. Z půl hodinky ve dvacátémprvním století se stává kvalitně zabité dopoledne v pravěku. Často čtu články o tom, jak je naše doba přetechnizovaná, počítače kam se člověk podívá a jak ztrácíme kontakt s přírodou. Ano, jde to s námi z kopce. Ale za mě - raději Matrix a Terminátor dohromady, než představa nedělního vyvařování pro osm osob bez elektrického sporáku, ledničky a ručního mixéru.

Absolutně šťastná

Sobecká, sebestředná, egoistická těhule. Tohle ze mě na stará kolena zbylo. A přitom se mi doma před očima dějí zázraky.

V první řadě (drahokam na mém krku odpustí) Matýsek. Zdá se, že pochopil k jakým změnám u nás dojde. J. začal asi před čtvrt rokem s čtveráckým úsměvem na rtu s velmi vtipnými průpovídkami o dětech, pro které už u nás nebude místo, že by si měly sbalit raneček, pár plínek a nějakou tu přesnídávku a vypadnout. Párkrát jsem ho upozornila, že vážně pochybuju o tom, že Máťulka chápe pojmy jako pointa, sarkasmus nebo ironie, a jeho pokusy to dítě vytočit jsem mu zatrhla. Načež se i Maty začal tvářit mírně vyděšeně a jeho otec obrátil. Od té doby trpělivě denodenně utěšuje, vysvětluje, jak je Matýsek potřebný a milovaný, konejší a vůbec, je to ten nejvzornější táta na světě.

Maty ovšem neusnul na vavřínech. Po asi dvouměsíčním období mamánkovství a tatánkovství, kdy jsme ho i do školky museli vodit oba, aby neměl depresi a blues, obrátil o stoosmdesát stupňů a evidentně se rozhodl ukázat nám, jak je šikovný. Krásně chodí a zvládá to i s jednou oporou, respektive rukou rodiče, druhou se intenzivně drží okraje svého trička, aby neupadl. Miluju jeho logické uvažování. Dost nám začal pomáhat s jeho oblékáním, krmením, koupáním a vůbec opečováváním. S nadšením sleduju, jak se snaží sundat mikinu tahaje za kapuci nebo obléknout kalhoty tak, že strčí do nohavic ruce. Nevím, za co může postižení a za co jeho smysl pro humor, ale podle toho, jak výborně se baví, bych i řekla, že si na nás celou tu habaďůru s mentální retardací vymyslel, jen aby byla sranda.

Kapitola sama pro sebe a zároveň výkon hodný medaile na paralympiádě je samostatný pohyb. Svého času jej učitelky v mateřince naučily, jak si rukama pomoci k okraji židle / gauče / postele a postavit se. Samy záhy pochopily, že chlapec poněkud předčil jejich očekávání a jedna z nich mi vyprávěla, že: "jdu takhle po ložnici, sbírám hračky ze země, najednou zvednu zrak z podlahy a přede mnou stojí Matěj. Krve by se ve mně nedořezal." Velmi brzy jsem poznala na vlastní kůži o čem mluvila, když jsem našla dítě stát tu u gauče, tu u postele. Sám, bez povelu, bez rodičovské náruče, do které by se dalo v případě potřeby upadnout. A že takových situací rapidně přibylo. Nezbylo mu, než naučit se padat. Nezdá se to, ale je to pohyb složitý a náročný, o hodně těžší, než lehnout si na zem jako prkýnko a přivodit si pořádnou bouli, jak sám seznal. Rodiče prostě nestačili chytat a tak se závity v Matyho mozku rozjely naplno a chlapec se naučil pěkně vychovaně kecnout na zadek. A když už jednou seděl na sedince a zjistil, že ho nikdo neutěšuje a nefouká na bebí a tudíž veškeré pokusy o pláč jsou zbytečné, vyzkoušel fintu s odsunováním se rukama. Ke svému vlastnímu nemalému překvapení to fungovalo a on si pro pusinku na uklidněnou "dolezl" k otci. Příště až k televizi, která má pro jeho bolístky evidentně větší pochopení než chladní rodiče a dalšího dne se vydal trucovat do svého pokoje. Naše radost a nadšení neznají mezí. Vypadá to sice, jako když se beznohý žebrák z první světové přesunuje od kostela ke Flekům, ale ber to nešť. Funguje to, náš chlapeček může po pěti letech konečně sám cestovat kdy chce a kam chce, třeba utéct po ránu z koupelny před čištěním zubů. Vypadá to, že z něj bude kvalitní velký bratr.

J. se ovšem synovými úspěchy nedá zahanbit. Začal před pár měsíci dlouho očekávanou instalací lustrů a s rekonstrukcí ještě neskončil. Původní myšlenka byla, že si koupíme domeček. Tudíž nemá cenu pracovat na bytě, ne, ženská jedna hloupá? Načež jsem argumentovala faktem, že pokud je problém namontovat do skříně žárovku nebo zasádrovat okopaný roh zdi, nechci vidět, co by se dělo po hlášce "Miláčku, spadl nám komín, běž s tím něco udělat, venku mrzne." a spokojeně jsem odjela do práce. Doma se ovšem začaly dít věci. Kluci vyrazili na velké nákupy, po návratu se zavřeli každý v jedné místnosti, poněvadž se bojí vrtačky a naši domácí skřítkové, kteří většinu času vysávají, zametají balkón, leští zrcadla a mění toaletní papír, se dali do práce. Nainstalovali do šatny krásné bílé světlo na provázek, do koupelny zástěnu, nad kuchyňskou linku poličku s kořenkami, vyměnili žárovku v předsíni a jelikož to celé bylo myšleno jako překvapení pro mě, jen Bůh ví, kolik dalších kouzel jsem přehlédla a budu na ně narážet po zbytek své existence v tomto panelovém domě. J. se vytáhl do celé své výše téměř dvou metrů a předvedl to nejlepší, co v něm do dnešní doby zatím jen dřímalo. Jsem z jeho čarování nadšená, šťastná, při přesypávání koření jsem mohla radostí vyskočit z kůže. Už se domečku nebojím. S tímhle mužským klidně na Aljšaku pod stan.

PS. Tento článek jsem začala psát před týdnem, dodnes není hotov (takže už víme, kdo v našem svazku je ten neschopný), ale situace se mění za pochodu. Je potřeba zmínit další novinky, které se u nás udály.

Maty nezůstal u šoupání zadečkem po podlaze. Začal nám víc dávat najevo, že rozumí, že chápe o čem se mluví. Pomáhá tátovi se zaseklými pásy v autě, v rámci "rvačky" kouše tetu i když mu to bylo před vteřinou výslovně zakázáno, pronásleduje nás po bytě, aby se konečně podíval, kam mu pořád mizíme z dohledu. Včera večer začal utíkat z postele. Náš pětiletý syn zlobí při uspávání a včera si to dal na etapy, odváděla jsem ho zpátky asi čtyřikrát, než mi došla trpělivost a varovala jsem ho, že příště už nepřijdu a pokud z té postele sleze, bude spát na zemi (teda, pokud se nemýlím a nestihl se za ten týden naučit vylézt nahoru. Teď už je možné opravdu všechno). Buď mi to uvěřil, nebo už byl unavený, a po dvou hodinách honičky po bytě usnul. Konečně poznávám to, co mělo přijít před pěti lety. Mé dítě se mě snaží naštvat a já si to neskutečně užívám.