Smíchem k dlouhověkosti

Nejtěžší je vždycky první věta. Potom už to jde, člověk se rozkecá, i nějaké téma se najde, ale ta prázdnota, kdy člověk sedí u bílého pole na monitoru (kde je ono prozaické "u bílého listu papíru"?) a přemýšlí a přemýšlí a přitom by psal až by brečel. Láska mého života vždycky radí, ať si teda zabrečím a připadá si velmi vtipný. Můžu s čistým svědomím říct, že to stejně nepomáhá. Měl by si své rady píchnout do špic.

Zvláště po svých vlastních myšlenkových pochodech. Je to ode mně velmi nepěkné, ba co víc, dovolím si konstatovat, že dost sprosté, ale jelikož jsem se tu noc nasmála jako už dlouho ne, ráda se s vámi o náš předspací rozhovor podělím.

" A, miláčku, nechtěl bys místo kupování nové myčky raději opravit Arthura? Byla bych klidnější, vědět, že jezdíš ve zdravém autě."

" Ne. Chci myčku. A navíc kombík je v pořádku. Máme v práci u garáží rampu, zítra tam s ním najedu a podívám se, co mu je."

V tom okamžiku jsem si představila zřítelnici oka mého, jinak tedy geniálního IT odborníka, kterak stojí pod naším vozem, dívá se na jeho poasfaltované dno a vidí to co já - podlahu z druhé strany. Automechanik by sledoval hřídele, brzdy, přívodné a odvodní hadice, já bych viděla dno 1700kg těžké hromady kovu. A poněvadž J. podezřívám ze stejné neznalosti, dost mě tahle myšlenka pobavila. Rozchechtala jsem se.

"A (hehehe) co tam (hehehehihi) lásko moje (huhuhuhuááááá) uvidíš?"

chvíle uraženého ticha

"Tak asi jestli to někde neteče, ne?"

"Neteče. Toho by sis na parkovišti všiml, to ti garantuju."

"A tak třeba to teče, když jedu, ne? Stejně to blbne až při vyšších rychlostech. To budu muset zkusit."

chvíle šíleného řehotu doprovázená lapáním po dechu

"A (hahahaháááááá) jak chceš tohle (hehehehůůůůůůů) zjistit na té rampě? (hýk hýk hýk)"

Pro ty, koho to zajímá, stále spolu, stále živa a stále se mnou mluví.