Matýskovo strašidlo

Většina dětí má doma bubáka. Někdo pod postelí, jiný ve skříni, slyšel jsem i o záchodové míse, ale tam já nechodím, takže nevím. Bubáci se liší co do tvaru, barvy, kostýmu, způsobu strašení. Ten můj je převlečený za dospěláka v bílém plášti. A nebydlí u nás doma, zdržuje se různě po světě, nejčastěji v místnostech, kterým naši říkají "ordinace". Bral bych radši tu skříň. Nedávno jsme na návštěvě u jednoho strašidla byli a tak jsem se rozhodl vám o těch svých povykládat.

Bubák je lidská osoba obého pohlaví, většinou zahalená v bílé barvě. Kalhoty, tričko, plášť. Setkal jsem se i s výjimkami (strašidlo, kterému se říká homeopat), kteří bílou nepoužívají a jsou tedy i méně nebezpeční. Chtějí si hlavně pokecat s mámou a ta mě pak doma krmí cukrovýma kuličkama, čemuž se samozřejmě nebráním.

Ke strašení používají holé ruce, dále nástroje nebolestivé (přesto nepříjemné a je potřeba se jim urputně bránit), kterými koukají do uší, do pusy, do nosu, přikládají je na hrudník, či dost nebezpečné injekční stříkačky. Takoví jsou nejhorší a je naprosto nezbytné se jim obloukem vyhnout.

Když se jde k bubákovi, prvními varovnými signály jsou sladké řeči rodičů. Najednou je z vás "velký chlapeček", "statečný kluk" a "maminčin Matýsek" a určitě, ale opravdu určitě se nebude nic špatného dít. Jede se jen na výlet. Pokud výlet končí u budovy nebo místnosti s nápisem DĚTSKÉ ODDĚLENÍ, buďte ve střehu.

Je-li strašidlem žena, existuje naděje, že se za použití hrubé síly vyšetření nebo zákroku ubráníte. Podmínkou je, že s vámi je jen jeden rodič a není to táta. Ten má větší hrubou sílu než já. Pokud narazíte na chlapa, jste v kaši. Nejenže přeskakuje obvyklé uklidňovací postupy (ukecat, pohladit, podplatit obrázkem), ale jde rovnou na věc a většinou se s vámi nemazlí.

Když vás odvedou do zvlášť nebezpečné tmavé místnosti s nápisem RENTGEN, vyrojí se strašidel hned celá tlupa. Sesypou se na vás jako vosy a drží vás několik vteřin tak pevně, až se bojíte, že vám polámou kosti. A to chvíli předtím řekne táta "lež klidně, jen uděláme obrázek". On většinou strašně kecá.

A úplně ze všech nejhorší bubák je zubařka. Zrovna nedávno mě k jedné takové přivedli. Uprostřed místnosti stálo strašlivé veliké křeslo, na které si táta sedl, mě popadl do náruče a zase vedl ty řeči "otevři pusu, paní doktorka se jen podívá". Bezpečně jsem věděl, že jsem v průšvihu a všechnu sílu, kterou jsem v sobě našel, jsem použil k pokusu o útěk. A už tam byly. Sestra, máma, doktorka, nemohl jsem se ani pohnout, zatímco se mi ta příšerná ženská dívala na zuby. Celé to peklo trvalo nejdelší minutu mého života.

Zkusil jsem poslední možnost, která mi zbývala - pláč. Někdy to na bubáky zabírá. Začne se lehkým pofňukáváním, když to nepomůže, přechází se plynule přes kvílení k hysterickému jekotu. Pokud se vám podaří vytvořit u nosu nudli, máte body navíc. Kromě útěku (tato možnost je mi pro můj handicap odepřena) je pláč asi jediná zbraň na bubáky.

Nemám je rád. Až na jednu hodnou, milou, máma jí říká "dětská" a ta je fajn. Od doby, co odložila injekční jehly (tehdy řekla mamka něco v tom smyslu "už nikdy žádné očkování"), mě jenom měří, váží a kouká do krku. To se dá přežít. Je to u ní veselé, má spoustu hraček a nikdy mě nikdo nesvírá v náručí tak, že skoro nemůžu dýchat. Naopak, když to u ní chci prozkoumat a vytáhnu mámu na procházku okolo stolu, všichni jsou nadšení a já jsem "šikovnej". To mi dělá moc dobře. Prý k ní zanedlouho pojedeme i s novým bráchou. Budu ho muset o bubácích poučit hned zkraje, možná to nechám na přednášku "Moje hračky, tvůj dudlík".