Jednou to přijít muselo

Tak strašně dlouho jsem si přála tenhle článek napsat. Co se k nám ta hnusná nemoc nastěhovala, modlila jsem se přesně za tento okamžik. A když konečně nastal, nenašla jsem odvahu.

Leta jsem si chystala článek do tohoto psychedelického veřejného deníku, ve kterém budu výskat a skákat metr dvacet (ne, že bych do takové výšky někdy vyskočila) a vyjádřím tu nepopsatelnou radost, kterou mám, protože náš prvorozený je konečně bez záchvatů.

Jenže pak, když ta chvíle psát ve finále nadešla, naprosto iracionálně mě přepadl strach, že náš soukrommý rodinný zázrak zakřiknu. Že tím, že kouzlo vyřknu, ztratí svou moc. Je tomu několik měsíců a já se pořád ještě bojím. Ano, měsíců, tak dlouho se odhodlávám, až takovou hrůzu ve mně ta nemoc budí. Takže tento příspěvek nebude v žádném případě o tom, že jsem Matýska neviděla už tolik dnů dostat epileptický záchvat, ale budu psát o jeho sbírce známek. A všichni se budeme tvářit, jakože bagr.

Tak tedy: Jsou tomu čtyři měsíce a nějaké drobné, co náš Matěj přestal sbírat známky.

Ach. A je to venku.

Je to neskutečná úleva, nemuset ho hlídat každou minutu, každou vteřinu, být pořád po ruce, pořád chytat padající tělíčko. Nevyskakovat při každém hlasitějším zvuku leknutím. Nemuset dítě obkládat polštáři, nemuset hlídat hrany a rohy. Nemuset se bát ho vykoupat, páč ve vaně jsou všechna bezpečnostní opatření k prdu. Nemuset foukat boule, ledovat naražené kosti a klouby. Nemuset se dívat na slzy kanoucí po dětské tváři, poněvadž to bolí a je to moje vina. Já jsem tady ta dospělá, ta, která zodpovídá za všechny bolístky a bebíčka. Za každou ránu a modřinu. Já jsem ta, která jim má umět zabránit, když on sám nemůže. A já to tolikrát nedokázala. A tolikrát jsem se dívala do těch smutných modrých očí.

Teď od něj můžu v klidu odejít i několik metrů. A nemusím se bát. Můžu ho posadit ke stolu. Můžu ho pustit hrát si na zem. Můžu ho nechat s bratrem v dětském pokoji a v klidu pracovat. Můžu ho nechat na zahradě a dojít pro hrneček s pitím. Můžu ho vzít za ruce a ujít několik kroků. Můžu ho krmit a nebát se, že se udusí. Teď můžu takových věcí..... Co já. On! Teď může všechno na světě.

Modlím se, aby se to už NIKDY nestalo. Aby se to svinstvo už nevrátilo. Vím, že o tom nerozhoduju, ale přát si to můžu. A prosit za svého syna.

Napsala jsem to. Vypsala jsem si dušičku ze svého nepopsatelného štěstí. A i kdyby to zítra přestala být pravda, dnešek ještě neskončil. Je potřeba si ho náležitě užít.

Geniální dítě

Je to tak. Už není žádných pochyb. Jedno z mých dětí (bůhví, možná dokonce obě) je geniální. Zatím, ve svých téměř čtyřech letech nechodí, nemluví, nechá se krmit a když mu dáte dost cenný elektronický přístroj, jako třeba chytrý telefon, neomylně s ním švihne o nejbližší tvrdou hranu, displayem napřed. Ale to nevadí. Nedávno jsme zjistili, že Šimonovy skryté kvality dřímají v tmavých koutech jeho malého mozečku a není nic snažšího, než je upotřebit.

Dětský tablet z Tesca. Elektronická hračka pro mimina, která, když stisknete jeden z jejích mnoha knoflíků, vydá zvuk. Na přání vám předvede bučení krávy, zahraje melodii nebo napočítá do sedmi. Mí chlapečci do ní bezhlavě buší v naději, že z ní některou z těchto aktivit vyloudí a výskají radostí pokaždé, když se jim to povede. Zejména Šimonek tablet miluje láskou dětskou neomezenou, dokonce s ním spí. Jak jsme vypozorovali, nejraději má zvuky zvířátek a počty. Které ovšem nemám ráda já, páč paní v krabičce nejdřív zvolenou číslici pojmenuje a pak se ozve patřičný počet pípnutí. Řeknu vám, že 7 x 80 je velmi vysoký počet na pouhých patnáct minut. Tedy po čtvrthodině většinou přicházím a přepínám na "Kočka. Mňau. Prase. Chro. Krava. Bú." To poslední slovo neobsahuje hrubku, pozor. Hračka je, jak jsme postupem času zjistili, dvojjazyčná. Ovšem na co už naše malé, hloupé, inženýrské mozky nestačily, byl magický gombík, který mezi jednotlivými variantami přepíná. Ten zná jen náš Šimonek. Marně jsme z něj mámili, jak to dělá. Zarytě mlčí. Ani čokoládové úplatky, ani hrozba domácího vězení s ním nepohly. Mlčí, skrývá své tajemství a vytáčí nás do ruda, když se z ložnice při usínání ozývá:" Tři. Píp. Píp. Píp. Pět. Píp. Píp. Píp. Píp. Píp. Štyri. Píp. Píp. Píp. Píp."

Další oblíbenou kratochvílí malého génia je televize. Nikoli její sledování, ale třískání s obrazovkou o zeď. Skousla bych to, kdybychom doma měli Teslu za 350,-, ovšem u plazmy za deset si nejsem moc jistá prospěšností Šimonkovy intenzivní péče. Abych nekecala, zmalovala bych mu zadek do modra pokaždé, když si k té bedně klekne a začne mlátit. Nemůžu. Mentálně postiženému dítku můžete opakovat do zblbnutí, že se něco nesmí, ale je to horší, než onen pověstný hrách na zeď. Tedy nezbývá než netrestat, jen tiše trpět.

Což jsme vydrželi několik týdnů, ale když začala ze stěny opadávat barva v místech, kde se setkávala s obrazovkou, došli jsme k logickému závěru, že musíme zakročit. Koupili jsme vyšší stolek. Několik dnů byl klid. Pak naše geniální dítě zjistilo, že když to nejde zepředu, půjde to ze strany. Kruciš. Posunuli jsme televizi hodně hodně dozadu, až ke zdi tak, že skoro přepadávala. Týden jsme si užívali beztřískacího ticha. Než Šimon objevil podstavec, na kterém jeho kouzelná bedýnka stojí a díky němu si ji přitáhl blíž, tam, kam jeho krátké ručičky dosáhnou. Sakra. J. koupil držák na zeď. Když ho přivezl domů a KONEČNĚ si k němu přečetl návod, zjistil, že na sádrokartonové zdi neudrží ani plyšového medvídka, natož desetikilovou krabici. No do pytle.

Začali jsme držet hlídky. Několik týdnů jsme bivakovali uprostřed obýváku a vždy, když se benjamínek vydal inkriminovaným směrem, zakročili jsme. Bylo to náročné na čas i na naše nervy. A bylo to k ničemu, páč když člověk žije uprostřed obývacího pokoje, existují situace, a není jich málo, kdy musí svůj hlavní stan opustit. Těchto chvil Šimonek využíval se stoptrocentní úspěšností.

Minulý týden jsem na to přišla. Stolek pod televizí obsahuje šuplíky, které, když jsou vytaženy, brání malému lumpovi v likvidačních praktikách. Pravda, nezastaví ho úplně, není to žádný blbec, ale svým zajímavým obsahem (rodné listy a adaptér k vyhřívané dece) jej malounko přibrzdí. Ve valné většině případů pak dítě zapomene, kam mělo namířeno a volí jinou hračku. Blahopřála jsem si, jakého mám fištróna.

Včera jsem Šímu načapala, jak se ukázkově zvedl do kleku, zasunul postupně všechny tři zásuvky (i když jsem do jedné, co by lákadlo, nainstalovala svůj mobil) a vrhnul se k obrazovce.

Jenže tahle hra, kdo dočůrá vejš, se dá hrát ve dvou, víš, chlapečku?

Prostě jsem tu pitomou bednu přilepila lepící páskou.

Už s ní nehne ani o centimetr.

Tak.

Dnes, před několika minutami, zrovna, když jsem vytahovala sušenky z rozpálené trouby, jsem z obýváku zaslechla něco, co znělo jako zvuk trhající se izolepy.

Jak říkám. Je geniální, to je bez diskuze. Teď už jen zjistit, která internántní škola pro nadané děti je od nás nejdál.

Učím se cizí jazyky, momentálně německy

Mé děti nemluví. Ne, že by byly permanentně naštvané na celý svět, byť i takováto možnost existuje, ale víc pravděpodobné je, že to prostě neumí. Ať chca nebo nechca, nehovoří.

Žvatlají. Z času na čas přidají slabiku či písmeno, čistě pro naše široké úsměvy, kterými se evidentně velmi dobře baví, ale větší úspěchy na poli společenské konverzace jsme zatím nezaznamenali. Pro pozdě přišedší, jednomu synovi je bezmála deset, druhý za chvíli oslaví čtyři roky. Jestli mě nenasere.

Donedávna oba ovládali ANO a NE. Znaky. Kroutit hlavami až do odšroubování, to by jim šlo, ale kloudné odpovědi, aby z nich člověk páčil odsávačkou na nudle. Matýsek, když se zdravě naštve, zvládne i NE verbální, ale jelikož k tomu musí být opravdu vytočen do fialova (kontrola chrupu nebo nedostatek sirupu v pití), moc často jej z této dovednosti nezkoušíme. Šimonek zarytě mlčí. A žvatlá. "Da da da, dé dé dé. ÍÍÍÍÍch." Na což starší bratr kontruje: "Opa opa, pa pa pa."

Až doteď mi to bylo jedno. Z času na čas se zaposlouchám, zda jejich rozhovor nenabírá na logice, někdy se dokonce do konverzace zapojím (a vůbec si při tom nepřipadám jako debil) "Opravdu? Da dá du? No nevykládej!", ale většinu času jde dětské žvatlání mimo mě.

Avšak dnes jsme nejspíš narazili na jádro pudla. Jak pevně věřím a doufám, byl konečně objeven Důvod a Příčina absence řeči a teď už to půjde jako po másle, za chvíli si s kluky pokecáme.

Na návštěvě u babičky jsem se při skládání oblečení v ložnici zaposlouchala do toho, co se děje v kuchyni.

"Opa, opa opa!"

"ÍÍÍÍÍÍÍchch ta ta ta."

"No pánové," (babička) "jestli ona vás ta maminka nemá s nějakým Němcem? To je samý opa, samý Ich, du... Budeme se jí muset zeptat."

....

"Ne! Na to nesahej! Trouba pálí! Sakra, jak se to řekne... HEISS!.... No vidíš, jak to de."

Načež jsem pukla smíchy.

Jahody budou! Howgh.

Miluju je. Na jakýkoliv způsob. Čerstvé, rovnou ze záhonku, v buchtě, pod šlehačkou, na pudingu.... kromě španělských skleníkových bych se jimi mohla cpát od rána do večera.

A proto se nově nabytá zahrádka tak trochu nabízela. No dobře, úplně se mi cpala do očí. "Sem! Sem je zasaď! Tady je ještě kousek míííísta!!!" Nenechala jsem se dlouho přemlouvat. Kamarádka K., nadšený mičurinec, mi dopodrobna vykreslila kde je koupíme, jakou odrůdu, jak je budeme sázet, jak okopávat a jak hnojit, podala mi velmi detailní a barvitý návod, jak se ke svému mlsu dostanu. Dle jejího popisu se jednalo o jedno, maximálně dvě lusknutí prsty a záhon bude plný krásných, obrovských, rudých jahod.

To bylo v únoru.

Pak přišel březen.

"Už máš vykopaný záhon?" ptala se K.

"Nemám."

Takhle nějak vypadala naše celoměsíční konverzace.

Přísahám, po každém tomto rozhovoru jsem si navlékla J. pracáky, své prďácké zahradnické rukavičky a chystala se kopat. Že z toho povětšinou sešlo, za to já nemůžu, to Okolnosti.

Duben.

"Už máš vykopaný záhon?" ptala se K.

"Nemám."

Místo rukavice jsem sbalila dítko a vyrazila na prázdniny. Ano, se svědomím zakousnutým hluboko do mé černé dušičky, že FURT-SAKRA-POŘÁDJEŠTĚ nemám záhon na jahody.

V květnu jsem se rozhodla, že jsem nespolehlivá, líná, neochotná a shnilá jako loňské třešně, a za trest si žádné jahody nezasloužím. Tak.

"Už máš vykopaný záhon?" ptala se K.

"Nemám."

Ale tentokrát jsem dodala: "A ani mít nebudu. Už je stejnak pozdě. Do června mi nic neporodí."

"No to bych se na to podívala!" sevřela K. své drobné dlaně v pěst. A vyrazila do zahradnictví pro sazenice se slovy "JÁ chci na tvé zahradě JAHODY! Ještě LETOS!"

Navlékla jsem si J. pracáky, své zelené rukavice a vykročila.

"Nééééé. Třeba ještě zapomene," kecla jsem si k počítači.

"Zítra ti přivezu ty sazenice. Není toho moc, ale do buchty stačí."

Kruciš.

Navlékla jsem si pracáky a rukavice. Tentokrát definitivně.

Máte někdo představu, co to znamená udělat z trávníku záhon, ten porýt, nakompostovat, pohnojit, pohrabat a připravit k sázení? Ano. Věřím, že všichni. Kromě MNĚ. Představovala jsem si to opravdu jako Hurvínek Pouštní bouři. Sem píchnu kolík, sem taky, pak si vezmu rýč a trošku to pozobracím.

Chm.

Po třech hodinách neustávající dřiny jsem měla strhnuto asi 50cm čtverečných mechu a trávy, plnou polovinu popelnice na bioodpad a mozoly na rukou. Potila jsem se jako dveře od chléva a když jsem se postavila a narovnala záda, neviděla jsem skrz mžitky ani záhon, ani zahradu, ba ani dům.

Na jahody jsem přestávala mít chuť.

Za dva dny byla práce hotova a K. slavnostně vyndávala z kufru auta sazenice, kterých /cituji:/ "nebylo moc, ale do buchet stačí."

40! Slovy čtyřicet sazenic jahod. Začalo mi praskat v zádech a potily se mi dlaně.

Ale abych nevypadala jako nevděčná potvora, já K. vděčná jsem! A to moc. Nebýt jí, nikdy bych ten záhon nedala dokupy, nikdy bych si sazenice nekoupila, nikdy bych se nedívala, jak mi ty chuděrky osychají (ale to až pak). A nikdy bych nezažila pocit dobře udělané práce a velké těšení na svou první úrodu. Bude-li nějaká.

Nabídla jsem K. peníze. Že za sazenice ráda zaplatím, přeci mi nebude dotovat mlsnou.

"Nechci. To mají kluci k svátku."

"Ten mají za dlouho."

"Já od tebe nic nechci. Chci, abys je zasadila."

Hm.

Poděkovala jsem a v duchu došla k závěru, že budu K. a její potomky cpát jahodama při každé návštěvě a na zimu jí vrazím pytlík do mrazáku, aby měli. Tak.

Klečela jsem na svém FUNGL novém záhonku, sázela rostlinky a ladila svou jahodovou teorii do dokonalosti. Až (a jestli) budou, natrhám K. ke kafi, dám jí na to šlehačku, upeču jí jahodovou bublaninu a něco jí rozmixuju do zmrzliny. Při každé návštěvě. Aby viděla, jakou mi udělala radost. Tak.

Měla jsem ze sebe fakt dobrý pocit.

Jenže, když bylo KONEČNĚ zasazeno, pohnojeno, zalito, přikryto a tedy vlastně hotovo, začal mi vzadu v mozku hlodat takový malý červíček. Jako když jste šli do krámu pro vajíčka, nesete dvě igelitky zeleniny a salámů, samozřejmě bez vajec a celou cestu uvažujete, jestli jste na něco nezapomněli. Pyšně jsem rovnala svou zkroucenou kostru nad čtyřiceti sazeničkami v zemi a pak se mi konečně rozsvítilo.

K. nesnáší jahody.

Vím to. Odjakživa jsem to věděla. Cibuli a jahody. Jenže její nadšení pro věc mě ukolébalo k zapomnění a já si vůbec neuvědomovala tato základní fakta.

Což ovšem znamená, že mám tu nejúžasnější kamarádku na světě.

Děkuji, K., slibuji, ke kafi ani jedna jahoda. Třeba budou třešně ;-)

Kamna

Umím napodobit kamna. Velmi věrohodně. Pokud čekáte, že z nudy sedávám v koutě místnosti a vypouštím obláčky kouře, mýlíte se. S cigaretami jsem skoncovala Léta Páně 2011 /sic!/. Nevydávám zvuky podobné praskání dřeva, nekrmím se briketami. Ale. Máte aspoň hrubou představu, jak to vypadá, když kamna bouchnou? Tak to vynásobte stokrát, přidejte zvuk sirény, varující před Tsunami a nakonec i tu Tsunami a dostanete mě, když se naseru.

Což se mi dnes přihodilo, a řeknu vám, díky bohu, že je večer po odpoledni, které celou situaci bravurně zachránilo, poněvadž jinak nevim.

Začalo to hned ráno, když nás minul svozový autobus širokým obloukem. Ne, že by pan řidič přibrzdil, podíval se na zastávku, přehlédl mě, rudou a zpocenou po ranním běhu s kočárkem, Matěje a pana učitele vedle nás, a vyrazil na cestu. Nepravděpodobné, leč náhoda je blbec. Ale to se nestalo. Autobus kolem nás prosvištěl kvalitní padesátkou a ještě to vzal pro jistotu lehce do protisměru, abychom mu náhodou mávaje a křiče (au!) nevběhli do cesty a nezastavili jej. Mně jen spadla čelist a zůstala jsem stát jako přimrzlá. Pan učitel předvedl více duchapřítomnosti a pod ta kola se vrhl. Statečný muž. Přežil a autobus zastavil, včetně kajícího se šoféra.

Načež jsem se vrátila domů a snažila se vyřídit několik nutných telefonátů. Bohužel, všichni operátoři u nás přes noc zkrachovali, dělníci sundali ze sloupů antény a elektrárny odpojily přívod do všech kanceláří. Jinak si to neumím vysvětlit. Nikdo, opravdu NIKDO na celé zeměkouli mi nebyl schopen zvednout telefon. Ani v bance, ani v nemocnici, ani na úřadě. Má pleť se zbarvila do ruda a já se začala zavzdušňovat.

Když jsem se nakonec, přisámbohu po hodinách marných pokusů, do té banky dovolala, zjistila jsem, že paní na druhé straně linky je nesvéprávná, nesmí psát do počítače, nesmí nikomu volat, může jen sedět a zvedat ten pitomej telefon. A mezi námi děvčaty, i to dělá blbě. Když jsem z ní konečně vymámila informaci, kterou jsem potřebovala, pokusila jsem se udělat pár malých změn na svém účtu, což NEŠLO. Miluju, když se na scéně objeví pan To Nejde. Slečna na konci drátu jej povýšila na Já Nesmím a doplnila skupinu o mé oblíbené Systém Mě Nepustí. Byla ovšem statečná, přežila můj lehounce zvýšený hlas a medovým tónem mě vyzvala, abych si na jejich stránkách stáhla Formulářík, ten vyplnila, vytiskla, podepsala, naskenovala a poslala. Není nic jednoduššího. Přisámvačku, kdybych se nebála, že si rozbiju telefon, praštila jsem jí se sluchátkem.

Vzteklá už jsem byla slušně, bylo potřeba najít si činnost jinou, uklidňující. A tou byla Česká Počta. Kamarádka mi totiž v nestřeženém okamžiku prozradila, že po našem starém bydlišti stále bloudí doručovatelky s kabelami naditými naší korespondencí a marně nás hledají. Což by již drahnou dobu neměly. Svého času jsme si u pošty zaplatili službu, která slibuje, že po určitou dobu (velmi dlouhý čas, rozhodli jsme se nepodcenit situaci) nám bude dopisy do nového bydliště dosílat. Stálo to majlant a nefunguje to. Reklamovala jsem službu už jednou, tohle bylo podruhé, a jelikož cholerik ve mně už byl slušně ve varu, stálo to za to.

Vytočená do vysokých obrátek, vzteklá, ve tváři brunátná, provedla jsem poslední nezbytnou akci. Vytisknout formulářík. Když se na obrazovce objevil nápis "DOŠEL TONER, VLOŽTE NOVÝ", prostě jsem ji vzala a vyhodila z okna. Nic jiného se dělat nedalo.

Tak jo, dalo. Vybouchla jsem jako ta kamna, jenže jak jsem neměla na koho řvát a děti byly v danou chvíli ti poslední, kdo by si můj hněv zasloužili, hledala jsem ventil. Hledala a nenacházela. Krev se mi vařila, srdce tlouklo, hlasivky připravené k výkonu byly napnuté jako struny na kytaře a já pořád neměla terč.

Tak jsem vzala do ruky mobil, za strůjce všeho zla označila Světlo mých dní a napsala mu. Jasně, stručně a výstižně.

Na zkoušku z experimentální patologie mu došla sms tohoto znění (cituji): "Uáaaaaaaaaarghhhh!!!!@´:!!;@?!!!/:"!;:%!"

A světe div se, ulevilo se mi. Normálně ze mě ten naštvanej balvan spadl, já se uklidnila, začala jsem zase dýchat a šla v klidu nakrmit cipísky.

Člověk se pořád učí. I to, jak zvládat své vzteky. Že se nemusí ječet, ale dobře mířený a správně adresovaný jasný a přesný text je kolikrát lepší, než střepy z Ikea.

Ten tě nekousne. Cha!

Učíme se žít s místními. S rodilými občany, s přistěhovanými kočkami, se zahradníky, kteří slíbí, že přijedou a pak nepřijedou, i když na ně člověk čeká celé dopoledne doslova jako blbec. A s pavouky. Místní rodilí občané jsou fajn. Jsou velmi milí, příjemní a většinou usměvaví, tedy pokud zrovna člověk nenarazí na náplavu sobě rovnou. My, děti z města se prostě neumíme chovat. Přistěhované kočky jsou taky moc fajn, mají rády bezlaktózové mléko a jeté buřty. Je tu jeden, dnes už vím, že kocour, kterému tato část obce evidentně patří. Prochází se tu naprosto beze strachu, s ocasem vztyčeným jako sloup k prezidentské standartě a kontroluje, jestli se všichni chováme slušně. Tu zajde na misku mléka, tu poležet na čerstvě vytepovaném gauči. Moc rád se mazlí a přede tak hlasitě, aby to slyšely všechny kočky v dalekém sousedství. Fakt doufám, že ho při některé z obchůzek nesrazí auto.

Zahradníky vynechám, ještě jsem nasraná.

No a pak tu máme pavouky. Když hovořím o tomto užitečném zvířeti, nemluvím o maličkých tělíčkách, ne větších, než špendlíková hlavička a několika párech téměř průhledných nožiček. Mluvím o maccích velkých jako kostka mýdla, kteří se na svých hůlkách od nanuků s hlasitým klapáním prohání po naší podlaze tam a zpátky, jakoby to bylo jejich soukromé kluziště. Nic nevadí rozsvícená lampa přímo nad jejich obrovskými hlavami. Že by se drželi stínů skříní a poliček je evidentně ani na okamžik nenapadlo, naopak, štrádují si to pěkně napříč místností a ani nepřidají do kroku, když je začne honit některé z dětí.

Mně nevaděj. Fakt ne. Pavouci nosí štěstí a žerou rybenky. Ne, že bychom doma nějaké měli. Ale to je právě tím, že mně nevaděj pavouci.

Horší je to s J. Jakmile periferním viděním zahlédne pohyb typický pro tohoto osminohého mazlíka, vystartuje a dvěma ladnými plavnými skoky, nehledě na svou lehkou nadváhu, pokládá dlaň ve tvaru pecky přes nedisciplinovaného jedince. Naštěstí nevraždí. Uchopí a vynese. Jenže vždy a bez vyjímky. Začínám se bát rybenek.

Marně vysvětluji, marně chlácholím.

Že se pavouků bát nemusí, neb nekoušou.

Ošklivé nemoci neroznášejí.

Nevyžírají o půlnoci ledničku.

Tak čeho se, sakra, bojí?

Prý, aby nám pavouci nelezli po dětech.

A opět marnost nad marnost.

Nepomohlo vysvětlování, že pavouci se našich dětí bojí víc, než naše děti pavouků. O mnoho a mnoho víc. Že být J. pavouk, vylezl by na predátora a procházel by se po něm? Leda být mdlého rozumu. A co by z toho jako měl? Pořídil by si na jeho břiše selfíčko???

"No, tak jednoho chyť do ruky, když seš tak chytrá!" chechtala se láska mého života.

Ne-é.

Teorie je něco úplně jiného než praxe. Můžu je mít ráda na vzdálenost paže a přes silné sklo sklenice z Ikea, ale do ruky zatím ne-e.

Zatímco dnešek byl úplně jiná liga. Hrabala jsem se v záhonku. To já ráda. Kopat a trhat, to by mi šlo. Prdlá Prvomatka Ničitelka. Sem tam opouští naši zahrádku s plevelem i kus jahody nebo meduňky. Nic naplat, když se štípe dříví, létají třísky. A brouci. Když tu má ruka trhla za hromadu plevele a vzduchem spolu s hlínou a kořínky letělo něco černého a vpravdě obrovského, až jsem se lekla, že jsem probudila prvního letošního krtka. Který se snažil okamžitě po dopadu zahrabat tam, odkud přišel. Zadívala jsem se pozorněji a viděla jsem obrovského brouka, s krovkami jako můj palec. Krásný, černý, lesklý fešák. Já hmyz obecně moc nemusím, popravdě vlétne-li do místnosti, ve které setrvávám vosa, není tam pro nás obě dost místa. Ale tohle bylo opravdu pokoukání. Tak nějak jsem věděla, že se dívám na zvláštnost, ale jistá jsem si nebyla. To jsem si nechala na pak, na strýčka Googla. Teď jsem vyskočila a letěla se o nález podělit se Zřítelnicí. Rozrazila jsem vchodové dveře a křičela, že se musí jít okamžitě, ale OKAMŽITĚ podívat, páč jsem našla brouka.

Z okna dětského pokoje se vynořila hlava a schovívavým tónem určeným pro velmi malé děti nebo mentálně retardované mě vyzvala, abych ukázala. Namířila jsem prstík v rukavici doprostřed záhonku: "Koukej!"

"Nevidim."

"Je tam brouk!"

"Tak proč ho nevezmeš do ruky?"

"Co když kouše?"

"Ale prosimtě. Už jsi viděla brouka, co kouše?"

Mraky, pomyslela jsem si. Ale zas je to JEN brouk. Nejsem přeci žádná máčka. A sáhla jsem rukou pro svůj objev. I přes tlustou vrtstvu rukavice jsem cítila jednotlivé nohy, jak se mi prochází po dlani. Když si to tvor namířil k zápěstí, rozhodla jsem se, že hrdinství bylo dnes dost a opatrně jsem jej položila zpátky do levandule.

"Hm, pěknej," pronesla hlava a zaplula.

Nedala jsem se. Pořád jsem někde vzadu v hlavě tušila, že můj objev není jen taková lecjaká věc. Sedla jsem si k internetu a zjistilla jsem, že se po naší zahrádce prohání, považte! samice Roháče obecného! Lucanus cervus! Otevřela jsem obě oči doširoka a četla a četla. Samá zajímavá fakta:

Žije v dutinách starých stromů a v mrtvých pařezech v lesích a hájích.

S odstraňováním starých stromů a pařezů mizí i přirozené prostředí a zdroj obživy tohoto brouka.

Snižuje se tak populace roháče obecného, ale i ostatních druhů brouků žijících ve stejném prostředí a roháč obecný se tak dostává na světový seznam ohrožených druhů.

V České republice byl rozšířen v listnatých lesích po celém území, dnes je však jeho výskyt lokalizován do několika oblastí. Nejhoněji se pak vyskytuje na jižní Moravě.

a teď pozor:

U roháče obecného se projevuje pohlavní dimorfismus, který spočívá v tom, že samci mají větší kusadla a jsou i celkově větší než samice. Ačkoliv samčí kusadla vypadají hrozivěji, jsou příliš slabá na to, aby ublížila. Naopak menší kusadla samice mohou způsobit bolestivé kousnutí. /sic!/

A prej že nekousne. Cha!

Našel jsem blog mé ženy.

Našel jsem tenhle blog.

Upozornil mě na něj kolega v práci.

Prý jestli už jsem četl tu legraci.

Nechápal jsem o čem mluví.

Tak prý mě má žena propírá na internetu.

Otevřel jsem tyhle stránky.

A zděsil se.

Četl jsem článek za článkem a nestačil se divit.

Jakou kreaturu ze mě má partnerka udělala.

Jak si ze mě utahuje.

Myslela si, že když sem tam napíše, že mě miluje, že to napraví.

Že si nevšimnu.

Jak byla naivní.

Vyřešil jsem to.

Už nikdy žádný potupný článek na svou nebo mou osobu nenapíše.

Už si nebude dělat srandu z našich dětí.

Ukončil jsem její trápení.

Ano.

Rozčtvrtil jsem svou ženu.

Nestačilo mi to a pižlal jsem dál a dál, až z ní zbyly malé, úhledné kostičky.

Konečně vypadá k světu.

Zahrabal jsem ji na zahradě.

Nikdo nikdy Prdlou Prvomatku nenajde.

Když mě někdo vypátrá, řeknu, že tenhle článek je fikce.

Nemají šanci.

A já už budu mít klid.

J.