Geniální dítě

Je to tak. Už není žádných pochyb. Jedno z mých dětí (bůhví, možná dokonce obě) je geniální. Zatím, ve svých téměř čtyřech letech nechodí, nemluví, nechá se krmit a když mu dáte dost cenný elektronický přístroj, jako třeba chytrý telefon, neomylně s ním švihne o nejbližší tvrdou hranu, displayem napřed. Ale to nevadí. Nedávno jsme zjistili, že Šimonovy skryté kvality dřímají v tmavých koutech jeho malého mozečku a není nic snažšího, než je upotřebit.

Dětský tablet z Tesca. Elektronická hračka pro mimina, která, když stisknete jeden z jejích mnoha knoflíků, vydá zvuk. Na přání vám předvede bučení krávy, zahraje melodii nebo napočítá do sedmi. Mí chlapečci do ní bezhlavě buší v naději, že z ní některou z těchto aktivit vyloudí a výskají radostí pokaždé, když se jim to povede. Zejména Šimonek tablet miluje láskou dětskou neomezenou, dokonce s ním spí. Jak jsme vypozorovali, nejraději má zvuky zvířátek a počty. Které ovšem nemám ráda já, páč paní v krabičce nejdřív zvolenou číslici pojmenuje a pak se ozve patřičný počet pípnutí. Řeknu vám, že 7 x 80 je velmi vysoký počet na pouhých patnáct minut. Tedy po čtvrthodině většinou přicházím a přepínám na "Kočka. Mňau. Prase. Chro. Krava. Bú." To poslední slovo neobsahuje hrubku, pozor. Hračka je, jak jsme postupem času zjistili, dvojjazyčná. Ovšem na co už naše malé, hloupé, inženýrské mozky nestačily, byl magický gombík, který mezi jednotlivými variantami přepíná. Ten zná jen náš Šimonek. Marně jsme z něj mámili, jak to dělá. Zarytě mlčí. Ani čokoládové úplatky, ani hrozba domácího vězení s ním nepohly. Mlčí, skrývá své tajemství a vytáčí nás do ruda, když se z ložnice při usínání ozývá:" Tři. Píp. Píp. Píp. Pět. Píp. Píp. Píp. Píp. Píp. Štyri. Píp. Píp. Píp. Píp."

Další oblíbenou kratochvílí malého génia je televize. Nikoli její sledování, ale třískání s obrazovkou o zeď. Skousla bych to, kdybychom doma měli Teslu za 350,-, ovšem u plazmy za deset si nejsem moc jistá prospěšností Šimonkovy intenzivní péče. Abych nekecala, zmalovala bych mu zadek do modra pokaždé, když si k té bedně klekne a začne mlátit. Nemůžu. Mentálně postiženému dítku můžete opakovat do zblbnutí, že se něco nesmí, ale je to horší, než onen pověstný hrách na zeď. Tedy nezbývá než netrestat, jen tiše trpět.

Což jsme vydrželi několik týdnů, ale když začala ze stěny opadávat barva v místech, kde se setkávala s obrazovkou, došli jsme k logickému závěru, že musíme zakročit. Koupili jsme vyšší stolek. Několik dnů byl klid. Pak naše geniální dítě zjistilo, že když to nejde zepředu, půjde to ze strany. Kruciš. Posunuli jsme televizi hodně hodně dozadu, až ke zdi tak, že skoro přepadávala. Týden jsme si užívali beztřískacího ticha. Než Šimon objevil podstavec, na kterém jeho kouzelná bedýnka stojí a díky němu si ji přitáhl blíž, tam, kam jeho krátké ručičky dosáhnou. Sakra. J. koupil držák na zeď. Když ho přivezl domů a KONEČNĚ si k němu přečetl návod, zjistil, že na sádrokartonové zdi neudrží ani plyšového medvídka, natož desetikilovou krabici. No do pytle.

Začali jsme držet hlídky. Několik týdnů jsme bivakovali uprostřed obýváku a vždy, když se benjamínek vydal inkriminovaným směrem, zakročili jsme. Bylo to náročné na čas i na naše nervy. A bylo to k ničemu, páč když člověk žije uprostřed obývacího pokoje, existují situace, a není jich málo, kdy musí svůj hlavní stan opustit. Těchto chvil Šimonek využíval se stoptrocentní úspěšností.

Minulý týden jsem na to přišla. Stolek pod televizí obsahuje šuplíky, které, když jsou vytaženy, brání malému lumpovi v likvidačních praktikách. Pravda, nezastaví ho úplně, není to žádný blbec, ale svým zajímavým obsahem (rodné listy a adaptér k vyhřívané dece) jej malounko přibrzdí. Ve valné většině případů pak dítě zapomene, kam mělo namířeno a volí jinou hračku. Blahopřála jsem si, jakého mám fištróna.

Včera jsem Šímu načapala, jak se ukázkově zvedl do kleku, zasunul postupně všechny tři zásuvky (i když jsem do jedné, co by lákadlo, nainstalovala svůj mobil) a vrhnul se k obrazovce.

Jenže tahle hra, kdo dočůrá vejš, se dá hrát ve dvou, víš, chlapečku?

Prostě jsem tu pitomou bednu přilepila lepící páskou.

Už s ní nehne ani o centimetr.

Tak.

Dnes, před několika minutami, zrovna, když jsem vytahovala sušenky z rozpálené trouby, jsem z obýváku zaslechla něco, co znělo jako zvuk trhající se izolepy.

Jak říkám. Je geniální, to je bez diskuze. Teď už jen zjistit, která internántní škola pro nadané děti je od nás nejdál.