Kamna

Umím napodobit kamna. Velmi věrohodně. Pokud čekáte, že z nudy sedávám v koutě místnosti a vypouštím obláčky kouře, mýlíte se. S cigaretami jsem skoncovala Léta Páně 2011 /sic!/. Nevydávám zvuky podobné praskání dřeva, nekrmím se briketami. Ale. Máte aspoň hrubou představu, jak to vypadá, když kamna bouchnou? Tak to vynásobte stokrát, přidejte zvuk sirény, varující před Tsunami a nakonec i tu Tsunami a dostanete mě, když se naseru.

Což se mi dnes přihodilo, a řeknu vám, díky bohu, že je večer po odpoledni, které celou situaci bravurně zachránilo, poněvadž jinak nevim.

Začalo to hned ráno, když nás minul svozový autobus širokým obloukem. Ne, že by pan řidič přibrzdil, podíval se na zastávku, přehlédl mě, rudou a zpocenou po ranním běhu s kočárkem, Matěje a pana učitele vedle nás, a vyrazil na cestu. Nepravděpodobné, leč náhoda je blbec. Ale to se nestalo. Autobus kolem nás prosvištěl kvalitní padesátkou a ještě to vzal pro jistotu lehce do protisměru, abychom mu náhodou mávaje a křiče (au!) nevběhli do cesty a nezastavili jej. Mně jen spadla čelist a zůstala jsem stát jako přimrzlá. Pan učitel předvedl více duchapřítomnosti a pod ta kola se vrhl. Statečný muž. Přežil a autobus zastavil, včetně kajícího se šoféra.

Načež jsem se vrátila domů a snažila se vyřídit několik nutných telefonátů. Bohužel, všichni operátoři u nás přes noc zkrachovali, dělníci sundali ze sloupů antény a elektrárny odpojily přívod do všech kanceláří. Jinak si to neumím vysvětlit. Nikdo, opravdu NIKDO na celé zeměkouli mi nebyl schopen zvednout telefon. Ani v bance, ani v nemocnici, ani na úřadě. Má pleť se zbarvila do ruda a já se začala zavzdušňovat.

Když jsem se nakonec, přisámbohu po hodinách marných pokusů, do té banky dovolala, zjistila jsem, že paní na druhé straně linky je nesvéprávná, nesmí psát do počítače, nesmí nikomu volat, může jen sedět a zvedat ten pitomej telefon. A mezi námi děvčaty, i to dělá blbě. Když jsem z ní konečně vymámila informaci, kterou jsem potřebovala, pokusila jsem se udělat pár malých změn na svém účtu, což NEŠLO. Miluju, když se na scéně objeví pan To Nejde. Slečna na konci drátu jej povýšila na Já Nesmím a doplnila skupinu o mé oblíbené Systém Mě Nepustí. Byla ovšem statečná, přežila můj lehounce zvýšený hlas a medovým tónem mě vyzvala, abych si na jejich stránkách stáhla Formulářík, ten vyplnila, vytiskla, podepsala, naskenovala a poslala. Není nic jednoduššího. Přisámvačku, kdybych se nebála, že si rozbiju telefon, praštila jsem jí se sluchátkem.

Vzteklá už jsem byla slušně, bylo potřeba najít si činnost jinou, uklidňující. A tou byla Česká Počta. Kamarádka mi totiž v nestřeženém okamžiku prozradila, že po našem starém bydlišti stále bloudí doručovatelky s kabelami naditými naší korespondencí a marně nás hledají. Což by již drahnou dobu neměly. Svého času jsme si u pošty zaplatili službu, která slibuje, že po určitou dobu (velmi dlouhý čas, rozhodli jsme se nepodcenit situaci) nám bude dopisy do nového bydliště dosílat. Stálo to majlant a nefunguje to. Reklamovala jsem službu už jednou, tohle bylo podruhé, a jelikož cholerik ve mně už byl slušně ve varu, stálo to za to.

Vytočená do vysokých obrátek, vzteklá, ve tváři brunátná, provedla jsem poslední nezbytnou akci. Vytisknout formulářík. Když se na obrazovce objevil nápis "DOŠEL TONER, VLOŽTE NOVÝ", prostě jsem ji vzala a vyhodila z okna. Nic jiného se dělat nedalo.

Tak jo, dalo. Vybouchla jsem jako ta kamna, jenže jak jsem neměla na koho řvát a děti byly v danou chvíli ti poslední, kdo by si můj hněv zasloužili, hledala jsem ventil. Hledala a nenacházela. Krev se mi vařila, srdce tlouklo, hlasivky připravené k výkonu byly napnuté jako struny na kytaře a já pořád neměla terč.

Tak jsem vzala do ruky mobil, za strůjce všeho zla označila Světlo mých dní a napsala mu. Jasně, stručně a výstižně.

Na zkoušku z experimentální patologie mu došla sms tohoto znění (cituji): "Uáaaaaaaaaarghhhh!!!!@´:!!;@?!!!/:"!;:%!"

A světe div se, ulevilo se mi. Normálně ze mě ten naštvanej balvan spadl, já se uklidnila, začala jsem zase dýchat a šla v klidu nakrmit cipísky.

Člověk se pořád učí. I to, jak zvládat své vzteky. Že se nemusí ječet, ale dobře mířený a správně adresovaný jasný a přesný text je kolikrát lepší, než střepy z Ikea.