Hejt #5: supermarkety

V supermarketech se dá koupit leccos. Jídlo, toaletní papír, nepřilnavá pánev..... je velmi příjemné procházet se (zejména po výplatě) mezi regály a zčásti dle seznamu, zčásti dle nálady přihazovat zboží do košíku. Až do okamžiku, kdy něco chcete, nebo ještě lépe NUTNĚ potřebujete a oni to prostě nemají. A teď se nebavím o pánských pruhovaných ponožkách velikosti 46 nebo tlakovém hrnci o objemu 7,5l. Teď řeším základní potraviny, jako pečivo, máslo a mouku.

Tohle prostě musíte koupit kdekoliv, kdykoliv, i kdyby na to měly prasknout státní potravinové rezervy. Vejdu do krámu, vezmu si vozík, hodím do něj tři věci, platím a odcházím. Vždyť si na to hrají i děti ve školce!

Ne tak já. V pátek jsem se pokusila koupit máslo ve svém oblíbeném krámku na rohu, kde prodávají mé nejoblíbenější - nejlevnější z nejlepších. Nezdařilo se. Místo Dr.Halíře z Čejetiček jsem znechuceně obracela v ruce kostku nadepsanou Masielko. Neměla jsem žaludek pátrat odkud, ani co bych pod obalem našla, kdybych hledala.

I vydali jsme se na nákupy do super - hyper, protože tam takovou podružnou potravinu jako máslo mají v mnoha druzích, značkách, provedeních i barvách. Tam si zaručeně vybereme. Koupíme si k tomu čerstvé rohlíčky a jelikož jsme rodina mlsná až rozmlsaná, přibereme hladkou mouku, abychom si mohli upéct chlebíček. Mňam.

Jak se dá dle výše uvedeného uhodnout, máslo nebylo. Přísahám, že jsem stála deset minut před chladícím boxem, až se mi na horním rtu udělala jinovatka a pomalu přejížděla očima po pestrých obalech, leč nenašla jsem. Měli Creme Bonjour, Másílko i Máslíčko, AB od Madety (o kterém se mě J. snažil několik minut přesvědčovat, že JE to máslo, když to má nahoře naspáno MADETA), Zlatou Hanou i Raníčko, ale po obyčejném, nejlépe českém másle se slehly poličky.

Další na seznamu byla mouka. Hladká, chlebová, nejlépe žitná, spokojím se i s pšenicí. Nic. Prázdno až vysypáno, z police se na mě chechtala Babiččina volba. Dobrá, ale ne chlebová. Hm.

Rohlíky. Tak tady není co zkazit, že. Když jsem dorazila k regálu, překvapeně jsem zírala na zvláštní podlouhlé buchtičky barvy sice rohlíkové, leč vůně pofiderní. Jednu jsem zkusmo vzala do ruky a pocit dejà vu, že držím gumové dětské pískátko mě od koupi téměř odradil. Téměř. Nedala jsem se a šest těchto mazlíků koupila. Konečně, je to jen na jednohubky, má skvělá, fantastická, sýrová pomazánka (kterou jsem taky zvrzala) potencionální nechuť přebije.

Nepřebila. Jednak se mi nepovedla, za druhé buchtičky-rohlíky chutnaly trochu jako slaná bábovka, trochu jako okoralý gumový medvídek.

To se OPRAVDU stalo. Nelžu. O víkendu ve 21. století jsem fakt nekoupila máslo, mouku a rohlíky. Svět se evidentně obrací v místo, kde končí záda. Zítra si zajdu pro dvacet až třicet petek pitné vody, poněvadž v dnešních těžkých časech jeden vážně neví dne ani hodiny.

Tak sakra co jsem?

Dnes jsem byla v práci, která je koncipována tak, abych se nepředřela. Aby se neupracoval nikdo z nás k úplnému padnutí a máme mezi "sezením u ponku" a "sezením u ponku" povinné relaxační pauzy. Které využívám k bohulibým činnostem, jako je jídlo, četba a spider solitaire. A samozřejmě surfuju. Lítám napříč internetovou sítí a nedělám vůbec nic užitečného, neplatím účty, neobjednávám plíny z mallu, neodpovídám na emaily (promiň, Marie, jsi mé zítřejší first thing to do, slibuju), jen sedím a čučím. A kochám se. Objevuju úplně nový, mně zatím velmi pečlivě utajený svět. Dnes to byl Misantrop a růžová panda.

Zjistila jsem, že vesmír má své plány velmi přesně nakreslené a moc dobře ví, co dělá. Proč přede mnou takové věci schovává. Četla jsem ty texty, dnes tedy převážně o feelinzích (ó, češtináři, angličtináři, zacpěte si uši!) a inspiraci a nových médiích české televize a uvažovala, jestli opravdu všichni chodíme po jedné a té samé podlaze. A taky nad tím, že jsem už fakt stará. Neumím se patřičně nadchnout pro umění, pro nejnovější prvotinu/druhotinu/debut začínající mladé autorky, který mě přestane bavit po dvaceti stranách, páč je o ztrátě identity nebo o konfliktu v soudobé společnosti, ať je to cokoliv. Samozřejmě, na vině nemusí být jen můj věk, jehož počátek se nachází v minulém tisíciletí (!), taky můžu být hloupá jako pixla se šroubkama. Což je, koneckonců, pravděpodobnější verze. Prostě na to nemám. Pitvat facebookové statusy s patřičným znechucením, ale nezapomenout si aktualizovat ten svůj. Kvalitně zdrbnout ostatní bloggery, hipstery a geeky a sama sebe považovat za jejich krále. Přemýšlet, jak být ostatním lidem inspirací a do jaké hloubky svého plytkého povrchního nitra se musím ponořit, abych pochopila samu sebe. Nemám na to IQ, čas ani energii. Čímž samozřejmě nechci říct, že ti, kteří se rádi noří a inspirují, jsou nějak horší, méněcennější nebo prostě blbější než já. Díkybohu za ně! Jednak to někdo dělat musí, chápat, inspirovat a cítit, když my ostatní na to nemáme kdy a za druhé jednoduchým, povrchním matkám mého typu nastavují velmi zajímavé zrcadlo. A nutí nás myslet. Což je někdy děsně fajn.

Já jsem dnes vymyslela, co budu vařit zítra k večeři, naplánovala si jazykovou zkoušku a objednala Matýskovi zápis do školy. Nedělala jsem vůbec nic hlubokomyslného, pohybovala jsem se v čistě praktické rovině, ale jsem se sebou fakt dost spokojená. A když byla má "práce" hotova, nechala jsem se inspirovat. Zamyslela jsem se nad tím, kdo vlastně jsem a jak velká díra zeje mezi mnou a tou, kterou bych chtěla být. Chtěla bych být jako oni? Přemýšlející, cítící, sdílející a inspirující (fuj, ještě jednou tady to slovo padne a zaměním ho za vulgární píp) nebo mi stačí být já? Co jsem? Máma, dcera, sestra, kuchařka, uklizečka, tajemnice, postelová souputnice, řidič, nákupčí, účetní, šička a žehlička? Pořád se snažím být ze všeho aspoň kousek. Aby se nám doma dobře bydlelo, aby to tam vonělo, abychom měli co dobrého do žaludku, abych se líbila svému muži...... Co jsem opravdu a co chci být? Pořád jsem se nemohla dobrat odpovědi. Nalejme si čistého vína, přemýšlení na takové téma je bolehlav na několik dnů, potažmo týdnů, to se nevyřeší za hodinku, kterou jsem ochotna tomu obětovat. A tak jsem to zkusila otočit. Být klukama a J. Koho bych chtěla mít doma? Kamarádku. Parťáka. Usměvavou holku, se kterou je sranda a která neusíná únavou se západem slunce. Nevadí jí, že na stole je kroužek od hrnku a polívka dneska chutná jako zvětralý mošt. Namažeme chleba. Pohodovou ženskou, se kterou je radost usínat a potěšení se probouzet. Našla jsem se. A bylo mi z toho fakt dobře na duši.

Když se daří v novém roce

S novým rokem, o kterém jsem doufala, že bude, jak jinak, lepší, příjemnější, mnohem méně komplikovaný, než jeho předchůdci, se série katastrof, postihujících naši malinkou rodinu, přihnala o poznání dříve a s větší silou. Trošku jako tsunami po česku. Začalo to všechno malinkým kamínkem uprostřed silnice, což samo o sobě není vůbec žádný problém, aby se první letošní nepříjemnost slavnostně uzavřela přidělením titulu "Blbec roku 2014" chudince Prdlé Prvomatce.

Kamínek ležel v klidu a pohodě uprostřed levého pruhu dálnice D1, někde mezi čtyřicátýmtřetím a stoosmdesátýmpátým kilometrem. Až do okamžiku, kdy jsem tudy projížděla já. Tu ho evidentně napadlo, že by byla bžunda si odskočit a trefil se přímo doprostřed Arthurova čelního skla. Hm, pavouček. Konstatovala jsem znuděně na benzínce a pomyslela si něco o periodicky se opakujícím vtipu. Sklo pojištěno nebylo, za což jsem si plné dvě a půl minuty lála, ale jelikož starý Arthur dojezdil s pavoučkem celý svůj krátký život, nehodlala jsem si tím barvit karmu do šeda.

Následujícího dne se z pavoučka stala nenápadná, dlouhá, horizontální linka, naštěstí částečně překryta stěrači. Opět jsem pokrčila rameny. Jenže o Silvestrovské noci se trhlina rozhodla, že se podívá na ohňostroje a vydala se vzhůru. První den nového roku jsme se kochali geniální ukázkou moderního výtvarného umění Obrazec ve skle od dveří ke dveřím, anténu nevyjímaje. Bylo rozhodnuto, že výměna je nevyhnutelná.

Rozbili jsme prasátko a nechali Arthura opravit. Poněvadž je všeobecně známo, že neštěstí nikdy nechodí samo a závady na stařičkých automobilech už vůbec ne, investovali jsme do několika filtrů, stabilizátorů, žárovek a dalších udělátek a po zbytek měsíce se budeme pást. Leč! Budeme se na tu pastvu vozit naprosto funkčním kombíkem.

Hned jak nám autoopravna vydala náš jakonový skvost, začala jsem jednat ohledně připojištění čelního skla. Příště už se tak lacino nedám. Maličkou potíž jsem viděla ve skutečnosti, že pojišťovací agent musí neporušené sklo nejprve vidět, aby za jeho případné znehodnocení mohl otřást oslíkem, ale i to pro mě byla snadno překročitelná překážka. Zvedla jsem telefon ve snaze se do pobočky předobjednat, abych mohla v určitou chvíli přijet, přibrzdit, nechat sklo nafotit a zmizet. Použila jsem dvě nechodící děti jako zbraň a dlouholetou bezproblémovou smlouvu jako štít, abych se dozvěděla, že se vůbec nemusím dostavit spolu s vozem, pán mi věří. Nadhodila jsem, že třeba lžu a sklo je na cimprcampr, což evidentně považoval za dobrý vtip. Nabídl mi, že smlouvu připraví a až budu mít cestu kolem, vyzvednu si ji.

Nikdy jsme s pojišťovnou problémy neměli. Respektive nikdy jsme nebyli v situaci (ťuk ťuk), abychom ji nějakým způsobem naštvali. Ale s takovou benevolencí, tolerancí a pochopením jsem se nesetkala ani v bravíčkovském ekvivalentu Milá Sally. A mít na to nervy, žaludek, či jinou potřebnou část mužského vybavení, hlavně tedy rozum, zavolala jsem tam minulý týden, těsně předtím, než jsme z prasátka vysypali deset tisíc.

PF 2014

Nemám náladu bilancovat. Vůbec se mi nechce uvažovat nad tím, co bylo letos fajn a co stálo za starou belu. Nevím, jestli za to může maximální stupeň lenosti, kterou několik posledních dnů trpím, nebo chronická skleróza. Každopádně to znamená, že se nestalo nic tak strašného, proč bych musela říct "Hroznej rok. Ještě, že už je za námi." Což je obecně velmi pozitivní.

A v žádném případě si nemíním dávat předsevzetí. Jsem na to stará. A strašně se mi nechce vymýšlet si další jednoletku, abych na jejím konci mohla zkonstatovat, že jsem z toho nedodržela ani "budu pravidelně čistit budíky na stoupačkách". Kouřit jsem přestala (no no, dobře, dala jsem si pokudmožno dlouhou pauzu), takže s tímto mým oblíbeným, nejmilejším, fantastickým (ježišmarjá, mně se stejská) zlozvykem taky praštit nemůžu, sladkosti jsou to jediné, co mi zachraňuje už tak podroušenou psýchu a předsevzetí budu pravidelně sportovat je depresivní samo o sobě. Takže ne.

Nezbývá, než přát. Si. A všem blízkým. I všem dalekým.

V tom novém roce 2014 přeji nám všem,

aby se pravidelně střídaly dny a noci,

aby za půl roku opravdu přišlo léto,

aby bylo dost chleba,

aby nezkrachovalo Nestlé,

aby se povedla slivovice,

aby bylo pořád kde zaparkovat,

aby děti rostly,

abychom byli zdraví,

abychom byli šťastní

a

aby nám nebylo líto, když tomu tak nebude.

Krásný Nový rok přeje Prdlá Prvomatka s rodinou

Vlčí máky 2014

Opakováním chyb se člověk učí. Jsem naprostá výjimka potvrzující pravidlo. Jsou v mém životě takové chyby, méně, či více závažného rázu, které můžu opakovat donekonečna a stejně si z nich nevezmu ani drobínek ponaučení. Prostě blbá jako necky.

Jeden z mých oblíbených edukativních omylů je kalendář. A diář. S postupujícím podzimem a zimou klepající na naše panelákové dveře, si začínám uvědomovat, že je čas mezi vánočními dárky a pečením cukroví, myslet i na tuto drobnost. Aby s novým rokem stál na psacím stole kalendář a já měla v kabelce sešítek, do kterého si můžu zapsat důležitá data, jako schůzky s lékaři, pracovní záležitosti a datum poslední menstruace. Načež přijde Silvestr, já se chci podívat, kdy máme s mužem pravidelné každoměsíční romantické rande (naposledy červenec 2009) a houby, houby, zlatá rybko, akvárium nebude. Směje se na mě leda tak poslední den v roce, mám-li kliku, pak je to úterý a následuje ještě pět dnů do nejbližší neděle. Ale pak definitivní utrum.

Letos jsem se rozhodla nezanedbat. Už od poloviny listopadu jsem netrpělivě vyhlížela zboží v regálech supermarketů. Dala jsem si dost náskok, abych si mohla vybrat. Aby nám "pracovní kout" (obrovitánský stůl uprostřed obýváku, vhodný ke skladování monitoru a nejrůznějších potřebností, na které usedá prach) ozdobilo něco zajímavého, tématického, pěkného. Ráda si v kalendáři počtu. (Můj pradědeček byl známý tím, že si uprostřed noci vzal kalendář, zavřel se s ním do budky ke speciálním účelům určené a leden neleden, strávil tam několik hodin.) Poslední dobou u nás vedou historické pohlednice nebo turistická místa. Letos jsem měla chuť na změnu. A protože bylo pořád dost času, jako je ostatně vždy na vše, dostala jsem se ke dnešku. Kdy jsem potřebovala zjistit, kdy mám být proboha u té homeopatky, vždyť jsem si to psala (někam) tučným písmem!!! a nikde ani písmenko. I vydala jsem se do prodejny, abych v ubohém, několikrát prohrabaném, chuďoučkém hnízdečku objevila Vlčí máky 2014.

Ani jsem je neotevřela.

Na tváři se mi při představě padesátidvou fotek tohoto nádherného plevele z různých úhlů a za rozličného denního světla, rozprostřel úsměv zvící velikosti trofeje wimbledonu, který zůstal do večera. Odešla jsem bez kalendáře, ale ve velmi, velmi dobré náladě.

Vánoční zázrak

Každý rok píšete ježíškovi o nový mobil, kolo, notebook, wellnes víkend pro dva a on na vás vytrvale prdí? Máte pocit, že není? Ten ježíšek? Je. Jsem toho živoucím důkazem.

Matyho zavřeli do nemocnice, napojili na infuzi a začali do něj kapat neskutečná kvanta chemie. Místy tak agresivní, že se nesměla dotknout plastu. Raději jsme se neptali proč, soukromě si myslím, že by to zasyčelo a na podlaze v linoleu by se utvořila páchnoucí černá blivajzová díra. Nemám představu a vlastně ani nechci vědět, co taková ňamka mohla udělat Matymu se žílama. Tři dny se celkem nic nedělo. Záchvaty pokračovaly, chlapeček se nám vypínal šestkrát denně jako lampa veřejného osvětlení a v lidských silách nebylo moci to zastavit. I zavolali k mravenečkovi doktora z jiné nemocnice a ten vymyslel jiný lék. Který (zdá se, ťuk ťuk ťuk) snad zabral. Potom následovalo lehce nepříjemné období, kdy se jedna látka vysazovala, druhá nasazovala a čekalo se, co z toho vyroste. Prý se s antiepileptiky musí jednat takto v rukavičkách, jsou to velmi choulostivé meducínky. Když se konečně záměna podařila, čekalo se několik dnů, co to udělá s Matýskem.

A začaly se dít Věci.

Nejprve jsem zjistila, že můj chlapeček, jehož slovník tvoří slova "ne" a "ham", pozná barvy. Naprosto bezpečně. Za dva dny pilného testování neudělal chybu.

Přidala jsem lahůdky, jako rozdíl víc a méně, větší a menší a i tam se Máťa chytal.

Až jsem se jednou zadívala do těch obrovských modrých očí, o nichž jsem si až dodnes myslela, že vedou do velké prázdné místnosti, a na rovinu se zeptala: "Ty mi moc dobře rozumíš, viď?" Ty oči se na mě usmály, jedno obočí se šibalsky nadzvedlo a můj Matýsek pokýval hlavou.

Během následujících několika hodin jsem toho se svým retardovaným synem nakecala víc, než za celý jeho dosavadní život. Zjistila jsem, že když položím otázku správně a dám mu k odpovědi trochu času, dá se s ním docela slušně domluvit pomocí gest a znaků. Pravda, k dialogu o kvantové fyzice máme ještě dost daleko, ale zatím se nám relativně kvalitně daří řešit každodenní rutinu. Chceš jíst? Dáš si jogurt? Potřebuješ něco? Bolí tě hlava? Ty brečíš, protože jsem ti vypla pohádku? Přestaň se chechtat, ten vtip zas tak dobrý nebyl a cintáš si polívku na tričko.....

Nemám tušení, kdy se to stalo. Kdy se dušička nastěhovala tam, kam měla, kdy se náš Matýsek "probudil". Je možné, že před lety a jen se ho nikdy nikdo správně nezeptal. A je taky pravděpodobné, že minulý týden, když mu začal žíly rozežírat lék na epilepsii. Teď už je to vlastně i jedno. Jediné, na čem záleží, je fakt, že je tu s námi.

A proč jsem já živoucím důkazem toho, že ježíšek nosí dárky? Večer, když můj chlapeček usnul (poté, co si k uspávání vymyslel sestřičky a požaduje je s neoblomnou pravidelností), jsem se hluboce zamyslela. Až to zabolelo. A došlo mi, že celých těch čtrnáct dnů byl vlastně dárek pro mě. Měla jsem k němu najít cestu. Měla jsem se po sedmi letech setkat se svým dítětem. Konečně jsem se věnovala jen jemu, téměř 24 hodin denně. Nevařila jsem, neuklízela ani nepřebalovala mladšího bráchu. Nonstop jsem seděla u postele, držela Matěje za ruku a prosila o zázrak.

A dnes můžu já, vysokoškolsky vzdělaná matka dvou dětí, zodpovědně prohlásit: "Ježíšek existuje a zázraky se dějí."

VŠEM ČTENÁŘKÁM I TOBĚ, MILÝ ČTENÁŘI, KOUZELNÉ VÁNOCE A HORY SPLNĚNÝCH PŘÁNÍ!

PRDLÁ PRVOMATKA S RODINOU

Tak udělej přece něco...

Dnes ráno měl Maty 5 epileptických záchvatů. Malých, jen se na pár vteřin vypne, ale stály za to. Každý jeden. Tedy až na případ, kdy to vzal hlavou o podlahu. To už bylo i na mě moc.

Zítra nastupujeme do nemocnice. Dostane kapačku, která záchvaty zastaví. Musí. Prostě jinak to být nemůže. Žádná alternativa pro mě neexistuje. Myslet pozitivně, myslet pozitivně, myslet pozitivně. Bude to dobrý, bude to dobrý, bude to dobrý...

Dívám se na to malé, čerstvě sedmileté, spící tělíčko a modlím se. Jako jsem se nikdy nemodlila, protože na tebe nevěřím. Udělej něco. Pomoz mu. Prosím.

Pokud jsi chtěl potrestat mě, nedělej to přes mé dítě.

Pokud jsi mě chtěl něco naučit, nedělej to přes mého syna.

Je to jen dítě.

Je nevinný.

Doslova čistá duše.

Udělej zázrak.

Zastav to.

Nenech mého andílka trpět.

Tak udělej přece něco...