Když se daří v novém roce

S novým rokem, o kterém jsem doufala, že bude, jak jinak, lepší, příjemnější, mnohem méně komplikovaný, než jeho předchůdci, se série katastrof, postihujících naši malinkou rodinu, přihnala o poznání dříve a s větší silou. Trošku jako tsunami po česku. Začalo to všechno malinkým kamínkem uprostřed silnice, což samo o sobě není vůbec žádný problém, aby se první letošní nepříjemnost slavnostně uzavřela přidělením titulu "Blbec roku 2014" chudince Prdlé Prvomatce.

Kamínek ležel v klidu a pohodě uprostřed levého pruhu dálnice D1, někde mezi čtyřicátýmtřetím a stoosmdesátýmpátým kilometrem. Až do okamžiku, kdy jsem tudy projížděla já. Tu ho evidentně napadlo, že by byla bžunda si odskočit a trefil se přímo doprostřed Arthurova čelního skla. Hm, pavouček. Konstatovala jsem znuděně na benzínce a pomyslela si něco o periodicky se opakujícím vtipu. Sklo pojištěno nebylo, za což jsem si plné dvě a půl minuty lála, ale jelikož starý Arthur dojezdil s pavoučkem celý svůj krátký život, nehodlala jsem si tím barvit karmu do šeda.

Následujícího dne se z pavoučka stala nenápadná, dlouhá, horizontální linka, naštěstí částečně překryta stěrači. Opět jsem pokrčila rameny. Jenže o Silvestrovské noci se trhlina rozhodla, že se podívá na ohňostroje a vydala se vzhůru. První den nového roku jsme se kochali geniální ukázkou moderního výtvarného umění Obrazec ve skle od dveří ke dveřím, anténu nevyjímaje. Bylo rozhodnuto, že výměna je nevyhnutelná.

Rozbili jsme prasátko a nechali Arthura opravit. Poněvadž je všeobecně známo, že neštěstí nikdy nechodí samo a závady na stařičkých automobilech už vůbec ne, investovali jsme do několika filtrů, stabilizátorů, žárovek a dalších udělátek a po zbytek měsíce se budeme pást. Leč! Budeme se na tu pastvu vozit naprosto funkčním kombíkem.

Hned jak nám autoopravna vydala náš jakonový skvost, začala jsem jednat ohledně připojištění čelního skla. Příště už se tak lacino nedám. Maličkou potíž jsem viděla ve skutečnosti, že pojišťovací agent musí neporušené sklo nejprve vidět, aby za jeho případné znehodnocení mohl otřást oslíkem, ale i to pro mě byla snadno překročitelná překážka. Zvedla jsem telefon ve snaze se do pobočky předobjednat, abych mohla v určitou chvíli přijet, přibrzdit, nechat sklo nafotit a zmizet. Použila jsem dvě nechodící děti jako zbraň a dlouholetou bezproblémovou smlouvu jako štít, abych se dozvěděla, že se vůbec nemusím dostavit spolu s vozem, pán mi věří. Nadhodila jsem, že třeba lžu a sklo je na cimprcampr, což evidentně považoval za dobrý vtip. Nabídl mi, že smlouvu připraví a až budu mít cestu kolem, vyzvednu si ji.

Nikdy jsme s pojišťovnou problémy neměli. Respektive nikdy jsme nebyli v situaci (ťuk ťuk), abychom ji nějakým způsobem naštvali. Ale s takovou benevolencí, tolerancí a pochopením jsem se nesetkala ani v bravíčkovském ekvivalentu Milá Sally. A mít na to nervy, žaludek, či jinou potřebnou část mužského vybavení, hlavně tedy rozum, zavolala jsem tam minulý týden, těsně předtím, než jsme z prasátka vysypali deset tisíc.