Tak sakra co jsem?

Dnes jsem byla v práci, která je koncipována tak, abych se nepředřela. Aby se neupracoval nikdo z nás k úplnému padnutí a máme mezi "sezením u ponku" a "sezením u ponku" povinné relaxační pauzy. Které využívám k bohulibým činnostem, jako je jídlo, četba a spider solitaire. A samozřejmě surfuju. Lítám napříč internetovou sítí a nedělám vůbec nic užitečného, neplatím účty, neobjednávám plíny z mallu, neodpovídám na emaily (promiň, Marie, jsi mé zítřejší first thing to do, slibuju), jen sedím a čučím. A kochám se. Objevuju úplně nový, mně zatím velmi pečlivě utajený svět. Dnes to byl Misantrop a růžová panda.

Zjistila jsem, že vesmír má své plány velmi přesně nakreslené a moc dobře ví, co dělá. Proč přede mnou takové věci schovává. Četla jsem ty texty, dnes tedy převážně o feelinzích (ó, češtináři, angličtináři, zacpěte si uši!) a inspiraci a nových médiích české televize a uvažovala, jestli opravdu všichni chodíme po jedné a té samé podlaze. A taky nad tím, že jsem už fakt stará. Neumím se patřičně nadchnout pro umění, pro nejnovější prvotinu/druhotinu/debut začínající mladé autorky, který mě přestane bavit po dvaceti stranách, páč je o ztrátě identity nebo o konfliktu v soudobé společnosti, ať je to cokoliv. Samozřejmě, na vině nemusí být jen můj věk, jehož počátek se nachází v minulém tisíciletí (!), taky můžu být hloupá jako pixla se šroubkama. Což je, koneckonců, pravděpodobnější verze. Prostě na to nemám. Pitvat facebookové statusy s patřičným znechucením, ale nezapomenout si aktualizovat ten svůj. Kvalitně zdrbnout ostatní bloggery, hipstery a geeky a sama sebe považovat za jejich krále. Přemýšlet, jak být ostatním lidem inspirací a do jaké hloubky svého plytkého povrchního nitra se musím ponořit, abych pochopila samu sebe. Nemám na to IQ, čas ani energii. Čímž samozřejmě nechci říct, že ti, kteří se rádi noří a inspirují, jsou nějak horší, méněcennější nebo prostě blbější než já. Díkybohu za ně! Jednak to někdo dělat musí, chápat, inspirovat a cítit, když my ostatní na to nemáme kdy a za druhé jednoduchým, povrchním matkám mého typu nastavují velmi zajímavé zrcadlo. A nutí nás myslet. Což je někdy děsně fajn.

Já jsem dnes vymyslela, co budu vařit zítra k večeři, naplánovala si jazykovou zkoušku a objednala Matýskovi zápis do školy. Nedělala jsem vůbec nic hlubokomyslného, pohybovala jsem se v čistě praktické rovině, ale jsem se sebou fakt dost spokojená. A když byla má "práce" hotova, nechala jsem se inspirovat. Zamyslela jsem se nad tím, kdo vlastně jsem a jak velká díra zeje mezi mnou a tou, kterou bych chtěla být. Chtěla bych být jako oni? Přemýšlející, cítící, sdílející a inspirující (fuj, ještě jednou tady to slovo padne a zaměním ho za vulgární píp) nebo mi stačí být já? Co jsem? Máma, dcera, sestra, kuchařka, uklizečka, tajemnice, postelová souputnice, řidič, nákupčí, účetní, šička a žehlička? Pořád se snažím být ze všeho aspoň kousek. Aby se nám doma dobře bydlelo, aby to tam vonělo, abychom měli co dobrého do žaludku, abych se líbila svému muži...... Co jsem opravdu a co chci být? Pořád jsem se nemohla dobrat odpovědi. Nalejme si čistého vína, přemýšlení na takové téma je bolehlav na několik dnů, potažmo týdnů, to se nevyřeší za hodinku, kterou jsem ochotna tomu obětovat. A tak jsem to zkusila otočit. Být klukama a J. Koho bych chtěla mít doma? Kamarádku. Parťáka. Usměvavou holku, se kterou je sranda a která neusíná únavou se západem slunce. Nevadí jí, že na stole je kroužek od hrnku a polívka dneska chutná jako zvětralý mošt. Namažeme chleba. Pohodovou ženskou, se kterou je radost usínat a potěšení se probouzet. Našla jsem se. A bylo mi z toho fakt dobře na duši.