sobota 9. února 2013

Au.

Já teď napíšu článek. Strašlivácky smutnej. A vy mi musíte slíbit, že se mi nebudete smát. Čestný pionýrský. Mě totiž tři dny hrozně bolela huba (režim asizuby) a blbečka mě nenapadlo nic lepšího, než jít s tím k zubaři. Bacha! Slíbili jste to!

A jak mě ta pusa bolela, začala jsem podezřívat ten zub, co mi ho plombovali už asi sedmnáctkrát a stejně to nepomohlo. K doktorce (zlatý ručičky) se mi moc nechtělo, jednak proto, že nikdo nechodí rád k zubaři a za druhé, páč jsem nevěděla, kdo v dané ordinaci momentálně hospodaří. U firmy to máme totiž zařízené tak, že jak nám jednou někde udělají kartu, už tam patříme, i kdyby tam žádný lékař nebyl a my pacoši bychom se ošetřovali vzájemně. Což se zatím nikde nestalo, ale člověk nikdy neví. A tak jsem raději začala kousat druhou polovinou chrupu. Což mi vydrželo cca čtrnáct dní, načež mě začala bolet i ta. Stejný případ, šestka vpravo dole. To číslo v mé puse prostě nemá kliku. Když mi ale levá strana, ten původce všeho zla, začala otékat a bylo stále obtížnější rozevřít čelist, došla jsem k rozhodnutí. Zavolala jsem. A měla jsem kliku, má oblíbená paní doktorka už byla zpátky z mateřské. Její heslo "novokainu není nikdy dost" by si měl každý zubař vylepit velkými krepovými písmeny na zeď hned naproti křeslu. Po telefonu proběhla obligátní licitace se sestrou o termínu "přijďte v půlce března". Několikrát jsem zdůraznila slovo akutní, až jsem po patnácti minutách opakovaného NE získala termín za 4 dny. Hurá, růžové štěstí mi pomůže vydržet.

Nepomohlo. V jednu ráno mě vzbudila bolest ani ne tak zubu, jako levé poloviny hlavy. Nacpala jsem se prášky a zbytek noci strávila koukáním do stropu a počítáním oveček prokládaným mantrou "nebolí mě zub". Ráno jsem uprosila J., zda by mi neudělal psychickou podporu a k zubaři mě neodvezl. Byl zlatý. Postaral se o děti a se slovy "jestli to znamená, že přestaneš šišlat a v noci pofňukávat ze spaní, odvezu tě kamkoliv" mě naložil do vozu. Paní doktorka byla skvělá. Sice se připravila o tři minuty vzácného volna než přišel další objednaný pacient, ale nechala mě usednout na křeslo. Po pohledu na rentgenový snímek a do mých úst kam až sanice dovolila, mě informovala, že mé podezření je mylné, šestka již několik let nežije. A že podezřívá rostoucí osmičku. Zanícenou. Schovanou uprostřed hromady nateklé dásně. No skvěle. Rozhodla, že mi na inkriminované místo uloží drén se spoustou hrozitánsky silného anestetika a ať se přijdu ukázat zítra, až splaskne otok. Slovo anestetikum na mě v daný okamik působilo jako kouzelná formule. Už jsem za vodou, myslela jsem si naivně, ovšem to jsem nemohla být dál pravdě. Než jsem došla k autu, bolest byla zpět a aby mi to dala sežrat, s dvakrát větší intenzitou útočila na mou rozpadající se čelist. Než jsme dojeli domů, přála jsem si umřít. "Teď si lehnu, exploduje mi čelist, vyrazí mi voko a já už se nezvednu." stěžovala jsem si kamarádkám po síti. Dostalo se mi mohutného virtuálního pohlazení a pár výborných rad, ale situace se do druhého dne moc nezměnila.

Ráno jsem se doploužila k lékařce a se slzou v oku hlásila už ve dveřích, že drén byl k ničemu, anestetikum taky, že jsem zase nespala a kvůli nemožnosti otevřít pusu už dva dny nejedla. Jsem unavená, hladová a bolí mě vše od krku vejš. Paní zubařka na mě koukla laskavým okem, pronesla, že to je jí velmi líto, ale za daných podmínek ona toho moc nesvede. Že mi může dát antibiotika, která se při troše dobré vůle vypořádají se zánětem, ale zub bude muset v nejbližší době tak jako tak ven. Nadšeně jsem ji požádala o kleště. Zasmála se, podala mi recept, vyhodila mě z ordinace a s přáním mnoha štěstí mě vyslala přes nejbližší lékárnu do nemocnice na Oddělení čelistní a obličejové chirurgie. Ať se tvářím bolavě a sklíčeně, že mě objednají na co nejbližší datum. Ještě jsem ji uprosila o dávku lokální anestezie (chudák mi ji musela píchat nadvakrát, tak moc jsem vyváděla), abych byla aspoň schopná řídit do nemocnice.

A to byla ta chyba. Já tam jela. Navštívila jsem devátý kruh pekla, přežila to a teď o tom hodlám referovat, abych varovala všechny případné zájemce o léčbu chorého chrupu. Pan doktor se totiž podíval na mou čerstvou čelistní fotografii, na originál, kam až jsem mu centimetrovou špehýrkou dovolila a unyle pronesl, že to teda vytáhneme hned, aby to přestalo zlobit. Na mé argumenty, že nemůžu kloudně otevřít pusu a při pokusu o hloupou oblbovací injekci do nervu jsem své lékařce málem vykřičela uši z hlavy, souhlasně kýval, že to je při tak velkém zánětu naprosto normální. Nevím, co mě to napadlo, ale má unavená hladovějící hlava vymyslela teorii, že tady v nemocnici mají asi lepší páčky na bolest, že mě třeba i přispí a celá procedura proběhne v klidu a pohodě. Mě nejspíš musel spolu s tím zubem uhnít i mozek.

Co vám budu vykládat, položili mě do horizontály, přes obličej jsem dostala spoustu modrého papíru s dírou na ústa, lékař mě zalehl zprava, asistentka zleva a já už jen řvala a ječela a svíjela se tak, až jsem si hnula krční páteří.

Svého času jsem lyžovala dva dny se zlomenými kostmi.
24 hodin jsem chodila s krvácením do břicha a ujela s tím 200 kilometrů autem.
Porodila jsem 2 děti.
Ale nikdy. Opravdu NIKDY jsem nezažila něco tak strašného, jako je trhání zanícené osmičky vlevo dole.
Zub je venku. Jedna osmička mi zbývá. V okamžiku, kdy se objeví byť jen malinká známka bolesti, nechám se uvést do umělého spánku, možná do komatu. Pak si se mnou na oddělení čelistní a obličejové chirurgie můžou dělat co jen libo.

pondělí 21. ledna 2013

Z toho by se jeden mohl taky zbláznit

Někdy se na něj dívám, jak si hraje. Jak se snaží zvednout svými neohrabanými prstíky hračku ze země a po třech pokusech to vzdává.

Chce mi utéct z koupelny, šoupe se po tom svém zadečku rychlostí závodní želvy a výborně se při tom baví. Chechtá se na celé kolo a má radost, že zdrhnul mámě. Která zůstala stát ve dveřích, aby ho náhodou opravdu nedohonila.

Snaží se donést k ústům lžičku s jídlem, tak moc se soustředí, až mu polovina porce spadne zpátky do talíře. A on tu poloprázdnou lžičku ještě třikrát olízne, hledaje její původní obsah.

Spí ve své velké posteli jako mrtvý pavouk. Všechny končetiny pod sebou a snaží se zahřát, poněvadž se před několika hodinami odkopal a neumí se přikrýt. Takový malý zmrzlý hříbeček.

Sedí vedle stolu na zemi a natahuje ruce k tomu, kdo se dívá do monitoru a tudíž o něm neví. Malá, tichá, zosobněná prosba. A čeká. Jendou si těch rukou někdo všimne a pomůže mu postavit se. Jednou určitě.

Nadšeně výská ve vaně. Piští, až člověku praskají bubínky. Když tu se zahledí do proudu vody, který ho odjakživa fascinuje, uklidní se a nastaví dlaň. Pozoruje, jak mu voda protéká mezi prsty a po tisící se nechá hypnotizovat tím kouzlem. Tak málo mu stačí.

Vydává nesouvislé zvuky, žvatlá a jeho hlas nabírá na naléhavosti. Potřebuje nám něco moc důležitého říct a my ho pořád nechápeme. Nabírá k pláči a přidává gestikulaci rukama. Pořád se nechytáme. Po líčku mu stéká první slzička. Jsou tolik hloupí.

Veze se ve svém invalidním kočárku zachumlaný do deky až po krk a sleduje koulující se děti. Ten pohled ho uchvátí natolik, že se nakloní, div z kočárku nevypadne, ale nenechá si to ujít. Nervózně pokopává jednou nohou, jakoby chtěl seskočit. Přidat se do hry, doběhnout to barevné klubíčko plné rukou, nohou a bambulí a vmísit se do hry. Nabrat do rukou hromádku mokrého sněhu a hodit ji po tátovi. Jako ten kluk támhle. Aspoň jednou.

Všechno, co na světě mám, bych dala za to, aby mohl.
Běhat s dětmi.
Sníst na posezení tabulku čokolády.
Říct nám, co ho trápí.
Všechno.
Ale evidentně je to málo.

neděle 20. ledna 2013

Chudáček podsedáček

Boxovací panák. To je to, co my dva doma nutně potřebujeme. Čím víc padá sněhu, čím dřív se odpoledne stmívá (ano, jsem si velmi dobře vědoma toho, že situace se již obrátila a každý den nám přibude minuta světla. Ale i to je málo.), čím víc Matýsek kašle a sedí s námi zavřený doma, tím víc potřebujeme ventilovat nahromaděnou energii. Prostě se vybít. Nebojte se, to co právě napadlo vás, napadlo i nás. Ale jak říkám. Kluci jsou s námi pořád doma.

A tak se stalo, že J. posadil Matýska ke stolu, na jeho židličku s červeným podsedákem, kterýžto velmi špatně připevněn se svezl a s ním i dítě. A poněvadž Maty nemá ani zbla pudu sebezáchovy, cucaje si paleček, vzal to nosem rovnou na hranu stolu. Plačící trosku jsem okamžitě zvedla a začala intenzivně foukat (zranění žádné. Opravdu nic co by nespravila jedna dobře mířená pusa od mámy), ale mé překvapené oko nestačilo sledovat, co se stalo s klidným, flegmatickým, medvědovitým J. Strhl podsedák coby hlavního viníka a mrštil s ním o zeď. A pak ještě a znovu a odnesl jej z místnosti. Mylela jsem si, že přímo do popelnice, leč večer jsem ho objevila v ložnici, abych se za několik minut a mnoho nadávek sobě samé dozvěděla, jak a proč se tam ten kus molitanu dostal.

Ale nepředbíhejme. Všechno to začalo někdy začátkem týdne, kdy jsme po dlouhých a složitých, leč mírumilovných debatách dospěli k závěru, že novou pračku prostě potřebujeme. A to nejpozději včera. Sedla jsem si k internetu a napříč českou obchodní a e-shopovou sítí, našla jsem JI. Tu jedinou pravou, nádhernou, skvělou a fantastickou, která pere naprosto vše a úplně samostatně a má tolik funkcí, že když pěkně poprosíte, uvaří vám i kafe. A jako bonus - byla dobře o pětinu slevněná. To byla opravdu výzva. S otcem mých dětí jsme se dohodli, že naši stařenku, která pere, leč už to není žádná sláva, prodáme za mrzký peníz někomu, komu třeba ještě udělá službu. Nechtěla jsem, aby nám v malinkaté panelákové koupelně stály pračky dvě i řekla jsem si, že novou objednám až se stávající prodá. Ó jak naivní a pitomá jsem byla! Jaký záchvat nízké inteligence ba přímo demence mě postihl!

Prostě, když mě včera večer náhle osvítila jiskra zdravého rozumu, zasedla jsem k počítači, abych už opravdu objednala a také záhy zjistila, že sleva již není aktuální a cena se vyšplhala do své původní výše. Samozřejmě do takové, která byla nad dohodnutý limit i stav našeho konta. Nadávala jsem si opravdu vytrvale a s chutí, křičela jsem na sebe a ponižovala se až kam to šlo, ale neulevilo se mi. Dokonce jsem firmě napsala (ve vší slušnosti) email, co že je to za novoty v době slev zdražovat a ještě zboží označit cedulkou výprodej. Nečekala jsem valného výsledku, ale jako výkřik do tmy to nebylo špatné. Blbá! Blbá! Blbá! Takový krásný stroj a já si ho nechám pro lenost utéct mezi prsty! Nadávky a sprosťárny mířené na mou adresu se za mnou táhly bytem při přípravě večeře, pak obývákem i koupelnou, kde jsem mezi jednotlivými vulgarismy plivala pěnu ze zubní pasty a následovaly mě až do postele. Kde mi už téměř spící J. nabídl onen červený podsedák k vybití. Jestli si prý chci mrštit, jemu to po Matýskové karambolu pomohlo. Zavřel se na několik minut v ložnici a ztřískal prý ten kus látky, co se do něj vešlo. A ulevilo se mu. Tak jestli si chci taky praštit. S díky jsem odmítla, ale dost jsme se nasmáli.

Ráno, vyspaní do růžova a já už konečně smířená, zasedli jsme opět k síti, kde J. vybral pračku jinou, taky krásnou, která jen místo kafe vařila čaj. Nevadí. Hlavně, že umí prát. Když tu mi zazvonil telefon. A v telefonu se ozval velmi příjemný mladý hlas, že v příchozí poště našel můj výkřik do tmy a jelikož jsem ječela velmi hlasitě a slušně, udělá kouzlo a pračku mi prodá se slevou, kterou jsem si vykoukala, než se rozhodli ji zrušit.

Zázraky se dějí. Podsedáček jsme vyhrabali zpod postele, oprášili, narovnali a omluvili se mu a těšíme se na novou členku naší domácnosti. Někdy to pomůže. Vypustit trochu páry. Do něčeho kopnout nebo s něčím praštit. Někdy se pak můžou začít dít věci.

úterý 15. ledna 2013

Když se řekne MY

S plurálem mateřským jsme se v té či oné podobě setkaly všechny. Záměrně používám ženský rod, páč tato anomálie české gramatiky se vyskytuje pouze a jen, až na výjimky, u lepší poloviny lidstva. Ti druzí jsou dost chytří na to, aby se jí vyhnuli. Takže speciálně pro ně: mateřský plurál je, když se žena optá jiné ženy, zda ještě nosí plenky a myslí tím její batole. Je to záležitost, kterou bytostně nesnáším a seč mohu, snažím se jí vyhnout. Vždy, když v čekárně dětské lékařky slyším čerstvou maminku, natřásající ubohý uzlíček, chlubit se, že od minula přibrali půl kila, mám tendence zeptat se, zda ona, dítě nebo opravdu oba.

Jednou z výše zmíněných vyjímek potvrzujících pravidlo, je muž mé kamarádky. Onehdá se vrátil z plavání s dvouletým synem poněkud rozpačitý. Prý potkal v šatnách jiného tatínka, divného, nejspíš zvrhlého. Na dotaz jak ke svým domněnkám přišel, odvětil, že onen pán se ho v šatně ptal kolik je mu let. Kamarádka zacítila mateřský plurál v pánském provedení. "Byl u toho malej?" "Byl." "Miláčku, otázkou ´a kolik vám je?´ myslel jeho."

Poslední dobou se v naší domácnosti rozmohla upgradovaná verze, tzv. plurál partnerský. Nelíbí se mi. Bylo to v době, kdy jsem si začala nenápadně stěžovat, opravdu jen tak decentně, jedna, dvě, maximálně pět poznámek denně, že mi vadí, když se u nás řekne "Je potřeba.... " nebo "Mělo by se...", páč to obvykle znamená, že se mám já zvednout a dát věci do pohybu. Načež se Potřeba a Mělby plynule proměnili v MY. "MY dnes večer upečeme cukroví.", "MY v neděli odstrojíme stromeček" a samozřejmě, jak jinak "MY v noci vstaneme k dětem".

S tím se musí něco udělat. Správná žena (prý) přinutí muže, že poslat ji na welness víkend byl jeho nápad a moc se mu povedl. Můj bojový úkol je o trošku jednodušší. Já musím vysvětlit lásce mého života, že když potřebuje v pondělí čisté košile, se svým "V sobotu to vypereme a v neděli odpoledne budeme žehlit" daleko nedojde. Byť musím přiznat, že mezi mnoha a mnoha jinými činnostmi, které doma perfektně bez řečí a někdy i dobrovolně vykonává, jeho "Jdeme uspat děti" nemá konkurenci. Já můžu natřásat, hladit, kolébat, vyzpívat si plíce a kluci stojí v pozoru uprostřed postýlek. J. se projde pokojem, zhasne, pronese "Dobrou noc" a oba jsou téměř okamžitě v hlubokém limbu. Prostě ho jen musím přesvědčit, že i když je NÁM pohromadě moc fajn, JÁ jsem tu přes ty čisté košile a od NĚJ se čekají funkční žárovky.

pondělí 7. ledna 2013

Jak jsem si myla hlavu

06:35 dětská postýlka ostentativně mlaská.
06:48 dětská postýlka začala vesele výskat. Je čas vylézt z té své. Přes toaletu se dostávám k umývadlu se zrcadlem a zjišťuju, že bych si měla umýt vlasy, a to nejlépe minulou středu. Docházím k rozhodnutí, že to udělám dnes (sobota).
07:15 vesele výskat začal dětský pokoj. Z ložnice, kde spí J. je sveřepě ignorován. Odkládám mimino a jdu říct Matýskovi, že o něm vím, že se o něj postarám hned jak se nakrmí brácha. Vracím se ke kojení.
07:18 z dětské válendy v pokojíčku trčí dvé holé nohy. Line se odtamtud nevábná vůně. Děkuji bohu za plínky a odkládám Šímu do lehačky. Ať chce nebo ne, právě dosnídal. Odcházím napravit škody, kopnout do J. a za mnou se ozývá více než nesouhlasný řev.
07:32 mažu Matymu chleba, přičemž mě oba kluci povzbuzují z podlahy. Nespokojené mručení, že se s tím crcám zleva a sípání po vydatném jekotu zprava.
07:36 z ložnice vychází vyoraná myš velikosti dospělého chlapa a ptá se, co je to tu za bordel. Fasuje talířek, hrneček a dítě. JÁ si jdu mýt hlavu.
Cestou mě zastaví pohled na dětský pokoj. Vyvětrat. A natřást trochu peřiny. Při té příležitosti objevuju dvoje a půl ponožky a kabátek od pyžama, které jsem měla v plánu vyprat minulý týden. Sbírám prádlo a když už jsem v tom, naplním pračku. Něco z ložnice, něco z koše, něco z kuchyně..... Proč to mimino tak řve? Ale no jistě. Ta snídaně.
08:12 Oba nakrmeni, jdu konečně do té koupelny. Ježiš, ale mám hlad. Vlasy počkají.
08:45 Tak už můžu. Po třech krocích jsem to zaslechla. Zvuk, jako když si někdo vykaká střeva do papíru. Ach jo. Přebaluju.
08:53 Ale už fakt jdu. Telefon. Sakra.
09:27 kamarádčina krize zdárně zažehnána, můžu se jít udělat krásnou.
09:28 - 09:37 hledání tepláků, nenalezeny.
09:37 - 09:42 hledání trička, nenalezeno.
Beru vše nové, čisté a voňavé, uvažuju, kde jsem se to probohaživého včera svlékala a doufám, že to bylo doma. Byla jsem tak unavená, že to klidně mohlo být místním Tescu. Jdu do koupelny. A čvachtají mi nohy. Proč mi, sakra, čvachtají nohy?! Ale jistě, ždímající pračka se "počůrává". Zapomněla jsem pod ni, chudinku letitou, dát hadr.
09:58 Dívám se na ten hadr na té šňůře na tom balkónu, jak povlává v tom studeném větru, já bosky, s mokrýma nohama a nechce se mi tam. Moc se mi nechce.
10:02 Zavírám za sebou dveře koupelny. "Miláčkůůůůůůůů! Kde máme..... ?" Aaaaaaaaaa! Nemám ráda tento začátek věty od chlapa. On totiž následuje naprosto jasný, průhledný a vždy se opakující scénář:
"Kde máme kafe/Jar/Matyho čisté tepláky/formičky na cukroví.... ?"
"Tam a tam, zlatíčko."
"Tam jsem teď koukal a není to tam."
"Tak je to tam a tam."
"Tady taky ne."
"To neni možný, ukaž." opravdu. Vracím se na místo, které jsem uvedla jako první. "Co kecáš, vždyť je to tady!"
10:12 koleje k vláčku nalezeny, jdu na ty vlasy. Čtvrt na jedenáct. Tak proto to miminko mručí! Svačina!
10:38 Jsem v koupelně a myju si hlavu. V mé mysli. Hluboko v mozku, až tam, kde si schovávám narozeninové dárky. Reálně stojím u kuchyňské linky a strouhám Matýskovi jablko.
11:02 J. krmí dítě, Šimonek spokojeně škytá v lehátku. Já jdu. Umýt si vlasy. Už konečně.
Napadá mě, jestli se ten oběd uvaří sám. Asi ne.

Vzdávám to. Snad večer. Nebo zítra. Každopádně doufám, že do příští středy.

pondělí 31. prosince 2012

Poslední den v roce

Dnešní článek, jako ostatně každoročně (a sakra), by měl být buď o předsevzetích, nebo o bilancování. Nechce se mi ani jedno. Předsevzetí nemám žádné. Nekouřím, takže dlouholetá tradice s poslední cigaretou 23:55 a první 00:45 se nekoná. Zhubnout bych potřebovala, leč zjistila jsem, že má snaha o zdravou stravu se neslučuje s pojmem "hodně dobrý mlíčko" jak ho vyžaduje naše mimino. On je prostě po mně a potřebuje cukry, tuky, čokoládu, což mu s radostí dopřávám. Běhat se neodvážím, jednak po tom prý "kysne" mléko, jednak by mi to možná utrhlo prsa nyní zvící velikosti hlavy vzrostlého rotvailera.

Tak o čem psát poslední den v roce?

Třeba o tom, že venku je jaro. 31.12. se dá vyjít na ulici jen ve svetru, aniž by se člověk roztřásl jako pražský krysařík v tunelu metra, nebo se mu mrazem zbarvily rty do všech odstínů duhy a to včetně zelené a žluté. Pomalu tam kvetou sněženky. Zima dle mého gusta. Když už nemůžu užívat zimních radovánek (nevejdu se do oblečení a i kdyby mě snowboard unesl a nepraskl pod mou tíhou v půli, pochybuju, že bych se dokázala zvednout ze země po prvním pádu, jenž by dozajista přišel velmi, velmi záhy), hřeje mě aspoň pohled z okna. A těším se na to pravé jaro, které podle mého skromného odhadu přijde nejpozději příští týden. To je zlozvyk, nad kterým J. ze začátku kroutil hlavou, teď už se tomu směje. 1.1. každý rok prohlásím, že jdu napytlovat zimní oblečení a opláchnout kolečka u bruslí. Ale letos, letos si ten metr koupím. Ustřihnu z něj půlku a pověsím si ho nad postel. Tak.

Nebo o tom, co mě letos potěšilo. Třeba zrovna nedávno mi udělalo velkou radost švestkové pivo. Páč nebylo zadarmo. Nejen, že, samozřejmě, stálo peníze, ale musela jsem si ho v hypermarketu doslova ulovit a dobýt. Když jsem totiž svůj oblíbený švestkový mok v přeplněných policich konečně našla, usmívaly se na mě dvě (slovy DVĚ!) poslední lahve ze zadní části regálu. Regálu širokého asi metr a půl, podotýkám. Rozhodla jsem se, že budou moje za každou cenu. Na ceduli přede mnou stálo: "nedosáhnete na zboží v horních policích? náš zaměstnanec vám rád pomůže", což byla evidentně klamavá reklama, poněvadž zaměstnanec o dva sloupy bas dál klidně vykládal zboží a mých poskakovacích pokusů si ostentativně nevšímal. Jsem děvče vynalézavé, našla jsem si basu, která se tvářila, že unese menšího hrošíka, nainstalovala ji a vylezla. Jelikož můj cíl byl stále nedobytný, popadla jsem nejbližší láhev plzeňské dvanáctky a s její pomocí jsem ty dva sirotečky vydolovala. Celou proceduru sledovala láska mého života z bezpečné vzdálenosti (ne z takové, která by mu zabránila v úrazu, ale podle které bylo evidentní, že tu osobu vůbec, ale vůbec.... vidí poprvé v životě). Nevadí. Mám své oblíbené pivo.

Když už mluvíme o zřítelnici oka mého, ta mi nedávno taky udělala radost. Bylo to krátce před Vánoci, když už jsem se pro samé pečení, chystání, připravování a shánění, pomalu nestíhala ani nasnídat. Jednou jsem se takhle vrátila z víkendové návštěvy prarodičů, které se J. neúčastnil pro vážné onemocnění typu rýmička a čekalo mě překvapení. Celý byt svítil čistotou. Až mi zrak přecházel. A to včetně perfektně odvápněné záchodové mísy. No napadlo by to některou ženskou, při umývání záchodu rozmontovat prkýnko a vyčistit šrouby? A to jsou právě ty drobné nuance, pro které ho tak miluju. Teda, kromě toho, že je to nejkrásnější chlap na světě a tvrdí, že mám krásnej zadek.

Samozřejmě nesmím zapomenout na našeho syna. Na obě naše děti. Ten jeden nás potěšil už tím, že mezi nás přišel. Očekáván pozván, dostavil se téměř na čas a vnesl do našeho bytu o kus víc radosti a štěstí. Moc toho zatím nedokáže, ale v jeho případě bohatě stačí, když si po jídle odříhne jako starý chlap a po tváři se mu rozleje ten nejspokojenější úsměv na světě. Ten druhý naopak dokáže strašně moc a každý den víc a víc. Letos toho stihl strašnou spoustu. Začal se sám pohybovat bytem, udělal první krok, nakreslil první barevné fleky vodovkama od ježíška. Když se ho zeptáme, kdy a jestli začne mluvit, ostentativně zavrtí hlavou. A tak se optáme, jakže se s námi chce dohovořit? Načež se hluboce zamyslí, až se mu na čele udělá vráska a pak si poklepe rukou na hrudník. Soukromě si to překládám nějak takhle: "Nepotřebujeme spolu mluvit. Stačí, že se máme rádi." A má pravdu.

Do dalšího roku máme v plánu dát Matýskův kočárek v ZOO opicím (my víme, že tohle se dělá s dudlíkem, ale nějak to tomu klukovi odůvodnit musíme, že odteď už musí jen po svých), naučit ho aspoň několik základních frází - "Mám hlad" Chci čůrat" "Dej mi na ty vajíčka kečup" a jelikož konečně vzal na milost houpačky a kolotoče, strávit jaro na Matějské a léto a akvaparku. Se Šimonkem zatím žádné velké plány nemáme. Stačí, když pěkně poroste a zůstane tak děsně roztomilej.

Jak tak koukám, nakonec jsem se nevyhnula ani předsevzetím, ani bilancování. Tak už to chodí. Prdlá prvomatka míní a bohyně zaseknutých šuplíků mění. Takhle to vypadá celý můj život. A poněvadž je to už pěkná řádka let, zvykla jsem si a popravdě řečeno, kdyby mi začaly věci najednou vycházet, asi bych se cítila nesvá.

Takže všem čtenářům a čtenářkám mého blogu (i těm, kteří jej nečtou, i když myslím, že takových je nás málo), přejeme vše nejlepší do nového roku 2013. Hlavně to zdraví (věřte mi, já vím o čem mluvím) a štěstí (což je némlich to samé). Mějte se rádi a užijte dne, páč nikdy nevíte, kdy si vás najde Náhoda a všechno může být úplně jinak.

rodina Prdlé Prvomatky

pondělí 17. prosince 2012

Jak to vidím já, Šimon

Ahoj klokane.
Ahoj ovce.
Ahoj pse.
Ahoj ty moje zoologická zahrado.
Jak se dneska máte?
Já se nudím.
Ráno to byla docela hoňka, nasnídal jsem se, spal jsem, svačina, oběd, spal jsem, ale teď už hodinu nemám do čeho píchnout.
Uvažuju, co bych tak provedl.
Hovínko v čisté plínce přestává být legrační. Už se tomu nesměju ani já, natož naši. Abych začal chodit nebo lézt, na to je ještě brzy, na břiše bych se poblil. Nemám co dělat. Ach jo.
Mohl bych začít brečet. Jen tak.
/jekot/
Už je tady. Máma. Přebaluje mě. Zbytečně, ani jsem si necvrnkl. Cpe mi do pusy prso. Vyplivuju ho. Cpe mi do pusy druhé. Řvu ještě víc. Bere mě na rameno a přechází po bytě. Výborně! Konečně se někam dostáváme. Natřásá mě a to je tak příííIÍÍíííjemnéÉéÉé... Ukládá mě do postele. Sakra! Zapomněl jsem brečet. Začínám znovu. Tentokrát si dala na čas. Vytahuje mě z postele. Svléká mi dupačky a pokládá mě na gauč. No horko mi není ani náhodou, mladá paní! Obléká mi dupačky a přidává mikinu. Tak teď už mi vedro je. Řvu až se rozkašlu. A sakra. Teď přijde odsávačka do nosu. To jsem přehnal. Teď už fakt mám proč brečet. Máma mě zvedá, chodí se mnou po bytě a mluví sprostě. Přichází on a ptá se, co se děje. Místo odpovědi letím do jeho náruče. Fajn, s tátou je sranda. Pouštíme si televizi, masíruje mi břicho. Prdím a on má radost. Dělá na mě ksichty a já se směju. Mám ho rád. Vrací mě mámě a ta mi dává najíst. Teď už si dám. Tím pláčem mi nějak vyhládlo. A spal bych.
Ale jo, nakonec se mi to odpoledne líbilo. Budu si to muset co nejdřív zopakovat.

Poslední

 7. prosince 2021 v 19 hodin a 50 minut narostla našemu Matýskovi křídla.