Když se řekne MY

S plurálem mateřským jsme se v té či oné podobě setkaly všechny. Záměrně používám ženský rod, páč tato anomálie české gramatiky se vyskytuje pouze a jen, až na výjimky, u lepší poloviny lidstva. Ti druzí jsou dost chytří na to, aby se jí vyhnuli. Takže speciálně pro ně: mateřský plurál je, když se žena optá jiné ženy, zda ještě nosí plenky a myslí tím její batole. Je to záležitost, kterou bytostně nesnáším a seč mohu, snažím se jí vyhnout. Vždy, když v čekárně dětské lékařky slyším čerstvou maminku, natřásající ubohý uzlíček, chlubit se, že od minula přibrali půl kila, mám tendence zeptat se, zda ona, dítě nebo opravdu oba.

Jednou z výše zmíněných vyjímek potvrzujících pravidlo, je muž mé kamarádky. Onehdá se vrátil z plavání s dvouletým synem poněkud rozpačitý. Prý potkal v šatnách jiného tatínka, divného, nejspíš zvrhlého. Na dotaz jak ke svým domněnkám přišel, odvětil, že onen pán se ho v šatně ptal kolik je mu let. Kamarádka zacítila mateřský plurál v pánském provedení. "Byl u toho malej?" "Byl." "Miláčku, otázkou ´a kolik vám je?´ myslel jeho."

Poslední dobou se v naší domácnosti rozmohla upgradovaná verze, tzv. plurál partnerský. Nelíbí se mi. Bylo to v době, kdy jsem si začala nenápadně stěžovat, opravdu jen tak decentně, jedna, dvě, maximálně pět poznámek denně, že mi vadí, když se u nás řekne "Je potřeba.... " nebo "Mělo by se...", páč to obvykle znamená, že se mám já zvednout a dát věci do pohybu. Načež se Potřeba a Mělby plynule proměnili v MY. "MY dnes večer upečeme cukroví.", "MY v neděli odstrojíme stromeček" a samozřejmě, jak jinak "MY v noci vstaneme k dětem".

S tím se musí něco udělat. Správná žena (prý) přinutí muže, že poslat ji na welness víkend byl jeho nápad a moc se mu povedl. Můj bojový úkol je o trošku jednodušší. Já musím vysvětlit lásce mého života, že když potřebuje v pondělí čisté košile, se svým "V sobotu to vypereme a v neděli odpoledne budeme žehlit" daleko nedojde. Byť musím přiznat, že mezi mnoha a mnoha jinými činnostmi, které doma perfektně bez řečí a někdy i dobrovolně vykonává, jeho "Jdeme uspat děti" nemá konkurenci. Já můžu natřásat, hladit, kolébat, vyzpívat si plíce a kluci stojí v pozoru uprostřed postýlek. J. se projde pokojem, zhasne, pronese "Dobrou noc" a oba jsou téměř okamžitě v hlubokém limbu. Prostě ho jen musím přesvědčit, že i když je NÁM pohromadě moc fajn, JÁ jsem tu přes ty čisté košile a od NĚJ se čekají funkční žárovky.