Jak jsem si myla hlavu

06:35 dětská postýlka ostentativně mlaská.

06:48 dětská postýlka začala vesele výskat. Je čas vylézt z té své. Přes toaletu se dostávám k umývadlu se zrcadlem a zjišťuju, že bych si měla umýt vlasy, a to nejlépe minulou středu. Docházím k rozhodnutí, že to udělám dnes (sobota).

07:15 vesele výskat začal dětský pokoj. Z ložnice, kde spí J. je sveřepě ignorován. Odkládám mimino a jdu říct Matýskovi, že o něm vím, že se o něj postarám hned jak se nakrmí brácha. Vracím se ke kojení.

07:18 z dětské válendy v pokojíčku trčí dvé holé nohy. Line se odtamtud nevábná vůně. Děkuji bohu za plínky a odkládám Šímu do lehačky. Ať chce nebo ne, právě dosnídal. Odcházím napravit škody, kopnout do J. a za mnou se ozývá více než nesouhlasný řev.

07:32 mažu Matymu chleba, přičemž mě oba kluci povzbuzují z podlahy. Nespokojené mručení, že se s tím crcám zleva a sípání po vydatném jekotu zprava.

07:36 z ložnice vychází vyoraná myš velikosti dospělého chlapa a ptá se, co je to tu za bordel. Fasuje talířek, hrneček a dítě. JÁ si jdu mýt hlavu.

Cestou mě zastaví pohled na dětský pokoj. Vyvětrat. A natřást trochu peřiny. Při té příležitosti objevuju dvoje a půl ponožky a kabátek od pyžama, které jsem měla v plánu vyprat minulý týden. Sbírám prádlo a když už jsem v tom, naplním pračku. Něco z ložnice, něco z koše, něco z kuchyně..... Proč to mimino tak řve? Ale no jistě. Ta snídaně.

08:12 Oba nakrmeni, jdu konečně do té koupelny. Ježiš, ale mám hlad. Vlasy počkají.

08:45 Tak už můžu. Po třech krocích jsem to zaslechla. Zvuk, jako když si někdo vykaká střeva do papíru. Ach jo. Přebaluju.

08:53 Ale už fakt jdu. Telefon. Sakra.

09:27 kamarádčina krize zdárně zažehnána, můžu se jít udělat krásnou.

09:28 - 09:37 hledání tepláků, nenalezeny.

09:37 - 09:42 hledání trička, nenalezeno.

Beru vše nové, čisté a voňavé, uvažuju, kde jsem se to probohaživého včera svlékala a doufám, že to bylo doma. Byla jsem tak unavená, že to klidně mohlo být místním Tescu. Jdu do koupelny. A čvachtají mi nohy. Proč mi, sakra, čvachtají nohy?! Ale jistě, ždímající pračka se "počůrává". Zapomněla jsem pod ni, chudinku letitou, dát hadr.

09:58 Dívám se na ten hadr na té šňůře na tom balkónu, jak povlává v tom studeném větru, já bosky, s mokrýma nohama a nechce se mi tam. Moc se mi nechce.

10:02 Zavírám za sebou dveře koupelny. "Miláčkůůůůůůůů! Kde máme..... ?" Aaaaaaaaaa! Nemám ráda tento začátek věty od chlapa. On totiž následuje naprosto jasný, průhledný a vždy se opakující scénář:

"Kde máme kafe/Jar/Matyho čisté tepláky/formičky na cukroví.... ?"

"Tam a tam, zlatíčko."

"Tam jsem teď koukal a není to tam."

"Tak je to tam a tam."

"Tady taky ne."

"To neni možný, ukaž." opravdu. Vracím se na místo, které jsem uvedla jako první. "Co kecáš, vždyť je to tady!"

10:12 koleje k vláčku nalezeny, jdu na ty vlasy. Čtvrt na jedenáct. Tak proto to miminko mručí! Svačina!

10:38 Jsem v koupelně a myju si hlavu. V mé mysli. Hluboko v mozku, až tam, kde si schovávám narozeninové dárky. Reálně stojím u kuchyňské linky a strouhám Matýskovi jablko.

11:02 J. krmí dítě, Šimonek spokojeně škytá v lehátku. Já jdu. Umýt si vlasy. Už konečně.

Napadá mě, jestli se ten oběd uvaří sám. Asi ne.

Vzdávám to. Snad večer. Nebo zítra. Každopádně doufám, že do příští středy.