Au.

Já teď napíšu článek. Strašlivácky smutnej. A vy mi musíte slíbit, že se mi nebudete smát. Čestný pionýrský. Mě totiž tři dny hrozně bolela huba (režim asizuby) a blbečka mě nenapadlo nic lepšího, než jít s tím k zubaři. Bacha! Slíbili jste to!

A jak mě ta pusa bolela, začala jsem podezřívat ten zub, co mi ho plombovali už asi sedmnáctkrát a stejně to nepomohlo. K doktorce (zlatý ručičky) se mi moc nechtělo, jednak proto, že nikdo nechodí rád k zubaři a za druhé, páč jsem nevěděla, kdo v dané ordinaci momentálně hospodaří. U firmy to máme totiž zařízené tak, že jak nám jednou někde udělají kartu, už tam patříme, i kdyby tam žádný lékař nebyl a my pacoši bychom se ošetřovali vzájemně. Což se zatím nikde nestalo, ale člověk nikdy neví. A tak jsem raději začala kousat druhou polovinou chrupu. Což mi vydrželo cca čtrnáct dní, načež mě začala bolet i ta. Stejný případ, šestka vpravo dole. To číslo v mé puse prostě nemá kliku. Když mi ale levá strana, ten původce všeho zla, začala otékat a bylo stále obtížnější rozevřít čelist, došla jsem k rozhodnutí. Zavolala jsem. A měla jsem kliku, má oblíbená paní doktorka už byla zpátky z mateřské. Její heslo "novokainu není nikdy dost" by si měl každý zubař vylepit velkými krepovými písmeny na zeď hned naproti křeslu. Po telefonu proběhla obligátní licitace se sestrou o termínu "přijďte v půlce března". Několikrát jsem zdůraznila slovo akutní, až jsem po patnácti minutách opakovaného NE získala termín za 4 dny. Hurá, růžové štěstí mi pomůže vydržet.

Nepomohlo. V jednu ráno mě vzbudila bolest ani ne tak zubu, jako levé poloviny hlavy. Nacpala jsem se prášky a zbytek noci strávila koukáním do stropu a počítáním oveček prokládaným mantrou "nebolí mě zub". Ráno jsem uprosila J., zda by mi neudělal psychickou podporu a k zubaři mě neodvezl. Byl zlatý. Postaral se o děti a se slovy "jestli to znamená, že přestaneš šišlat a v noci pofňukávat ze spaní, odvezu tě kamkoliv" mě naložil do vozu. Paní doktorka byla skvělá. Sice se připravila o tři minuty vzácného volna než přišel další objednaný pacient, ale nechala mě usednout na křeslo. Po pohledu na rentgenový snímek a do mých úst kam až sanice dovolila, mě informovala, že mé podezření je mylné, šestka již několik let nežije. A že podezřívá rostoucí osmičku. Zanícenou. Schovanou uprostřed hromady nateklé dásně. No skvěle. Rozhodla, že mi na inkriminované místo uloží drén se spoustou hrozitánsky silného anestetika a ať se přijdu ukázat zítra, až splaskne otok. Slovo anestetikum na mě v daný okamik působilo jako kouzelná formule. Už jsem za vodou, myslela jsem si naivně, ovšem to jsem nemohla být dál pravdě. Než jsem došla k autu, bolest byla zpět a aby mi to dala sežrat, s dvakrát větší intenzitou útočila na mou rozpadající se čelist. Než jsme dojeli domů, přála jsem si umřít. "Teď si lehnu, exploduje mi čelist, vyrazí mi voko a já už se nezvednu." stěžovala jsem si kamarádkám po síti. Dostalo se mi mohutného virtuálního pohlazení a pár výborných rad, ale situace se do druhého dne moc nezměnila.

Ráno jsem se doploužila k lékařce a se slzou v oku hlásila už ve dveřích, že drén byl k ničemu, anestetikum taky, že jsem zase nespala a kvůli nemožnosti otevřít pusu už dva dny nejedla. Jsem unavená, hladová a bolí mě vše od krku vejš. Paní zubařka na mě koukla laskavým okem, pronesla, že to je jí velmi líto, ale za daných podmínek ona toho moc nesvede. Že mi může dát antibiotika, která se při troše dobré vůle vypořádají se zánětem, ale zub bude muset v nejbližší době tak jako tak ven. Nadšeně jsem ji požádala o kleště. Zasmála se, podala mi recept, vyhodila mě z ordinace a s přáním mnoha štěstí mě vyslala přes nejbližší lékárnu do nemocnice na Oddělení čelistní a obličejové chirurgie. Ať se tvářím bolavě a sklíčeně, že mě objednají na co nejbližší datum. Ještě jsem ji uprosila o dávku lokální anestezie (chudák mi ji musela píchat nadvakrát, tak moc jsem vyváděla), abych byla aspoň schopná řídit do nemocnice.

A to byla ta chyba. Já tam jela. Navštívila jsem devátý kruh pekla, přežila to a teď o tom hodlám referovat, abych varovala všechny případné zájemce o léčbu chorého chrupu. Pan doktor se totiž podíval na mou čerstvou čelistní fotografii, na originál, kam až jsem mu centimetrovou špehýrkou dovolila a unyle pronesl, že to teda vytáhneme hned, aby to přestalo zlobit. Na mé argumenty, že nemůžu kloudně otevřít pusu a při pokusu o hloupou oblbovací injekci do nervu jsem své lékařce málem vykřičela uši z hlavy, souhlasně kýval, že to je při tak velkém zánětu naprosto normální. Nevím, co mě to napadlo, ale má unavená hladovějící hlava vymyslela teorii, že tady v nemocnici mají asi lepší páčky na bolest, že mě třeba i přispí a celá procedura proběhne v klidu a pohodě. Mě nejspíš musel spolu s tím zubem uhnít i mozek.

Co vám budu vykládat, položili mě do horizontály, přes obličej jsem dostala spoustu modrého papíru s dírou na ústa, lékař mě zalehl zprava, asistentka zleva a já už jen řvala a ječela a svíjela se tak, až jsem si hnula krční páteří.

Svého času jsem lyžovala dva dny se zlomenými kostmi.

24 hodin jsem chodila s krvácením do břicha a ujela s tím 200 kilometrů autem.

Porodila jsem 2 děti.

Ale nikdy. Opravdu NIKDY jsem nezažila něco tak strašného, jako je trhání zanícené osmičky vlevo dole.

Zub je venku. Jedna osmička mi zbývá. V okamžiku, kdy se objeví byť jen malinká známka bolesti, nechám se uvést do umělého spánku, možná do komatu. Pak si se mnou na oddělení čelistní a obličejové chirurgie můžou dělat co jen libo.