Návod na koupi nože.

Nikdy v životě by mě nenapadlo, že takto jednoduchá záležitost potřebuje návod. A považte, tak jako i ono pověstné peklo občas zamrzá, je to tady. Na mou obhajobu nejde o žádný obyčejný nožíček támhle ze železářství Ostrý, Brousek & synové, nebo z domácích potřeb U Vařečky Metličkové. Jedná se o kvalitní, ba přímo špičkový nůž ze švédské oceli, toho času v nabídce obchodního domu s nábytkem Ikea.

Zatoužila jsem po něm.

Miluju Ikeu. Je to mé oblíbené Málo peněz za strašnou spoustu Michala Davida. Hrozně ráda procházím bludištěm ze skříní, gaučů, konferenčních stolků a váz o velikosti vzrostlého Matěje. Názvy jako ÅKERKULLA, NORRÅSEN či IGGSJÖN mi způsobují bušení srdce. Při vstupu do oddělení světel, lampiček a svítidel dostávám zástavu dechu.

Tedy jsem se rozhodla, že obyčejný kuchyňský nůž pořídím zde, ve svém soukromém lunaparku. To bylo před měsícem. Přijela jsem tam, s cílem koupit jeden, slovy JEDEN kuchyňský nůž, ke kterému jsem přibrala dvě úložné krabice, koupelnovou předložku, čtyři misky, plyšového jezevčíka a dózu na kávu, aby mu v té obrovské modré tašce nebylo smutno. Měla jsem tehdy s sebou lehounce zpruzeného (autistického) Šimonka, kterému davy opravdu nedělají dobře a tak mi to dával patřičně sežrat. Což znamená, že jsem spěchala. A to při koupi nože není nikdy dobře. Ten se musí vybírat pomalu, klidně a s rozmyslem, né hodit do tašky první maketu a běžet k pokladně. Ti, kteří už toto zboží v Ikea kupovali se teď začali smát. Modří, kteří nevědí, se teprve smát budou, neboť jsem tehdy opravdu koupila moduritovou (J. říká pěnový plast, ale to se mi nelíbí) destičku s velice pregnantní podobenkou kuchyňského nože VÖRDA 14cm. Tu jsem hodila do tašky, nechala projet pokladnou, ZAPLATILA a odešla.

Načež se tato dostala do ruky zřítelnici oka mého. Vidím ho jako dnes, stojíc u kuchyňské linky, otáčel deskou tam a zpátky a studoval ji. Když po několika vteřinách došel k závěru, že záhadu plastikové fotky nože sám nerozlouskne, vzdal se a otázal: "Co to je?"

Opravdu jsem si myslela, že jsem koupila krabičku a v ní je nůž. Domnívala jsem se, že na vysokoškolsky stupidní otázku patří stejně stupidní odpověď: "Parní lokomotiva na baterky."

"Né, vážně? Na co to je?" nedala se láska mého života.

Měla jsem ruce plné práce, dušené mrkve a Matýska, který ji odmítal pozřít. Neměla jsem na tuhle debatu náladu. "Kristapána NŮŽ!" zvýšila jsem hlas.

"A kde?" trval na svém J.

Zvědavě jsem zvedla zrak, podezřívaje otce mých dětí z náhlé ataky tropického šílenství.

Držel v ruce maketu, pořád ještě ji obracel dnem vzhůru a zase zpátky a hledal otvor. Pak mu došlo, že ho nenajde a karty se obrátily. Teď se začal smát on. Od toho dne jsem doma za mentálně postiženou já, děti mě v potravním řetězci naší rodiny přeskočily.

Tři dny poté jsem destičku s fotkou nože vztekle hodila do smetí.

Dnes jsem prozřela a musím se přiznat, že je tomu už několik hodin a mé pozadí se ještě nepřestalo červenat.

Vyrazila jsem do Ikey. Koupit nůž. Opravdový.

Opět jsem po vstupu do obchodu vystlala tašku nezbytnými proprietami jako bločky na ledničku a svazkem nůžek, aby se tam náš nový člen kuchyňské zásuvky necítil osamoceně. Načež jsem došla ke stojanu. Jako takovou malou mantru jsem si opakovala "Ne maketu, ne maketu, ne maketu....", ohnula jsem hřbet, abych na VÖRDU 14cm dobře dosáhla a jaké bylo mé překvapení, když stojan pod vzorky byl plný maket! Ani jedna krabička, žádné ostří v dohledu. Připadala jsem si jako v říši divů nebo za zrcadlem. Uvažovala jsem, jestli se svět kolem mně zbláznil, nebo konečně hráblo mně. Narovnala jsem se a rozhlédla. To bude nějaký omyl.

A tu mé oko zahlédlo to, co ho mělo praštit přímo do zorničky už dávno.

Jak si koupíte nůž?

1. Vyberte si z naší bohaté nabídky

2. Odeberte maketu ze stojanu, tu zaplaťte u pokladny a

3. vyzvedněte si nůž v oddělení Služby zákazníkům!

Áááha.

Došlo mi, že nejen, že se mi má lepší polovice chechtala oprávněně, ale že kdybych nebyla líná a pečlivě čtla nápisy na zdech, nevyhodila bych tehdy do koše zpalacenou maketu z pěnového plastu s věrohodnou fotografií nože za bratru 149,- KáČé.

Svět je někdy velmi, velmi kruté místo. Takový nepěkný kabaret, ve kterém já jsem za medvěda na koloběžce. Ale po dnešku jsem zase o fous chytřejší. Už si umím koupit nůž v Ikea.

Když je jednomu blbě.

Pak je to blbý. Horší je, když se jedná o dítě. A úplný průser nastává, když jde o retardované dítě. To se pak na něj člověk kouká, jak tam sedí, na rozloženém gauči, poněvadž kdyby se ten složil, Maty by při jednom ze svých mnoha a mnoha a mnoha záchvatů mohl spadnout až dolů, na zem, tam, kde nemáme koberec, jen prďácké linoleum napodobující dřevěnou podlahu, a to by pak mohlo být úplně nejhůř, a uvažuje, čím si to ten malej kluk zasloužil. Že má takovou matku. Která to nedokáže zastavit.

Příšerný je i ten všeobjímající strach. Krásné slovo. Všeobjímající. Je to, jakobych měla srdce a plíce ve svěráku a nemohla se zaživéhoboha nadechnout. Hrůza z toho, co se děje, nemohoucnost s tím absolutně cokoliv udělat, strach pohnout se jen o krok, protože by mohl být špatným směrem. Přidat léky? Ubrat léky? Neublížili jsme mu něčím? Nemůžeme mu něčím ublížit?

Na nemocnici málo, na zdravý, plnohodnotný život moc. "Změňte léky", radí lékař po telefonu. "Ale připravte se na to, že to nějakou dobu potrvá, než klesne jejich hladina". Jakou dobu? Dny? Týdny? Jak dlouho se ještě budu dívat na to, jak Matýsek protáčí oči ke stropu, pomalu sklání hlavu až na klín, jako malý, unavený Budha a pak ztrácí vědomí? Počítám zlomky sekund a modlím se, aby to netrvalo dlouho. Aby se brzy probral. Aby se probral. A pak ještě jednou. A pak zase a znovu.

"Dejte Diazepam. Jako záchrannou brzdu."

Dali prášky podle rady, mraveneček stůně dál.

Jenomže, když člověk v tom vlaku už neví kudy kam, strojvedoucí mu poradí zatáhnout za záchrannou brzdu a ono se nic nestane, co pak? Co dál? Vyskočit? Další červená páka už neexituje. Je jen jedna. Co zbývá pak?

Snížili jsme léky, které mu nedělaly dobře. J. mě utěšuje, že pokud léky na určitou hladinu týden stoupaly, budou i týden klesat. Kéž by měl pravdu. Kéž by se po týdnu Matýskovi ulevilo a my si mohli v klidu užít léta.

Jediné, co mě drží nad vodou je, že se Matýsek dobře baví. Netuším, jestli je mu zle. Sedí na zadečku, zelený jako piková sedma, kruhy pod očima, že by na nich mohl cvičit, ale chechtá se. Evidentně ujíždí na nějakém veselém, diazepamovém tripu. Dobře tak. Aspoň NĚJAKÉ pozitivum. Že ty prášky dělají dobrou náladu.

Tak já budu čekat. Klidně pročekám celé léto. Stulím si Máťulku do náručí, což už jde při jeho délce a hotnosti dost špatně, ale vyžaduje to s železnou vytrvalostí, a budeme čekat, až léky zaberou tak jak mají. Však my se dočkáme. Jen ten strach, ten by se mohl odstěhovat.

"To nejde."

Nemám tu větu ráda. Ano, jsem slaboch a zbabělec, používám ji, ale to nemění nic na tom, že ji fakt nemám ráda. Pokaždé, když už to vypadá, že přišel čas na její vypuštění z hu... úst, pořádně, opravdu pořádně si to rozmyslím. Mám jí totiž za ta léta plné zuby. Než mi došlo, že můj, potažmo náš život bude jen tak krásný, jak si jej zařídíme, byla jsem s Tonejde velká kamarádka. A proto se vždy nejprve hluboce zamyslím, úplně zkraje vypouštím preventivní "samozřejmě, není problém", načež přichází "ale počkej...." následováno, není-li bohužel vyhnutí, "to nejde.". Myslím, že mi ke cti slouží fakt, že se jedná většinou o případy typu účastnit se rodinného maratónského běhu, nebo odpolední workshop valašského skanzenu Vyšij si srdéčko s maminkou. Tedy pro nás poněkud neschůdné.

Dnes jsem se setkala s nádherným "To nejde." Byla jsem zcela výjimečně navštívit místní vinotéku, což nedělám často, dalo by se dokonce říci, že jen občas nebo velmi zřídka. Tak šestkrát, osmkrát do týdne maximálně, řekla bych. A dnes jsem tam navíc byla pro dárek sousedce, nikolivěk s cílem likvidace vlastních jaterních buněk. Těsně před zaplacením jsem byla samotným panem majitelem vyzvána k předložení zákaznické kartičky. Ti z vás, kteří očekávali občanský průkaz mají u mně body navíc, ale bohužel smolíka, páč já už dávno nevypadám na někoho, kdo je na jedno točené, přímo od pramene, moc mladej a nezkušenej. Tedy chtěla se po mně ta kartička. Pokaždé ji zapomenu. Opravdu, přísahám vždycky, ještě NIKDY jsem nebyla svědkem toho, jak fasujeme malé zelené razítko do příslušného chlívečku. Až dnes. Už už jsem chtěla panu majiteli dát automatickou odpověď, že "kartička je doma a je jí tam dobře" s jemným, sebeironickým pousmáním, ale na poslední chvíli jsem si vzpomněla, jak jsem doma nedávno našla kartiček asi pět v různém stupni orazítkovanosti. Tehdy jsem si dvě z nich dala do pěněženky, aby až půjdu příště po alkoholický mok, byly po ruce. Tedy jsem dnes nadšeně zahlásila, že kartičku mám! Dokonce DVĚ! A rovnou jsem poprosila, zda by se ze dvou dala přerazítkováním tří hroznů z jedné na druhou udělat jedna. Abychom jich doma neměli toliko.

"To nejde." dostalo se mi.

Překvapeně jsem vzhlédla od prodejního pultu, na kterém ležely obě karty, tři centimetry od nich dlaň pana majitele s pěti funkčními prsty a sedm centimetrů od této razítko se zeleným hroznem.

Ta razantní odpověď mě tak vyšokovala, že jsem v sobě nenašla sílu na svou vlastní. Zaplatila jsem, vzala z pultu peněženku, láhev s vínem i OBĚ zákaznické kartičky a s pořád tím samým překvapeným výrazem ve tváři jsem opustila prodejnu.

Byla jsem s nevidomou ženou v kině. Lezla jsem s vozíčkářem na Sněžku. Udělala jsem zkoušku z aerodynamiky, aniž bych jedinkrát otevřela skripta. Ale dnes jsem objevila úplně nový rozměr věty To nejde. Jsou to dvě hodiny a ještě jsem se nepřestala smát.

Zase ta chemie

Jednou za kvartál je potřeba vyrazit na výlet. My tedy výletujeme častěji, nebo se o to aspoň pokoušíme, ale zrovna tato cesta do daleka zahrnuje návštěvu našeho skvělého, výtečného, milého pana doktora - neurologa, jenž si svůj velitelský stan musel rozbít, jako na truc, desítky a desítky, ba co dím, stovky kilometrů od nás. Jenže momentálně je to jediný lékař v této malé zemi, vybavené nadstandartním zdravotnictvím, který je ochoten se alespoň pokusit něco udělat s našimi malými epileptiky. Všichni ostatní zlomili hůl, hodili sekyrku do polen, vyvěsili bílý prapor, ti zbabělejší se před námi utekli do důchodu. (Dělám legraci. Paní primářky si nesmírně vážím a obdivuji ji, že vydržela tak strašně dlouho a byla (je) tak skvělá. Odpočinek si plně zaslouží.)

Tedy přišel čas, abych si sbalila to nejnutnější na jednodenní cestu, rozuměj dvě cestovní zavazadla a jednu obrovskou tašku s jídlem, nacpala to do kufru Arthura, co se nevešlo tam, tím jsem obložila děti a zbylé sedačky a vydali jsme se směr lepším zítřkům, na kontrolu. Která proběhla navýsost dobře, kluci byli strašně šikovní, nikdo nebrečel ani neblinkal a to včetně mně, takže jsme nafasovali recepty na léky na dalšího čtvrt roku, zprávy, poděkovali se, rozloučili se a spokojeně odkvačili domů. Kde jsem se nechtěla zdržovat detaily a zamířila rovnou do lékárny. A tam začala teprve legrace.

Pan magistr si prohlédl hromádku zajímavého čtení, kterou jsem před něj položila, nadechl se a začal plnit počítač před sebou dotazy dodavatelům. Samozřejmě jsme narazili na náš starý, dobrý Inovelnon, ale to jsem v danou chvíli odmítla řešit. Omluvila jsem se, že mám kluky v autě, přičemž venku je asi 49 stupňů, nechci vědět, kolik je uvnitř, že bych potřebovala odjet a zda by bylo možné vyzvednout si léky za den, dva, pokud se je šikovnému panu lékárníkovi vůbec podaří sehnat. Velice pečlivě jsem hlídala, aby se mi do tónu řeči nevloudila ani kapka sarkasmu nebo ironie, protože už mám Zkušenost a moc dobře vím, že existují léky, které se sice vyrábí, ale nikdo neví kde a jak se dají koupit. Pan magistr mě propustil se slibem, že udělá absolutní maximum.

Svůj slib dodržel. Po dvou dnech jsem si přišla nafasovat krabici, velikosti tak na cca 20 štěňat i s fenkou labradora, naplněnou až po okraj. Byla jsem jak překvapená, tak nadšená. Bylo tam opravdu všechno!!! Přemýšlela jsem, jak velké spropitné se dává lékárníkovi a pokud se neodměňuje v penězích, zda láhev vizoura bude akorát. Jenže pak přišlo jenže. Bylo mi vysvětleno, že náš pan doktor si s lékárníky pohrává a své recepty píše v záhadných šifrách, se kterými by měl problém i Mirek Dušín, a že mu museli párkrát telefonovat, zda tento lék myslel opravdu tak, jak jej myslel, a zda si je vědom, že toto dávkování by nepomohlo ani mravenci, o třicetikilovém dítěti nemluvě. Nakonec se prý domluvili a léky se objednaly.

Ulevilo se mi. Aspoň něco jde jednoduše.

Dívala jsem se do krabice, poznávala jednotlivé názvy, má spokojenost rostla, až jsem narazila na úplně neznámou krabičku.

"Mohu se zeptat co to je?"

"Orfiril."

"Ale Matěj bere jiný."

"Nám to bylo taky divné, ale na receptu byl opravdu tento."

"Co se stane, když má brát modrý a já mu dám bílý?"

"To já nevím."

Nechtělo se mi. Úplně zoufale se mi nechtělo telefonovat panu doktorovi a debatovat s ním na téma špatného léku, nového receptu, posílání poštou, vyzvedávání a nového shánění po lékárnách. Rozhodla jsem se, že to risknu. Orfiril jako Orfiril, být barvoslepá, rozdílu bych si ani nevšimla.

Samozřejmě, že trochu přeháním a doma jsem ten telefon zvedla. Dozvěděla jsem se, že čistě teoreticky, ale opravdu JEN teoreticky, by záměna barvy vadit nemusela. A že si mám podle toho upravit dávkování a podat bílý místo modrého, uvidíme, co to udělá.

Ach jo.

Byla to sice lepší varianta, než mnou obávaná záměna, ale až po položení telefonu mi došlo, že nevím JAK upravit dávkování. Znovu volat na druhou stranu republiky se mi opravdu strašně, hrozně moc nechtělo.

Je tomu čtrnáct dnů a pořád se mi ještě nechce. Staré zásoby naštěstí ještě nedošly, tedy mě nic nenutí, ale s postupujícím časem má nechuť roste a pokud to takhle půjde dál, Matěj už nikdy žádný Orfiril nedostane. Ani modrý, ani bílý, ani růžový s hvězdičkama. Mezitím došlo k nepěkné epileptické příhodě, kdy nám chlapeček začal omdlévat jako na běžícím pásu. Osm záchvatů do hodiny se po ránu stalo normou. Bylo mi to divné a bylo mi to líto. Takže nezbylo, než zavolat. Jak já tyhle konzultace po drátě nenávidím. Já se neumím pořádně vyjádřit, pan dokotor na základě mých zmatených slov nemůže pořádně pomoct, EEG si z prstu ani jeden nevycucáme a I KDYBY, můj popis "kopeček, kopeček, rovná čára" by mu byl stejně k prdu. Takže se snažíme oba nějak domluvit a nějak těm mým dětem pomoci.

Tedy dnes vlastně ani nemám pointu článku. Orfiril jsme nevyřešili, nepřišla na něj, na potvůrku, ani řeč. Oba jsme se shodli, že podezříváme úplně jiné antiepilptikum, že se nám nelíbí, ale že byly doby, kdy klukům dělalo dobře, tedy uděláme hokus pokus, čáry máry fuk a prostě se vrátíme na dávku, kdy byl svět ještě v pořádku. Byla jsem ráda, že řešení, bude-li správné, je takhle jednoduché. A barvičky léků se nechám na jindy, v nejhorším si koupím fixky a z bílých tabletek si udělám blankytně modrou, jen to hvízdne.

Tak poslouchej, holka.

Tak mi to vysvětlili. Jak se věci mají. Konečně jsem to pochopila, konečně mám jasno, konečně mi, lidově řečeno, docvaklo. Na všechno se dá dívat z více úhlů a z různé perspektivy. Někdy je potřeba mikroskop, někdy by člověku nestačil meteorologický balón. Pokud jde o mně, chtělo by to pár facek.

Je o mně obecně známo, že jsem povahy jemné, introvertní a velice zasmušilé, "smutná, jako šafářův dvoreček", dalo by se říct. Jsem trošičku sebestředná, pořád mám pocit, že ta zeměkoule by se měla otáčet kolem úplně jiného těžiště, nejlépe toho mého, jež zove velikosti pozadí štýrského valacha. A s tímto pohledem na sebe, na svět a na věc já kráčím po Zemi. Nejraději bych probrečela své pomalu odkvétající mládí a s radostí bych se schoulila do tepla svěrací kazajky bohnické léčebny, nadopovaná antidepresivy až po okraj. Jenže to nejde. Je potřeba, abych fungovala relativně normálním způsobem, starala se o děti, o zřítelnici oka mého, chodila do práce a po kavárnách s přáteli. Proto mám je a tento blog, abych měla kam vypisovat své nekonečné smutky.

Až těm kamarádům jednou došla trpělivost. Jen počkej, laskavý čtenáři, Tebe to taky čeká.

Zase jednou poslouchali, jak to mám těžký a jak se to nedá vydržet a jak jsem proto unavená a smutná, poněvadž vláčím na svých útlých bedrech tíhu celé této nepovedené smečky a už nemůžu. Můj muž nemůže taky, ale je to chlap hodnej a šikovnej, na rozdíl ode mně, nemá potřebu tohle někomu cpát pod nos. Je to můj hrdina. A proto si musíme odpočinout, lehnout a spát a neprobudit se týden, ale nemůžeme, páč nemáme ani babičky, ani tetičky, prostě žádné příbuzenstvo, které by nás našeho jha aspoň na chvíli zbavilo a děti místo nás chvíli opečovávalo. A strašně nás to štve.

Na což mi kamarádi řekli:

"Tak poslouchej, holka. My tě sice máme rádi, míváš i světlé dny, kdy je s tebou sranda, třeba na prvního apríla nebo tuhle, jak se volil Havel prezidentem. Jenže to jde s tebou z kopce. Nadáváš a brečíš a když ti člověk řekne, abys nebrečela, že to bude dobrý, že on už něco vymyslí, to aby se utekl někam za roh, než mu jednu ubalíš. Pošleš ho do prdele, že nic nechceš a nepotřebuješ, že máš všeho dost a začneš s těma slzama nanovo. A nás to nebaví. Buď si teď utřeš soplíky, řekneš kde to bolí a co pro tebe můžeme udělat, nebo si běž otravovat někoho jiného."

Uf.

No, co vám budu vyprávět, zabolelo to.

Měla jsem potřebu se obhájit, že přeci pláču oprávněně, že to tady vážně stojí za dvě věci (tedy za fekální hmotu a za nic), ale neposlouchali. Trvali na tom, že se mám postavit do latě.

Dobrá tedy. Jsou-li v přesile, asi budou mít pravdu. Přestanu nadávat a něco udělám. Zvedla jsem telefon, zavolala jsem kamarádce K., kterou budou příští úterý vsazovat do zlatého náhrdelníku, a ta mi nadšeně odkývala celý (počkejte si, stojí to za to) víkend hlídání. Ne, že by to bylo poprvé, jejích služeb si ceníme a už jsme je párkrát využili, ale pokaždé je to skvělé a nádherné a fakt je potřeba si její ano, samozřejmě, není problém, užít, prožít a prodýchat.

Načež přijela jedna z kamarádů na kafe. Když jsem jí povyprávěla, jak mě mrzelo, že na mě byli oškliví a chtěli mi pomáhat a jak jsem se toho chopila sama a jejich slova jsem si vyložila tím jediným správným a povzbuzujícím způsobem, dostala jsem od ní další "Tak poslouchej, holka."

"Tak poslouchej, holka. Je hrozně těžký bavit se s někým, kdo si myslí, že má trabl, kterej si zavinil sám a tudíž nemá nárok, aby ho z něj kdokoliv jiný tahal. Víš, co my slyšíme, když mluvíš?

- já jsem Prdlá Prvomatka, která má fakt hodně nemocný děti, ale může si za to sama.

- od nikoho nic nechci, poněvadž by mu to mohlo způsobit starosti a mohlo by to uvrhnout v trabl jeho.

- zvládnu všechno na světě, rukou mám víc než chobotnice.

- mělo to tak být, tedy si svou hořkou kaši vyžeru až do dna. sama.

- určitě to má nějakej hlubší smysl, že trpím, počkejte, až na něj přijdu, neva, když se do tý doby sesypu.

- a vůbec. Nechte mě být, zalezu si pod topení a umřu, jen, co se postarám o kluky."

To, co mé uši slyšely, odmítl mozek zpracovávat. Takhle přece nemluví normální, příčetná ženská. Kdyby mi tohle o sobě vyprávěl kdokoliv jiný, nechám mu na místě udělat test na alkohol a tvrdé drogy.

Dobrá.

Netřeba si hrát na hrdinku.

Prosím, pomozte, kamarádi, přátelé, známí, i vy, cizí lidé, kteří tohle čtete.

Buďte tu pro mně.

Poslouchejte, čtěte, když budete mít pocit, že potřebuju pohladit, pohlaďte. Když se vám bude zdát, že bych si zasloužila novinama po čumáku, zabalte je do měkkého froté ručníku a buďte opatrní. Já už mám svých bolístek dost.

Sem tam mě můžete obejmout. Když se nebudete bát.

Buďte tady se mnou a nenechávejte mě tu samotnou.

Nenechte mě upadnout, protože se může stát, že bych se sama, bez Vás, už nezvedla.

Nekřičte na mě.

Jen buďte.

Děkuju.

Vaše Prdlá Prvomatka

Když já tomu pořád nerozumím

Není mým úmyslem tento maminkovský blogísek zpolitizovat. Ale je jak o mých postižených dětech, tak o mé maličkosti, která se sem tam na ty zprávy podívá a někdy se i stane, že nevěří svému stářím znavenému zraku. Potom jí nezbyde nic jiného, než jít k počítači, pustit si internet a tam vypsat své přehřáté mozkové závity. Tedy výjimenčně o politice a o mém obrovském nepochopení.

Řecko.

Krásná to země.

Nikdy jsem tam nebyla.

Ale poslední dobou mám pocit, že kam se podívám, vidím jen je, jsou chvíle, kdy se bojím otevřít plechovku s rybičkami.

A nechápu to čím dál víc.

Je to země, která nezvládla své finance. Vstoupili do eurozóny a zavedli euro, dnes jdou o nich nepěkné pomluvy, že neprávem. Že na to neměli. Ale budiž.

Jenže pak je ta jejich tvrdá měna převálcovala a oni se zadlužili.

Budiž. I to se může stát. Když na to přijde, naše hypotéka taky nevypadá jako účtenka za zmrzku. Jenže my na ni máme. (ťuk ťuk). Splácíme. Hypotéku, úroky, poplatky bance, pěkně měsíc po měsíci, se skřípajícími zuby, ale platíme. Chodíme do práce a vyděláváme, prostě ty peníze, byť nijak závratné, poctivě točíme. Čímž, samozřejmě, nechci říct, že Řecko netočilo, nebo to nedělalo poctivě. Ale někde v systému se stala chyba a oni nedobrzdili ani na ručku.

Jenže rozum mi zůstává stát nad tím, co se dělo pak.

Před pěti lety se rozneslo, že lítají v průšvihu a potřebují pomoct. Samozřejmě, solidarita je Evropské unie druhé jméno, bylo jim pomoženo. A pak ještě jednou a pak zase. Je tomu pět let a s pomocí se ještě neskončilo. A pořád je to naposledy a pořád má ten středomořský stát den / týden / měsíc na vyřešení situace. Už pět let. Próč? Jak tó?

Dostali za tu dobu (prý) 300 miliard euro. Slovy TŘISTA MILIARD. Proboha živýho. To jsou peníze, které potřebovala na svůj chod celá naše republika během posledních pětiset let, Rakousko-uherskou korunu v to počítaje. Asi tak přibližně, bych řekla.

A co mi už vůbec nejde do šišky, že Řecko si odhlasovalo, že už nebudou šetřit, nebudou si utahovat opasky a nebudou platit vysoké daně. A za to všechno, za tuto svou bezmeznou dobrotu chtějí 7 miliard. Teď a bez čekání! Dup.

Próč? Jak tó?

Já prostě nechápu, jak může nějaká země říct, nemáme ani vindru, dlužíme, kam se podíváme, nikomu už dluhy splácet nebudeme, ale teď hned, nejlépe minulou středu potřebujeme strašnou spoustu peněz nebo.

Co nebo? Jak nebo?!

Ano. Vysvětlení je nasnadě. Paní Merkelová a pan Hollande udělali chybu a teď si ji nechtějí přiznat. Nechtějí připustit, že přijetí Řecka byl omyl, první, druhá a padesátá finanční injekce byla chyba a že v podstatě kamkoliv v této kauze šlápli, bylo to vedle. A úplně nejhorší je ten strach, že Řecko z eurozóny vystoupí. To by totiž, dámy a pánové, potom mohl každý. A celá ta zbytečná, přemoudřelá a nabubřelá panevropa, která nikdy ani neměla vzniknout, jelikož je to proti přírodě, by se jim pod rukama sesypala, jako domeček z karet.

Jsem opravdu velmi, velmi, VELMI zvědavá, kam tohle všechno povede. Řecko dostalo opět jeden týden. Zase. Už dvacátý první. K čemu? Na co??? Mají něco v plánu? Objevit další ropné pole o velikosti Kuwaitu? Vykopat poklad z některé jeskyně pod Olympem??? Kdo mě velmi překvapuje, je pan Tsipras. Vystupuje z auta a usmívá se od ucha k uchu, div mu zuby z pusy nevypadnou. Já, kdybych šéfovala v této době Řecku, chodila bych kanálama. Jenže tam by se mu nevešla ta krásná limuzína. No jo, no. Někteří lidé v jeho zemi nemají na chleba, on má limuzínu. Doufám, že ho doveze k lepším zítřkům, jako třeba k drachmě blahé paměti.

Good luck, dear Greece!

V logistické pasti

Mám takový matný a nejasný pocit, že bajku o zahradníkovi, koze, hlávce zelí, vlku a loďce jsem tu už vyprávěla a to hned několikrát. Evidentně je to má oblíbená pohádka, jež mě neochvějně doprovází mou cestou mateřstvím. A bude to ještě lepší, jen co se zamyslím nad tím, kde vzal zahradník vlka a proč ho, pro ježkovy svítící bodlinky, chtěl mocí mermo převážet přes řeku.

Ale to až potom.

Teď musím vyřešit svůj zásadní logistický problém. Máme tu jednu pracující ženu, jednoho pracujícího muže, oba toho času rodiče, jedno dítě školního věku a jednoho trpaslíčka do školky. A měsíc srpen. Kdy ten starší si bude válet šunky doma a ten mladší by měl v půli měsíce zahájit svůj vzdělávací program. Kdyby to byly normální děti, nechám to osmileté v posteli a to mladší pošlu samotné, páč školka nedaleko, on by to byl chlapeček šikovný a já bych si v klidu odjela do práce nebo zůstala ve své posteli a dospávala dozajista prohýřenou noc. Jenže nejsou. A s jejich postupujícím věkem, rostoucím množstvím vad, poruch a nemocí a jak jinak, hmotností, se stává trošičku potíží je udat. Tedy, spisovně řečeno, sehnat jim hlídání.

Takže, abych tomu dala hlavu a patu.

Já budu muset jednoho krásného letního rána odjet do práce v 06:00. J. mě bude v 07:00 následovat. Když budeme mít kliku, Matýsek to celé zaspí a vzbudí se o půl deváté, otázka je, zda bude doma sám, či nikoliv. Šimonka odvede do zařízení tatínek, potud dobrý. Následně to začne být zajímavé. Já se neplánuji vrátit ještě téhož dne, láska mého života do 18:00 a školka zavírá ve čtyři. Vyslat paní hlídací, aby si do jednoho kočáru nacpala toho třicetikilového a do druhého toho osmnáctikilového a tlačila je celý jeden kilometr domů, hraničí s vykořisťováním a mobbingem. To, že takhle blbnu já, je mé soukromé, osobní mínus.

Abychom tomu dali grády, už teď je v plánu den, kdy se obvyklá paní hlídací nemůže dostavit. Cožpak o to, tatínek Šimonka do školky odveze, ale co dál? Ha?

A nakonec tady máme září, kdy se situace na první pohled zjednodušuje dvěmi malými postižeňátky ve škole a školce, ale ponoříme-li se do hloubky problému, najdeme tam průšvih v podobě absence paní na hlídání, která bydlí daleko a na dvacet minut ráno a hodinu odpoledne nám přes 1/4 republiky dojíždět nebude. Bať, má rozum.

Ale jistě, seženeme někoho jiného. Není problém.

"Hledám paní na hlídání. Aby děti ráda měla, na postižení nehleděla. Dva chlapci, osm a tři roky, hlídání by spočívalo ve dvaceti minutách ráno dvakrát týdně a hodině odpoledne jednou týdně. Kluci nechodí, člověk se dost nanosí, sami se nenají, stravu mají speciálně upravenou, bez lepku. Denně zbaští cca 50 gramů léků a léčiv, většinou bez problémů. Je potřeba se kolem čtvrté hodiny odpolední rozpůlit kvůli vyzvedávání ze zařízení, za to nabízíme zvláštní příplatek."

Už vidím ty tisícovky nadšených žadatelek o tento post.

Je to opravdu hlavolam hodný pana Rubika. Dovolená v tahu, babičky vlastně taky, lámu si tím hlavu už dobře týden a několik dalších evidentně budu. Ano, řešení je nasnadě. Tak dej výpověď, né? - Nedám! Nebudu případ pro sociálku. Ne a ne a ne.

Já na to přijdu. Nastane den, kdy rozlousknu tuhle logistickou záhadu, lehce a jednoduše, jako skořápku pistácie. Vidím to úplně v barvě. Tu dlaň na obličeji a myšlenku "jak to, že jsem na to nepřišla dřív?" Těším. Do té doby nezbyde, než si zahřívat mozkové závity. Ale ono mi to, blondýnce jednoduché, vůbec neuškodí.