Když je jednomu blbě.

Pak je to blbý. Horší je, když se jedná o dítě. A úplný průser nastává, když jde o retardované dítě. To se pak na něj člověk kouká, jak tam sedí, na rozloženém gauči, poněvadž kdyby se ten složil, Maty by při jednom ze svých mnoha a mnoha a mnoha záchvatů mohl spadnout až dolů, na zem, tam, kde nemáme koberec, jen prďácké linoleum napodobující dřevěnou podlahu, a to by pak mohlo být úplně nejhůř, a uvažuje, čím si to ten malej kluk zasloužil. Že má takovou matku. Která to nedokáže zastavit.

Příšerný je i ten všeobjímající strach. Krásné slovo. Všeobjímající. Je to, jakobych měla srdce a plíce ve svěráku a nemohla se zaživéhoboha nadechnout. Hrůza z toho, co se děje, nemohoucnost s tím absolutně cokoliv udělat, strach pohnout se jen o krok, protože by mohl být špatným směrem. Přidat léky? Ubrat léky? Neublížili jsme mu něčím? Nemůžeme mu něčím ublížit?

Na nemocnici málo, na zdravý, plnohodnotný život moc. "Změňte léky", radí lékař po telefonu. "Ale připravte se na to, že to nějakou dobu potrvá, než klesne jejich hladina". Jakou dobu? Dny? Týdny? Jak dlouho se ještě budu dívat na to, jak Matýsek protáčí oči ke stropu, pomalu sklání hlavu až na klín, jako malý, unavený Budha a pak ztrácí vědomí? Počítám zlomky sekund a modlím se, aby to netrvalo dlouho. Aby se brzy probral. Aby se probral. A pak ještě jednou. A pak zase a znovu.

"Dejte Diazepam. Jako záchrannou brzdu."

Dali prášky podle rady, mraveneček stůně dál.

Jenomže, když člověk v tom vlaku už neví kudy kam, strojvedoucí mu poradí zatáhnout za záchrannou brzdu a ono se nic nestane, co pak? Co dál? Vyskočit? Další červená páka už neexituje. Je jen jedna. Co zbývá pak?

Snížili jsme léky, které mu nedělaly dobře. J. mě utěšuje, že pokud léky na určitou hladinu týden stoupaly, budou i týden klesat. Kéž by měl pravdu. Kéž by se po týdnu Matýskovi ulevilo a my si mohli v klidu užít léta.

Jediné, co mě drží nad vodou je, že se Matýsek dobře baví. Netuším, jestli je mu zle. Sedí na zadečku, zelený jako piková sedma, kruhy pod očima, že by na nich mohl cvičit, ale chechtá se. Evidentně ujíždí na nějakém veselém, diazepamovém tripu. Dobře tak. Aspoň NĚJAKÉ pozitivum. Že ty prášky dělají dobrou náladu.

Tak já budu čekat. Klidně pročekám celé léto. Stulím si Máťulku do náručí, což už jde při jeho délce a hotnosti dost špatně, ale vyžaduje to s železnou vytrvalostí, a budeme čekat, až léky zaberou tak jak mají. Však my se dočkáme. Jen ten strach, ten by se mohl odstěhovat.