Když já tomu pořád nerozumím

Není mým úmyslem tento maminkovský blogísek zpolitizovat. Ale je jak o mých postižených dětech, tak o mé maličkosti, která se sem tam na ty zprávy podívá a někdy se i stane, že nevěří svému stářím znavenému zraku. Potom jí nezbyde nic jiného, než jít k počítači, pustit si internet a tam vypsat své přehřáté mozkové závity. Tedy výjimenčně o politice a o mém obrovském nepochopení.

Řecko.

Krásná to země.

Nikdy jsem tam nebyla.

Ale poslední dobou mám pocit, že kam se podívám, vidím jen je, jsou chvíle, kdy se bojím otevřít plechovku s rybičkami.

A nechápu to čím dál víc.

Je to země, která nezvládla své finance. Vstoupili do eurozóny a zavedli euro, dnes jdou o nich nepěkné pomluvy, že neprávem. Že na to neměli. Ale budiž.

Jenže pak je ta jejich tvrdá měna převálcovala a oni se zadlužili.

Budiž. I to se může stát. Když na to přijde, naše hypotéka taky nevypadá jako účtenka za zmrzku. Jenže my na ni máme. (ťuk ťuk). Splácíme. Hypotéku, úroky, poplatky bance, pěkně měsíc po měsíci, se skřípajícími zuby, ale platíme. Chodíme do práce a vyděláváme, prostě ty peníze, byť nijak závratné, poctivě točíme. Čímž, samozřejmě, nechci říct, že Řecko netočilo, nebo to nedělalo poctivě. Ale někde v systému se stala chyba a oni nedobrzdili ani na ručku.

Jenže rozum mi zůstává stát nad tím, co se dělo pak.

Před pěti lety se rozneslo, že lítají v průšvihu a potřebují pomoct. Samozřejmě, solidarita je Evropské unie druhé jméno, bylo jim pomoženo. A pak ještě jednou a pak zase. Je tomu pět let a s pomocí se ještě neskončilo. A pořád je to naposledy a pořád má ten středomořský stát den / týden / měsíc na vyřešení situace. Už pět let. Próč? Jak tó?

Dostali za tu dobu (prý) 300 miliard euro. Slovy TŘISTA MILIARD. Proboha živýho. To jsou peníze, které potřebovala na svůj chod celá naše republika během posledních pětiset let, Rakousko-uherskou korunu v to počítaje. Asi tak přibližně, bych řekla.

A co mi už vůbec nejde do šišky, že Řecko si odhlasovalo, že už nebudou šetřit, nebudou si utahovat opasky a nebudou platit vysoké daně. A za to všechno, za tuto svou bezmeznou dobrotu chtějí 7 miliard. Teď a bez čekání! Dup.

Próč? Jak tó?

Já prostě nechápu, jak může nějaká země říct, nemáme ani vindru, dlužíme, kam se podíváme, nikomu už dluhy splácet nebudeme, ale teď hned, nejlépe minulou středu potřebujeme strašnou spoustu peněz nebo.

Co nebo? Jak nebo?!

Ano. Vysvětlení je nasnadě. Paní Merkelová a pan Hollande udělali chybu a teď si ji nechtějí přiznat. Nechtějí připustit, že přijetí Řecka byl omyl, první, druhá a padesátá finanční injekce byla chyba a že v podstatě kamkoliv v této kauze šlápli, bylo to vedle. A úplně nejhorší je ten strach, že Řecko z eurozóny vystoupí. To by totiž, dámy a pánové, potom mohl každý. A celá ta zbytečná, přemoudřelá a nabubřelá panevropa, která nikdy ani neměla vzniknout, jelikož je to proti přírodě, by se jim pod rukama sesypala, jako domeček z karet.

Jsem opravdu velmi, velmi, VELMI zvědavá, kam tohle všechno povede. Řecko dostalo opět jeden týden. Zase. Už dvacátý první. K čemu? Na co??? Mají něco v plánu? Objevit další ropné pole o velikosti Kuwaitu? Vykopat poklad z některé jeskyně pod Olympem??? Kdo mě velmi překvapuje, je pan Tsipras. Vystupuje z auta a usmívá se od ucha k uchu, div mu zuby z pusy nevypadnou. Já, kdybych šéfovala v této době Řecku, chodila bych kanálama. Jenže tam by se mu nevešla ta krásná limuzína. No jo, no. Někteří lidé v jeho zemi nemají na chleba, on má limuzínu. Doufám, že ho doveze k lepším zítřkům, jako třeba k drachmě blahé paměti.

Good luck, dear Greece!