V logistické pasti

Mám takový matný a nejasný pocit, že bajku o zahradníkovi, koze, hlávce zelí, vlku a loďce jsem tu už vyprávěla a to hned několikrát. Evidentně je to má oblíbená pohádka, jež mě neochvějně doprovází mou cestou mateřstvím. A bude to ještě lepší, jen co se zamyslím nad tím, kde vzal zahradník vlka a proč ho, pro ježkovy svítící bodlinky, chtěl mocí mermo převážet přes řeku.

Ale to až potom.

Teď musím vyřešit svůj zásadní logistický problém. Máme tu jednu pracující ženu, jednoho pracujícího muže, oba toho času rodiče, jedno dítě školního věku a jednoho trpaslíčka do školky. A měsíc srpen. Kdy ten starší si bude válet šunky doma a ten mladší by měl v půli měsíce zahájit svůj vzdělávací program. Kdyby to byly normální děti, nechám to osmileté v posteli a to mladší pošlu samotné, páč školka nedaleko, on by to byl chlapeček šikovný a já bych si v klidu odjela do práce nebo zůstala ve své posteli a dospávala dozajista prohýřenou noc. Jenže nejsou. A s jejich postupujícím věkem, rostoucím množstvím vad, poruch a nemocí a jak jinak, hmotností, se stává trošičku potíží je udat. Tedy, spisovně řečeno, sehnat jim hlídání.

Takže, abych tomu dala hlavu a patu.

Já budu muset jednoho krásného letního rána odjet do práce v 06:00. J. mě bude v 07:00 následovat. Když budeme mít kliku, Matýsek to celé zaspí a vzbudí se o půl deváté, otázka je, zda bude doma sám, či nikoliv. Šimonka odvede do zařízení tatínek, potud dobrý. Následně to začne být zajímavé. Já se neplánuji vrátit ještě téhož dne, láska mého života do 18:00 a školka zavírá ve čtyři. Vyslat paní hlídací, aby si do jednoho kočáru nacpala toho třicetikilového a do druhého toho osmnáctikilového a tlačila je celý jeden kilometr domů, hraničí s vykořisťováním a mobbingem. To, že takhle blbnu já, je mé soukromé, osobní mínus.

Abychom tomu dali grády, už teď je v plánu den, kdy se obvyklá paní hlídací nemůže dostavit. Cožpak o to, tatínek Šimonka do školky odveze, ale co dál? Ha?

A nakonec tady máme září, kdy se situace na první pohled zjednodušuje dvěmi malými postižeňátky ve škole a školce, ale ponoříme-li se do hloubky problému, najdeme tam průšvih v podobě absence paní na hlídání, která bydlí daleko a na dvacet minut ráno a hodinu odpoledne nám přes 1/4 republiky dojíždět nebude. Bať, má rozum.

Ale jistě, seženeme někoho jiného. Není problém.

"Hledám paní na hlídání. Aby děti ráda měla, na postižení nehleděla. Dva chlapci, osm a tři roky, hlídání by spočívalo ve dvaceti minutách ráno dvakrát týdně a hodině odpoledne jednou týdně. Kluci nechodí, člověk se dost nanosí, sami se nenají, stravu mají speciálně upravenou, bez lepku. Denně zbaští cca 50 gramů léků a léčiv, většinou bez problémů. Je potřeba se kolem čtvrté hodiny odpolední rozpůlit kvůli vyzvedávání ze zařízení, za to nabízíme zvláštní příplatek."

Už vidím ty tisícovky nadšených žadatelek o tento post.

Je to opravdu hlavolam hodný pana Rubika. Dovolená v tahu, babičky vlastně taky, lámu si tím hlavu už dobře týden a několik dalších evidentně budu. Ano, řešení je nasnadě. Tak dej výpověď, né? - Nedám! Nebudu případ pro sociálku. Ne a ne a ne.

Já na to přijdu. Nastane den, kdy rozlousknu tuhle logistickou záhadu, lehce a jednoduše, jako skořápku pistácie. Vidím to úplně v barvě. Tu dlaň na obličeji a myšlenku "jak to, že jsem na to nepřišla dřív?" Těším. Do té doby nezbyde, než si zahřívat mozkové závity. Ale ono mi to, blondýnce jednoduché, vůbec neuškodí.