Hejt #6: bezohlední řidiči

Ano, toto téma se tu začíná objevovat s železnou pravidelností, jednou za čtvrt roku. Ale jelikož je to časový úsek, za který mě nasere přesné množství řidičů na to, abych je důkladně proprala na netu, koncem jara se můžeme těšit na pokračování.

V minulém díle jsem se navezla hlavně do řidičů pražských. Bezohledných, loktovatých, ostrých a prostě pražských. Evidentně se na takový způsob jízdy dělají kurzy nebo je to velmi nakažlivý virus, páč s jejich kolegy se setkávám všude možně i nemožně od Aše po Jablunkov. A vytáčejí mě do ruda.

Je potřeba napravit chyby autoškol a proto si dnes dáme Lekci slušného chování za volantem a na silnici.

Část první - připojovací pruh na víceproudé silnici.

Když najíždíte na víceproudou, v našem případě dvouproudou silnici a na ní se nachází věcička zvaná Připojovací pruh, neslouží tento, v žádném případě, k vytlačení vozidel na víceproudé silnici se nacházejících! Ani jsou-li malá, nenápadná a staršího data výroby, tedy pomalejší! Tento pruh je určen k nabrání potřebné rychlosti k plynulému zařazení se (vnoření se, ladnému vplutí) MEZI ostatní provoz. Jestli žijete v bludu, že váš vůz má větší objem, výkon, lepší světlomety a to vás opravňuje k tomu, vytlačit malou, ubohou Fiestu do vedle ní jedoucího sporťáku, zasloužíte piliny v nádrži! Prostě, když to auto neuhýbá, asi k tomu má pádný důvod. A není to ten, že ho řídí malá blondýna. Tečka.

Část druhá - pravidlo zipu

Teď se trochu vydýcháme, paní to myslela dobře, leč dělala si naprosto zbytečné starosti. V místě, kde se spojují dva jízdní pruhy v jeden, a dali-li si na dopravním inspektorátu tolik práce, aby sem umístili dopravní značku, upozorňující na způsob řazení aut - tedy pravidlo zipu, je naprosto zbytečné, čekat půl minuty, abychom se ujistili, že Fiesta v pravém pruhu OPRAVDU stojí, OPRAVDU se ani nehne a OPRAVDU čeká, až se před ni zařadíte. Poděkování pomocí nouzových světel bylo milé, leč opravdu nikoli nutné. To vás, mladá paní, jen ta prasata v klobouku naučila, že pravidlo zipu je pouze pro slabé, kdo na to má, ten jede. Fuj.

Část třetí - předjíždění

V mlze. I bez mlhy. Pánové, dovolte mi vysvětlit vám, jak nebezpečným způsobem ohrožujete nás, opatrné ženy. (Dámám, které používají "pánský způsob" se omlouvám za paušalizaci, leč vězte, daly byste se spočítat na prstech ruky kreslené postavičky). Když přejíždíme (i v mlze), vždy s manévrem začneme v BEZPEČNÉ vzdálenosti za předjížděným vozem. To znamená více než jeden metr. Ono by se jinak mohlo stát, že padesát metrů za vámi jede dost rychle malinká Fiesta, která pro tu mlhu nevidí, že metr před vámi je auto řízené důchodcem - kloboučníkem, a že vy jste se na poslední chvíli rozhodli jej předjet. A před tou rychle jedoucí, malinkou Fiestou se najednou objeví pomalu jedoucí vůz důchodce - kloboučníkáře a ona, chudinka, nemá dost rozhodovacího času k manévru strhnout volant a doufat, že v levém pruhu zrovna nikdo nejede.

Tak. Dnes jsme si to vysvětlili, já se uklidnila a budu doufat, že tento blog je natolik rozšířený, že (kromě bodu 2, to bylo opravdu milé) už nikoho z těchto "umělců" na silnici (víceproudé či v mlze) nepotkám.

Jízdě zdar!

Hejt #5: supermarkety

V supermarketech se dá koupit leccos. Jídlo, toaletní papír, nepřilnavá pánev..... je velmi příjemné procházet se (zejména po výplatě) mezi regály a zčásti dle seznamu, zčásti dle nálady přihazovat zboží do košíku. Až do okamžiku, kdy něco chcete, nebo ještě lépe NUTNĚ potřebujete a oni to prostě nemají. A teď se nebavím o pánských pruhovaných ponožkách velikosti 46 nebo tlakovém hrnci o objemu 7,5l. Teď řeším základní potraviny, jako pečivo, máslo a mouku.

Tohle prostě musíte koupit kdekoliv, kdykoliv, i kdyby na to měly prasknout státní potravinové rezervy. Vejdu do krámu, vezmu si vozík, hodím do něj tři věci, platím a odcházím. Vždyť si na to hrají i děti ve školce!

Ne tak já. V pátek jsem se pokusila koupit máslo ve svém oblíbeném krámku na rohu, kde prodávají mé nejoblíbenější - nejlevnější z nejlepších. Nezdařilo se. Místo Dr.Halíře z Čejetiček jsem znechuceně obracela v ruce kostku nadepsanou Masielko. Neměla jsem žaludek pátrat odkud, ani co bych pod obalem našla, kdybych hledala.

I vydali jsme se na nákupy do super - hyper, protože tam takovou podružnou potravinu jako máslo mají v mnoha druzích, značkách, provedeních i barvách. Tam si zaručeně vybereme. Koupíme si k tomu čerstvé rohlíčky a jelikož jsme rodina mlsná až rozmlsaná, přibereme hladkou mouku, abychom si mohli upéct chlebíček. Mňam.

Jak se dá dle výše uvedeného uhodnout, máslo nebylo. Přísahám, že jsem stála deset minut před chladícím boxem, až se mi na horním rtu udělala jinovatka a pomalu přejížděla očima po pestrých obalech, leč nenašla jsem. Měli Creme Bonjour, Másílko i Máslíčko, AB od Madety (o kterém se mě J. snažil několik minut přesvědčovat, že JE to máslo, když to má nahoře naspáno MADETA), Zlatou Hanou i Raníčko, ale po obyčejném, nejlépe českém másle se slehly poličky.

Další na seznamu byla mouka. Hladká, chlebová, nejlépe žitná, spokojím se i s pšenicí. Nic. Prázdno až vysypáno, z police se na mě chechtala Babiččina volba. Dobrá, ale ne chlebová. Hm.

Rohlíky. Tak tady není co zkazit, že. Když jsem dorazila k regálu, překvapeně jsem zírala na zvláštní podlouhlé buchtičky barvy sice rohlíkové, leč vůně pofiderní. Jednu jsem zkusmo vzala do ruky a pocit dejà vu, že držím gumové dětské pískátko mě od koupi téměř odradil. Téměř. Nedala jsem se a šest těchto mazlíků koupila. Konečně, je to jen na jednohubky, má skvělá, fantastická, sýrová pomazánka (kterou jsem taky zvrzala) potencionální nechuť přebije.

Nepřebila. Jednak se mi nepovedla, za druhé buchtičky-rohlíky chutnaly trochu jako slaná bábovka, trochu jako okoralý gumový medvídek.

To se OPRAVDU stalo. Nelžu. O víkendu ve 21. století jsem fakt nekoupila máslo, mouku a rohlíky. Svět se evidentně obrací v místo, kde končí záda. Zítra si zajdu pro dvacet až třicet petek pitné vody, poněvadž v dnešních těžkých časech jeden vážně neví dne ani hodiny.

Tak sakra co jsem?

Dnes jsem byla v práci, která je koncipována tak, abych se nepředřela. Aby se neupracoval nikdo z nás k úplnému padnutí a máme mezi "sezením u ponku" a "sezením u ponku" povinné relaxační pauzy. Které využívám k bohulibým činnostem, jako je jídlo, četba a spider solitaire. A samozřejmě surfuju. Lítám napříč internetovou sítí a nedělám vůbec nic užitečného, neplatím účty, neobjednávám plíny z mallu, neodpovídám na emaily (promiň, Marie, jsi mé zítřejší first thing to do, slibuju), jen sedím a čučím. A kochám se. Objevuju úplně nový, mně zatím velmi pečlivě utajený svět. Dnes to byl Misantrop a růžová panda.

Zjistila jsem, že vesmír má své plány velmi přesně nakreslené a moc dobře ví, co dělá. Proč přede mnou takové věci schovává. Četla jsem ty texty, dnes tedy převážně o feelinzích (ó, češtináři, angličtináři, zacpěte si uši!) a inspiraci a nových médiích české televize a uvažovala, jestli opravdu všichni chodíme po jedné a té samé podlaze. A taky nad tím, že jsem už fakt stará. Neumím se patřičně nadchnout pro umění, pro nejnovější prvotinu/druhotinu/debut začínající mladé autorky, který mě přestane bavit po dvaceti stranách, páč je o ztrátě identity nebo o konfliktu v soudobé společnosti, ať je to cokoliv. Samozřejmě, na vině nemusí být jen můj věk, jehož počátek se nachází v minulém tisíciletí (!), taky můžu být hloupá jako pixla se šroubkama. Což je, koneckonců, pravděpodobnější verze. Prostě na to nemám. Pitvat facebookové statusy s patřičným znechucením, ale nezapomenout si aktualizovat ten svůj. Kvalitně zdrbnout ostatní bloggery, hipstery a geeky a sama sebe považovat za jejich krále. Přemýšlet, jak být ostatním lidem inspirací a do jaké hloubky svého plytkého povrchního nitra se musím ponořit, abych pochopila samu sebe. Nemám na to IQ, čas ani energii. Čímž samozřejmě nechci říct, že ti, kteří se rádi noří a inspirují, jsou nějak horší, méněcennější nebo prostě blbější než já. Díkybohu za ně! Jednak to někdo dělat musí, chápat, inspirovat a cítit, když my ostatní na to nemáme kdy a za druhé jednoduchým, povrchním matkám mého typu nastavují velmi zajímavé zrcadlo. A nutí nás myslet. Což je někdy děsně fajn.

Já jsem dnes vymyslela, co budu vařit zítra k večeři, naplánovala si jazykovou zkoušku a objednala Matýskovi zápis do školy. Nedělala jsem vůbec nic hlubokomyslného, pohybovala jsem se v čistě praktické rovině, ale jsem se sebou fakt dost spokojená. A když byla má "práce" hotova, nechala jsem se inspirovat. Zamyslela jsem se nad tím, kdo vlastně jsem a jak velká díra zeje mezi mnou a tou, kterou bych chtěla být. Chtěla bych být jako oni? Přemýšlející, cítící, sdílející a inspirující (fuj, ještě jednou tady to slovo padne a zaměním ho za vulgární píp) nebo mi stačí být já? Co jsem? Máma, dcera, sestra, kuchařka, uklizečka, tajemnice, postelová souputnice, řidič, nákupčí, účetní, šička a žehlička? Pořád se snažím být ze všeho aspoň kousek. Aby se nám doma dobře bydlelo, aby to tam vonělo, abychom měli co dobrého do žaludku, abych se líbila svému muži...... Co jsem opravdu a co chci být? Pořád jsem se nemohla dobrat odpovědi. Nalejme si čistého vína, přemýšlení na takové téma je bolehlav na několik dnů, potažmo týdnů, to se nevyřeší za hodinku, kterou jsem ochotna tomu obětovat. A tak jsem to zkusila otočit. Být klukama a J. Koho bych chtěla mít doma? Kamarádku. Parťáka. Usměvavou holku, se kterou je sranda a která neusíná únavou se západem slunce. Nevadí jí, že na stole je kroužek od hrnku a polívka dneska chutná jako zvětralý mošt. Namažeme chleba. Pohodovou ženskou, se kterou je radost usínat a potěšení se probouzet. Našla jsem se. A bylo mi z toho fakt dobře na duši.

Když se daří v novém roce

S novým rokem, o kterém jsem doufala, že bude, jak jinak, lepší, příjemnější, mnohem méně komplikovaný, než jeho předchůdci, se série katastrof, postihujících naši malinkou rodinu, přihnala o poznání dříve a s větší silou. Trošku jako tsunami po česku. Začalo to všechno malinkým kamínkem uprostřed silnice, což samo o sobě není vůbec žádný problém, aby se první letošní nepříjemnost slavnostně uzavřela přidělením titulu "Blbec roku 2014" chudince Prdlé Prvomatce.

Kamínek ležel v klidu a pohodě uprostřed levého pruhu dálnice D1, někde mezi čtyřicátýmtřetím a stoosmdesátýmpátým kilometrem. Až do okamžiku, kdy jsem tudy projížděla já. Tu ho evidentně napadlo, že by byla bžunda si odskočit a trefil se přímo doprostřed Arthurova čelního skla. Hm, pavouček. Konstatovala jsem znuděně na benzínce a pomyslela si něco o periodicky se opakujícím vtipu. Sklo pojištěno nebylo, za což jsem si plné dvě a půl minuty lála, ale jelikož starý Arthur dojezdil s pavoučkem celý svůj krátký život, nehodlala jsem si tím barvit karmu do šeda.

Následujícího dne se z pavoučka stala nenápadná, dlouhá, horizontální linka, naštěstí částečně překryta stěrači. Opět jsem pokrčila rameny. Jenže o Silvestrovské noci se trhlina rozhodla, že se podívá na ohňostroje a vydala se vzhůru. První den nového roku jsme se kochali geniální ukázkou moderního výtvarného umění Obrazec ve skle od dveří ke dveřím, anténu nevyjímaje. Bylo rozhodnuto, že výměna je nevyhnutelná.

Rozbili jsme prasátko a nechali Arthura opravit. Poněvadž je všeobecně známo, že neštěstí nikdy nechodí samo a závady na stařičkých automobilech už vůbec ne, investovali jsme do několika filtrů, stabilizátorů, žárovek a dalších udělátek a po zbytek měsíce se budeme pást. Leč! Budeme se na tu pastvu vozit naprosto funkčním kombíkem.

Hned jak nám autoopravna vydala náš jakonový skvost, začala jsem jednat ohledně připojištění čelního skla. Příště už se tak lacino nedám. Maličkou potíž jsem viděla ve skutečnosti, že pojišťovací agent musí neporušené sklo nejprve vidět, aby za jeho případné znehodnocení mohl otřást oslíkem, ale i to pro mě byla snadno překročitelná překážka. Zvedla jsem telefon ve snaze se do pobočky předobjednat, abych mohla v určitou chvíli přijet, přibrzdit, nechat sklo nafotit a zmizet. Použila jsem dvě nechodící děti jako zbraň a dlouholetou bezproblémovou smlouvu jako štít, abych se dozvěděla, že se vůbec nemusím dostavit spolu s vozem, pán mi věří. Nadhodila jsem, že třeba lžu a sklo je na cimprcampr, což evidentně považoval za dobrý vtip. Nabídl mi, že smlouvu připraví a až budu mít cestu kolem, vyzvednu si ji.

Nikdy jsme s pojišťovnou problémy neměli. Respektive nikdy jsme nebyli v situaci (ťuk ťuk), abychom ji nějakým způsobem naštvali. Ale s takovou benevolencí, tolerancí a pochopením jsem se nesetkala ani v bravíčkovském ekvivalentu Milá Sally. A mít na to nervy, žaludek, či jinou potřebnou část mužského vybavení, hlavně tedy rozum, zavolala jsem tam minulý týden, těsně předtím, než jsme z prasátka vysypali deset tisíc.