středa 31. srpna 2011

Když mě to tak strašně baví

Být dospělá. Kamkoliv se podívám - na internet, do odborných časopisů (Žena a život, Chvilka pro tebe aj.), dokonce i do knihovny, všude mi radí, jak mám objevit své "vnitřní" dítě a dát mu prostor. Ještě to tak! Pustit toho malého raracha ze řetězu. To bych to dopracovala.

Právě naopak. Čím jsem starší (senilnější a infantilnější), tím častěji a ráda oslavuju svou svobodu, nezávislost a i tu zodpovědnost, tížící má drobná ramena jako pytel cementu. Být svým vlastním pánem. Dělat si absolutně a doslova co se mi zlíbí. Pravda, někdy musím mít chuť vařit klukům rajskou, kterou nesnáším, jindy platit nájemné, nebo splátky půjček, což taky není zrovna mým koníčkem, ale suma sumárum mě k tomu nikdo nenutí a dělám to jen s minimálním nátlakem bankovních domů, s nimiž jsem stejně ochotně uzavřela smlouvy. Přiznávám, jsou tu určité povinnosti. Jeden musí brzy ráno vstát a jít do práce, aby bylo dost korunek na zábavu (kromě jídla, drogerie, benzínu, plínek, pojistek, splátek hypotéky, teplých zimních ortopedických botiček, lékařů, nemocničních pobytů a jiných obdobných kratochvílí), po cestě umístit mrně do stacionáře (nezapomenout čisté tričko!) a v zaměstnání připomenout tomu druhému, ať už dá konečně opravit ten kuchyňský spotřebič. Což on stejně nedá, bude si ho ve stole v kanceláři syslit ještě tři měsíce, než se konečně naštvu, vymlátím ho z něj a do opravny odvezu sama. A třeba taky ne, nechme se překvapit.

Ale zpět k výhodám. Miluju ten pocit, kdy vcházím do našeho bytu, odemykám si svým vlastním klíčem (který už nenosím na šňůrce uvázané kolem krku, nýbrž vychovaně v kabelce. A nikdo mě denně neupomíná, abych jej (probohaživého už zase!) neztratila, aby mí rodiče nemuseli (probohaživého už zase!) měnit vložku zámku), abych s ním mrštila jen tak na nejbližší botník/ poličku/ křeslo a nikdo mě za to neplísnil. Hned na svazek klíčů letí bunda a kabelka a nikomu to nevadí. Vařím si kávu a usedám k internetu. Kluci sladce spí, na přípravu večeře je času dost (a v přízemí je pizzerie), nemám žádné domácí úkoly, zítra se nepíše písemka, prostě mám dvě nádherné hodiny jen a jen pro sebe. To, že situace stejně nakonec dopadá úplně, ale úplně jinak se stává pouze v případech nenadálých, kdy ustoupí má chronická skleróza a já si vzpomenu, že ten dopis se měl poslat nejpozději včera, Matýskovy boty vyzvednout minulý týden a lékař, ke kterému se chci na zítra objednat ordinuje pouze do 16:00, anebo mě ty drobečky pod klávesnicí tak dlouho iritují, až zvednu své líné pozadí, vytáhnu Pronto a prachovku a máme z toho co? Celobytovou debordelizaci. Já prostě neumím JEN utřít prach ze stolu. Za ním totiž stojí knihovna, dále tu máme konferenční stolek, několik polic, v předsíni botník, v ložnicích postele. V koupelně prach není. Tam je vlhko. A vodní kámen. Tam bych s prachovkou nepochodila, to chce písek. A naplnit pračku a ...... krucipísek, já uklízím, i když o tom jen píšu! Potřebuju odbornou pomoc.

Po příjemně profl... úklidem stráveném odpoledni tu máme večer. A to je teprve zábava. Po několika marných pokusech uložit dítě do postele, vřeštící ho přinést zpátky, popřípadě přebalit, či dokrmit a tuto činnost zopakovat ještě pětkrát, konečně usedám do houpacího křesla a program je čistě v mé režii. Nejen, že si můžu zvolit televizní kanál (samozřejmě po dohodě s manželem, kdy on dochází naprosto logicky k rozhodnutí, že se budeme dívat na můj oblíbený film nebo seriál), ale můžu u něj setrvat klidně do tří do rána, aniž by mě kdokoliv posílal spat. Maximálně přestane lásku mého života bavit chrápání, jež se z křesla začne linout s koncem televizních zpráv, v kterémžto případě mě něžně bere do náručí a odnáší. Což mi samozřejmě nijak nevadí. A třešničkou na dortu je fakt, že si místo večeře otevírám půlkilovou pixlu zmrzliny a s předsevzetím "jen tři lžičky" ji během večera zbodnu. Nebo pytlík chipsů, plechovku buráků, či třetinu koláče, co zbyl v lednici. A možná taky všechno najednou. Nikdo mi nic nevyčítá, nikomu to nevadí, všechno je v pořádku. Kromě povinného dělení s J., kdy sice nabídnu, ale porci chráním celým tělem, takže buď s díky odmítá, nebo si decentně ďobne, aby neurazil, mi pohodovou siestu u Ordinace v růžové zahradě vůbec nic nekazí. Je mi jasné, že za tohle ponesu následky. Ráno budu dost nevyspalá, unavená a protivná, obývák bude vypadat jako po nájezdu zuřivé gastro agentury a své nafouklé břicho nevecpu ani do jedněch kalhot. Ovšem to vědomí, že jsem si to způsobila já sama samojediná, i když jsem moc dobře věděla, co bude následovat, mi zabraňuje v jakýchkoli výčitkách a já si celou cestu do práce prozpěvuju "Kdo chce kam, pomozme mu tam" na nápěv Skákal pes.

Jsou okamžiky, kdy mi dozor dospělé osoby tak trochu schází. Někdy bych potřebovala malounko naťuknout, respektive nakopnout k nějaké užitečné činnosti, jež nezahrnuje zajímavý román ani Photoshop. Možná by se spíš hodil vysloužilý vězeňský dozorce s bičem. A jak jsem nešikovná, našlo by se pro něj víc činností. Když mi z ruky vypadne sklenice a třešňová šťáva se rozlévá po podlaze, při utírání prachu schazuju zarámovanou fotku a sklo se sype za gauč, ukládám do lednice nákup a jogurt se kutálí z police, padá na zem a rozprskne se až za sporák, v těchto případech mi tolik chybí ono pokárání nebo rovnou pár facek, že to nakonec musím udělat sama. A tak stojím v kuchyni, seřvávám svou malou osůbku na tři doby a J. se může uchechtat. Bohužel, je to nutnost, já bych jinak totálně zvlčila.

Jsem moc ráda, že jsem dospělá, a až na detaily, zahrnující mé dvě děti (trvám na tom, i když J. táhne na kristova léta), domácnost a zaměstnání, jsem svou výhradní a jedinou paní. Královnou svého času, která sice musí nést důsledky svých omylů, chyb a nezodpovědných přehmatů, ale činí tak hrdě a s hlavou vztyčenou, páč si za ně může sama, nikdo jí do toho nekecal a zpackala to ve své osobní režii. A to je pocit, který by nevyvážilo žádné kapesné na světě.

sobota 27. srpna 2011

Kdyby tak člověk věděl, co vlastně chce

Jsme národ stěžovatelů. To jsem si nevymyslela, to je obecně známý fakt. Nadáváme na vládu, nízké platy, vysoké ceny, kvalitu piva a vůbec nejraději na počasí. Nic nám není dost dobré. V létě je horko, v zimě zima, na podzim prší a na jaře ... na jaře máme sennou rýmu a kýcháme kudy chodíme. A samozřejmě nadáváme.

Například minulý týden. Než začalo pršet, rozepsala jsem tento článek: Momentálně je největším důvodem horko. Vedro k zalknutí. Nelíbí se nám, že svítí slunce, člověk se nemůže ochladit ani ve stínu, páč tam je taky hic, koupaliště jsou nacpaná k prasknutí a voda je jako čajíček. Kolektivně diskutujeme o správném způsobu větrání, tedy spíše nevětrání a docházíme k závěru, že jedinou cestou jak se uchránit před pekelnými teplotami je nevytahovat celý den žaluzie, nechat zavřená všechna okna a vůbec se v našich bytech a domech opevnit, jako v očekávání invaze. Hystericky skupujeme v lékárnách a drogeriích opalovací krémy s UV faktorem, jehož hodnota se blíží bodu varu vody a za ním následuje už jenom latex v tubě. U nás doma běží sprcha několikrát denně a jelikož mi v tom vedru neschnou v koupelně ručníky, máme je téměř všechny pověšené na balkóně a pokud vysoké teploty brzy nepoleví, budeme svá těla sušit utěrkami na nádobí. Náš chlapeček se plazí po podlaze jen v plínce a na své zpocené tělíčko lepí všechny drobečky, na které po cestě narazí. Tudíž vysávám obden, načež se musím osprchovat a plýtvám ručníky. Začarovaný kruh. Výhoda je, že nemusím vařit. J. má hromadu pochopení a tak mě k rozpálenému sporáku nepřivazuje, naopak, je-li dotázán, ohleduplně si na večeři následujícího dne objednává zeleninový nebo ovocný salát. Nebo zmrzlinu. Hlavně proboha nic teplého!

A potom přijde podzim a s ním chladno a déšť. Člověk by si řekl, že teď budou rozhovory o počasí plná úlevy a nadšení. Ale ono houby! Stížnosti pokračují, páč teď je pro změnu až moc zima. A prší! Všude jsou louže, člověk má zacákané kalhoty sotva vyndá jednu nohu z auta a vítr nám trhá deštníky z rukou. Fuj! Pamatujete na minulý týden, jak bylo krásně teplo? No ano, teploty byly, pravda, trochu vyšší. Ale aspoň se dalo jít s dětmi ven, na výlet nebo na pískoviště, teď se nedá ani to! Všichni sedíme zavřeni ve svých tentokrát již vyvětraných bytech, majitelé krbů se shnánějí po prvních třískách na otop a my panelákoví králíci máme o důvod víc proč nadávat, jelikož (ta hnusná) teplárernská začíná topit až v říjnu. Představte si to! Budeme ještě minimálně měsíc mrznout! Když se pak zabarví okolní příroda do nádherných podzimních barev, optimisté ke svým negativním poznámkám přidávají aspoň ono pochvalné "ale podívejte na ty stromy! To je nádhera, co?" načež je pesimisté zchladí: "jistě, ale na jak dlouho? za chvíli to opadá a máme tu Vánoce, viďte?" (má oblíbená poznámka obzvláště v první polovině září). Matky pořádají nájezdy na obchody s dětským obnošeným šatstvem (kdo by pustil pětiletého raracha mezi ty kaluže a do bahna v nových, značkových teplácích, že?) a perou se o poslední gumáčky a bundičky do deště. V tomto období má láska mého života velmi roztomilý "dojezd". Ještě měsíc po definitivním konci léta odchází z bytu ve tříčtvrtečních kalhotách a sandálech. Vůbec nevadí, že je 14. září a venku nádherných sedm stupňů. Vždyť podle kalendáře je ještě léto, ne?

Načež se prudce a bez varování přehoupneme do zimy. Z ničeho nic z výloh obchodů zmizí učebnice a barevné listy kaštanu z krepového papíru a nahradí je vánoční ozdoby a nadměrní Santa Clausové. Nejlépe v polovině října. Mám pocit, že tato móda s léty nabývá na rychlosti. V dobách mého dětství se první balíčky v uniformním vánočním papíru objevovaly ve vitrínách nejdříve po zapálení druhé adventní svíce, dnes začátkem listopadu (v tom lepším případě) a bude-li to tak pokračovat, vykouknou na nás barevné žárovičky s prvním školním dnem. Na což samozřejmě nezapomeneme spolu se stížnostmi na počasí upozornit. Vadí nám, že je tu zase zima (roční odobí), že je zima (strašná kosa), že padá sníh (kde jsou ti silničáři?!), že nepadá sníh (co budeme dělat? Na lyžování v Rakousku nemáme před svátky dost peněz), že se v rodinných domech musí začít fest vytápět (kdo to bude platit?), že se v panelácích dost netopí a vůbec, kromě Štědrého dne, kdy se na sebe všichni snažíme být milí a hodní, nepřestaneme nadávat. Než jsem objevila svou novou vášeň - snowboard, hrdě jsem se mezi zimní remcaly řadila. Nenáviděla jsem zimu se všemi jejími důsledky. Pokud by to šlo po mém, ulehla bych začátkem podzimu do pelechu s cedulí přilepenou k čelu "Vzbuďte mě, až pokvete šeřík". Ovšem byl tu určitý risk, že by na mě mohli zjara zapomenout. J. toto roční období miluje. Jeho tělo funguje tak trošku jako temelínská elektrárna a on si dokáže nádherně zatopit i bez potřeby tří teplých svetrů a teplého jégrova prádla, čímž si musím vypomáhat já, páč mé tělo nemá o termoregulaci ani ponětí. Můj muž svými botami o velikosti dětských lyží ladně proplouvá závějemi s rozepnutou bundou a čepicí v pohotovostní poloze v kapse (vždyť je jen lehce pod nulou, ne?) a směje se mému rudému nosu a modrým špičkám prstů.

Dokud nepřijde ono nádherné, skvostné, teplé a prosluněné jaro. Jeden by řekl, že teď máme po žížalkách. Kromě aprílového počasí, které sice trvá od února do června, by čistě teoreticky neměl být důvod ke stížnostem, ne? Studená zima je konečně za námi, Oskar nás zahřívá prvními teplými paprsky, ptáčci zpívají, příroda se probouzí. A to je ten kámen úrazu. Kytky smrděj, všude samý pyl, držíme si kapesníky u nosu, smrkáme, kýcháme a nadáváme na sennou rýmu. Když jsem byla malá, bylo dítě s touto alergií vzácností a my k němu vzhlíželi, jako k mutantovi, jenž dostal do daru jeden chápavý prst na každé končetině navíc. Dnes je to naprosto normální součást našich životů a téměř každý z nás má svou oblíbenou květinu, trávu, či strom, jež v něm probouzejí těžkou rýmičku na hranici snesitelnosti. Dlouhé roky jsem si myslela, že já jsem vůči tomuto onemocnění imunní, než mi s třicátým rokem života konečně došlo, že mé pravidelně se objevující nachlazení první týden v červnu je způsobeno čímsi, co právě kvete. Nikdy jsem nepátrala, co má mou spotřebu kleenexových kapesníčků na svědomí a ani to zjišťovat nebudu. Ale ať je to co je to, miluju tenhle kousek naší flóry, poněvadž mi připomíná, že je tu definitivně jaro, potažmo začíná léto, já můžu své vlněné podkolenky napytlovat a odnést do sklepa, kde na mě budou až do podzimka čekat.

A tak je to celý rok. Nic nám není dost dobré, žádné roční období není bez vady a kazu. A nejhorší je fakt, že nám nepomůže nic. Přestěhovat se do Afriky (žádný sníh, moc horko), na Aljašku (žádné teplo, spousty sněhu), na rovník nebo některý z pólů. Ani zázrak, který by způsobil, že se matička Země zasekne, přestane se naklánět podél své osy a kroužit kolem Slunce. To bychom teprve měli důvod nač si stěžovat! ("A pamatujete, mladá paní, jak se kdysi střídaly roční doby? Chvilku teplo, chvilku zima, pěkně se to měnilo, viďte? To byly časy...."). A možná dobře tak. Možná je reptání na téma počasí společenským lepidlem, mostem, který udržuje konverzaci smysluplnou a čilou, i když hovoříme s naprosto
cizí osobou nebo nenáviděným sousedem, kterému bychom za ten nelegální přístavek nejraději podpálili kůlnu. Takže děkujme Slunci, dešti i mrazu za to, že spolu pořád máme na co nadávat.

sobota 20. srpna 2011

Sběratelé

Koupila jsem si nové, kouzelné běhací kecky, které mě budou samy nosit po českých luzích a hájích, zatímco si budu vysípávat duši z těla. Jako při každé podobné koupi jsem je doma nadšeně vybalila, otestovala (čímž se sousedům pod námi omlouvám) a krabici pečlivě uklidila. Nevyhodila. Prostě s ní mrskla na hromadu ostatních krabic v naší už tak přeplněné komoře. Vůbec nechápu, co mě k tomu vedlo. K čemu ji (a těch padesát ostatních) potřebuju? Poštovní balíky nikomu neposílám, lapače prachu a zbytečnosti menší velikosti schovávám před návštěvami v policích uvnitř skříní a potraviny přepravujeme vychovaně v plastiku. Tak co s nimi chci dělat? Použít je oblepené staniolem k výrobě vánočních ozdob? Roztrhat je na malé kousky a těmi vycpat Matymu matračku? Nevím. Ale čím jsem si stoprocentně jistá, je fakt, že v okamžiku, kdy mé zásoby skončí v tříděném odpadu, budu potřebovat něco zabalit do krabice a poslat.

A tak je to se vším. Ve chvíli, kdy z horní police, kam nedosáhnu pomalu ani balancujíce na špičkách na okraji židle, vytáhnu blůzu, která za prvé: už dávno vyšla z módy a za druhé: mé faldíky vyšly z ní, a nadšeně ji odnesu k popelnicím, stane se okamžitě strašně in a já záhadně zhubnu osm kilo. Z čehož vyplývá naprosto jednoduchý, logický závěr - dokud to nevypadá jako hadr na podlahu, schovávat každý kus garderóby, na němž nejsou drobné růžové kvítky nebo obrázek Mickey Mouse. Dalo by se říct, že tento zlozvyk je výsadou žen, muži si na trendy oblečení moc nepotrpí a když se na nich rifle rozpadnou, či počet nevypratelných skvrn na tričku přeroste rozumnou mez, ochotně se starého oblečení zbavují. Nevím, jak v jiných rodinách, ale u nás v žádném případě. V pravidelných intervalech pořádám nájezdy na J. polovinu skříně (hlavně z nedostatku ramínek pro mé svršky) a snažím se už podvacáté nenápadně zlikvidovat ten patnáct let starý svetr na knoflíky a manšestrovou bundu se značně ošoupanými manžetami. Tiše a po špičkách se kradu bytem, inkriminovaný uzlík za zády a snažím se vyplížit ze dveří, když tu se přímo za mnou ozve: "Kam si myslíš, že s tím jdeš?", kontraband je mi vytrhnut z ruky a pečlivě uložen zpátky tam, kde jsem ho našla. Naše šatní skříň začíná vypadat jako menší second hand a já se bojím koupit byť jen jedny ponožky, abych je měla kam dát.

Na ulici stojí domeček, v domečku je byteček, v bytečku je obývák a v něm stojí komoda. A ta je tak nacpaná dokumenty, účty, fotografiemi a použitými dárkovými taškami, že kdyby se někdo pokusil otevřít některou z jejích zásuvek, či jinak nevhodně se jí dotkl, rozpadla by se na čtrnáct rozklížených dílů a už by ji nikdy nikdo nedal dohromady. Pro jistotu skladuju všechno, na čem se skví úřední razítko či oficiálně se tvářící podpis. Protože co kdyby, že. Máme účtenky od každého kusu nábytku, který jsme tři roky tomu do bytu vnesli, byť se na něj vztahuje (pouze) dvouletá záruka. Možná doufáme, že až vpochodujeme do obchodního domu s nábytkem "Dodáme materiál, sešroubujte si z toho co chcete" s hromadou dřevěných třísek, připomínajících houpací křeslo, a budeme nad hlavou mávat pět let starou účtenkou, stane se zázrak a některý z usměvavých zaměstnanců nám starý kus ochotně vymění za fungl nový. Máme účty od oblečení, které už dávno skončilo na skládce či v krabicovitém přístřešku některého z místních potřebných. Od kozaček, na kterých se mi zničil zip léta páně 2001 (hádáte správně, dodnes zabírají místo v botníku netknuty rukou obuvníkovou) a od kolotoče nad dětskou postýlku, na němž J. strhl závit půl roku poté, co se Matýsek narodil. V šanonech s dokumenty se krčí všechna potvrzení o zaplacení vývozu komunálního odpadu, počínaje rokem, kdy jsem se odstěhovala od rodičů, tedy velmi, velmi dávno tomu. Mezi rodnými listy členů naší malé rodiny vystrkují své zažloutlé rohy výpisy z účtů, zrušených ještě před naším seznámením nebo patřících bankovním domům dnes již úspěšně zkrachovalým. Nic oficiálního se u nás nesmí vyhodit. Díky čemuž jsem schopná hledáním cestovních pasů v přeplněných zásuvkách strávit mnoho hodin, někdy i dnů.

Kuchyňské náčiní je kapitola sama pro sebe, jsem hrdým vlastníkem poslední čtvrtiny krájecího prkénka, zakoupeného mou matkou roku 1987 a omylem rozčtvrceného její tchýní roku 1996. Vidličky na maso s ulomenou rukojetí, takže oběť, jež se snaží s její pomocí rozkrájet kuře, si o horkou ocel spálí prsty dřív, než stihne do čerstvě upečené drůbeže vůbec říznout. Dále mám v majetku neskutčnou hromadu plastikových misek na potraviny, k nimž nemám víčka a podobnou sadu víček, jimž schází misky. Zbytečnosti, zmetky na jedno použití, určitě kvalitní kusy kuchyňského vybavení, u kterých ani netuším, k čemu slouží. A je mi jasné, že ve chvíli, kdy to zvláštní síto s otáčecí rukojetí vyhodím, najdu recept, ve kterém bude stát: zeleninu propasírujeme.

Sbíráme všichni. J. elektronické součástky, až mám někdy pocit, že si ze starého rádia, klávesnice a walkmanu vyrábí ve sklepě notebook. Máťulka, možná neúmyslně, nikdy v životě nevyhodil jedinou hračku. Mezi plyšáky, elektronickými pípátky a hvízdátky a hromadou oblíbených časopisů Méďa Pusík, si náš chlapeček pořád schovává chrastítka a plyšová upínátka na dudlík. Nevím, zda z nostalgie, pro budoucí sourozence, nebo si taky myslí, že by se mu připomínky jeho novorozeneckého období mohly ještě hodit. Jestli se svou vášní budeme všichni koletktivně ještě chvíli pokračovat, nezbyde nám nic jiného, než narafičit rychlovarnou konvici tak šikovně, aby následným zkratem blaflo jen to, co má a pojišťovna na to nikdy nepřišla.

středa 17. srpna 2011

Definitivní tečka

Vypořádala jsem se konečně s rakovinou. Udělala jsem tlustou čáru a jdu dál. Dalo by se říct, že dost pozdě - čtyři měsíce po poslední chemoterapii, ale jelikož jsem osoba od nátury velice líná a pohodlná, považuju i toto za osobní úspěch. Mé prozření a uvědomění šlo nějak pomalu. Ukončila jsem na Velikonoce poslední hospitalizační pobyt, odmítla jsem lákavou nabídku dalších tří dávek a vyměnila postel nemocniční za gauč domácí. V květnu jsem se z něj odlepila a vyrazila s Matýskem do lázní, kde jsem s obrovskou radostí zjistila, že mi na holé lebi raší první chmýří. Za vlasy jsem se to ještě prohlásit neodvážila, ale pomalu jsem začala chystat hřebeny, šampony, kondicionéry a fén, abych byla připravená, kdybych se třeba jednoho dne vzbudila a vypadala jako reklama na Wash&Go. Což se samozřejmě nestalo, ale jeden nikdy neví. A potom byla služební cesta a dovolená a všechno to kolem mě nějak rychle utíkalo, až do včerejška.

Firma svým zaměstnancům velí, že se musí minimálně jednou ročně dostavit k lékaři a podstoupit preventivní prohlídku. Aby, až nás ze sedavého zaměstnání trefí šlak, měla alibi, že po zdravotní stránce jsme v pořádku a za všechno mohl nedostatek pohybu a cigarety. Došlo i na mě a tak jsem se hned po odložení dítěte do školky dostavila na středisko, nechala si odebrat potřebné tekutiny, změřit tlak (plazil se na spodních hodnotách měřitelnosti a já tak získala fantastickou výmluvu pro své svědomí - nejsem shnilá, mám jen línou pumpičku) a postavila se na váhu. Poněvadž mé oblečení, jež se od zimy poněkud zdrclo, byvše pečlivě složeno ve skříni, mi naznačovalo, že ona pneumatika kolem pasu není jen výplodem mé paranoi a neměla jsem nervy na sledování závaží posunujícího se do stále vyšších hodnot, poprosila jsem pana doktora, aby mi to strašné číslo nesděloval, jen si je tiše a nenápadně zapsal do počítače. Vyšel mi sice vstříc, ale škodolibě si neodpustil poznámku o tom, že ano, přibrala jsem šest (!) kilo a měla bych s tím něco dělat. Nejlépe přestat kouřit. Souvislost mezi nedostatkem nikotinu a následnou neskutečnou žravkou si tento zarputilý nekuřák evidentně nepřipouští. Každopádně jsem dospěla k rozhodnutí, že jsem se na svou chorobu vymlouvala dost dlouho a je opravdu potřeba pohnout zadkem.

Což jsem uskutečnila neprodleně hned tentýž večer. Poprosila jsem zřítelnici oka mého, zda by jí nevadilo, nastolit opět loňský systém, kdy já si večer pobíhala po středočeském kraji a on pečoval o naše čtyřleté štěstí. Nevadilo. Ale ať jsem opatrná, za prvé jsem určitě ještě slabá jako čajíček (taky ho miluju) a za druhé konečně od loňska mám rozumnou váhu a postavu (rozuměj plný dekolt a rifle v zadních partiiích) a on by se jen nerad díval na to, jak své proporce opět likviduju. Slíbila jsem, že svému tělu nadiktuju, které přesně tukové buňky smí a nesmí odbourávat a vyrazila jsem. Neběhala jsem devět dlouhých měsíců. Holt, když byl dostatek výmluv... A tak jsem nechtěla hned ze začátku přecenit své síly. Z jednotlivých tras, jež jsem dávno tomu využívala, jsem zvolila tu kratší, mým (lehce mylným) odhadem takový kilometr, kilometr a půl. Hlavně se nepředřít. Byla to nádhera. Už jsem zapomněla jak příjemné je poslouchat oblíbenou tuc-tuc hudbu, nechat vítr vlát kolem kšiltovky a sledovat krajinu okolo. Běželo se mi kupodivu snadno a lehce. Až jsem se v půli cesty rozhodla, že pár set metrů navíc nemůže uškodit. Velká chyba. Když jsem dorazila do vedlejší vesnice, sotva popadaje dech a tahaje paty po asfaltu, začal mě nahlodávat červík pochybností. To nemůžu zvládnout. Vždyť jsem na chcípnutí. A hned se ozvalo to protivné, hnusné svědomí, které se vždycky vzbudí v tu nejnevhodnější chvíli: "Přece to teď nevzdáš? Pořádně se nadechni, zvedni kolena, máš to slabých 10 minut domů. Makej, zdechlino." A já pitomá ho poslechla. Doploužila jsem se ke dveřím s posledními zbytky sil, které stačily tak na to, abych si zula kecky a plácla sebou do houpacího křesla. Odmítla jsem mužovu laskavou nabídku resuscitace a asi hodinu se nehnutě vzpamatovávala.

Když jsem konečně byla schopná ohnout kolena a vstát, přesunula jsem se k počítači, abych zjistila, jakou vzdálenost jsem za těch 35 minut vytrpěla. Pět kilometrů. Místo radostného nadšení se dostavilo zklamání nad mou překvapivě nízkou inteligencí. Místo abych lehce vyklusala původně plánovaných 1 500 metrů, pokusila jsem se ubezdušit na téhle nekonečné štrece. Prohlásila jsem se za nesvéprávnou a šla spat. Tedy spíš omdlít směrem do postele.

Dnes mě bolí celá maličká Prdlá Prvomatka, na nohou mám puchýře velikosti mexického dolaru a plíce zůstaly někde v polích za městem. Ale nevadí. To nejtěžší - to poprvé - mám za sebou, teď už to půjde. A důležité je to, co se odehrává v mých zašmodrchaných mozkových závitech: když jsem zvládla tohle, znamená to, že jsem zdravá jako řepa a ta bestie se z mého těla definitivně a jednou provždy odstěhovala.

pondělí 15. srpna 2011

Jak se ztratit na dálnici snadno a rychle

Pije mi krev. Taková malá, černá krabička z plastiku, nacpaná elektronikou až po okraj, která se přilípne na přední sklo auta a má plnou hubu keců. Navigace. Kdysi dávno jsem ji kupovala jako dárek při nějaké velmi významné příležitosti (podle ceny toho krámu to musely být minimálně padesátiny nebo stříbrná svatba) svému milovanému J. Moc ji chtěl. Vysloveně bytostně po ní toužil. Teď ji nenávidí podobně jako já a zvažuje její výměnu za hodně kvalitní autoatlas.

Ano, mapa. Kde jsou ty zlaté časy, kdy má drahá polovice řídila, já držela atlas na kolenou a dokázali jsme se nádherně pohádat u každé odbočky, kterou jsme minuli (naprosto správně, ale mě se prostě nevěřilo), i na které jsme zahnuli (určitě špatně, stoprocentně to měla být ta minulá, jsem žencká a neumím číst v mapě. A tohle je strašná cesta, tamta byla určitě čerstvě zalitá asfaltem a měla vyřezávané okraje). Vždycky jsme dojeli do cíle v rozumném časovém intervalu a bezpečně. Průšvih nastal v době, kdy jsem rozhodla, že se asertivního způsobu řízení vozu mým mužem (brzda - plyn - ostrá doprava) bojím a odteď se bude jezdit pomaleji, opatrněji, ale hlavně bezpečným holčičím způsobem. J. se podřídil, prý bude raději klimbat na sedadle spolujezdce, než poslouchat mé dobře mířené rady "bacha, ten ti tam vjede, brzdi, nepředjížděj - nevidíš tam!", jichž prý nebylo konce ani po zastavení na parkovišti. A narazili jsme na opravdový problém. Pokyn ke sjezdu z dálnice byl vydáván v lepším případě metr před zatáčkou, v tom horším metr za ní: "Proč jsi proboha neodbočila?!"
"Neřekls mi."
"Já myslel, že to VÍŠ!"
Ne, nevěděla jsem. Ani poprvé, ani popáté, i když jsme tu trasu jezdívali obvíkend, počítala jsem s tím, že navigátor aspoň hlesne. A on seděl tiše jako pět peněz a těšil se, až mě bude moci seřvat.
Křižovatky ve městech byly pro náš vztah vysloveně zkouškou. Chlap, který z těžkého kombíka vytáhne 60km/h za 0,004 vteřiny a zastaví ho na pětníku, nebyl prostě s to pochopit, že mně se musí o odbočování říct dostatečně předem, abych se stihla zařadit do správného pruhu dříve, než na úrovni semaforů. A navíc jsem si dovolila požadovat po navigátorovi správný směr. Bylo od něj hezké, že mi třikrát zopakoval, že pojedeme doprava (příští doprava, teď doprava(!)), ale už méně se mi líbil křik, který následoval hned poté, co mu došlo, že pravá ruka je ta, kterou píše.

A tak jsme si pořídili naši kouzelnou GPS. Jako s každou jinou elektronickou hračkou si s ní můj partner hrál až do zblbnutí, zkoušel, co všechno umí a dovede, samozřejmě s návodem na použití bezpečně schovaným v krabici. Není přece idiot, na to přijde sám. Pravda, časem nakonec přišel. Lišácky na ní nastavil hlas Dartha Vadera z Hvězdných válek, který nám kovovým hlasem oznamoval, že "naše cesta na temnou stranu je u konce", když jsme dojeli do cíle, anebo "odbočte doprava a připravte se na skok do hyperprostoru" při najíždění na dálnici, což nám zpočátku přišlo roztomile vtipné a ve finále lezlo krkem. Problémy nastaly v době, kdy se otevřel nový pražský okruh. Pokusili jsme se aktualizovat naši 2 roky starou mapu a když to dost dlouho nešlo (mylně jsem se domnívala, že problém je mezi klávesnicí a židlí), oznámila nám firma, že samozřejmě, k dispozici je strašná spousta nových map, jen si vybrat, ovšem za nemalý poplatek. J. vzteky málem vyletěl z kůže, prohlásil, že ty holandský vyděrače podporovat nebude a my budeme jezdit po paměti. A tak od té doby vyrážíme z našeho okresního městečka, objíždíme stověžatou matičku a z čelního skla na nás vyřvává nejhorší terorista všech sci-fi, že se máme otočit, hned jak to bude možné, anebo ještě lépe, odbočit uprostřed Lahovické eskapády, jež se nachází ve výšce 60m nad údolím. Jak si to Darth představuje, to bych fakt ráda věděla.

Svého času se přístroj zbláznil. No, ono je docela dost dobře možné, že byl vyšinutý už dříve, ale my jsme si toho nevšimli. Začal nás vodit objížďkami, které už dávno neměly co objíždět, zkratkami přes hory, doly, luhy a háje, kudy by ztěží projel traktor, natož náš nizoučký Arthur a vůbec si z nás evidentně dělal srandu. A tak byl překalibrován na mp3 přehrávač. Nějaký filuta nám totiž utrhl anténu, což způsobilo, že naladit rádio bylo nad mou trpělivost a nad pevnost nervů mého muže. Nacpali jsme paměť navigace hudbou a gratulovali jsme si, jak jsme fikaní, že dokážeme z nefunkčního krámu vyrobit užitečné udělátko. Bohužel, GPS nám to samozřejmě nedarovala, potvora pomstychtivá, s playlistem si dělala co chtěla a přehrávala písničky, které jsme do ní nenahráli a o které jsme ani nestáli. Jako bonus se rozhodla, že se nebude kamarádit ani s jedním mobilním telefonem, které doma máme a tak na její využití jako handsfree, prý máme rovnou zapomenout. Nebylo nic jednoduššího, než s ní mrštit do přihrádky a nechat na ni padat prach.

Až do tohoto víkendu, kdy jsem sbalila Matýska, nechala doma spícího J. a vyrazila na výlet. Je to po dálnici, u sjezdu bude cedule jako Brno, to prostě nemůžu minout a do vesničky, která byla mým cílem už to bude co by kamenem dohodil a zbytek doběhl. GPS nemá co zkazit. Ó, jak jsem se mýlila! Když na mě Darth začal 30 km před plánovaným sjezdem křičet, že mám odbočit, měla jsem ho vyhodit z okýnka. Místo toho jsem slepě poslechla, třeba zná nějakou praktickou zkratku. Znal. Zajeli jsme si dobře padesát kilometrů vesničkami, které si pro své tři domy ani nezaslouží jméno a po silnicích, jejichž povrch nebyl opraven od doby, co tudy projel poslední koňský povoz. Po dvaceti minutách, kdy jsme sveřepě drželi azimut na sever, i když jsem tušila, že světlo svítí na východě, mi konečně došlo, že GPS se rozhodla nás dva ztratit a zahrabat někde uprostřed východočeských polí. Začala jsem ji častovat nevybíravými výrazy, snažíce se překřičet rádio a Máťulka se ve své autosedačce mohl uřehtat. Aspoň někdo se dobře bavil. Nakonec jsme do cíle dojeli. Pravda, sice menší zajížďkou, paní domácí nás už netrpělivě vyhlížela, ale když jsem jí vysvětlila důvod našeho zpoždění, že se naše dlouho nepoužívaná navigace potřebovala pořádně vyvenčit a ukázat nám krásy naší malé země, i ona se od srdce zasmála.

Díky tomuto kouzelnému přístroji jsme zavítali na místa, která jsme nikdy předtím neviděli a která už nikdy v životě vidět nechceme, zjistili jsme, že jet z Prahy do Krkonoš přes Pardubice není zkratka a že když silnice za křižovatkou vypadá pofiderně, nezlepší se to ani po třiceti kilometrech, ba právě naopak, horským průsmykem, který je před námi, nejspíš vůbec neprojedeme. Už máme Plán. GPS se buď prodá za mrzký peníz (bylo by nám stydno, žádat za takové šméčko její reálnou tržní cenu), nebo se zabalí do vánočního papíru a daruje nejméně oblíbenému kamarádovi. My si pořídíme nový autoatlas, jelikož z toho starého si Matýsek udělal trhací kalendář, páč na něj ze své autosedačky dosáhl, což my jsme netušili a budeme se s mapou na klíně opět radostně dohadovat o tom, že J. neumí řídit a já neumím číst v mapě. To bude krása!

čtvrtek 11. srpna 2011

Jak to mohlo být

Takhle nějak bych to mohla napsat ....

Byli jsme o víkendu na Moravě u babičky. Bylo nádherně. Letně, teplo, ptáčci zpívali, slunéčko svítilo a my jsme si užívali. Matýsek se těšil několik dnů dopředu. Pořád se mě ptal, kolikrát se ještě musí vyspat. A tak jsme počítali a společně škrtali červenou pastelkou dny v kalendáři, až tam nezbyl ani jediný. Když se konečně dočkal, sbalil si do svého batůžku kšiltovku, autíčko a obrázek, který namaloval pro dědu a babičku. Byl na něm on s prarodiči, teta, pes i kocour. Na nikoho nezapomněl.

Přivítání bylo bouřlivé a krásné. Máťulka všem vlepil poctivě pusu a pak dvacet minut honil po bytě zoufalá zvířata, než se kočka vyšplhala vysoko ke stropu a čau-čau se nechal před nebezpečným dítětem raději zavřít na balkóně. Samozřejmě, že moji rodiče se museli svého jediného vnuka zevrubně vyptat, zda se k němu chováme slušně, nebijeme ho a necháváme ho koukat na večerníček. Prošli jsme a to chlapec nemusel ani moc lhát.

Oba dva dny byl Matýska plný celý třípokojový byt. Neposeděl, nepostál, motal se babičce pod nohama při vaření, a pusu nezavřel. Marná byla snaha mě a J. zacpat mu ústa kusem koláče nebo zaměstnat jeho pozornost neokoukanými hračkami. Měl toho dědovi a babičce tolik co říct, až jsme měli strach, že mu na to víkend nebude stačit. A našim pukne hlava. A tak jsme dítě oblékli a vydali se na procházku. Zamířili jsme k nedaleké přehradě a pánové došli k závěru, že je potřeba zkusit vodu, jestli je na koupání. Tak tak, že jsem synátorovi stihla svléknout tepláky, už se i s tátou řítil do opravdu příjemně teplých vln a já ze břehu střihala jednu fotku za druhou.

Po návratu domů jsme se všichni usadili k míse mirabelek, které jsme si natrhali po cestě. Dívali jsme se na pohádky, byli jsme unavení, opálení a bylo nám fajn. Vtom se nám Maty ztratil z dohledu a najednou slyším z kuchyně otcův hurónský smích. Překvapeně jsem nahlédla a vidím rozpačitého klučinu, držícího ve svých drobných ručkách sklenici a mé vysmáté rodiče.
"Můžu se zeptat, co tady tomu klukovi vyvádíte?"
"Řekl jsem mu, aby tu skleničku upustil na zem."
"A to proč?"
"No, kdyby ji pustil, dal bych mu na zadek, že ji rozbil. Když ji nepustí, bude bit, páč neposlechl dědečka." řehtal se můj táta.
Bylo mi Matyho, který vtip samozřejmě nechápal, líto a tak jsem mu sklenici vzala a odvedla ho za tetou do pokoje, která zrovna surfovala po internetu a poprosila ji, zda by synovci nepustila jeho oblíbenou hru s autíčky. Věděla jsem, že ho od počítače budu za hodinu odlepovat ředidlem, ale vem to nešť, jen ať si spolu užijí trochu zábavy.

Tři dny uběhly jako voda a byl čas se rozloučit. Neobešlo se to bez slziček na všech stranách, Máťulka sliboval, že když ho necháme bydlet tady, nikdy nebude zlobit, bude chodit brzy spát a vždycky sní všechnu brokolici. Ale měl to marné. Naložili jsme se do Arthura a se slibem, že se vrátíme co nejdříve, nastoupili dlouhou cestu přes půlku státu zpět domů, do města, kterým neteče řeka a z oken domu není vidět vlak. Čehož Matýsek nepřestane litovat minimálně čtrnáct dnů, než na návštěvu na Moravě zapomene.

... přesně takhle to mohlo být.
Samozřejmě, že nebylo. Matýsek neřekl ani slovo, neudělal jediný samostatný krok, zvířata ostentativně ignoroval a v přehradě sotva smočil kotníčky, poněvadž "studený". Vtip se sklenicí má na něj můj otec připraven od chvíle, kdy se dozvěděl, že jsem těhotná, ale nejspíš si ho bude muset schovat na některé další vnouče. Víkend to byl opravdu skvělý, s kočárkem jsme se dokonce doplazili na vrchol nejvyšší hory Beskyd, i když jsme po cestě dolů vyhlásili na tento kopec embargo. 8,5 kilometru pořád a pořád do kopce s dítětem , jež se v Chariotu málem postavilo na hlavu nudou, na nás bylo opravdu velké sousto. I když jsme na sebe pyšní, že jsme to v půli cesty nevzdali. A verzi s lehce hyperaktivním čtyřleťákem si nechám na dlouhé zimní večery, až bude za okny padat sníh a mě se nebude chtít dělat nic jiného, než se dívat na tu krásu a snít.

úterý 9. srpna 2011

Jen si tak trochu zdřímnout


Spánek je jednou z mých oblíbených činností. Dělám to ráda a často (každou noc), byť jen na okamžik. Ať usínám v deset večer, o půlnoci, či ve tři ráno, mé zvrácené vnitřní hodiny začnou vyzvánět s železnou pravidelností úderem šesté. Někdy ony, někdy dítě za papundeklovou zdí (jednou mezi námi bude velmi silný Ytong obložený polystyrenem. Přísahám.), které nevyzvání, ale zahajuje svou žvatlací samomluvu v tuto nekřesťanskou hodinu, sobota nesobota, prázdniny neprázdniny, a je úplně jedno, že ono samo po četných protestech, že se mu nechce spinkat, že by si chtělo ještě v jedenáct večer hrát, usnulo o půlnoci. Pohrávám si s myšlenkou odvaru z makovic nebo kapkou rumu v kakalu na dobrou noc, ale zatím jsem nenašla odvahu.


A když už tedy konečně po dlouhém dni ležím v posteli, kniha je dočtena, z dětského pokoje se ozývá lehké pochrupování a doznívající zvonkohra z plyšového psa, snažím se zklidnit srdeční tep a usnout. Neslyšet opilého kytarového hráče z nedaleké zahrádky, kterému by už jednou konečně někdo mohl vysvětlit, k čemu jsou akordy, a že i když zvýší intenzitu svého hlasu až na maximum, na faleš v jeho tónu to nebude mít vliv. Nevšímat si světel aut prohánějících se po protější stěně a ignorovat lovícího J. (vysvětlím později). Prostě jen zavřít oči a spát. A snít. Miluju sny. Můj zvrácený mozek se svou nekonečnou fantazií umí vymyslet neskutečné kraviny, provedené v barvě a vesměs ve 3D. Takové malé, soukromé kino. S čímž souvisí má geniální teorie, kde se sny berou. Jsem zneuznaný Freud v sukních. Podle mě, i když se naše vědomí odebere do vzbuďte-mě-až-bude-jaro, mozek se vypnout nesmí. Na to jsem nepřišla já, to je samozřejmě všeobecně známý fakt. Plíce musí pořád okysličovat krev, srdce ji rozváží do všech koutů těla, játra a ledviny mají velký úklid po celodenním přecpávání se, prostě obsah naší lebky má plné končetiny práce. Ovšem naše smysly jsou v danou chvíli poněkud u ledu - oči nevidí, uši slyší, ale seč mohou, snaží se mozku danou informaci nepředávat, chuť a čich jsou úplně mimo hru a hmat, pokud máte nové, heboučké, flanelové povlečení, si může klidně odjet na prázdniny. A tak se mozek z nedostatku podnětů nudí a vymýšlí si vlastní příběhy, většinou bez hlavy a paty. Aspoň ty moje.


Říká se, že šťastní lidé ve snu létají. V tom případě jsem spokojená jako želva, mám ve vzduchu strávenou stejnou dobu, jako pilot ČSA na konci kariéry. Jsem sice poseroutka, nepouštím se do závratných výšek, stačí mi takových pět metrů, ale dělám to ráda, baví mě to a ještě nikdy jsem si nerozbila hubu. Což je taky zajímavý fakt. Všimli jste si, že ve snu se nedá zemřít? Můžou mě rozstřílet teroristi na tisíc malých kousků, já sedím u zdi, ze které ještě padá omítka, sleduju, jak mi do dlaně prýští krev z četných děr po kulkách, uvažuju nad tím, že nejspíš bude brzy konec a po tvářích mi tečou slzy lítosti, že jsem se s nikým nerozloučila. Dýchám opatrně, šetřím kyslík a říkám si, že ještě pár nádechů a umřu. Pět minut, deset, hodinu, a milosrdná smrt nikde. A tak se zvednu a jdu někomu vyprávět o zázraku, který se mi právě stal, když tu mi dojde, že jde o sen a rozhodnu se radši proletět. Nebo si zaplavat. Druhý z mých nejoblíbenějších nočních sportů - podvodní plavání na dlouhé vzdálenosti. Když říkám dlouhé, myslím tím opravdu podplavání Atlantiku a jiné kratochvíle. Voda je teplá, i když se plácám téměř u dna, světla je jako v pravé poledne a já obdivuju kouzlo mořského světa. Když tu mě napadne, že by neškodila kapka vzduchu. Jen tak na naplnění plic. Je mi jasné, že na hladinu je to dobře hodinka, to už nestihnu. Otevírám rty jen malounko, na skulinku a zkouším nasát atomy kyslíku z molekul H2O. Blbost, já vím. Ale k mé nemalé radosti, zjišťuju, že to funguje! A tak se usadím do chladivého písku, hraju si se žraloky a vesele dýchám.


Zatímco si tak v klidu blbnu daleko a daleko od naší postele, zřítelnice oka mého má plné ruce práce. Nevím, jestli je to dáno tím, že jeho poslední nájezdy na lednici se odehrávají přibližně deset minut před usnutím, nebo pokleslými filmy hororového žánru, kde obří mravenci pojídají malé děti, ale J. mívá noci bouřlivé a nabité programem. To, že si ze spaní povídá, není nic zvláštního. Že se sem tam projde, by mě taky neudivilo, mám obdobný zlozvyk. Až jednou vyjdu z domu v pyžamku, začnu se k posteli přivazovat. Ovšem na situaci, kdy otec mého dítěte prudce vyskočí z postele, vrhne se pod ni a začne zuřivě mlátit bačkorou do roštu, na tu si asi nezvyknu nikdy. Většinou se mi ho ani nepodaří probudit, už jsem pochopila, že hloubka jeho spánku se pohybuje na úrovni klinické smrti, ale snažím se plynule zasáhnout do děje (hlavně se nedotýkat!) a tichým, konejšivým hlasem mu říkám, že "už je mrtvej, pojď si zase lehnout, zlatíčko". Mám-li kliku, dozvím se, že nám po ložnici pobíhal had, smečka vlků, či rozzuřené kotě. Načež můj muž, maje splněnu povinnost ochránce rodinného sídla, spokojeně usíná.

Dále tady máme sny trapné, jako ten, který mě poňoukl k napsání tohoto článku, a opravdové noční můry. Do první skupiny můžu zařadit třeba můj oblíbený, kdy ráno nemůžu najít ani jedny čisté a vyžehlené kalhoty a jelikož mě tlačí čas, docházím k rozhodnutí, jít do práce jen ve spodním prádle. Kráčím po náměstí, velmi dobře si vědoma faktu, že mi táhne na kostrč a snažím se potáhnout jako na potvoru to nejkratší triko, které doma mám, přes inkriminovaná místa. Fakt super. Anebo můj nedávný, kdy jsme jeli s Matym na návštěvu, kde jsme nejprve zlikvidovali koberec, na to, co z něj zbylo jsem vyklopila talíř s těstovinami a ve finále můj roztomilý chlapeček poblinkal co mohl. A to jsou právě ta rána, kdy se vzbudím a zavalí mě obrovská vlna úlevy. Podobně jako po opravdu strašidelných nočních můrách, kdy celou noc jezdím výtahem, jenž nemá stěny a podlaha je nakloněna ke straně. Snažím se na malé ploše udržet, dívám se dolů pod sebe, jak stoupáme a pater přibývá a uvažuju, jestli ta zrzavá tečka dole není náhodou sousedka. Načež plošina zastaví mezi dvěmi nejvyššími podlažími, což znamená, že na pevnou zem to budu muset doskočit. Myslím, že bych raději lovila s J. to vzteklé kotě pod naší postelí.


Samozřejmě nesmím zapomenout na sny krásné, nádherné, uplakané, které ve mě udržují naději na lepší zítřky. Sny, ve kterých můj chlapeček zázračně promluví, nebo se postaví a jde. A já si i ve spánku uvědomuju, že jsem svědkem zázraku, srdce mi tluče až v krku a samou radostí tajím dech, abych ani nejmenším pohybem křehkost toho okamžiku neporušila. Což mě samozřejmě vzbudí, poněvadž se začnu opravdu dusit, osuším slzy a hlavu zabořím zpátky do polštáře v naději, že se ten sen vrátí a já si ho budu ještě chvíli užívat. A ocitnu se u výtahu, který nemá zdi. Ach jo.

čtvrtek 4. srpna 2011

Když rodiče obrostou slámou

Ano, je to tak, na krátkou dobu jsme s J. osiřeli. Máťulka si sbalil raneček, pár plínek, nějaký ten pribiňák a spací pytlík a utekl ke své milované chůvě. Možná jen toužil po změně prostředí, nebo se potřeboval nadýchat čerstvého vzduchu na venkově, a možná nás už měl plné zuby. Každopádně si jej včera paní Š. se všemi proprietami odvezla ven z města a nám zůstal prázdný byt, kde nikdo nežvatlá, nekvičí ani nevýská, neshazuje knihy z police a neprská strouhanou mrkev. A začalo to být zvláštní.

Udat Máťulku je pro nás totiž docela problém. Ne, že bychom se o to zrovna snažili, ale pro každého prvorodiče (nejspíše i víceronásobného, což my dva nemůžeme posoudit) je chvíle, na kterou se zbaví středu svého vesmíru a má dovoleno zavzpomínat na léta volnosti, bezstarostnosti a bezdětnosti, darem, ba přímo psychoterapií. Jistě, jsou tu babičky. Pominu-li fakt, že jsou od nás několik stovek kilometrů daleko a představa, že jim vezeme Matyho 4 hodiny tam a 4 zpátky, kvůli dvouhodinové návštěvě kina, je malounko nereálná, je nutno vzít v potaz, že jsou to dámy pracovně, sociálně i zdravotně velmi vytížené, zatížené a abych to shrnula, prostě nehlídací. Nehledě k tomu, že pověsit někomu na krk dítě postižené, se nám nezdá být tak úplně košer, fair a vůbec, míváme kvůli tomu dost černé svědomí. Přiznávám, že v případech krajní nouze (rekonstrukce bytu, kombinace služební cesty jednoho rodiče a pracovního nasazení druhého), jsme sáhli i k tomuto extrémnímu řešení, které je ovšem organizačně, nervově a vůbec celkově pro všechny zúčastněné natolik na budku, že příště se tak stane pouze v případě, že jeden z nás zemře a druhý mu bude muset jet na pohřeb. A tak z času na čas využíváme služeb naší "placené příbuzné" - paní Š., která to samozřejmě dělá s láskou a nadšením sobě vlastním, ale nám to leze do kasičky.

Poté, co jsme se včera dozvěděli o Matýskově útěku z domu, prošli jsme si přímo učebnicově hned několika psychickými a emočními stavy, podobně, jako když dítěti umře křeček a ono zjistí, že ho maminka místo do krabice od bonboniéry, pohřbila do záchodové mísy. Jen opačně. Za zvířátkem se nejprve truchlí, následuje kratičké období smíření v naději, že se zítra půjde do zverimexu, pak přijde vztek, když potomek zjistí, že dalšího mazlíčka mu rodiče nekoupí a nakonec nadšení, poté, co si toho nového džungaráka prostě vyřve. My jsme plni elánu začali plánovat naše sirotčí odpoledne, jak se pojede do hlavního města do kina, pak na romantickou večeři, možná se projdeme potemnělými pražskými uličkami a doma si budeme nad lahví kvalitního vína sladce vrnět do oušek. Vybrali jsme film (samozřejmě 3D, od doby naší mladosti se toho dost změnilo a pouhé plátno s dvourozměrnými figurkami a reproduktory jako u domácího DVD, se dnes už nenosí), projekční místnost, restauraci, kde se fantasticky vaří, číšníci se nenápadně plouží mezi svíčkami osvětlenými stoly, všude bílé ubrusy a předkrm stojí tolik, co plná nádrž benzínu do Arthura. Naplánovali jsme si rande do detailu, vymyšlené to bylo skvěle, fáze nadšení v plném proudu. Ovšem pak se dostavila realita.

Po dost náročném pracovním dnu jsme se setkali v našem ztichlém bytě. Já byla navíc zklamaná z faktu, že jsem se právě pokusila vyzvednout Matýskovy ortopedické botičky, jež byly naordinovány v dubnu, schváleny pojišťovnou v květnu, objednány v červnu a dodnes nebyly nedoručeny. Vešla jsem domů, kde na mě bylo houknuto z ložnice unavené "nazdar ženo" a plácla sebou před televizi. Přibližně po hodině se zřítelnice oka mého nenápadně a tiše (až překvapivě, vzhledem ke své hmotnosti malého hrošíka) vplížila do obývacího pokoje a oklikou mě začala nahlodávat: "Hele a do toho kina musíme? Nejseš na to moc unavená?"
"Ne, broučku. Do kina nemusíme. A nezkoušej na mě tyhle fígle, pokud jít nechceš, klidně to řekni."
"Nechci."
Dopad jeho prosté odpovědi na mě měl poněkud více nasírací účinek, než jsem čekala. Dostala jsem se do období vzteku: "Večeři máš v přízemí. Já dneska nevařím."
"To mám jako jíst u sousedů?"
"Ne. Skoč do pizzerie. Dám si Hawai, žádné olivy."
Jelikož mu byl odpuštěn náročný celovečerní program s téměř zákonitou manželkou, J. laskavě přešel můj napučený tón a došel nám pro jídlo. Potom už si pamatuju jen okamžik, kdy slečna z Faktoru strachu blinkala pavouky a já se na gauči potřebovala obrátit na druhý bok. Vzbudila jsem se kolem deváté večerní, nádherně odpočatá, ba přímo vyspaná do růžova, připravená na příchod fáze smíření, jež se odehrávala na opačné straně bytu a o níž se tady v žádném případě nebudu rozepisovat, tohle není porno.

Aby to nevypadalo, že jsme na Máťulku celé odpoledne, potažmo večer ani nevzpomněli, musím situaci uvést na pravou míru. Těsně před usnutím jsme vedli hovor, vzhledem k nepřítomnosti syna poněkud zmatený, ovšem my dva jsme měli jasno: "Půjdeš přikrýt Matyho?"
"Ne, má teplé pyžamko. Ale jestli půjdeš okolo, zavři v dětském pokoji okno, aby mu v noci nebylo zima."
Prostě se nám stejskalo.
A to i ráno, kdy jsem připravovala snídani a do kuchyně vkráčel J., smutný jako šafářův dvoreček, les i louka a prohlásil, že byl u Matýska a ten ve své postýlce stále ještě není. Aby dodal svým slovům váhu, malounko popotáhl.

My dva nejspíš nevíme co chceme. Když nemáme prďolku komu vrazit, jsme mrzutí, páč nemůžeme do kina, divadla, cirkusu, jednoduše za kultůrou, když je konečně na pár hodin z domu, v pravidelných intervalech postáváme u dveří dětského pokoje, zaposloucháváme se do ticha v bytě a hledáme ono nikdy nekončící "tatatatáta nána nána". Ale ono to tak asi má být. Po letech, kdy jsme se smiřovali se závislostí na cigaretách, čokoládě, počítačových hrách a těch zelených proužcích želé, co jsou tak fantasticky kyselé, až se mi kroutí palce u nohou, je potřeba si přiznat, že nejtěžší absťák přichází, když nás opustí to naše uslintané štěstí, byť jen na jednu noc.

pondělí 1. srpna 2011

Doma mi prší a venku je smutno

Snažila jsem se. Moc jsem se snažila být optimistická, usměvavá, milá a hezká. Nyní jsem depresivní, zamračená, protivná a ošklivá. Nemám tušení, kde je zakopáno jádro pudla. Jestli je to počasím, nevím. Přitom já mám déšť ráda. Vzpomínám na M.A.S.H., kdy B.J. mluví k Radarovi: "Máš rád rozteklou zmrzlinu? Rád se procházíš v dešti? Mohl bys být má žena." Vlastně ještě lépe - miluju letní déšť. Procházím se ulicemi, je teplo a na hlavu mi dopadají chladivé kapky (někdy malounko do kysela, ale co už nadělám). Ovšem tento způsob letošního léta zdá se mi poněkud nešťastným. V deprézi se utápí dobrá polovina mého okolí, lidem se zdají noční můry, jsou na sebe oškliví, zlí a propadají trudomyslnosti. Já byla vždycky ta veselá, šťastná a spokojená, která se snažila udržet konverzaci lehkou, nadnesenou a zábavnou. A pak jsem se poštěkala s mámou po telefonu.

Mám kamaráda. Velmi dobrého kamaráda (nikolivěk amanta), za kterého bychom já i J. (nejspíš i Maty, jen nemáme možnost, jak to zjistit) dýchali. A ten náš kamarád je jako jeden velký černý mrak. V jeho blízkosti se poslední dobou nedá stát, sedět, respirovat. Všechno je špatně. Že byl nemocný a uzdravil se, že je nemocný a uzdravit se nechce, že má příliš mnoho práce, že nemá co dělat, že v televizi nic nedávají, že prší. Vím, jak je osamělý a potřebuje se vypovídat. Tak sedím a poslouchám. Jsem jako houba. Saju jeho stesky a nářky a pomalu, ale jistě se zapomínám usmívat. A když už nemůžu a mám slzy na krajíčku, řeknu mu: "Podívej! Svítí sluníčko!", načež mi on s hlubokým povzdechem odpoví "Stejně to nevydrží. Vždycky se nakonec zatáhne." Chce se mi řvát, že ano, že mraky přijdou, ochladí se, nejspíš bude i sněžit, ale proč sakra nemůže mít radost teď hned a okamžitě?! Protože prostě proto, že nechce. Došla jsem k závěru, že on je už takový a nic ho nezmění. Narození dítěte, výhra ve sportce, začátek jara, vánoční dárek. Libuje si ve své tmě, problémech a depresích. A doufá, že ho jednou sežerou.

Dívám se na Matýska, jak si spokojeně hraje s kostkou, jež už druhou hodinu neochvějně omílá pořád jednu melodii. Nemám ani sílu se zvednout a zabavit mu ji. Převrací ji v rukou, šťastně na ni žvatlá a já myslím na to, jak mu za chvíli bude pět, neumí mluvit, chodit, zavázat si tkaničky, sníst si přesnídávku. Měla jsem s ním zajít k rehabiliťačce, než jí začala dovolená a nabrat si novou várku cviků. Nezapomněla jsem. Normálně jsem se na to vykašlala. Už nemůžu. Na chvíli (tedy doufám, že na chvíli. Na úplnou rezignaci je příliš brzy) jsem se posadila na dně a odmítám se z něj zvednout. Vyřadili jsme ze seznamu asi tři léčitele, kojenecké plavání (tam už se mi s tak velkým klukem fakt nechce) a ortopedické botičky, objednané před více než měsícem ne a ne přijít. V předsíni nám parkuje chodítko vypůjčené ze školky, padá na ně prach a reziví mu kolečka. V našem malém bytě se v něm Matýsek prostě neproběhne a ven se jít nedá, poněvadž prší. A tak pouštím jednu pohádku za druhou, beru si cvrčka k sobě do křesla a válíme se, mazlíme, sem tam ho polechtám, abych slyšela ten krásný, spokojený smích a užívám si jeho invaliditu plnými doušky.

Potom vypnu DVD (nebo odložím knihu, nebo žvanec, nebo třikrát prolistovaný časopis - nehodící se škrtněte), pustím večerní zprávy v naději, že uslyším, že se vrací tropická vedra a letošní léto bude trvat minimálně do listopadu. Dívám se, jak na našich silnicích rekordně umírají lidé (nevím čím to je. Byť statistiky hovoří o poklesu, ve zprávách vždycky najdou důvod, jak divákům sdělit, že je to strašný, strašný, rok od roku, měsíc od měsíce horší a horší. Ještě chvíli a celá tahle země vypustí duši na D1). V Norsku střílí šílenci do kempujících dětí a v Africe je hladomor. Zase. A na konci mi roztomilá dlouhonohá rosnička, které nemůžu zapomenout už tu postavu, se širokým úsměvem plným vybělených zubů, sdělí, že léto skončilo před třemi týdny, teď už bude jen déšť, mraky a povodně. A mám prý být ráda, že bydlím v kraji, kde je "relativně teplo", páč na sokolovsku už teď děti po ránu bruslí na zamrzlých rybnících.

Takže jsem momentálně u nás doma za bubáka já. J. je v klidu, zlo světa si nepřipouští, tím méně špatnosti, které matka Příroda nadělila jemu a v pravidelných intervalech se mě ptá, co se děje. Já mu ve stejných intervalech odpovídám, že nic, poněvadž by chtěl pomáhat a nemohl by a můj soukromý černý mrak by se přesídlil i na jeho už tak obtěžkaná bedra. Budu muset jednat. Nakoupím kila zmrzliny, litry zázvorové limonády, popřípadě zájezd do Tunisu a budu doufat, že se mi po tom všem udělá lépe. Nebo mě jen začne bolet břicho a budu mít o důvod víc, proč mít depresi. A tak si zalezu s Matym pod deku a budeme si hrát na strašidla. To na ni, na potvoru, zabírá vždycky.

Poslední

 7. prosince 2021 v 19 hodin a 50 minut narostla našemu Matýskovi křídla.