Sběratelé

Koupila jsem si nové, kouzelné běhací kecky, které mě budou samy nosit po českých luzích a hájích, zatímco si budu vysípávat duši z těla. Jako při každé podobné koupi jsem je doma nadšeně vybalila, otestovala (čímž se sousedům pod námi omlouvám) a krabici pečlivě uklidila. Nevyhodila. Prostě s ní mrskla na hromadu ostatních krabic v naší už tak přeplněné komoře. Vůbec nechápu, co mě k tomu vedlo. K čemu ji (a těch padesát ostatních) potřebuju? Poštovní balíky nikomu neposílám, lapače prachu a zbytečnosti menší velikosti schovávám před návštěvami v policích uvnitř skříní a potraviny přepravujeme vychovaně v plastiku. Tak co s nimi chci dělat? Použít je oblepené staniolem k výrobě vánočních ozdob? Roztrhat je na malé kousky a těmi vycpat Matymu matračku? Nevím. Ale čím jsem si stoprocentně jistá, je fakt, že v okamžiku, kdy mé zásoby skončí v tříděném odpadu, budu potřebovat něco zabalit do krabice a poslat.

A tak je to se vším. Ve chvíli, kdy z horní police, kam nedosáhnu pomalu ani balancujíce na špičkách na okraji židle, vytáhnu blůzu, která za prvé: už dávno vyšla z módy a za druhé: mé faldíky vyšly z ní, a nadšeně ji odnesu k popelnicím, stane se okamžitě strašně in a já záhadně zhubnu osm kilo. Z čehož vyplývá naprosto jednoduchý, logický závěr - dokud to nevypadá jako hadr na podlahu, schovávat každý kus garderóby, na němž nejsou drobné růžové kvítky nebo obrázek Mickey Mouse. Dalo by se říct, že tento zlozvyk je výsadou žen, muži si na trendy oblečení moc nepotrpí a když se na nich rifle rozpadnou, či počet nevypratelných skvrn na tričku přeroste rozumnou mez, ochotně se starého oblečení zbavují. Nevím, jak v jiných rodinách, ale u nás v žádném případě. V pravidelných intervalech pořádám nájezdy na J. polovinu skříně (hlavně z nedostatku ramínek pro mé svršky) a snažím se už podvacáté nenápadně zlikvidovat ten patnáct let starý svetr na knoflíky a manšestrovou bundu se značně ošoupanými manžetami. Tiše a po špičkách se kradu bytem, inkriminovaný uzlík za zády a snažím se vyplížit ze dveří, když tu se přímo za mnou ozve: "Kam si myslíš, že s tím jdeš?", kontraband je mi vytrhnut z ruky a pečlivě uložen zpátky tam, kde jsem ho našla. Naše šatní skříň začíná vypadat jako menší second hand a já se bojím koupit byť jen jedny ponožky, abych je měla kam dát.

Na ulici stojí domeček, v domečku je byteček, v bytečku je obývák a v něm stojí komoda. A ta je tak nacpaná dokumenty, účty, fotografiemi a použitými dárkovými taškami, že kdyby se někdo pokusil otevřít některou z jejích zásuvek, či jinak nevhodně se jí dotkl, rozpadla by se na čtrnáct rozklížených dílů a už by ji nikdy nikdo nedal dohromady. Pro jistotu skladuju všechno, na čem se skví úřední razítko či oficiálně se tvářící podpis. Protože co kdyby, že. Máme účtenky od každého kusu nábytku, který jsme tři roky tomu do bytu vnesli, byť se na něj vztahuje (pouze) dvouletá záruka. Možná doufáme, že až vpochodujeme do obchodního domu s nábytkem "Dodáme materiál, sešroubujte si z toho co chcete" s hromadou dřevěných třísek, připomínajících houpací křeslo, a budeme nad hlavou mávat pět let starou účtenkou, stane se zázrak a některý z usměvavých zaměstnanců nám starý kus ochotně vymění za fungl nový. Máme účty od oblečení, které už dávno skončilo na skládce či v krabicovitém přístřešku některého z místních potřebných. Od kozaček, na kterých se mi zničil zip léta páně 2001 (hádáte správně, dodnes zabírají místo v botníku netknuty rukou obuvníkovou) a od kolotoče nad dětskou postýlku, na němž J. strhl závit půl roku poté, co se Matýsek narodil. V šanonech s dokumenty se krčí všechna potvrzení o zaplacení vývozu komunálního odpadu, počínaje rokem, kdy jsem se odstěhovala od rodičů, tedy velmi, velmi dávno tomu. Mezi rodnými listy členů naší malé rodiny vystrkují své zažloutlé rohy výpisy z účtů, zrušených ještě před naším seznámením nebo patřících bankovním domům dnes již úspěšně zkrachovalým. Nic oficiálního se u nás nesmí vyhodit. Díky čemuž jsem schopná hledáním cestovních pasů v přeplněných zásuvkách strávit mnoho hodin, někdy i dnů.

Kuchyňské náčiní je kapitola sama pro sebe, jsem hrdým vlastníkem poslední čtvrtiny krájecího prkénka, zakoupeného mou matkou roku 1987 a omylem rozčtvrceného její tchýní roku 1996. Vidličky na maso s ulomenou rukojetí, takže oběť, jež se snaží s její pomocí rozkrájet kuře, si o horkou ocel spálí prsty dřív, než stihne do čerstvě upečené drůbeže vůbec říznout. Dále mám v majetku neskutčnou hromadu plastikových misek na potraviny, k nimž nemám víčka a podobnou sadu víček, jimž schází misky. Zbytečnosti, zmetky na jedno použití, určitě kvalitní kusy kuchyňského vybavení, u kterých ani netuším, k čemu slouží. A je mi jasné, že ve chvíli, kdy to zvláštní síto s otáčecí rukojetí vyhodím, najdu recept, ve kterém bude stát: zeleninu propasírujeme.

Sbíráme všichni. J. elektronické součástky, až mám někdy pocit, že si ze starého rádia, klávesnice a walkmanu vyrábí ve sklepě notebook. Máťulka, možná neúmyslně, nikdy v životě nevyhodil jedinou hračku. Mezi plyšáky, elektronickými pípátky a hvízdátky a hromadou oblíbených časopisů Méďa Pusík, si náš chlapeček pořád schovává chrastítka a plyšová upínátka na dudlík. Nevím, zda z nostalgie, pro budoucí sourozence, nebo si taky myslí, že by se mu připomínky jeho novorozeneckého období mohly ještě hodit. Jestli se svou vášní budeme všichni koletktivně ještě chvíli pokračovat, nezbyde nám nic jiného, než narafičit rychlovarnou konvici tak šikovně, aby následným zkratem blaflo jen to, co má a pojišťovna na to nikdy nepřišla.