Jak to mohlo být

Takhle nějak bych to mohla napsat ....

Byli jsme o víkendu na Moravě u babičky. Bylo nádherně. Letně, teplo, ptáčci zpívali, slunéčko svítilo a my jsme si užívali. Matýsek se těšil několik dnů dopředu. Pořád se mě ptal, kolikrát se ještě musí vyspat. A tak jsme počítali a společně škrtali červenou pastelkou dny v kalendáři, až tam nezbyl ani jediný. Když se konečně dočkal, sbalil si do svého batůžku kšiltovku, autíčko a obrázek, který namaloval pro dědu a babičku. Byl na něm on s prarodiči, teta, pes i kocour. Na nikoho nezapomněl.

Přivítání bylo bouřlivé a krásné. Máťulka všem vlepil poctivě pusu a pak dvacet minut honil po bytě zoufalá zvířata, než se kočka vyšplhala vysoko ke stropu a čau-čau se nechal před nebezpečným dítětem raději zavřít na balkóně. Samozřejmě, že moji rodiče se museli svého jediného vnuka zevrubně vyptat, zda se k němu chováme slušně, nebijeme ho a necháváme ho koukat na večerníček. Prošli jsme a to chlapec nemusel ani moc lhát.

Oba dva dny byl Matýska plný celý třípokojový byt. Neposeděl, nepostál, motal se babičce pod nohama při vaření, a pusu nezavřel. Marná byla snaha mě a J. zacpat mu ústa kusem koláče nebo zaměstnat jeho pozornost neokoukanými hračkami. Měl toho dědovi a babičce tolik co říct, až jsme měli strach, že mu na to víkend nebude stačit. A našim pukne hlava. A tak jsme dítě oblékli a vydali se na procházku. Zamířili jsme k nedaleké přehradě a pánové došli k závěru, že je potřeba zkusit vodu, jestli je na koupání. Tak tak, že jsem synátorovi stihla svléknout tepláky, už se i s tátou řítil do opravdu příjemně teplých vln a já ze břehu střihala jednu fotku za druhou.

Po návratu domů jsme se všichni usadili k míse mirabelek, které jsme si natrhali po cestě. Dívali jsme se na pohádky, byli jsme unavení, opálení a bylo nám fajn. Vtom se nám Maty ztratil z dohledu a najednou slyším z kuchyně otcův hurónský smích. Překvapeně jsem nahlédla a vidím rozpačitého klučinu, držícího ve svých drobných ručkách sklenici a mé vysmáté rodiče.

"Můžu se zeptat, co tady tomu klukovi vyvádíte?"

"Řekl jsem mu, aby tu skleničku upustil na zem."

"A to proč?"

"No, kdyby ji pustil, dal bych mu na zadek, že ji rozbil. Když ji nepustí, bude bit, páč neposlechl dědečka." řehtal se můj táta.

Bylo mi Matyho, který vtip samozřejmě nechápal, líto a tak jsem mu sklenici vzala a odvedla ho za tetou do pokoje, která zrovna surfovala po internetu a poprosila ji, zda by synovci nepustila jeho oblíbenou hru s autíčky. Věděla jsem, že ho od počítače budu za hodinu odlepovat ředidlem, ale vem to nešť, jen ať si spolu užijí trochu zábavy.

Tři dny uběhly jako voda a byl čas se rozloučit. Neobešlo se to bez slziček na všech stranách, Máťulka sliboval, že když ho necháme bydlet tady, nikdy nebude zlobit, bude chodit brzy spát a vždycky sní všechnu brokolici. Ale měl to marné. Naložili jsme se do Arthura a se slibem, že se vrátíme co nejdříve, nastoupili dlouhou cestu přes půlku státu zpět domů, do města, kterým neteče řeka a z oken domu není vidět vlak. Čehož Matýsek nepřestane litovat minimálně čtrnáct dnů, než na návštěvu na Moravě zapomene.

... přesně takhle to mohlo být.

Samozřejmě, že nebylo. Matýsek neřekl ani slovo, neudělal jediný samostatný krok, zvířata ostentativně ignoroval a v přehradě sotva smočil kotníčky, poněvadž "studený". Vtip se sklenicí má na něj můj otec připraven od chvíle, kdy se dozvěděl, že jsem těhotná, ale nejspíš si ho bude muset schovat na některé další vnouče. Víkend to byl opravdu skvělý, s kočárkem jsme se dokonce doplazili na vrchol nejvyšší hory Beskyd, i když jsme po cestě dolů vyhlásili na tento kopec embargo. 8,5 kilometru pořád a pořád do kopce s dítětem , jež se v Chariotu málem postavilo na hlavu nudou, na nás bylo opravdu velké sousto. I když jsme na sebe pyšní, že jsme to v půli cesty nevzdali. A verzi s lehce hyperaktivním čtyřleťákem si nechám na dlouhé zimní večery, až bude za okny padat sníh a mě se nebude chtít dělat nic jiného, než se dívat na tu krásu a snít.