Ernest Hemingway

...

Dokud bylo ve městě tolik stromů, dalo se každý den vyhlížet, jestli je jaro, až jednou ráno je přinesl přes noc teplý vítr. Někdy je těžké, studené deště zase zahnaly, takže se zdálo, že už jaro nikdy nebude a že člověk přijde v životě o jednu roční dobu. To bývala v Paříži jediná opravdu smutná doba, protože to bylo něco nepřirozeného. Člověk čekal, že mu bude smutno na podzim. Každý rok kus člověka umíral, když ze stromů padalo listí a ve větru a ve studeném zimním světle trčely holé větve. Člověk však věděl, že jaro zase vždycky přijde, tak jako věděl, potom co řeka zamrzla, že jednou zase poteče. Ale když ty studené deště nepřestávaly, až jaro zabily, bylo to stejné, jako když někdo mladý umře bez příčiny.

Tenkrát ovšem nakonec přišlo jaro pokaždé, člověka však děsívalo pomyšlení, že málem nepřišlo.

...

Pohyblivý svátek

Naše kočárková anabáze

Jsem sběratelkou kočárků. Za dobu co je Matýsek na světě mi jich prošlo rukama neskutečné množství. Některé, a díkybohu většina, jen v prodejnách, některé jsem dostala na procházce do ruky, abych mohla pět slova chvály a obdivu, některé jsem koupila, přivezla domů, abych je po pár měsících vynesla v zubech a předala šťastné nové majitelce. 

Se svým koníčkem jsem začala v září 2006, když mé obří bříško naznačovalo, že by byl čas poohlédnout se po něčem bytelném, do čeho by se dal jeho obsah v prosinci vysypat. Na doporučení kamaráda z práce jsme vybrali DorJan Crosscountry. Krásný, čtyřkolový kočárek - klasiku v cihlové barvě. 3 měsíce jsme se jím nadšeně kochali v předsíni a těšili se na zimu, až do něj našeho drobečka položíme a začneme brouzdat sídlištěm a okolními hvozdy. Zklamání přišlo téměř okamžitě. V březnu nám začala docházet trpělivost s věčným samovolným zatáčením, kdy řidič musel v pravidelných tříkrokových intervalech směr jízdy poopravit. V záručním listě jsme se dočetli, že je to problém běžný a častý, ovšem není na závadu. Jen ať si to výrobce zkusí. Odvezli jsme kočárek k reklamaci, a když už jsme tak učinili, nechali jsme opravit i pár dalších drobných vad, jako utrženou slídu na stříšce a cvočky na tašce a ještě asi 10 dalších "drobností". Při pohledu na popsanou žádanku nám došlo, že se s krásným vozítkem v brzké době rozloučíme. Prodán byl hrubě pod cenou sympatické mamince tehdy v 6 týdnu těhotenství, která se už taky nemohla dočkat. 

Následovala modrá nádhera polské výroby zvaná Firkon 3air. Trojkolka se zdvojeným předním kolečkem pro lepší ovládání. Nevím, co tím chtěl výrobce říci, ale tenhle systém nás trápil několik dlouhých týdnů, kdy si kočárek dělal naprosto co chtěl a my posilovali paže, záda a někdy i nohy ve snaze s ním otočit nebo najet na chodník. Jak se říká - ten letěl. Prodán po měsíci užívání za méně než polovinu, hlavně aby byl z domu.

Konečně se na nás usmálo štěstí a trefili jsme do černého. Oba kočárky nás stály tolik, že jsme se rozhodli investovat a po dlouhém přemýšlení, surfování po internetu a otravování maminek se zkušenostmi jsme sehnali švýcara mého milovaného fantastického - Herqules 6spin v pískové barvě. Je to náš miláček. Jezdí 3 roky bez závady, to, že jsem si při stěhování potrhala molitan na rukojeti byla čistě moje chyba a omlouvám se mu za to dodnes, byť jsem ho dala "přemolitanovat" asi 2 hodiny poté co se to stalo. Aby byl můj mazlík "zase jako novej".

K Herqulovi jsem přikoupila Bebe confort golfky, abych měla něco lehkého do autobusu. Jen jako doplněk a dávám pozor, abych naši limuzínu moc nezanedbávala a oba kočárky pravidelně střídala.

Ovšem jak běží čas, dítě roste, těžkne a odmítá používat vlastní nohy, nejspíš, aby si je  takhle zčerstva neošlapalo, byli jsme donuceni najít něco většího. S hrůzou jsem zjistila, že na nás už zbyla jen radost zvaná Zdravotní kočárek. Při pohledu na nabídku trhu se  mi dělalo nevolno. Neforemná, velká, vcelku špatně ovladatelná obrovská vozítka v nepěkných barevných kombinacích mi způsobovala žaludeční neurózu. J. se optal v pojišťovně, jakéže máme šance dostat od nich korunku nebo dvě, když si firmy za pomůcky pro handicapované účtují takové sumy. Pojišťovna se netvářila nadšeně, ale oproti žádance z neurologie a faktuře příslíbila pustit chlup.

A pak jsem potkala Chariota. Nádheru v hodnotě mého měsíčního platu, která nemá s postiženými dětmi nic společného, přesto je schopná a ochotná vozit naši lenoru až do alelujá, páč uveze 45kg a dítě do 5-6 let. Dá se s ní chodit, běhat, jezdit na kolečkových bruslích, na běžkách, dá se přimontovat za kolo, prostě jeden se může vyřádit do zblbnutí. Dlouho jsme se nerozmýšleli, rozbili prasátko, spočítali drobné a přihodili většinu našich účtů, objednali a týden se těšili jako malé děti. Kýžený den přišel, autíčko PPL nám přivezlo ohromnou krabici a my si začali užívat. Kočárek neváží ani 10 kg, je ovladatelný jednou rukou i s Matýskem uvnitř, k čemuž má dokonce uzpůsobená řídítka, má slunční clonu, moskytiéru i pláštěnku, je šedooranžový a nemá chybu. Já ho miluju, J. se líbí a Maty si ho užívá.

Doufám, že tenhle bude jeho poslední a pro sestřičku mám slíbenou Libertu z půdy. Mé sběratelské vášni bude učiněno za dost.

Nežvatlej...

Matýskovi jsou 3 roky a 4 měsíce. To je teoreticky dost dlouhá doba na to, aby se jeho matka naučila normálně mluvit a přestala na něj infantilně žvatlat. Ne však pro mě. Ještě než se Maty narodil, velmi pevně jsem si předsevzala, že na něj nikdy šišlat nebudu. Má první věta jemu do očí "Tak vítej, človíčku" se zdála býti správným krokem směrem vpřed. Ovšem ouha, pár hodin po porodu jsem se přistihla při výrazech jako počůlanej a mlíško.  Po návratu z porodnice (před fešnými sestřičkami si J. evidentně netroufl)  jsem  od svého partnera zaslechla zkomoleninu slova miminko - (ten) miminek. Aha! Takže nejen matky jsou postiženy deformací mluveného slova. Přišlo mi to ložtomilý.

Jak junior rostl, v pravidelných intervalech jsem se snažila se žvatláním přestat. Bylo to jako závislost, jako touha po nikotinu. Vždy po několika dnech abstinence mi začal jazyk těžknout a přestávalo mi být rozumět. Naštěstí jen v kominikaci s naším miminkem. V dialogu s dospělými jsem si zachovala rozumné vyjadřování. 

J. to štěstí neměl a párkrát před svými kolegy do telefonu oslovil Máťu jako šovíška (človíček - šlovíšek - šovíšek). Málo chybělo a měl z toho přezdívku. Dnes toto oslovení našeho dítěte používá půlka jeho kanceláře. Lituju ho, jestli v pubertě někoho z těch lidí potká.

Po roce na mateřské dovolené (opravdu trefné označení, v životě jsem neměla tolik volného času, haha) jsem psychicky nevydržela a postavila J. před fakt, že nastal poločas a bude střídání. Jelikož je to chlap co schovává svatozář pod kapucí, docela ochotně souhlasil, v naději, že se teď bude zase chvilku válet on. Nechala jsem ho přitom a s elánem se vrátila mezi své kolegy, spolupracovníky, kamarády, lidi nad 18, kteří od rána do večera neřeší plínky, levné nákupy umělého mléka a přírůstky na váze a výšce.

Doufala jsem, že tak jako jsem se částečně odprostila od mateřských povinností a mám pár dní v měsíci možnost řešit něco jiného než domácnost, ztratí se i šišlání. Nedávno mě vyvedla kolegyně z omylu, když mi uvařila kafe a já aniž bych si uvědomila svou chybu jsem jí poděkovala slovy " Jééé, tys mi pšinesla kávišku, ty seš honá!". Položila přede mě hrnek a otráveně opáčila:"Hele, na mě to nezkoušej. Nauč se mluvit."

A tak se učím. Fakt se snažím a šovíšek se pomalu smiřuje s faktem, že se nepapá, ale jí, už nechodíme pá, ale ven a on není miminek, ale Matěj. Vzhledem k tomu, že pro něj plánujeme sestlišku, doufám, že mi to vydrží.

Mezi nebem a zemí

Jak už jsem se zmínila, čtu vždy a všude, nejlépe tři knihy najednou. Dávno tomu, dostal se mi do ruky Život po životě Raymonda A. Moodyho. Skvělé čtivo. Člověku běhá mráz po zádech a celou dobu mu mozek běží na plné obrátky : Je to pravda, nebo si to cucá z prstu?

Já věřím. Věřím mnoha věcem. Tomu co říkají ve zprávách, na Ježíška, v Boha (ale opatrně, nic se nemá přehánět, v kostele by mi nejspíš shořely kecky), v život po životě, na bubáky i na anděly, na dobu trvanlivosti na jogurtech. Když mi byly cca 4 roky (číst jsem sice uměla, ale v hluboké totalitě sehnat dílo američanovo byl nadlidský kousek) bavila jsem se před usnutím přemýšlením, jak se najdu, až se znova narodím. Tedy své minulé já, které bude tou dobou rozprášené na nějakém fakt pěkném místě. Dám si inzerát do novin - no jo, ono to taky může trvat, inzerát mi nebude vycházet 20 let. Napíšu si nápis na náhrobní kámen - a jak ten šutr najdu, když se můžu znova vyskytnout na druhé straně zeměkoule? A tak jsem po večerech trápila svůj malý mozeček podobnými úvahami, které stejně nikam nevedly. (Má někdo nápad?) Ale kde jsem sakra vůbec tu myšlenku vzala? Pamatovala jsem se? Nemají v některém městě ceduli: "Tady, Dášo" ?

Jeden super zážitek předávaný u nás už po generace. Tedy dvě generace, stalo se to mému prastrýci. Bratr a sestra (Pavel a Pavlína, prababička evidentně trpěla nedostatkem fantazie) žili se svou starou matkou v chalupě. Jednoho dne přišel Pavel domů a vidí maminku, jak sedí na svém obvyklém místě a plete svetr. Upadlo jí klubíčko, zvedla zrak a povídá: "Oh, Pavlíku, kdo ti teď  ten svetr doplete?" Vtom vešla do místnosti Pavlína a řekla bratrovi, že teď volali z nemocnice, máma je mrtvá. Pavel prý sestru seřval na tři doby, ať si nevymýšlí, že máma sedí tady a plete. Když se ohlédl, nikdo tam nebyl.

Nejlepší přítelkyně mé mámy Ester spáchala před deseti lety sebevraždu. Pár let poté otec hodně onemocněl, dost dlouho v obraně před velmi nebezpečnými lékaři, jak sám říkal, přecházel zápal plic. Mamči se jednou v noci zdál sen, ve kterém ji Ester navštívila a přemlouvala ji, ať pustí tátu k ní na návštěvu, že má nový byt a chce aby se tam podíval. Že prý se máma nemusí bát, bude se mu tam líbit...   Brrrrr

Když zemřela má milovaná babička, chodila mě a tátu (svého syna) ve snu strašit. Nechápali jsme proč právě nás. Ještě s jeho bratrem jsme byli jediní, kdo ji v nemocnici pravidelně navštěvovali. Umírala chuděra ještě asi měsíc po mozkové příhodě. Zdály se mi sny, kdy mě honí po své zahradě, nebo mě vyhání ze svého domu. Neumím si to vysvětlit, jestli to byla ona nebo naše černé svědomí, že jsme se starali málo. Pořád mi moc chybí a strašně se mi stýská.

Každopádně jsem přesvědčená, že právě babi dělá našemu Máťovi anděla strážného. Toho s křídly, chůva je ten praktičtější. Když mu bylo asi půl roku a začala jsem kupovat elektronické hračky, stalo se, že se jedna ta pitomost rozehrála sama od sebe v koutě místnosti kde nikdo nebyl. Poprvé jsem se tomu zasmála - jsem přeci inžinýrka tříbarevná, vím jak fungují elektronické součástky. Pak se to stalo znova a znova a jednou mi bylo jakoby mdlo, zavřela jsem oči a čekala, kdy to se mnou šlehne, když jsem ucítila typicky babiččinu vůni - čerstvě posečená tráva a silné kafe. Úplně mě to zahřálo u srdce.

Nedávno babička k smrti vyděsila J.. Seděl u televize, když se rozehrála melodie z poličky s hračkami. Já se jen u vaření pousmála a řekla: "Ahoj, babi". Nechal si mou teorii povyprávět, dosyta se mi vysmál a vláček (nebo co to tehdy bylo) spustil znovu. Od té doby mám zákaz tyhle jevy komentovat.

Je dost dobře možné, že to jsou jen kontakty a vlhkost. Výrobní chyba a moje obrovská fantazie. Možná je duch mé babičky "kapitální békovina". Ale, řeknu vám, krásně se s ní žije a stýská se mi o dost míň.

Jaro na Moravě

Od Aše na Bumbálku

Takovou cestu my podnikáme 4x do roka. Návštěva babiček, dědečků, tet, strýců, švagrů, bohužel ne neteří a synovců, ale všichni jsme ještě mladí, nic není ztraceno. Nejezdíme přímo do Aše, tam to máme co by kamenem dohodil a zbytek došel, stejně je to i s Bumbálkou, ale moc bychom se nenachodili. Někdy mě napadá, že je vůbec zázrak, že jsme se s J. potkali.

Každopádně máme za sebou západočeskou návštěvu a nacházíme se u prarodičů moravských. Je tu krásně, je tu jaro, jezdí sjezdovka na Bílé a já s sebou nemám prkno. Sakra. Není třeba věšet hlavu, sjíždíme krásy Valašska v autě s golfkama v kufru. Všichni tři to tu milujeme. Sluncem ozářené kopce, malebná údolí s dřevěnýma chaloupkama, 3dcl vody, které protékají naším městečkem a říkaji si řeka. Matýsek je tu šťastný jako blecha, jí za tři puberťáky a odmítá spát, nejspíš aby o nic nepřišel. Znamená to, že jeden z rodičů (a hádejte kdo) musí být okolo páté na nohou a chystá obří snídani našemu cvrčkovi. Podezřívám juniora, že se tu naučil počítat údery kostelního zvonu a používá ho jako budík. Neumím si tu pravidelnost jinak vysvětlit.

Užíváme si velikonočních prázdnin na plné pecky. Jsme na Moravě, takže s jídlem se tu nešetří, naopak prázdný stůl je vzácnost a alkohol teče proudem. Naštěstí trávíme dny za volantem, takže naše játra zůstanou ještě nějakou dobu zkamenění ušetřena. S žaludkem je to horší. Včera jsme dopoledne strávili ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm, kde se pravidelně konají trhy. Lednička je nacpaná k prasknutí, hlavně Cyrilovýma frgálama, kterých jsem nakoupila hromadu, abych je (ještě tedy nevím jak, ale já su děvčica šikovná, já si poradím) hned v úterý poslala české části rodiny, aby "sa též pomjeli". A Štramberskýma ušima. A korbáčkama a bryndzou. A vůbec kalorickýma bombama, za které jsme utratili majlant, ale vůbec nám není hanba.

Dnes jsme pro změnu vyrazili do Rožnova, tedy, abych nevypadala bez fantazie - do Trojanovic, odkud jsme se vydali lanovkou na Pustevny. Já a J. jsme se cesty na sedačkovce poněkud obávali, aby nám dítě v návalu emocí nebo strachu neupadlo na zem, ovšem Maty se choval vzorově, seděl jako pecka a měl z toho neskutečnou legraci. Aspoň někdo. Nahoře jsme si nacpali bříška výbornou polévkou a desítkou Radegastem (aspoň ti co neřídili, a musím přiznat, že byla výtečná) a k mému nemalému překvapení jsme se vydali pěšky dolů. Mé argumenty, že je pozdě, už dávno jsme měli být doma a dolů je to daleko byly sveřepě ignorovány a tak mi nezbylo, než následovat kočárek smýkající se za J. dolů po sjezdovce. Bohužel, navigátor musel po určité době přiznat omyl a nastoupili jsme cestu zpět. Těšila jsem se na lanovku, avšak marně. Na asfaltce se prý už ztratit nemůžeme. Haha. Opravdu jsme sešli 6km z kopce na parkoviště, unavení, uťapkaní (ti co se vezli v kočáře a v pravidelných intervalech dostávali menáž byli spokojení a odpočatí) a vyrazili na cestu k domovu. Ale J. pořád miluju a pokud na to přijde, budu jeho a drncající golfky následovat třeba z Mt. Blancu.

Za celý pobyt jsem dostala několik cenných rad od rodičů, jako, že mám Matymu mazat tváře a krmit ho masem, masem a masem a párkrát vytočila svou sestru, která se ovšem nedala a vracela mi to pravidelně i s úroky.

I přesto je mám ráda. I přesto mi bude líto, až budu odjíždět a i přesto se sem za čtvrt roku moc rádi vrátíme.

Mít tak stroj času

Jsem knihomol. Čtu vždy a všude, za všech okolností. Před spánkem v posteli, odpoledne na gauči, ve frontě u pokladny. Miluju Betty McDonaldovou, ráda otevřu Roalda Dahla, pokud jde o sci-fi, nedám dopustit na Roberta Henlaina. Jeho Dveře do léta by měly dostat Pulitzera za literaturu.

Mým oblíbeným tématem co se vědecko-fantastické literatury týče je cestování v čase. Wellsův Stroj času u nás na DVD běží tak třikrát do měsíce. Fascinuje mě hlavně budoucnost, kam že se to lidstvo řítí a jakým směrem se budou ubírat naše osudy. Jak a kdy umřu? Vyhraju sportku a budu nechutně bohatá rozhazovat peníze po casinech? Uzdraví se Matýsek? Bude žít plnohodnotný život? Najde si práci? Dočkám se vnoučat? Zestárnu vedle své životní lásky? Bože, já jsem tak zvědavá....

A co ještě dál? Budou lidé bydlet na Marsu? Zničíme si planetu a budeme muset utíkat daleko za hranice prostoru a času? Bude válka? Potkáme malé zelené mužíčky a naučíme se od nich jak se léčí rakovina?

Anebo taková minulost. Podívat se panu da Vincimu přes rameno když maloval Monu, Gutenbergovi přidržet šroubovák, nasypat Adolfovi trošku ciankáli do kafe.....

Napravit několik svých osobních přehmatů, najít způsob, jak se vydat jinou cestou, udělat spoustu věcí jinak. Problém, který mě na toto téma trápí je Paradox. Kdybych se nedopustila chyb, šla cestou nejmenšího odporu a zařídila si život jednoduchý a krásný, nepotřebovala bych stroj času. Nechtěla bych se nikam vracet, nic měnit a po tomhle šikovném udělátku bych se nikdy nepídila. Takže mám zase po žížalkách, na výlet se nepojede.

Nezbývá mi nic jiného, než se smířit s minulostí, čekat na budoucnost a užívat si přítomnosti.