Nežvatlej...

Matýskovi jsou 3 roky a 4 měsíce. To je teoreticky dost dlouhá doba na to, aby se jeho matka naučila normálně mluvit a přestala na něj infantilně žvatlat. Ne však pro mě. Ještě než se Maty narodil, velmi pevně jsem si předsevzala, že na něj nikdy šišlat nebudu. Má první věta jemu do očí "Tak vítej, človíčku" se zdála býti správným krokem směrem vpřed. Ovšem ouha, pár hodin po porodu jsem se přistihla při výrazech jako počůlanej a mlíško.  Po návratu z porodnice (před fešnými sestřičkami si J. evidentně netroufl)  jsem  od svého partnera zaslechla zkomoleninu slova miminko - (ten) miminek. Aha! Takže nejen matky jsou postiženy deformací mluveného slova. Přišlo mi to ložtomilý.

Jak junior rostl, v pravidelných intervalech jsem se snažila se žvatláním přestat. Bylo to jako závislost, jako touha po nikotinu. Vždy po několika dnech abstinence mi začal jazyk těžknout a přestávalo mi být rozumět. Naštěstí jen v kominikaci s naším miminkem. V dialogu s dospělými jsem si zachovala rozumné vyjadřování. 

J. to štěstí neměl a párkrát před svými kolegy do telefonu oslovil Máťu jako šovíška (človíček - šlovíšek - šovíšek). Málo chybělo a měl z toho přezdívku. Dnes toto oslovení našeho dítěte používá půlka jeho kanceláře. Lituju ho, jestli v pubertě někoho z těch lidí potká.

Po roce na mateřské dovolené (opravdu trefné označení, v životě jsem neměla tolik volného času, haha) jsem psychicky nevydržela a postavila J. před fakt, že nastal poločas a bude střídání. Jelikož je to chlap co schovává svatozář pod kapucí, docela ochotně souhlasil, v naději, že se teď bude zase chvilku válet on. Nechala jsem ho přitom a s elánem se vrátila mezi své kolegy, spolupracovníky, kamarády, lidi nad 18, kteří od rána do večera neřeší plínky, levné nákupy umělého mléka a přírůstky na váze a výšce.

Doufala jsem, že tak jako jsem se částečně odprostila od mateřských povinností a mám pár dní v měsíci možnost řešit něco jiného než domácnost, ztratí se i šišlání. Nedávno mě vyvedla kolegyně z omylu, když mi uvařila kafe a já aniž bych si uvědomila svou chybu jsem jí poděkovala slovy " Jééé, tys mi pšinesla kávišku, ty seš honá!". Položila přede mě hrnek a otráveně opáčila:"Hele, na mě to nezkoušej. Nauč se mluvit."

A tak se učím. Fakt se snažím a šovíšek se pomalu smiřuje s faktem, že se nepapá, ale jí, už nechodíme pá, ale ven a on není miminek, ale Matěj. Vzhledem k tomu, že pro něj plánujeme sestlišku, doufám, že mi to vydrží.