Mezi nebem a zemí

Jak už jsem se zmínila, čtu vždy a všude, nejlépe tři knihy najednou. Dávno tomu, dostal se mi do ruky Život po životě Raymonda A. Moodyho. Skvělé čtivo. Člověku běhá mráz po zádech a celou dobu mu mozek běží na plné obrátky : Je to pravda, nebo si to cucá z prstu?

Já věřím. Věřím mnoha věcem. Tomu co říkají ve zprávách, na Ježíška, v Boha (ale opatrně, nic se nemá přehánět, v kostele by mi nejspíš shořely kecky), v život po životě, na bubáky i na anděly, na dobu trvanlivosti na jogurtech. Když mi byly cca 4 roky (číst jsem sice uměla, ale v hluboké totalitě sehnat dílo američanovo byl nadlidský kousek) bavila jsem se před usnutím přemýšlením, jak se najdu, až se znova narodím. Tedy své minulé já, které bude tou dobou rozprášené na nějakém fakt pěkném místě. Dám si inzerát do novin - no jo, ono to taky může trvat, inzerát mi nebude vycházet 20 let. Napíšu si nápis na náhrobní kámen - a jak ten šutr najdu, když se můžu znova vyskytnout na druhé straně zeměkoule? A tak jsem po večerech trápila svůj malý mozeček podobnými úvahami, které stejně nikam nevedly. (Má někdo nápad?) Ale kde jsem sakra vůbec tu myšlenku vzala? Pamatovala jsem se? Nemají v některém městě ceduli: "Tady, Dášo" ?

Jeden super zážitek předávaný u nás už po generace. Tedy dvě generace, stalo se to mému prastrýci. Bratr a sestra (Pavel a Pavlína, prababička evidentně trpěla nedostatkem fantazie) žili se svou starou matkou v chalupě. Jednoho dne přišel Pavel domů a vidí maminku, jak sedí na svém obvyklém místě a plete svetr. Upadlo jí klubíčko, zvedla zrak a povídá: "Oh, Pavlíku, kdo ti teď  ten svetr doplete?" Vtom vešla do místnosti Pavlína a řekla bratrovi, že teď volali z nemocnice, máma je mrtvá. Pavel prý sestru seřval na tři doby, ať si nevymýšlí, že máma sedí tady a plete. Když se ohlédl, nikdo tam nebyl.

Nejlepší přítelkyně mé mámy Ester spáchala před deseti lety sebevraždu. Pár let poté otec hodně onemocněl, dost dlouho v obraně před velmi nebezpečnými lékaři, jak sám říkal, přecházel zápal plic. Mamči se jednou v noci zdál sen, ve kterém ji Ester navštívila a přemlouvala ji, ať pustí tátu k ní na návštěvu, že má nový byt a chce aby se tam podíval. Že prý se máma nemusí bát, bude se mu tam líbit...   Brrrrr

Když zemřela má milovaná babička, chodila mě a tátu (svého syna) ve snu strašit. Nechápali jsme proč právě nás. Ještě s jeho bratrem jsme byli jediní, kdo ji v nemocnici pravidelně navštěvovali. Umírala chuděra ještě asi měsíc po mozkové příhodě. Zdály se mi sny, kdy mě honí po své zahradě, nebo mě vyhání ze svého domu. Neumím si to vysvětlit, jestli to byla ona nebo naše černé svědomí, že jsme se starali málo. Pořád mi moc chybí a strašně se mi stýská.

Každopádně jsem přesvědčená, že právě babi dělá našemu Máťovi anděla strážného. Toho s křídly, chůva je ten praktičtější. Když mu bylo asi půl roku a začala jsem kupovat elektronické hračky, stalo se, že se jedna ta pitomost rozehrála sama od sebe v koutě místnosti kde nikdo nebyl. Poprvé jsem se tomu zasmála - jsem přeci inžinýrka tříbarevná, vím jak fungují elektronické součástky. Pak se to stalo znova a znova a jednou mi bylo jakoby mdlo, zavřela jsem oči a čekala, kdy to se mnou šlehne, když jsem ucítila typicky babiččinu vůni - čerstvě posečená tráva a silné kafe. Úplně mě to zahřálo u srdce.

Nedávno babička k smrti vyděsila J.. Seděl u televize, když se rozehrála melodie z poličky s hračkami. Já se jen u vaření pousmála a řekla: "Ahoj, babi". Nechal si mou teorii povyprávět, dosyta se mi vysmál a vláček (nebo co to tehdy bylo) spustil znovu. Od té doby mám zákaz tyhle jevy komentovat.

Je dost dobře možné, že to jsou jen kontakty a vlhkost. Výrobní chyba a moje obrovská fantazie. Možná je duch mé babičky "kapitální békovina". Ale, řeknu vám, krásně se s ní žije a stýská se mi o dost míň.