Od Aše na Bumbálku

Takovou cestu my podnikáme 4x do roka. Návštěva babiček, dědečků, tet, strýců, švagrů, bohužel ne neteří a synovců, ale všichni jsme ještě mladí, nic není ztraceno. Nejezdíme přímo do Aše, tam to máme co by kamenem dohodil a zbytek došel, stejně je to i s Bumbálkou, ale moc bychom se nenachodili. Někdy mě napadá, že je vůbec zázrak, že jsme se s J. potkali.

Každopádně máme za sebou západočeskou návštěvu a nacházíme se u prarodičů moravských. Je tu krásně, je tu jaro, jezdí sjezdovka na Bílé a já s sebou nemám prkno. Sakra. Není třeba věšet hlavu, sjíždíme krásy Valašska v autě s golfkama v kufru. Všichni tři to tu milujeme. Sluncem ozářené kopce, malebná údolí s dřevěnýma chaloupkama, 3dcl vody, které protékají naším městečkem a říkaji si řeka. Matýsek je tu šťastný jako blecha, jí za tři puberťáky a odmítá spát, nejspíš aby o nic nepřišel. Znamená to, že jeden z rodičů (a hádejte kdo) musí být okolo páté na nohou a chystá obří snídani našemu cvrčkovi. Podezřívám juniora, že se tu naučil počítat údery kostelního zvonu a používá ho jako budík. Neumím si tu pravidelnost jinak vysvětlit.

Užíváme si velikonočních prázdnin na plné pecky. Jsme na Moravě, takže s jídlem se tu nešetří, naopak prázdný stůl je vzácnost a alkohol teče proudem. Naštěstí trávíme dny za volantem, takže naše játra zůstanou ještě nějakou dobu zkamenění ušetřena. S žaludkem je to horší. Včera jsme dopoledne strávili ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm, kde se pravidelně konají trhy. Lednička je nacpaná k prasknutí, hlavně Cyrilovýma frgálama, kterých jsem nakoupila hromadu, abych je (ještě tedy nevím jak, ale já su děvčica šikovná, já si poradím) hned v úterý poslala české části rodiny, aby "sa též pomjeli". A Štramberskýma ušima. A korbáčkama a bryndzou. A vůbec kalorickýma bombama, za které jsme utratili majlant, ale vůbec nám není hanba.

Dnes jsme pro změnu vyrazili do Rožnova, tedy, abych nevypadala bez fantazie - do Trojanovic, odkud jsme se vydali lanovkou na Pustevny. Já a J. jsme se cesty na sedačkovce poněkud obávali, aby nám dítě v návalu emocí nebo strachu neupadlo na zem, ovšem Maty se choval vzorově, seděl jako pecka a měl z toho neskutečnou legraci. Aspoň někdo. Nahoře jsme si nacpali bříška výbornou polévkou a desítkou Radegastem (aspoň ti co neřídili, a musím přiznat, že byla výtečná) a k mému nemalému překvapení jsme se vydali pěšky dolů. Mé argumenty, že je pozdě, už dávno jsme měli být doma a dolů je to daleko byly sveřepě ignorovány a tak mi nezbylo, než následovat kočárek smýkající se za J. dolů po sjezdovce. Bohužel, navigátor musel po určité době přiznat omyl a nastoupili jsme cestu zpět. Těšila jsem se na lanovku, avšak marně. Na asfaltce se prý už ztratit nemůžeme. Haha. Opravdu jsme sešli 6km z kopce na parkoviště, unavení, uťapkaní (ti co se vezli v kočáře a v pravidelných intervalech dostávali menáž byli spokojení a odpočatí) a vyrazili na cestu k domovu. Ale J. pořád miluju a pokud na to přijde, budu jeho a drncající golfky následovat třeba z Mt. Blancu.

Za celý pobyt jsem dostala několik cenných rad od rodičů, jako, že mám Matymu mazat tváře a krmit ho masem, masem a masem a párkrát vytočila svou sestru, která se ovšem nedala a vracela mi to pravidelně i s úroky.

I přesto je mám ráda. I přesto mi bude líto, až budu odjíždět a i přesto se sem za čtvrt roku moc rádi vrátíme.