Limitovaná edice

Limitovaná edice je komerční pojem, který mě neskutečně sere. Omluvte mou franštinu, ale má míra naštvání prostě nemá jiný ekvivalent. Ten, kdo tuto frázi, vytištěnou na výrobku tučným červeným písmem, vymyslel, by se měl smažit v pekle naplněném až po okraj jeho limitovanou edicí.

Naposledy to byly nanuky Magnum. Jako by to bylo včera, pamatuju si to horké léto 2004, kdy se v mrazácích po celé republice objevilo sedm hříchů, Obžerství nevyjímaje. Mohla jsem se utlouct. A jako naivní zákaznice, nabyla jsem mylného dojmu, že Algida limitovanou edicí jen vyhrožuje, že se "hříchy" budou vyrábět dál, že tohle by nám prostě neudělala. A ona just jo. S prvním podzimním padajícím listem stáhla své limitované nanuky z trhu. Dodnes jsem se s tou podpásovkou nesmířila a za horkých letních dnů mlsně obcházím mrazáky v supermarketech. Marně.

Ale zpět k tématu. Tentokrát je v tom Algida nevinně. Strůjcem všeho zla je úplně jiná firma na cukrovinky - starý dobrý Orion a ta mrcha čokoláda. Uvedli na trh - a teď se podržte - čokoládu na vaření NUGÁTOVOU - Limitovaná edice. Spojili dvě nejlepší chutě barveného ztuženého tuku do jednoho jediného, famózně chutnajícího balíčku. Který ne každý super-hyper nabízí. A tak mám vychytané dva, tři krámky v našem malém městečku, kde tuhle lahůdku mají a v pravidelných intervalech v nich nechávám majlant. Poučena předchozí zkušeností, kdy Závist a Lenost zmizely z pultů ze dne na den, jsem rozhodnuta udělat si zásoby. Tentokrát si na mě Orion nepřijde! Pokud to se svou Limitovanou Edicí myslí smrtelně vážně, já budu připravena. Nevýhodou je, že čím víc mám v zásobě, tím víc toho sežeru (už jste si někdy zkusili schovat čokoládu "na pak"?) a tím víc nám to leze do peněz. Ale nějak nemůžu projít kolem a nekoupit. Je to jako magnet. Jakoby na mě tabulky čokolády křičely "Kup nás! Nebudem!" a já, jako správný čokoholik ohnu hřbet a vkládám milášky do košíku.

Když nad tím tak uvažuju, vlastně ano. Doufám, že to tentokrát Orion se svým limitem myslí vážně. Páč jestli ne, až půjdu žebrotou, budu ta nejtlustší bezďačka v Čechách a na Moravě.

PS. Při psaní článku jsem horko těžko vzpomínala na jména sedmi smrtelných hříchů.

"J., povídej, jaké jsou smrtelné hříchy?"

"No.... rozežranost, pýcha, závist.... "

a pořád ho miluju

Zápis

Náš prvorozený nedávno slavnostně vkročil do školního věku, kde už mu žádný odklad nepomůže a byť jemu to bylo evidentně úplně šumák, nám, jeho rodičům (rozuměj mně), nastal čas hledání vhodné školy. Ano, i takové děti, s nohama na ozdobu a dušičkou někde ve vesmíru, spadají pod náš vzdělávací školský systém. Existují pro ně speciální a praktické školy, kde se vzdělávají v rámci možností jejich postižení. Když jsme si školu byli poprvé prohlédnout, byla jsem překvapená, že škála osnov se rozprostírala od zavazování tkaniček, přes kreslené hlavonožce po anglická nepravidelná slovesa. Moc se mi tam líbilo. Hlavně tedy to, že (jednalo se o začátek června) v několika třídách se v době naší návštěvy vyučoval "odpolední odpočinek", můj nejoblíbenější a tolik opomíjený předmět.

Aby se Máťa mohl od září začít této taškařice účastnit, bylo nutné jej do systému řádně zapsat. Slavnostně jsem nám vyžehlila límeček na halenku a pár pánských košil, tatínek si vzal den dovolené, aby o tu slávu nepřišel a i to mimino jakoby si cucalo palec o něco méně ostentativně. Když nadešel den D., nacpali jsme se všichni do Arthura a vyrazili na cestu. Ve škole na nás byli pečlivě připraveni, oproti mému očekávání všichni v klidu, pohodě, s úsměvy na rtech a chlebíčky na stole. Velmi příjemné prostředí. Když nám sama paní ředitelka nabídla kávu, měla jsem sto chutí vytáhnout na ni svůj životopis a požádat o místo.

Matýsek se choval velmi slušně, seděl na židli, ani nedutal. A to, bohužel, ani ve chvíli, kdy byl k dutání vyzván, například, aby vzal do ruky tužku nebo se napil z hrnečku. "Nevadí," utěšovali nás, "zapíšeme jej na začátek do třídy s nízkými nároky (jak kulantně zamaskovaná mateřská škola pro puberťáky), a když se časem ukáže, že má na víc, přeřadíme ho."

Jak říkám. Bezva škola. Nafasovali jsme hromádku formulářů k podpisu "přece se s tím nebudete zdržovat tady, vyplňte si to v klidu doma a až půjdete kolem pošty, pošlete nám to", poděkovali jsme a vydali se na cestu zpět.

Kde se začaly dít věci. Zpočátku nenápadně, sporadicky, jen sem tam, vlastně spíš jen sem, s přibývajícím odpolednem se přidávalo i tam, později dokonce i všude a pořád. Máťa zesmutněl. Velmi. Přestal se usmívat, poplakával a hlavně, pronásledoval nás velmi urputně po celém bytě. Se slzou na líci, nudlí pod nosem a pravidelnými vzlyky se šoupal po zadečku z místnosti do místnosti, pronásledujíc některého rodiče, jako takový pohyblivý šafářův dvoreček. Nejdřív jsme tomu nevěnovali žádnou extra pozornost, když se ale druhého dne situace nevrátila do normálu a já jsem nemohla ani nakrájet cibuli bez toho, aby se mě kolem kolen pevně nedržely dětské ruce, jako miniaturní kleště z autolisu, rozhodli jsme se problém řešit. Samozřejmě, že dotazy typu "máš hlad?" "tebe něco bolí?" "je ti špatně?" "někdo ti něco provedl?" už byly položeny a kategorickým kroucením hlavičky zodpovězeny, bylo potřeba pátrat hlouběji. Já, která většinu času čtu svým drobečkům myšlenky ještě dřív, než je napadnou, jsem v tomto případě selhala na celé čáře a bezradně jsem Matýska houpala na klíně. Byla to zřítelnice oka mého, kdo se trefil do černého: "ty nechceš do té školy? Ty si myslíš, že tě chceme dát z domu?" Úlevné klesnutí ramínek a proud slziček nám byly odpovědí. Matýsek si při zápisu dal jedna a jedna dohromady, a i když se dost nepěkně spletl v desetinné čárce, výsledek ho nepotěšil. Půjde do školy, daleko, jinam, pryč od mámy, táty i protivného mimina. Chtějí ho dát do ústavu, zavřít do blázince, chtějí se ho zbavit.

Bylo to asi poprvé v našich životech, kdy jsme se s tím klukem snažili vést smysluplný rozhovor. Dialog. Vysvětlili jsme mu, jak se věci mají, že i když poslední dobou strašně zlobí maminku a neposlouchá tatínka, máme ho moc rádi a nikdy bychom ho nevyhnali. Že když máma straší baby-boxem, nemyslí to vážně, a tatínek by ho opravdu nikdy "nechytil za flígr a nenacpal do nejbližší popelnice". Že škola je vlastně taková školka pro velký, ale že se nic jiného nemění, ráno z domu tam, odpoledne z družiny zpět. A čekali jsme, co Maty na to. Chvíli těkal očima z jednoho na druhého, v němé otázce, jestli si z něj zase netropíme žerty, když ale viděl, že to myslíme smrtelně vážně, opatrně se usmál a po pár vteřinách plynule přešel ve smích. V nadšený dětský řehot. Spokojeně odšoupal k televizi a pustil si pohádku.

Je pro mě pořád taková metr dvacet malá záhada. Strčit ruku do rukávu trička je nebetyčný problém, i když se převléká čtyřikrát denně, ale dát si do souvislosti zápis do školy a vyhnání z domova zvládl hned napoprvé a sám. Až jednou promluví, bude mít fakt co vysvětlovat.

Hlavně klíd!

Přepadl mě hlad. Co, hlad. Přímo strašidelná chuť na pizzu. Ano, uvaříme si, usmála jsem se na Šimonka a popadla telefon. Miluju jednoduchost naší přetechnizované doby. Jako bonus jsem při hledání telefonního čísla na internetu našla pizzerii, ve které nemusíte objednáváním ztrácet ani čas ani korunky, ke své pizze se prostě proklikáte několika jednoduchými formuláříky. Krása. Za pět minut nebylo co dělat i jala jsem se tvořit několikachodové menu pro mimino - česnečku a těstoviny s červenou. Do toho zavolala máma a zazvonila pošťačka a zaklepal soused a než se hodina s hodinou sešla, o objednaném jídle jsem neměla páru.

Zrovna uprostřed krmení dravé zvěře, kdy se vůně česneku linula i z podlahy a já si vytahovala z vlasů červená vřetena, začal na stole vrnět mobil.

"Prosím, PP-ová" představila jsem se.

"Česka ďte ven!" ozvalo se.

"Prosím?" dožadovala jsem se překladu.

"Francesca, pojďte ven!" zvýšilo to na mě hlas.

Žádnou Francesku neznám, nevím, proč bych za ní měla běhat na povel, uvažovala jsem. Napadlo mě, že by to mohl být nějaký zdařilý žertovný kousek od mých přátel. Magoři.

"To je nějaká sranda, co?" opatrně jsem se zeptala a hlas v telefonu tím evidentně nepěkně vytočila. Zaslechla jsem hluboký nádech věnovaný dementním klientům a dost rozladěné "Prosim vááás, objednala jste si pizzu?"

Aháááá! Odtud vítr vane! Původní, mnou zřejmě přeslechnutý úvod hovoru zněl "Dobrý den, pizzerie francesca, přivezla jsem pizzu."

"Ano, objednala."

"Tak si pro ni pojďte.

"Kam?"

To jsem už vážně přehnala.

"Cožé?!"

"No kam mám jít? Ten dům má dva vchody."

"No z druhý strany než jsou popelnice, néé?"

Jo tak, ono to je jasný.

Že slečna zapomněla pozdravit, bych i pochopila. Že se představila víceméně na půl huby, to jsem byla ochotna překousnout. Ale ten tón. Ten TÓN, kterým na mě řvala, ten mě vytočil do ruda.

Popadla jsem peněženku, šlapky a jen tak v tričku vyrazila před dům, tam, co nejsou popelnice, doufaje, že slečna bude někde poblíž. Netušila jsem ovšem, že aby ONA neprochladla, zůstala sedět v bezpečí svého zánovního vozu značky Škoda Favorit na lehce vzdáleném parkovišti, ob dva domy a jedno dětské hřiště. Vzteky jsem zapomněla na Šimonka, vychovaně si hrajícího s kabely od počítače a doběhla k autu. Z něhož vystoupilo blonďaté, čtyřicetikilové něco, dle jehož lascivního úsměvu jsem seznala, že pochopila, že je v průseru. Najednou tu byl i pozdrav i prosím a odněkud se přiloudalo podlézavé děkuji, hezký den. Což ji nezachránilo. Bez pozdravu, vlastně beze slov, jsem jí vytrhla krabici z ruky, do druhé vrazila bankovku a i přes ostentativní hrabání v hromadě drobných její peněženky, jsem si nechala vrátit do poslední koruny a jen litovala, že se dvacetníky a desetníky zrušily.

Během poklusu domů k dítěti bez dozoru jsem trošku vychladla a vyšuměla. Mé pevné rozhodnutí, že zavolám do pizzerie a nechám to hubený tele vyrazit na dlažbu a na hodinu, se změnilo v povznesené žít a nechat žít až v mírně ulítlé nebudu si přece kazit karmu. Jelikož totiž platí, že jak se chováme my ke světu, tak se bude on chovat k nám, v případě blondýnky jsem pevně přesvědčena, že jednou na své zrcadlo narazí. Jednou jí to někdo předvede, jak správně vypadá nerudný, drzý a protivný zákazník. Nebo šéf. A naprosto zákeřně doufám, že ta kaluž, ve které jí ten někdo vymáchá čumák, bude hodně hluboká a špinavá.

Náušnice

Už když jsem je poprvé viděla, zamilovala jsem se. Byly nádherné. Stříbrné, roztomilé, bezkamínkovité, prostě dokonalé. A za polovic. Já je tam prostě nemohla nechat. A tak jsem koupila. Dva malinké páry, sotva Šimonkovi do dlaně. Ne, že bych kdy měla v plánu mu je do té nenechavé pracky strčit, to bylo jen pro představu. Dostala jsem na ně roztomiloučký, maličký, igelitový pytlíček a účtenku. V jedné ruce kočárek, ve druhé tašku s nákupem, ve třetí nově nabyté šperky, které jsem pečlivě zastrčila do kapsy, s úsměvem od ucha k uchu jsem si to štrádovala k autu. Uložila jsem do něj dítě, tašku a sebe a vyrazila k domovu. Dlouho, dlouho poté, až když se den změnil v hlubokou noc, napadlo mě, že mám pro sebe v kapse bundy dáreček. Natěšená jako Matýsek na Ježíška, vyběhla jsem směr předsíň, abych si náušnice vyzkoušela a vybrala ty vhodnější pro následující pracovní den.

Ale jak se u chronického ztráceče dalo očekávat, kapsa zela prázdnotou. Možná jiná bunda, napadlo mě a přisoudila jsem ztrátu paměti (jak můžu zapomenout v čem jsem dnes dvakrát odešla z domu?!) počínající stařecké demenci. Prohledala jsem druhou bundu. Nic. To není možný. Kalhoty. Nic. Poličku v předsíni a košík s klíči. Matýskovu bundu, Šimonův overal a všechny boty, co pod věšákem máme. Prázdno až vysypáno. Na řadu přišly nepravděpodobné, leč nikoliv nemožné ostatní místnosti bytu. Obývák, kuchyně, ložnice, dětský pokoj. Pořád stejný výsledek. J. se začínal z pohodlí gauče dobře bavit. Jeho přesně mířené rady "počkej do zítra, na světlo" a "třeba budou v autě" se míjely účinkem, chtěla jsem je mít TEĎ a TADY. Tak ještě jednou: bunda, druhá bunda, kalhoty, kabelka, druhá kabelka, dětská bunda, overal, ložnice, koupelna.... plazila jsm se dvacet minut po kolenou a nahlížela pod nábytek. Vždyť to byl jen takový malý, lehký pytlíček, mohl mi vypadnout kdykoliv a kdekoliv. Paradoxně, čím beznadějnější má situace byla a čím víc centimetrů čtverečních bytu bylo prohledáno, tím víc jsem po náušnicích toužila. Čtyři pidikousky stříbra v pidihodnotě skutečných peněz. Ale já je CHTĚLA a to HNED.

"Miláčku, vím, že budu vypadat jako rozmazlený fracek, ale beru si baterku a jdu do auta." Prohlásila jsem.

Doprovázel mě mužský smích.

V autě, pod autem, ani na autě jsem nic nenašla.

Vrátila jsem se domů a podívala se do kapes u bundy, pak druhé bundy, do kalhot, do Šimonova overalu.....

Téměř o půlnoci jsem svůj boj vzdala. J. ležel vedle mě v čerstvě ustlané posteli, pozoroval, jak očima fixuju strop a děl: "Ty ještě pořád hledáš, co?" A už se u toho ani nesmál.

Já se nezbláznila. V hlavě jsem to měla srovnané. Jde o kravinu a já jsem hysterka. Na světě jsou důležitější věci a tohle je JEN majetek. Movitost, která se vejde stejně dobře do ženské dlaně jako do koše na smetí. Jenže já tu movitost naprosto nelogicky chtěla.

Ráno jsem se ploužila do koupelny s očima vpitýma do dlaždiček na zemi. Zezadu mě objaly velikánské ruce a J. zašeptal: "tak já ti dneska zajdu pro jiný." Dobře. Vzdala jsem se. Tak jsem je ztratila někde venku. Třeba je někdo našel a dal je nějaké jiné ženě jako dárek. Třeba ještě nekomu udělaly radost. Čistila jsem si zuby a vybavila se mi krásná kniha Marlo Morganové, kde popisuje, jak jí australští domorodci vzali všechny věci a hodili je do ohně. Hodinky, šperky, všechno. S doprovodným textem, že majetek není potřeba. Žádný. Vzpomněla jsem si na její absolutní zděšení, které se na konci cesty (prošla napříč australskou pouští) změnilo v pochopení a souhlas. Ano, byly to JEN věci. A ty se objevují a mizí. Nejsou v životě nijak důležité. A konečně jsem ty blbý náušnice nechala být.

Načež jsem si oblékla rifle, čistě cvičně sáhla do kapsy (v noci třikrát prohledané) abych odtud vytáhla malý, igelitový sáček.

Nejsou ani z čistého stříbra, uši mě pálí jako čert.

Ale ta Lekce, kterou jsem dostala, ta je k nezaplacení.

Ani ne?!

"Nemáš nějaké peníze?" optala jsem se dnes ráno zřítelnice oka mého. Jsem vysloveně konzumní, maloměšťácká osoba, která se bez platební karty neobejde ani při koupi žvýkaček. A pak to takhle dopadá. Potřebovala jsem pár korun na autobus a na snídani. Na koblížek a kafíčko. Opravdu, dvacka by stačila.

"Ani ne." zněla odpověď.

Koblížek a kafíčko tedy nebude. Fajn, je čas na plán B, chléb s máslem. Jak jsem si tak chystala salám a sýr a rajčata a salát a kečup a majonézu a okurky, napadlo mě, že jsem se vzdala příliš lehce. I vydala jsem se na průzkum. První desetikoruna se válela v košíku s klíči. Druhá v kapse kalhot. Pánských. Sice jsem měla splníno, ale zajímalo mě, kam až se dá dojít. Ne, že bych otce svých dětí šacovala nějak často, popravdě to ze strachu z lístečku "Miláčku, stejská se mi" nedělám nikdy a pak pláču nad prádlem plným bílých cucků z papírových kapesníků. Ale tentokrát jsem se přemohla a byla lačna zjištění, kolik "Ani ne" z mého muže vypadne. Stovka v poličce s dokumenty Vyřídit nejpozději včera, dvacka v kapse bundy, dvoustovka (!!!) na dně batůžku a papírová padesátikoruna (!!!) v nočním stolku. O devíti pětikorunách v hrnečku na svíčky ani nemluvím, předpokládám, že to byly "uklizené" žetony do košíku, nebo železná zásoba pro případ nouze - kdyby byl nalezen lísteček "Miláčku, stejská se mi". To máme bratru 415,- Ká čé.

"Ani ne." Hm. A jelikož jsem se v daný okamžik prohlásila za Poctivého nálezce, patří mi odměna. Padesátku jsem vrátila do šuplíku, abych od sebe odvrátila aspoň část podezření. K obligátním deseti procentům nálezného jsem připočítala penále z prodlení (celá hledací procedura mě stála deset minut mého vzácného času) a smluvní pokutu za lhaní (byť nevědomé), a strčila jsem si nově nabytých třistašedesátpět korun českých do kapsy. Na koblížek a kafíčko. Tak.

Vykřičníky

Návštěvníci restaurace Fu-Lao!!!

Použité nádobí odnášejte na bílý tác!

Děkujeme vám pěkně!!!

Vážení asijští spoluobčané!!!

Jestlipak jste si vědomi!

že když takto plýtváte vykřičníky!!

vlastně na své zákazníky řvete?!!!

Nedělejte to!

Přestanou k vám chodit!!

A nejen proto, že máte hnusné nudle!!!

Hejt #6: bezohlední řidiči

Ano, toto téma se tu začíná objevovat s železnou pravidelností, jednou za čtvrt roku. Ale jelikož je to časový úsek, za který mě nasere přesné množství řidičů na to, abych je důkladně proprala na netu, koncem jara se můžeme těšit na pokračování.

V minulém díle jsem se navezla hlavně do řidičů pražských. Bezohledných, loktovatých, ostrých a prostě pražských. Evidentně se na takový způsob jízdy dělají kurzy nebo je to velmi nakažlivý virus, páč s jejich kolegy se setkávám všude možně i nemožně od Aše po Jablunkov. A vytáčejí mě do ruda.

Je potřeba napravit chyby autoškol a proto si dnes dáme Lekci slušného chování za volantem a na silnici.

Část první - připojovací pruh na víceproudé silnici.

Když najíždíte na víceproudou, v našem případě dvouproudou silnici a na ní se nachází věcička zvaná Připojovací pruh, neslouží tento, v žádném případě, k vytlačení vozidel na víceproudé silnici se nacházejících! Ani jsou-li malá, nenápadná a staršího data výroby, tedy pomalejší! Tento pruh je určen k nabrání potřebné rychlosti k plynulému zařazení se (vnoření se, ladnému vplutí) MEZI ostatní provoz. Jestli žijete v bludu, že váš vůz má větší objem, výkon, lepší světlomety a to vás opravňuje k tomu, vytlačit malou, ubohou Fiestu do vedle ní jedoucího sporťáku, zasloužíte piliny v nádrži! Prostě, když to auto neuhýbá, asi k tomu má pádný důvod. A není to ten, že ho řídí malá blondýna. Tečka.

Část druhá - pravidlo zipu

Teď se trochu vydýcháme, paní to myslela dobře, leč dělala si naprosto zbytečné starosti. V místě, kde se spojují dva jízdní pruhy v jeden, a dali-li si na dopravním inspektorátu tolik práce, aby sem umístili dopravní značku, upozorňující na způsob řazení aut - tedy pravidlo zipu, je naprosto zbytečné, čekat půl minuty, abychom se ujistili, že Fiesta v pravém pruhu OPRAVDU stojí, OPRAVDU se ani nehne a OPRAVDU čeká, až se před ni zařadíte. Poděkování pomocí nouzových světel bylo milé, leč opravdu nikoli nutné. To vás, mladá paní, jen ta prasata v klobouku naučila, že pravidlo zipu je pouze pro slabé, kdo na to má, ten jede. Fuj.

Část třetí - předjíždění

V mlze. I bez mlhy. Pánové, dovolte mi vysvětlit vám, jak nebezpečným způsobem ohrožujete nás, opatrné ženy. (Dámám, které používají "pánský způsob" se omlouvám za paušalizaci, leč vězte, daly byste se spočítat na prstech ruky kreslené postavičky). Když přejíždíme (i v mlze), vždy s manévrem začneme v BEZPEČNÉ vzdálenosti za předjížděným vozem. To znamená více než jeden metr. Ono by se jinak mohlo stát, že padesát metrů za vámi jede dost rychle malinká Fiesta, která pro tu mlhu nevidí, že metr před vámi je auto řízené důchodcem - kloboučníkem, a že vy jste se na poslední chvíli rozhodli jej předjet. A před tou rychle jedoucí, malinkou Fiestou se najednou objeví pomalu jedoucí vůz důchodce - kloboučníkáře a ona, chudinka, nemá dost rozhodovacího času k manévru strhnout volant a doufat, že v levém pruhu zrovna nikdo nejede.

Tak. Dnes jsme si to vysvětlili, já se uklidnila a budu doufat, že tento blog je natolik rozšířený, že (kromě bodu 2, to bylo opravdu milé) už nikoho z těchto "umělců" na silnici (víceproudé či v mlze) nepotkám.

Jízdě zdar!