Hlavně klíd!

Přepadl mě hlad. Co, hlad. Přímo strašidelná chuť na pizzu. Ano, uvaříme si, usmála jsem se na Šimonka a popadla telefon. Miluju jednoduchost naší přetechnizované doby. Jako bonus jsem při hledání telefonního čísla na internetu našla pizzerii, ve které nemusíte objednáváním ztrácet ani čas ani korunky, ke své pizze se prostě proklikáte několika jednoduchými formuláříky. Krása. Za pět minut nebylo co dělat i jala jsem se tvořit několikachodové menu pro mimino - česnečku a těstoviny s červenou. Do toho zavolala máma a zazvonila pošťačka a zaklepal soused a než se hodina s hodinou sešla, o objednaném jídle jsem neměla páru.

Zrovna uprostřed krmení dravé zvěře, kdy se vůně česneku linula i z podlahy a já si vytahovala z vlasů červená vřetena, začal na stole vrnět mobil.

"Prosím, PP-ová" představila jsem se.

"Česka ďte ven!" ozvalo se.

"Prosím?" dožadovala jsem se překladu.

"Francesca, pojďte ven!" zvýšilo to na mě hlas.

Žádnou Francesku neznám, nevím, proč bych za ní měla běhat na povel, uvažovala jsem. Napadlo mě, že by to mohl být nějaký zdařilý žertovný kousek od mých přátel. Magoři.

"To je nějaká sranda, co?" opatrně jsem se zeptala a hlas v telefonu tím evidentně nepěkně vytočila. Zaslechla jsem hluboký nádech věnovaný dementním klientům a dost rozladěné "Prosim vááás, objednala jste si pizzu?"

Aháááá! Odtud vítr vane! Původní, mnou zřejmě přeslechnutý úvod hovoru zněl "Dobrý den, pizzerie francesca, přivezla jsem pizzu."

"Ano, objednala."

"Tak si pro ni pojďte.

"Kam?"

To jsem už vážně přehnala.

"Cožé?!"

"No kam mám jít? Ten dům má dva vchody."

"No z druhý strany než jsou popelnice, néé?"

Jo tak, ono to je jasný.

Že slečna zapomněla pozdravit, bych i pochopila. Že se představila víceméně na půl huby, to jsem byla ochotna překousnout. Ale ten tón. Ten TÓN, kterým na mě řvala, ten mě vytočil do ruda.

Popadla jsem peněženku, šlapky a jen tak v tričku vyrazila před dům, tam, co nejsou popelnice, doufaje, že slečna bude někde poblíž. Netušila jsem ovšem, že aby ONA neprochladla, zůstala sedět v bezpečí svého zánovního vozu značky Škoda Favorit na lehce vzdáleném parkovišti, ob dva domy a jedno dětské hřiště. Vzteky jsem zapomněla na Šimonka, vychovaně si hrajícího s kabely od počítače a doběhla k autu. Z něhož vystoupilo blonďaté, čtyřicetikilové něco, dle jehož lascivního úsměvu jsem seznala, že pochopila, že je v průseru. Najednou tu byl i pozdrav i prosím a odněkud se přiloudalo podlézavé děkuji, hezký den. Což ji nezachránilo. Bez pozdravu, vlastně beze slov, jsem jí vytrhla krabici z ruky, do druhé vrazila bankovku a i přes ostentativní hrabání v hromadě drobných její peněženky, jsem si nechala vrátit do poslední koruny a jen litovala, že se dvacetníky a desetníky zrušily.

Během poklusu domů k dítěti bez dozoru jsem trošku vychladla a vyšuměla. Mé pevné rozhodnutí, že zavolám do pizzerie a nechám to hubený tele vyrazit na dlažbu a na hodinu, se změnilo v povznesené žít a nechat žít až v mírně ulítlé nebudu si přece kazit karmu. Jelikož totiž platí, že jak se chováme my ke světu, tak se bude on chovat k nám, v případě blondýnky jsem pevně přesvědčena, že jednou na své zrcadlo narazí. Jednou jí to někdo předvede, jak správně vypadá nerudný, drzý a protivný zákazník. Nebo šéf. A naprosto zákeřně doufám, že ta kaluž, ve které jí ten někdo vymáchá čumák, bude hodně hluboká a špinavá.