Ani ne?!

"Nemáš nějaké peníze?" optala jsem se dnes ráno zřítelnice oka mého. Jsem vysloveně konzumní, maloměšťácká osoba, která se bez platební karty neobejde ani při koupi žvýkaček. A pak to takhle dopadá. Potřebovala jsem pár korun na autobus a na snídani. Na koblížek a kafíčko. Opravdu, dvacka by stačila.

"Ani ne." zněla odpověď.

Koblížek a kafíčko tedy nebude. Fajn, je čas na plán B, chléb s máslem. Jak jsem si tak chystala salám a sýr a rajčata a salát a kečup a majonézu a okurky, napadlo mě, že jsem se vzdala příliš lehce. I vydala jsem se na průzkum. První desetikoruna se válela v košíku s klíči. Druhá v kapse kalhot. Pánských. Sice jsem měla splníno, ale zajímalo mě, kam až se dá dojít. Ne, že bych otce svých dětí šacovala nějak často, popravdě to ze strachu z lístečku "Miláčku, stejská se mi" nedělám nikdy a pak pláču nad prádlem plným bílých cucků z papírových kapesníků. Ale tentokrát jsem se přemohla a byla lačna zjištění, kolik "Ani ne" z mého muže vypadne. Stovka v poličce s dokumenty Vyřídit nejpozději včera, dvacka v kapse bundy, dvoustovka (!!!) na dně batůžku a papírová padesátikoruna (!!!) v nočním stolku. O devíti pětikorunách v hrnečku na svíčky ani nemluvím, předpokládám, že to byly "uklizené" žetony do košíku, nebo železná zásoba pro případ nouze - kdyby byl nalezen lísteček "Miláčku, stejská se mi". To máme bratru 415,- Ká čé.

"Ani ne." Hm. A jelikož jsem se v daný okamžik prohlásila za Poctivého nálezce, patří mi odměna. Padesátku jsem vrátila do šuplíku, abych od sebe odvrátila aspoň část podezření. K obligátním deseti procentům nálezného jsem připočítala penále z prodlení (celá hledací procedura mě stála deset minut mého vzácného času) a smluvní pokutu za lhaní (byť nevědomé), a strčila jsem si nově nabytých třistašedesátpět korun českých do kapsy. Na koblížek a kafíčko. Tak.