Jak jsem se bála

Tohle měl být strašně vtipný článek o tom, jak mi J. nepřivezl ze služební cesty čokoládu. Nic povrchního, naopak, hluboké zamyšlení nad genderovými vztahy v současné konzumní společnosti. To je, co? Ale nebude. Než jsem si stihla sednout k počítači, abych ze sebe vypsala všechen ten nahromaděný vztek zhrzené manželky, proběhla má pravidelná návštěva Motola a všechno bylo najednou jinak.

Toho rána jsem si to drandila Fištou po dálnici, rozjímaje nad sobeckostí a egoismem mého životního partnera. Celý týden, kdy si válel šunky na druhé straně Evropy, jsem já lítala kolem jeho dvou dětí, úklidu jeho bytu, nákupy potravin na slavnostní večeři u příležitosti jeho návratu. Nespala jsem, páč na to nebyl čas a stejskalo se mi. Načež se J. vrátil, řekl, že mu na letišti ztratili kufr, ve kterém měl láhev oblíbené whisky, že je unaven, poněvadž celý týden musel vstávat hrozitánsky brzy, už v sedm (!!!) hodin ráno a že si jde lehnout. Na dotaz "cos mi přivezl, miláčku?" odvětil, že nic, a i kdyby, bylo by to teď daleko v Paříži.

V tom autě jsem se rozhodla, že se mu strašlivácky pomstím. A začala jsem dumat nad tím, jak. Přijela jsem do nemocnice, jako ostřílený štamgast jsem si koupila poplatkový papírek za 30 ká, vodu a sušenky a odšourala se na své oddělení, kde jsem usedla mezi ostatní před a po rakovinné pacientky, rozevřela pětisetstránkovou bichli (čekání je tam opravdu velmi dlouhé) a dala se do čtení. Záhy (slabé dvě hodinky) jsem se dostala na řadu. Proběhla rutinní kontrola, já v očekávání obligátního "tak za tři měsíce naschledanou" zavazovala tkaničky u bot, načež slyším "Já vás raději ještě pošlu na ultrazvuk a sestřičky vám vezmou krev."

Přestalo mi tlouct srdce. "Cože?!"

"Ne, nebojte se, je to jen pro kontrolu."

Žádný jen pro kontrolu. Dva roky do té ordinace chodím s příchodem každého ročního období a postup je vždy stejný. Vždy! Jediná výjimka nastala na podzim 2011, kdy mé tělo klamalo samo sebou a vydávalo svou ovulaci za nádor. Tehdy jsem se hodně bála, i když někde hluboko, opravdu hodně hluboko, hloubš než leží má jistota výhry ve sportce, jsem věděla, že se všichni mýlí. Dva měsíce mě tehdy přemlouvali, ať se provšechnonasvětě nechám operovat, abych neumřela a já si místo toho pořídila Šimona. Všichni ovšem víme, že jednak náhody neexistují, za druhé je velmi nízká pravděpodobnost, že bych měla takovou zprdelekliku dvakrát. Tentokrát jsem měla jasno. Před očima mi proběhla má blízká zářná budoucnost: operace, chemoterapie, rakvička. Zašla jsem opravdu do detailu.

Do sesterny jsem se vpotácela sinalá jako keramické umyvadlo. Sestřička se laskavě optala, co že se mi tak strašného přihodilo.

"Mám jít na ultrazvuk a na krev."

"No a?" usmála se. "Vždyť to je normální postup."

"U mně ne. Co sem chodím dva roky, krev po mně chtěli jen tehdy, když měli podezření na nádor."

"Ale nebojte se, takhle se to tady opravdu dělá. Jen náhodou vás to doteď minulo." utěšovaly mně. Všechno marno. Byla jsem přesvědčena, že umírám, teď a tady. Odplazila jsem se na ultrazvuk. Další půl hodiny čekání. Nemusím vám popisovat, jak naplno jela má hysterická fantazie. Dokonce i hudbu k obřadu jsem měla vybranou. Když tu mi secvakly ty správné kontakty. Najednou bylo všechno jedno. Že jsem čtrnáct dní nespala. Že jsem nevytřela podlahu v koupelně. Že si Matýsek neumí zavázat tkaničky a Šimon nechce jíst hovězí. Že mi můj muž nepřivezl čokoládu z Anglie. Najednou to bylo všechno úplně bagr. Zatím jsem naživu. Kluci jsou zdraví a J. mě pořád ještě miluje. Dospěla jsem k rozhodnutí. Až dneska přijedu domů, všechny je obejmu a už je nikdy nepustím. Do smrti smrťoucí.

"Je to v pořádku a vy jste hysterka." řekl ten sympatický mladý lékař vládnoucí ultrazvukem. Do přízemí se propadl obrovský balvan spadnuvší z mého srdce a určitě tam rozbil nějaký strašně důležitý přístroj. Skoro jsem se rozbrečela. Poskakujíce na vlnách euforie, odnesla jsem dokument potvrzující mou nevinu do ordinace, poděkovala a rozloučila se. Konečně padlo to očekávané "Tak naschledanou za tři měsíce."

Tentokrát mi to prošlo. Bohyně ztracených klíčů na mě zase jednou zahrozila prstem, že jestli míním skuhrat nad maličkostmi, ukáže mi, co je opravdový problém. Uvědomuju si to a za varování děkuju.

Takové veselé pondělí

Znáte tu situaci, kdy si zapomenete doma klíče, vrátíte se pro ně, díky tomu vám ujede autobus, vy musíte tím dalším, abyste zjistili, že ten první měl poruchu a stejně nedojel? Tak tohle se mi dneska stalo. Nefigurovaly v tom ani klíče, ani autobus, ale nachechtala jsem se stejně.

Velmi Náročné Pondělí. Bojový rozkaz zněl jasně. Vzbudit sebe a děti, dostat se z domu (nezapomenout budíka na proklatě brzkou hodinu), odvézt Matýska do školky, zajet k doktorovi na preventivní prohlídku, někde po cestě nakrmit Šimona, jet na ústřední výbor odhlásit Arthura, chudinku naši rozbitou. Ne, to ještě není konec. Jen jsem potřebovala popadnout dech. Vrátit se domů, uvařit oběd, jít se Šimonem plavat, po plavání vyzvednout Matýska, vyžehlit, uvařit oběd na zítra, několikrát nakrmit a přebalit obě děti, naučit se ke zkoušce. Ááááááááááhhhhhh najíst sebe, okoupat všechny, dostat nás do postelí, nejlépe každého do své.

Jsem si to malovala jako Michelangelo kapli.

A pak přišla Prozřetelnost. Všechno klapalo až do příjezdu na OÚNZ. Tam jsme se s miminem usadili v čekárně a čekali. Až jsem ucítila známý odér. Řekla jsem synovi, že je malé prasátko a že má neskutečnou kliku, že jsem vzala dost náhradních plínek. Když jsem dílo dokončila, přišla jsem na řadu. Zatímco jsme v ordinaci vyplňovali anamnézu a drbaly se sestřičkou o kultůře (nemůžu napsat, že o příkrmech a slevách na plínky. Tohle není maminkovsky-sluníčkový blog), Šimon se k tématu vyjádřil podruhé. Na to, že jsem plánovala být s ním venku celého půldne, se zásoba čistého podkladového papíru začínala tenčit. Nevadí. Přebalila jsem. Váha, výška, tlak a tep, hodiny nemilosrdně odtikávaly čas svačiny a to miminko je sledovalo ostřížím zrakem. Měl přehled, chlapeček. Když sestřička ten jekot uslyšela, laskavě mi nabídla odběrovou místnost, abych si synátora nakrmila. Než jsem vybalila přesnídávku, našla lžičku a brynďák, uslyšela jsem přííííííííšerný zvuk (pořád málo í). Znělo to, jako když praskne zeď septiku. A stejně to bylo i cítit. Bohužel, tentokrát jsem byla pomalá. Pamperska obsah neudržela a já z autosedačky vytáhla několik vrstev .... ehm ... ušpiněného oblečení, ve kterém vězelo stejně zaneřáděné, ale velmi spokojené dítě. Průšvih nastal v okamžiku, kdy jsem zjistila, že taška neobsahuje ani jediný kus dětské garderoby. Má naděje, že stihnu registr vozidel, se začala ztrácet v nedohlednu. Jsem ovšem žena činu, vymyslela jsem to. Odsud pojedu rovnou domů, Šimona i oblečení hodím do pračky, suchého ho navlíknu do čistého, přibalím větší zásobu plínek a vyrazím odhlašovat auto.

Na řadu přišla vyšetření jako EKG a odběr krve. Jsem zvyklá. Profesionální dárce. Teď už bývalý, ale to je jako jízda na kole. Taky při tom teče krev a taky se to nezapomíná. Uprstřed procedůry zazvonil sestřičce mobilní telefon ukrytý v kapsách uniformy. Anastacia, tuším. Fajn, budeme mít diskotéku, pomyslela jsem si. Poněvadž by mě ani ve snu nenapadlo, že ta milá paní ten telefon zvedne, přičemž jednou rukou bude přidržovat jehlu v mé ruce. Bez zkumavky, podotýkám. A tak jsem koukala, jak fyzika popírá sama sebe, podtlak nepodtlak, má krev se rozhodla žílu opustit ať do zkumavky nebo na podlahu, potažmo na mé jediné čisté džíny, všechno jedno. A kdyby aspoň po kapkách. Já jsem si, dámy a pánové, na ty rifle skoro vykrvácela. No dobře, to přeháním, ale skvrny na stehnech jsem měla větší než velikosti mexického dolaru a vsadím se, že i trvanlivější. Sestra se zhrozila, telefon odložila a začala se kát. Že se jí to nikdy v životě nestalo, že ten bazmek má být bez zkumavky průtokuvzdorný a že ona nechápe, jak se tohle mohlo vůbec udít. Já měla jasno. Prozřetelnost prostě nechtěla, abych se na ten úřad dostala. Tak to pojistila. A povedlo se. Z OÚNZu jsem jela rovnou domů s polonahým miminem zabaleným v mé bundě, v zakrvácených kalhotech, ale věřte mi nebo ne, vysmátá jako sluníčko.

Vsadím se, že kdybych dnes byla bývala na ten magistrát dojela, vybuchla by v něm atomovka. Minimálně.

Z dnešního dne si odnáším dvě velmi důležitá a cenná ponaučení:

1) poslechni hned napoprvé. Když ti někdo shora hodí klacek pod nohy, nesnaž se ho překročit. Přiletí další.

2) nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř. A je-li lépe, užij si to. Dlouho to nepotrvá.

Díkůvzdání

Prý je tady poslední dobou smutno. Bylo mi řečeno. Je. A bude hůř.

Auto je dopravní prostředek. Hromada plechu, plastů a v dnešní době nějaký ten počítačový čip. Jenže já se do těch součástek zamilovala. Myslete si o mně, že mi prdlo v kouli (taky že ano, mám to v názvu blogu), že jsem sentimentální a dětinská, ale pro mě byl Arthur něco jako člen rodiny. Takové polodítě navíc. Krásný, ba přímo kouzelný, šedý (techničák si mohl o modré tvrdit co chtěl, šedá, šedá a šedá), rychlý, pohodlný zázrak. Nikdy nás nevypekl, vždy dojel do cíle. Jednou jsem ho opřela o sousedovic škodovku a do konce života (jeho) jsem se mu za to nepřestala omlouvat.

Ano, ten minulý čas je správně. Ve středu se J. rozjel z práce s takovou razancí a vervou, až se v zatáčce potkali se svodidly. Díky Bohu, Náhodě, Bohyni asfaltových směsí, nikomu živému se nic nestalo. Jen nám umřel Arthur. V bitvě svodidla versus auto bezpečně vyhrálo tvrzené silniční zařízení. Sešrotovalo našmu kombíku čumáček až k přednímu sklu. Vybilo mu všechna světla, rozdrtilo chladič. O dalších škodách nemám ponětí, ale doufám, že to bylo rychlé a moc ho to nebolelo.

Toho dne jsem byla poprvé v práci. Užívala jsem si naprosto bezdětný, bezkuchyňský a bezúklidový den, drbala s kolegyněmi, sem tam jsem i udělala něco užitečného jako zvedla telefon nebo poslala zprávu. Když tu přišel ten ošklivý telefonát, že J. je v pořádku (ťuky ťuk), ale auto to má za sebou. Stojí zkraje dálnice, čekají na odtahovku, ale školku nestihnou, ani kdyby se na hlavu postavili. Napočítala jsem do osmdesátipěti, abych se vzpamatovala ze šoku, poprosila šéfa o uvolnění a vypadla do sněhu na zledovatělou vozovku. Abych o pár kilometrů dál minula šedého rozbitého kombíka se spícím řidičem na úplně suché silnici. Věřím, že láska mého života si nehodu nevymyslela i řidič odtahovky tvrdil, že hodinu předtím ze stejného místa odtáhli nabouranou škodovku, ale vzhledem k tomu, že jsem se sama málem vysekala o pět kilometrů dál v půlmetrové závěji, byla jsem šťastná, že až tam J. nedojel. To už by nebyly jen ty plechy.

Arthura odvezli k doktorovi, zřítelnice oka mého do sebe nalila panáka whisky a šla se z toho vyspat a já se začala modlit, aby nám auto zachránili. Motor je v pořádku, uklidňovala jsem se a na pár svíček a přední masku ještě máme. Načež zavolal pán ze servisu, řekl, že auto prohlížel mnohokrát (jak s oblibou říká J.) tam a zpátky, i s karosářem a elektrikářem ho obešli několikrát, aby spočítali, že cena opravy rovná se ceně auta. Verdikt - nemá to cenu.

V tu chvíli mi skanula slza a pak ještě několik. Náš skvělý, fantastický kombík, který mě odvozil na všechny chemoterapie, do porodnice i z porodnice s miminkem, na zkoušku z francouzštiny a Matýska k zápisu do školy, ten téměř "rodinný přítel" odešel.

A tak tady zcela pateticky děkuju za jeho služby.

Děkuju, Arťo, žes vydržel J. těžkou nohu na plynu.

Děkuju, že jsi pokaždé všechny odvezl tam kam chtěli.

Děkuju, že jsi nás nikdy nevypekl uprostřed cesty.

Děkuju, že jsi nás na opravách nikdy nestál obě výplaty.

Děkuju, že jsi skoro nikdy nepotřeboval opravit.

Děkuju, že jsi se vytrvale nechal okopávat od Matýska.

Děkuju, že jsi mi vždycky zvedl sedadlo u řidiče a snížil volant.

Děkuju.

Doufám, že existuje nebe pro auta a že jsi teď v něm.

Děkuju tam nahoru, že to bylo jen to auto. Mockrát děkuju.

Až

Až budu velká, vdám se a budu mít spoustu dětí.

Až odmaturuju, odstěhuju se od rodičů.

Až splatíme auto, koupíme si dům.

Až budeme mít střechu nad hlavou, pořídíme si ty děti.

Až budou děti starší, pošleme je na prázdniny k babičce a uděláme si dovolenou ve dvou.

Až....

Celý náš život je plný Až. Pořád na něco čekáme, něco vyhlížíme a snažíme se něco překročit, abychom si úspěšně vytvořili překážku jinou. Takhle se dá docela dobře pročekat strašná spousta času. Celý jeden člověk. A úplně nejhorší je ta myšlenka, že Až, pak budu šťastná.

Až bude Matýsek chodit.

Až bude Matýsek mluvit.

Až bude Matýsek soběstačnější.

Až bude Šimonek soběstačnější.

Až splatíme dům, auto, akvárium se zlatou rybičkou.

Pak si zhluboka vydechnu a počkám, až mi to štěstí spadne do klína.

Postižení našeho chlapečka, rakovina a jiné radosti, kterými nás (zatím) život obdařil, mě naučily jednu moc důležitou věc. Je to TEĎ. V tuhle chvíli jsem šťastná a spokojená. V daný okamžik, kdy stojím u plotny, připaluje se mi guláš, Matěj už po padesáté přepnul televizi na venezuelskou telenovelu a Šimon si stěžuje, že by spal, ale nemůže zabrat. Takových a lepších dnů bude, doufám, ještě spousta. Ale je taky dost dobře možné, že žádné Až nepřijde. Pak bude moc důležité, že se budu moct ohlédnout zpátky a říct si jo, to jsem byla moc šťastná.

Někdy to pomůže

Nemlčet a zařvat. Jsou to sice ojedinělé případy, ale stává se to. Jako třeba mně dneska. Jsou na nás ošklivé banky. Všechny, se kterými kamarádíme. Ono je to přátelství poněkud nerovné, poněvadž banky si od nás berou nemalé sumy za to, že naše výplaty skladují na suchém a tmavém místě (což my bychom doma dokázali taky, nemám tušení, proč to neděláme, když je to zadarmo). Aspoň to o nich tvrdí. Realita je nejspíš úplně jiná. Jelikož se poslední dobou pod tlakem rodičovské dovolené učím býti finančně gramotná, dozvěděla jsem se (ano, Prdlá Prvomatka objevila na stará kolena Ameriku), že peníze pobíhají po bance jen virtuálně a moc se v ní ani neohřejí, okamžitě po příchodu jsou investovány někde na burze nebo do fondu nebo je s nimi vykonáváná jiná, mně zatím utajená činnost, která jejich hodnotu zněkolikanásobuje. Bance. Ne nám. To by tak ještě scházelo.

To jsem ale odbočila. Rozhodli jsme se, že od jedné té banky utečeme rychle a daleko. Našli jsme si jinou, která se zatím tváří mile, je na nás hodná a tvrdí, že nám bude lepší přítelkyní, než ta stávající. Ano, když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají, bohužel na našem finančním trhu toto dělají všichni a tak je problém vybrat a nenapálit se. Prostě musíme věřit. Jenže banka nás nechce pustit. Tvrdí, že nás má ráda, že pro nás dělá jen to nejlepší a mezitím, co nám maže med kolem úst, schovává důležité dokumenty, protahuje lhůty, vymlouvá se a mlží. Ze začátku nám to dělalo dobře a byla to legrace. Pak jsme trošičku znervózněli, a včera, abych to řekla kulantně, včera jsem se už slušně nasrala. Jeden důležitý dokument z nich ne a ne vytřískat. Tlačí nás čas, papír nutně potřebujeme, aby nevznikly finanční ztráty jiným stranám a nemůžeme se k němu dostat.

A tak jsem dnes vkráčela do banky, po "procházce" s kočárkem v čerstvě napadaném půl metru sněhu, který samozřejmě nikdo neodklízel (proč taky, že?), řádně rozohněná a dost vytočená. Tak akorát v ráži. Když jsem byla přizvána k odpovědné bankovní úřednici, informovala jsem ji, že jdu v zastoupení mého muže, že on nemá kdy, a že jsem se přišla jen zeptat. Kdepak je potřebný dokument? Paní se na mne podívala, otevřela na mne své oči do široka, kam až jí obroučky brýlí dovolily a prohlásila, že s J. právě dotelefonovala (první lež), že to všechno probrali (druhá lež) a vyřešili (třetí lež). A že mně je do toho, co oni dva mezi sebou mají, úplné houby.

Poněvadž ztracený dokument nebyl jediný problém, skrzevá který jsem přišla řvát, stále ještě ve vší slušnosti a polohlasem jsem ji upozornila na její nekompetentnost co by finanční poradkyně a že se nám její jednání nelíbí. Její reakce "Co prosím?!" místo "Promiňte, já nerada" mi jen vlila adrenalinu do žil. Varovala jsem ji, že je asi centimetr od mého stěžovačného emailu jejím nadřízeným a ať si na mě dává pozor. Zvedla jsem se a odtlačila Šimona do vánice.

Za hodinu mi přišla od J. smska, že mu bankovní úřednice telefonovala přibližně minutu po mém odchodu, že se mohutně omluvila a potřebný dokument má v mailu.

Abych vše uvedla na pravou míru, taková já nejsem. Takhle jsem vychovaná nebyla. Mé motto v jednání s úřady, lékaři a policisty je Drž hubu a krok. Jenže to pokaždé nejde. Někdy člověk musí zvednout hlavu a z plna hrdla zařvat, že se mu děje bezpráví. A byť jsem tuhle bitvu vyhrála, dost mě to mrzí.

Au.

Já teď napíšu článek. Strašlivácky smutnej. A vy mi musíte slíbit, že se mi nebudete smát. Čestný pionýrský. Mě totiž tři dny hrozně bolela huba (režim asizuby) a blbečka mě nenapadlo nic lepšího, než jít s tím k zubaři. Bacha! Slíbili jste to!

A jak mě ta pusa bolela, začala jsem podezřívat ten zub, co mi ho plombovali už asi sedmnáctkrát a stejně to nepomohlo. K doktorce (zlatý ručičky) se mi moc nechtělo, jednak proto, že nikdo nechodí rád k zubaři a za druhé, páč jsem nevěděla, kdo v dané ordinaci momentálně hospodaří. U firmy to máme totiž zařízené tak, že jak nám jednou někde udělají kartu, už tam patříme, i kdyby tam žádný lékař nebyl a my pacoši bychom se ošetřovali vzájemně. Což se zatím nikde nestalo, ale člověk nikdy neví. A tak jsem raději začala kousat druhou polovinou chrupu. Což mi vydrželo cca čtrnáct dní, načež mě začala bolet i ta. Stejný případ, šestka vpravo dole. To číslo v mé puse prostě nemá kliku. Když mi ale levá strana, ten původce všeho zla, začala otékat a bylo stále obtížnější rozevřít čelist, došla jsem k rozhodnutí. Zavolala jsem. A měla jsem kliku, má oblíbená paní doktorka už byla zpátky z mateřské. Její heslo "novokainu není nikdy dost" by si měl každý zubař vylepit velkými krepovými písmeny na zeď hned naproti křeslu. Po telefonu proběhla obligátní licitace se sestrou o termínu "přijďte v půlce března". Několikrát jsem zdůraznila slovo akutní, až jsem po patnácti minutách opakovaného NE získala termín za 4 dny. Hurá, růžové štěstí mi pomůže vydržet.

Nepomohlo. V jednu ráno mě vzbudila bolest ani ne tak zubu, jako levé poloviny hlavy. Nacpala jsem se prášky a zbytek noci strávila koukáním do stropu a počítáním oveček prokládaným mantrou "nebolí mě zub". Ráno jsem uprosila J., zda by mi neudělal psychickou podporu a k zubaři mě neodvezl. Byl zlatý. Postaral se o děti a se slovy "jestli to znamená, že přestaneš šišlat a v noci pofňukávat ze spaní, odvezu tě kamkoliv" mě naložil do vozu. Paní doktorka byla skvělá. Sice se připravila o tři minuty vzácného volna než přišel další objednaný pacient, ale nechala mě usednout na křeslo. Po pohledu na rentgenový snímek a do mých úst kam až sanice dovolila, mě informovala, že mé podezření je mylné, šestka již několik let nežije. A že podezřívá rostoucí osmičku. Zanícenou. Schovanou uprostřed hromady nateklé dásně. No skvěle. Rozhodla, že mi na inkriminované místo uloží drén se spoustou hrozitánsky silného anestetika a ať se přijdu ukázat zítra, až splaskne otok. Slovo anestetikum na mě v daný okamik působilo jako kouzelná formule. Už jsem za vodou, myslela jsem si naivně, ovšem to jsem nemohla být dál pravdě. Než jsem došla k autu, bolest byla zpět a aby mi to dala sežrat, s dvakrát větší intenzitou útočila na mou rozpadající se čelist. Než jsme dojeli domů, přála jsem si umřít. "Teď si lehnu, exploduje mi čelist, vyrazí mi voko a já už se nezvednu." stěžovala jsem si kamarádkám po síti. Dostalo se mi mohutného virtuálního pohlazení a pár výborných rad, ale situace se do druhého dne moc nezměnila.

Ráno jsem se doploužila k lékařce a se slzou v oku hlásila už ve dveřích, že drén byl k ničemu, anestetikum taky, že jsem zase nespala a kvůli nemožnosti otevřít pusu už dva dny nejedla. Jsem unavená, hladová a bolí mě vše od krku vejš. Paní zubařka na mě koukla laskavým okem, pronesla, že to je jí velmi líto, ale za daných podmínek ona toho moc nesvede. Že mi může dát antibiotika, která se při troše dobré vůle vypořádají se zánětem, ale zub bude muset v nejbližší době tak jako tak ven. Nadšeně jsem ji požádala o kleště. Zasmála se, podala mi recept, vyhodila mě z ordinace a s přáním mnoha štěstí mě vyslala přes nejbližší lékárnu do nemocnice na Oddělení čelistní a obličejové chirurgie. Ať se tvářím bolavě a sklíčeně, že mě objednají na co nejbližší datum. Ještě jsem ji uprosila o dávku lokální anestezie (chudák mi ji musela píchat nadvakrát, tak moc jsem vyváděla), abych byla aspoň schopná řídit do nemocnice.

A to byla ta chyba. Já tam jela. Navštívila jsem devátý kruh pekla, přežila to a teď o tom hodlám referovat, abych varovala všechny případné zájemce o léčbu chorého chrupu. Pan doktor se totiž podíval na mou čerstvou čelistní fotografii, na originál, kam až jsem mu centimetrovou špehýrkou dovolila a unyle pronesl, že to teda vytáhneme hned, aby to přestalo zlobit. Na mé argumenty, že nemůžu kloudně otevřít pusu a při pokusu o hloupou oblbovací injekci do nervu jsem své lékařce málem vykřičela uši z hlavy, souhlasně kýval, že to je při tak velkém zánětu naprosto normální. Nevím, co mě to napadlo, ale má unavená hladovějící hlava vymyslela teorii, že tady v nemocnici mají asi lepší páčky na bolest, že mě třeba i přispí a celá procedura proběhne v klidu a pohodě. Mě nejspíš musel spolu s tím zubem uhnít i mozek.

Co vám budu vykládat, položili mě do horizontály, přes obličej jsem dostala spoustu modrého papíru s dírou na ústa, lékař mě zalehl zprava, asistentka zleva a já už jen řvala a ječela a svíjela se tak, až jsem si hnula krční páteří.

Svého času jsem lyžovala dva dny se zlomenými kostmi.

24 hodin jsem chodila s krvácením do břicha a ujela s tím 200 kilometrů autem.

Porodila jsem 2 děti.

Ale nikdy. Opravdu NIKDY jsem nezažila něco tak strašného, jako je trhání zanícené osmičky vlevo dole.

Zub je venku. Jedna osmička mi zbývá. V okamžiku, kdy se objeví byť jen malinká známka bolesti, nechám se uvést do umělého spánku, možná do komatu. Pak si se mnou na oddělení čelistní a obličejové chirurgie můžou dělat co jen libo.

Z toho by se jeden mohl taky zbláznit

Někdy se na něj dívám, jak si hraje. Jak se snaží zvednout svými neohrabanými prstíky hračku ze země a po třech pokusech to vzdává.

Chce mi utéct z koupelny, šoupe se po tom svém zadečku rychlostí závodní želvy a výborně se při tom baví. Chechtá se na celé kolo a má radost, že zdrhnul mámě. Která zůstala stát ve dveřích, aby ho náhodou opravdu nedohonila.

Snaží se donést k ústům lžičku s jídlem, tak moc se soustředí, až mu polovina porce spadne zpátky do talíře. A on tu poloprázdnou lžičku ještě třikrát olízne, hledaje její původní obsah.

Spí ve své velké posteli jako mrtvý pavouk. Všechny končetiny pod sebou a snaží se zahřát, poněvadž se před několika hodinami odkopal a neumí se přikrýt. Takový malý zmrzlý hříbeček.

Sedí vedle stolu na zemi a natahuje ruce k tomu, kdo se dívá do monitoru a tudíž o něm neví. Malá, tichá, zosobněná prosba. A čeká. Jendou si těch rukou někdo všimne a pomůže mu postavit se. Jednou určitě.

Nadšeně výská ve vaně. Piští, až člověku praskají bubínky. Když tu se zahledí do proudu vody, který ho odjakživa fascinuje, uklidní se a nastaví dlaň. Pozoruje, jak mu voda protéká mezi prsty a po tisící se nechá hypnotizovat tím kouzlem. Tak málo mu stačí.

Vydává nesouvislé zvuky, žvatlá a jeho hlas nabírá na naléhavosti. Potřebuje nám něco moc důležitého říct a my ho pořád nechápeme. Nabírá k pláči a přidává gestikulaci rukama. Pořád se nechytáme. Po líčku mu stéká první slzička. Jsou tolik hloupí.

Veze se ve svém invalidním kočárku zachumlaný do deky až po krk a sleduje koulující se děti. Ten pohled ho uchvátí natolik, že se nakloní, div z kočárku nevypadne, ale nenechá si to ujít. Nervózně pokopává jednou nohou, jakoby chtěl seskočit. Přidat se do hry, doběhnout to barevné klubíčko plné rukou, nohou a bambulí a vmísit se do hry. Nabrat do rukou hromádku mokrého sněhu a hodit ji po tátovi. Jako ten kluk támhle. Aspoň jednou.

Všechno, co na světě mám, bych dala za to, aby mohl.

Běhat s dětmi.

Sníst na posezení tabulku čokolády.

Říct nám, co ho trápí.

Všechno.

Ale evidentně je to málo.