Jak jsem se bála

Tohle měl být strašně vtipný článek o tom, jak mi J. nepřivezl ze služební cesty čokoládu. Nic povrchního, naopak, hluboké zamyšlení nad genderovými vztahy v současné konzumní společnosti. To je, co? Ale nebude. Než jsem si stihla sednout k počítači, abych ze sebe vypsala všechen ten nahromaděný vztek zhrzené manželky, proběhla má pravidelná návštěva Motola a všechno bylo najednou jinak.

Toho rána jsem si to drandila Fištou po dálnici, rozjímaje nad sobeckostí a egoismem mého životního partnera. Celý týden, kdy si válel šunky na druhé straně Evropy, jsem já lítala kolem jeho dvou dětí, úklidu jeho bytu, nákupy potravin na slavnostní večeři u příležitosti jeho návratu. Nespala jsem, páč na to nebyl čas a stejskalo se mi. Načež se J. vrátil, řekl, že mu na letišti ztratili kufr, ve kterém měl láhev oblíbené whisky, že je unaven, poněvadž celý týden musel vstávat hrozitánsky brzy, už v sedm (!!!) hodin ráno a že si jde lehnout. Na dotaz "cos mi přivezl, miláčku?" odvětil, že nic, a i kdyby, bylo by to teď daleko v Paříži.

V tom autě jsem se rozhodla, že se mu strašlivácky pomstím. A začala jsem dumat nad tím, jak. Přijela jsem do nemocnice, jako ostřílený štamgast jsem si koupila poplatkový papírek za 30 ká, vodu a sušenky a odšourala se na své oddělení, kde jsem usedla mezi ostatní před a po rakovinné pacientky, rozevřela pětisetstránkovou bichli (čekání je tam opravdu velmi dlouhé) a dala se do čtení. Záhy (slabé dvě hodinky) jsem se dostala na řadu. Proběhla rutinní kontrola, já v očekávání obligátního "tak za tři měsíce naschledanou" zavazovala tkaničky u bot, načež slyším "Já vás raději ještě pošlu na ultrazvuk a sestřičky vám vezmou krev."

Přestalo mi tlouct srdce. "Cože?!"

"Ne, nebojte se, je to jen pro kontrolu."

Žádný jen pro kontrolu. Dva roky do té ordinace chodím s příchodem každého ročního období a postup je vždy stejný. Vždy! Jediná výjimka nastala na podzim 2011, kdy mé tělo klamalo samo sebou a vydávalo svou ovulaci za nádor. Tehdy jsem se hodně bála, i když někde hluboko, opravdu hodně hluboko, hloubš než leží má jistota výhry ve sportce, jsem věděla, že se všichni mýlí. Dva měsíce mě tehdy přemlouvali, ať se provšechnonasvětě nechám operovat, abych neumřela a já si místo toho pořídila Šimona. Všichni ovšem víme, že jednak náhody neexistují, za druhé je velmi nízká pravděpodobnost, že bych měla takovou zprdelekliku dvakrát. Tentokrát jsem měla jasno. Před očima mi proběhla má blízká zářná budoucnost: operace, chemoterapie, rakvička. Zašla jsem opravdu do detailu.

Do sesterny jsem se vpotácela sinalá jako keramické umyvadlo. Sestřička se laskavě optala, co že se mi tak strašného přihodilo.

"Mám jít na ultrazvuk a na krev."

"No a?" usmála se. "Vždyť to je normální postup."

"U mně ne. Co sem chodím dva roky, krev po mně chtěli jen tehdy, když měli podezření na nádor."

"Ale nebojte se, takhle se to tady opravdu dělá. Jen náhodou vás to doteď minulo." utěšovaly mně. Všechno marno. Byla jsem přesvědčena, že umírám, teď a tady. Odplazila jsem se na ultrazvuk. Další půl hodiny čekání. Nemusím vám popisovat, jak naplno jela má hysterická fantazie. Dokonce i hudbu k obřadu jsem měla vybranou. Když tu mi secvakly ty správné kontakty. Najednou bylo všechno jedno. Že jsem čtrnáct dní nespala. Že jsem nevytřela podlahu v koupelně. Že si Matýsek neumí zavázat tkaničky a Šimon nechce jíst hovězí. Že mi můj muž nepřivezl čokoládu z Anglie. Najednou to bylo všechno úplně bagr. Zatím jsem naživu. Kluci jsou zdraví a J. mě pořád ještě miluje. Dospěla jsem k rozhodnutí. Až dneska přijedu domů, všechny je obejmu a už je nikdy nepustím. Do smrti smrťoucí.

"Je to v pořádku a vy jste hysterka." řekl ten sympatický mladý lékař vládnoucí ultrazvukem. Do přízemí se propadl obrovský balvan spadnuvší z mého srdce a určitě tam rozbil nějaký strašně důležitý přístroj. Skoro jsem se rozbrečela. Poskakujíce na vlnách euforie, odnesla jsem dokument potvrzující mou nevinu do ordinace, poděkovala a rozloučila se. Konečně padlo to očekávané "Tak naschledanou za tři měsíce."

Tentokrát mi to prošlo. Bohyně ztracených klíčů na mě zase jednou zahrozila prstem, že jestli míním skuhrat nad maličkostmi, ukáže mi, co je opravdový problém. Uvědomuju si to a za varování děkuju.