Díkůvzdání

Prý je tady poslední dobou smutno. Bylo mi řečeno. Je. A bude hůř.

Auto je dopravní prostředek. Hromada plechu, plastů a v dnešní době nějaký ten počítačový čip. Jenže já se do těch součástek zamilovala. Myslete si o mně, že mi prdlo v kouli (taky že ano, mám to v názvu blogu), že jsem sentimentální a dětinská, ale pro mě byl Arthur něco jako člen rodiny. Takové polodítě navíc. Krásný, ba přímo kouzelný, šedý (techničák si mohl o modré tvrdit co chtěl, šedá, šedá a šedá), rychlý, pohodlný zázrak. Nikdy nás nevypekl, vždy dojel do cíle. Jednou jsem ho opřela o sousedovic škodovku a do konce života (jeho) jsem se mu za to nepřestala omlouvat.

Ano, ten minulý čas je správně. Ve středu se J. rozjel z práce s takovou razancí a vervou, až se v zatáčce potkali se svodidly. Díky Bohu, Náhodě, Bohyni asfaltových směsí, nikomu živému se nic nestalo. Jen nám umřel Arthur. V bitvě svodidla versus auto bezpečně vyhrálo tvrzené silniční zařízení. Sešrotovalo našmu kombíku čumáček až k přednímu sklu. Vybilo mu všechna světla, rozdrtilo chladič. O dalších škodách nemám ponětí, ale doufám, že to bylo rychlé a moc ho to nebolelo.

Toho dne jsem byla poprvé v práci. Užívala jsem si naprosto bezdětný, bezkuchyňský a bezúklidový den, drbala s kolegyněmi, sem tam jsem i udělala něco užitečného jako zvedla telefon nebo poslala zprávu. Když tu přišel ten ošklivý telefonát, že J. je v pořádku (ťuky ťuk), ale auto to má za sebou. Stojí zkraje dálnice, čekají na odtahovku, ale školku nestihnou, ani kdyby se na hlavu postavili. Napočítala jsem do osmdesátipěti, abych se vzpamatovala ze šoku, poprosila šéfa o uvolnění a vypadla do sněhu na zledovatělou vozovku. Abych o pár kilometrů dál minula šedého rozbitého kombíka se spícím řidičem na úplně suché silnici. Věřím, že láska mého života si nehodu nevymyslela i řidič odtahovky tvrdil, že hodinu předtím ze stejného místa odtáhli nabouranou škodovku, ale vzhledem k tomu, že jsem se sama málem vysekala o pět kilometrů dál v půlmetrové závěji, byla jsem šťastná, že až tam J. nedojel. To už by nebyly jen ty plechy.

Arthura odvezli k doktorovi, zřítelnice oka mého do sebe nalila panáka whisky a šla se z toho vyspat a já se začala modlit, aby nám auto zachránili. Motor je v pořádku, uklidňovala jsem se a na pár svíček a přední masku ještě máme. Načež zavolal pán ze servisu, řekl, že auto prohlížel mnohokrát (jak s oblibou říká J.) tam a zpátky, i s karosářem a elektrikářem ho obešli několikrát, aby spočítali, že cena opravy rovná se ceně auta. Verdikt - nemá to cenu.

V tu chvíli mi skanula slza a pak ještě několik. Náš skvělý, fantastický kombík, který mě odvozil na všechny chemoterapie, do porodnice i z porodnice s miminkem, na zkoušku z francouzštiny a Matýska k zápisu do školy, ten téměř "rodinný přítel" odešel.

A tak tady zcela pateticky děkuju za jeho služby.

Děkuju, Arťo, žes vydržel J. těžkou nohu na plynu.

Děkuju, že jsi pokaždé všechny odvezl tam kam chtěli.

Děkuju, že jsi nás nikdy nevypekl uprostřed cesty.

Děkuju, že jsi nás na opravách nikdy nestál obě výplaty.

Děkuju, že jsi skoro nikdy nepotřeboval opravit.

Děkuju, že jsi se vytrvale nechal okopávat od Matýska.

Děkuju, že jsi mi vždycky zvedl sedadlo u řidiče a snížil volant.

Děkuju.

Doufám, že existuje nebe pro auta a že jsi teď v něm.

Děkuju tam nahoru, že to bylo jen to auto. Mockrát děkuju.