Mami, mě koupe cizí chlap!

Tak. A teď to vypadá, že mám milence. Jaké štěstí, že to dítě nemluví a nemůže mě prásknout zákonitému nemanželovi.

Hned uvedu na pravou míru: tatínek nám odjel na služební cestu. Na čtyři dny. Pro maminku okamžik, co by se stihla v kuchyni otočit, pro pětiletého cvrčka půl roku. A jak se zdá, pro našeho cvrčka postiženého sklerózou, celá věčnost.

Dnes se J. po krátké absenci vhrnul do bytu jako velká voda, pohodil krosnu na místo, kde ji budu vztekle překračovat dva dny, až ji naštvaně odtáhnu k jeho části postele, aby se o ni mohl chvíli přizabíjet on sám. Pro ty, kdo doufali, že jako vzorná žena vyndám špinavé prádlo, vyperu a vyžehlím, čisté složím do skříně a zubní kartáček vrátím do kelímku v koupelně - ne, ani mě nehne. Pro ty, kteří si mysleli, že J. své objemné zavazadlo odklidí sám - kde žijete?

Tak tedy: otec rodu se vrátil domů, vnesl do našeho klidného odpoledního spánku trochu rozruchu a jal se věnovat dítěti. Matýsek ochotně otevřel jedno rozespalé oko, dloubnul jím po člověku, který se mu nasáčkoval do postele a rozpačitě ke mně vztáhl ručičky. Nijak nás tím nepřekvapil, ba naopak spíš rozesmál, jelikož jsme z mých nemocničních a služebních pobytů zvyklí, že rodiče navrátivšího se po delší době nepoznává. Otce to zamrzí, matku rozpláče, ale vzhledem k tomu, že dítě s námi nekomunikuje, nezbývá než počkat až tato zvláštní amnézie pomine. Naučili jsme se s tím žít a děláme si z toho srandu. Naštěstí už po hodině se zdálo být vše v pořádku. Kluci se svorně dělili o gauč, koukali na pohádku a čekali, až se jim uvaří žvacnec. Ještě, že Vitana vaří za vás.

Když nastal čas večerní očisty. Tatínek se bez řečí zapojil do chodu domácnosti, tak jak to bylo před jeho odjezdem, jakoby nás nikdy ani na hodinu neopustil. Matěj se nechal svléknout, vykoupat, pravda s absencí obvyklého nadšeného výskání, ale to mohla způsobit příliš teplá nebo studená voda na těle našho rozmazlence. Pouhé 2 stupně celsia totiž činí nebetyčný rozdíl. Nechal se od tatínka opyžamkovat a nakrmit. Smečka byla zase komplet. Začaly zprávy a pánové zaujali nejvhodnější pozice před televizí (vypadají přitom vedle sebe jako siamská dvojčata, z nichž jedno zapomnělo vyrůst). A potom se to stalo. Asi po deseti minutách měl J. pocit, že je potřeba nějakou novinku dne glosovat a promluvil. Matýsek se vzpřímil, oči se mu rozšířily na velikost holubích vajec a překvapeně se otočil na muže vedle něj, kterému povědomý hlas patřil. Jeho nadšený široký úsměv hovořil za vše: táta je doma!!! Na identifikaci vlastního otce mu stačily pouhé čtyři hodiny. To, že ho přebaloval, převlékal, krmil a koupal naprosto cizí člověk přešel bez povšimnutí, evidentně se to u nás děje obden. Tak tomu já říkám bezmezná důvěra.

Ještě se, s dovolením, vrátím k našemu slaměnému vdovství a polosirotkovství (ach, češtino, jak krásnými výrazy oplýváš!). Většinu týdne, tedy čtyři dny, slovy devadesát dvě hodiny bylo v našem malém hnízdečku lásky převážně čisto. Nepočítám-li pohozené boty v koutě předsíně a zaschlou kapku od sirupu na ubruse (stojí na ní květina, stejně to není vidět), nebylo co uklízet. Nádobí se samo skládalo do myčky, vyskakovalo z ní, čisté a blýskající se, rovnou do polic, prádlo se samo pralo a rovnalo na sušák, aniž by následně potřebovalo žehličku a všechny tři postele, ve kterých zrovna nikdo neležel, byly permanentně ustlány. Ani já, ani Máťulka jsme se nepředřeli. Trik spočíval v tom, že jsme binec ani nezačali dělat. Talíře od večeře jsme oplachovali okamžitě po použití, nic nezasychalo ve dřezu, oblečení jsme po svléknutí skládali a odkládali do polic, prostě kromě jednoho totálně rozcupovaného Médi Pusíka (dětský časopis. Žádné zvíře v naší domácnosti nedošlo úhony), nebylo co uklízet. Až do dnešního odpoledne. Vysvětlete mi někdo, prosím, proč si muži myslí, že se jen stěhují z jednoho Mamahotelu do druhého? Na základě jakých podnětů nebo náznaků očekávají stejný full servis, jako měli u maminky? Oni opravdu žijí ve snové realitě, že ženy jejich života si jednoho dne udělaly školení, předaly si informace a instrukce a systém se nezměnil? Procházím teď večer naším bytečkem, z konferenčního stolku odklízím nádobí, použité papírové kapesníky a šroubovák, noha mi uklouzne na pohozené ponožce, abych doplachtila do předsíně a zakopla o botu velikosti dětské lyže a nevábné vůně.

Svého muže miluju víc než oříškovou čokoládu a tu miluju úplně nejvíc na celém světě. Ale někdy, opravdu jen někdy a z času na čas, mi udělá radost, když nemusím obden omývat z umyvadla milimetrové vousy vonící po mentolu.

Jen okamžik

Což o to, psala bych jako vzteklá. Jenže ono není o čem. Tedy je, ale náš život se teď točí převážně kolem dětí a tady na blogu to začíná vypadat jako v časopisech Betynka a Maminka. Ne, že by to s kvalitou článků dřív bývalo lepší, ale nebyla to tak strašná nuda. Momentálně se toho u nás moc neděje. Já stále těhotná, protivná a unavená, J. na služební cestě a Maty mě začíná mít pomalu ale jistě plné zuby. Vše při starém.

Možná by za zmínku stál dnešní den, svátek sv. Valentýna. Nejdřív bych měla upozornit, že ho neslavíme. Ne z těch obecných důvodů "příliš americké" či "moc komerční", ale pro mého muže je velký problém oslavit narozeniny jeho ženy, svátek jeho matky, o našem výročí nemluvě. Ještěže Vánoce a Velikonoce jsou tak profláknuté, že ho nemůžou minout. A kdybych ještě na sv. Valentýna vyžadovala kytku, srdce nacpané čokoládou, či jinou těžko sehnatelnou kravinu, má lepší polovička by se mohla přehřát a zaseknout. A tak nevyžaduju a neočekávám. Tím víc jsem překvapena, když se něco uděje, jakože dnes se událo.

Včerejšek včetně noci jsem trávila v práci, Matýsek byl z organizačních důvodů odstěhován ke své náhradní mamince (naší chůvě, věřím, že ji má raději než mě) a tatínek zůstal v našem bytě osiřen a sám. Což nezůstalo bez následků. Ráno jsem mile překvapena vstoupila do celkem uklizeného bytu, jala se připravovat oběd a při té příležitosti jsem to našla. Máme totiž v rohu kuchyňské linky skřínku, kde bydlí odpadkový koš a tříděný odpad - plasty/sklo. Prostě, jak máme prázdnou flašku, vrazíme ji tam. Málokdy se ovšem někomu chce odpad roztřídit a odnést. Většinou jsem to já, ale má nejnovější výmluva "nesmím zvedat nic těžkého" mě této nemilé povinnosti zbavuje, byť v naší domácnosti zjevně nebydlí nikdo, kdo by se jí zhostil. Určitě ne za posledních 14 dnů. A jelikož těhule ujíždí na švestkovém Bernardu, otec rodiny na Svijanech a dítě na Yo sirupech, skřínka poslední dobou dost praskala ve švech. Tak tedy dnes, na svatého Valentýna jsem ji našla prázdnou. Okamžitě jsem napsala zřítelnici oka mého zprávu, že dárek jsem objevila, moc se mi líbí a vinšuju taktéž krásný svátek zamilovaných. To bylo v poledne. Myslím, že doteď (20:57) přemýšlí, co a kde jsem probohaživého našla.

A co je ještě nového? Kromě toho, že mrzne až praští, J. to nevzrušuje, chodí venku ve flísové bundě a vykřikuje, že je mu teplo. Dělá mi to naschvál, jelikož moc dobře ví, že pod bundu se mi vejde maximálně jeden tenoučký svetřík a za týden už ani to ne. Tudíž klepu kosu kudy chodím a škemrám, aby mi ze sklepa vysvobodil starší, rozuměj objemnější zimní svršky. "Hned" prý. Jeho hned trvá už třetí týden a pokud se okamžitě něco nestane, jednou se sehnu ke kočárku, nitě, držící se ve švech za ruce se pustí a kromě toho, že mi bude sněžit na záda, si trhnu i pěknou ostudu.

Proč jsem vlastně tento článek pojmenovala Jen okamžik? Poněvadž jsme byli pro výsledky testů v nemocnici. Naše holčička je zdravá jako řepa, bez nejmenší vady. S úsměvem mi to sdělila sestra poté, co jsem na recepci zapadla do pohodlného křesílka. A prý, jestli chceme znát pohlaví? Sice jsem věděla, co pod srdcem nosím už 16 týdnů, ale nechtěla jsem sestřičkám kazit radost (mají ze sdělování těchto zpráv maminkám bezva rozptýlení v jinak nudné službě. Hned čtyři zavětřily, že bude legrace a nenápadně se přitočily k našemu stolu) a trvalo to jen okamžik, během kterého narostl našemu děvčátku pindík. Holky se na mém překvapeném výrazu bavily skvěle. J. už méně. Nepomohly ani argumenty, že o pohlaví dítěte rozhoduje otec. "Vždyť já jsem rozhodl! Tys mě neposlechla!" smáli jsme se na celou vstupní halu. Když jsem nabyla dojmu, že prvotní šok odezněl, nesměle jsem pípla, zda se máme v létě vůbec vracet z porodnice domů. "No! A to si taky rozmysli!" Prostě jsem za svou nekázeň dostala pěknou čočku. Popravdě se i na chlapečka těšíme jako malé děti a jako bonus na něj máme výbavu do pěti let, aniž bychom museli vyřazovat modrá bodýčka a dupačky s autíčky.

Krása je pojem čistě relativní

Nedávno jsem se v jedné velmi zajímavé knize, jejíž název si už nepamatuju, ale dle pokleslého žánru sázím na Rosamunde Pilcher nebo Danielle Steel, dočetla zajímavou větu: "Kdyby stál o pár kroků dál, byla si jistá, že by zhodnotil také linii jejích boků (široké) a její kotníky (na ty byla hrdá)." Na kotníky? Opravdu na kotníky? Mívala jsem krásné vlasy. Než mi vypadaly a nově vzrostlé jsem líná odbarvit a tak se chlubím ve třiceti šedinami. Pro dolňáky mám "pěknej zadek" a horňáci obdivují můj dekolt. Na ten jsem u sebe hrdá já. A to je asi tak všechno. Ale nad krásou mých kloubů mě nikdy nenapadlo ani uvažovat. Možná je to dáno dobou. Onen příběh se odehrával v první polovině minulého století, těsně poté, kdy se sukně zkrátily pod kolena. A možná jsou dnešní muži jen rozežraní. Nahotinky kam se jeden podívá a jim, chudáčkům, tím pádem selhává fantazie. Jednoho krásného dne to tady převezmou muslimové, my si nakoupíme burky a hidžáby a budou mít po žížalkách.

Krásná je moje dcera. Ještě nedávno vypadala jako gumový medvídek, dnes je z ní krásné miminko, po pěti prstech na každé ruce, tlukoucí srdce a nos jako bambulku po mamince. Ještě není úplně dopečená, půl roku to ještě bude trvat, ale stejně mě nikdy nepřestane fascinovat matka Příroda, s jakou rychlostí dokáže stvořit lidské tělo. Mluvím-li o dceři, jedná se spíše o zbožné přání, jež je otcem myšlenky. Výsledky testů se dozvíme příští týden, ale už teď je tady pár ukazatelů, směřujících k něžnějšímu pohlaví. Za asi nejmarkantnější považuju pověru, že "holčička bere mamince krásu". Když jsem čekala Matyho, svítila jsem jako sluníčko a asi od druhého dne od početí mi známí a přátelé říkali na potkání, jak strašně mi to sluší. Tentokrát jsem těhotná šestnáctým týdnem a jediné, čeho jsem se dočkala bylo doporučení "fantastického pleťového krému, a kdyby ten nepomohl, stejná firma vyrábí i fantastický make-up" mou kolegyní. A korunu tomu dal J. Váleli jsme se na gauči, takové roztomilé líné nedělní odpoledne, zřítelnice oka mého mě něžně hladila po tváři a vískala ve vlasech, když tu z něj vypadlo: "Jo. To bude kráásná holčička." Ach jo.

Máme kamaráda. Ten má skvělý smysl pro výběr dárků ke každé příležitosti. Poprvé jsem měla možnost s ním nakupovat na vánoce 2006, kdy s nadšením sobě vlastním vběhl v obchoďáku do hračkářství se slovy "musím něco koupit bráchům". Dobře dvacet minut jsme spolu probírali hasičská auta, pistole a bagry, než z doprovodného rozhovoru vyplynulo, že S. ve svých pětadvaceti je z bratrů nejmladší. Ani mě potom moc nepřekvapilo, když jsem u příležitosti nového vlasového porostu dostala růžový mluvící fén. Proč ale o S. mluvím teď. Nedávno jsme v reastauraci za právě začínajících krutých mrazů popíjeli studené pivo, jakobychom chtěli vyjít počasí vstříc a z jednoho spolustolovníka se vyklubal oslavenec. Načež začal S. s potutelným úsměvem vytahovat z igelitové tašky své dary. A splnil naše očekávání. V nenápadné plastikové průhledné krabičce se skrývalo umně vyvedené, velmi nápadité a dost vtipné NIC s doprovodným textem. Když jsme se dosyta nasmáli, začalo kolem stolu kolovat taktéž umělecké, vtipné, ovšem dle našeho shodného názoru poněkud málo autentické ženské ňadro. Kam na ty kraviny S. chodí, to nevím, ale korunu těmto krásným dárkům dala dvouletá Viktorka, která se po růžové kouli s bradavkou natáhla, našpulila pusinku a na celou hospodu vcelku trefně pronesla: "mlíško!"

Co je pro někoho krásným objektem touhy, může být pro druhého krásným obalem na dlabanec. Jak moc je krásná žena, která pomalu ale jistě ztrácí své křivky, o kterých se ani předtím nedalo mluvit jako o ideálních? J. tvrdí, že moc. A tady je důkaz:

pátek večer, náš byt

J. "Chceš to slazené mlíko, když už jsem v lednici?"
PP "Ne, děkuju, jedno už jsem dneska měla. S takovou budu mít 80kg do března."
J. "Aspoň tě bude víc k milování."
PP "Seš zlatej, ale tady jde o to, abych se do toho července vůbec unesla."
J. "Tak jo. Tak teda nežer!"

Kouzla a čáry v jednom malém bytě

Už mě nebaví pořád dokola tu omílat slovo zázrak a skloňovat a pádovat je až do zblbnutí. Našla jsem si něco jiného, co téměř plně vystihuje to, co mí kluci momentálně vyvádějí. Úplní Copperfieldové, jeden lepší než druhý.

Jednoho odpoledne, takhle při sobotě, vydala se naše malá rodinka na procházku obchodním centrem a objevila nově otevřený obchod nábytkem. Značka Matýskův pokoj. Jelikož jsme mistři v nedokončených stavbách, náš syn je již téměř rok hrdým plastníkem válendy, které chybí jedna zábrana. Nevím, jestli nebyly peníze, čas nebo chuť s tím něco dělat, ale když už nám konečně položila Prozřetelnost prodejnu doslova pod nohy, neodolali jsme a chybějící součást dokoupili. Věděla jsem naprosto přesně, kam původní manželovo nadšení povede. Jednoho dne firma zavolá, že díly jsou k vyzvednutí, J. se bude týden až dva přemlouvat do Prahy dojet a když už se konečně odhodlá, pohodí zboží do některého kouta se slovy: "Zítra ji přimontuju", kdy slovo zítra znamená za měsíc až několik let. Ó jak jsem se mýlila. Zábranu přivezl domů přibližně patnáct minut poté, co mu z obchodu telefonovali, že je k mání. Zavřel se v dětském pokoji a půl hodiny tam něco kutil. Načež hrdě vystrčil hlavu ze dveří, volaje mne a Matyho, abychom se na tu krásu přišli podívat. Moc se nám to líbilo. Hlavně mně představa, že díky nové konstrukci bude moci naše dítě samo na válendu vylézat a z ní následně slézat. Už teď vypadám na šestý měsíc těhotenství a pokud to takhle půjde dál, jednou na syna přes pupek nedosáhnu a co si neobstará sám, to nedostane. Muže jsem mohutně pochválila pro šikovnost a syna uložila ke spánku.

Ráno jsem dvakrát posunula budík, ale stejně jsem se ve finále rozhodla, že za to áčko mi to nestojí a vstanu. Rutina - na záchod, do koupelny, do dětského pokoje otevřít dveře a zařvat "Budíčeeeek!" (no dobře, nejsem matka Herodes a něžně šišlám mezi dveřmi, že "vštávej Maťulko, srdíško moje, mušíš do školičky", ale přece tady nebudu syna svou infantilitou schazovat) a rychle do kuchyně umíchat něco se spoustou kofeinu. Když začala konvice náležitě bublat, z dětského pokoje jsem zaslechla znepokojené žvatlání, jež nabíralo na intenzitě. "Hned, jen co uvařím kafe" pomyslela jsem si něco o sobeckých potomcích, kteří vetchým rodičům nedopřejí a nenechala se vytočit. Když jsem se konečně k Matýskovi dostala, nabyla jsem dojmu, že buď potřebuju velmi silné dioptrické brýle nebo antipsychotika. Náš nepohyblivý syn seděl na zemi u postele, stále pevně zazipován ve svém spacím pytli (zmiňuju schválně, pohyb v něm je pro Matyho téměř nemožný). Cucal si paleček a kulil na mě svá modrá kukadla. "Jak ses dostal dolů?! Hlavně kdy? Spadls? Slezl jsi? V noci? Proč jsi nás nezavolal?" Bombardovala jsem cvrčka otázkami a bůhvíproč očekávala odpovědi. Dostalo se mi pouze potutelného úsměvu to-bys-chtěla-vědět,-co?-Nakašlat. Osud.

Tím ovšem představení neskončilo. J. se rozhodl, že bude statečný manžel a otec rodiny a doprovodí svou těhotnou manželku na vyšetření podobné amniocentéze. Pro neznalé - lékař vezme jehlu o průměru asi tři centimetry a délce nejméně půl metru a píchne ji těhotné do břicha. Čímž nechci případné adeptky na výkon děsit, ale jelikož jsem měla po celou dobu zákroku pevně zavřené oči, má představivost jela naplno. V mých vzpomínkách na před šesti lety (čas opravdu vyléčí VŠE) byl zákrok nebolestivý, jen trochu nepříjemný. A největší průšvih byl, že jsem mimo jiné zapomněla i na svou sklerózu. Nebudu to protahovat: milé maminky, kdyby vám někdo někdy tvrdil, že to nebolí, "ucítíte jen mírný tlak", požádejte o celkovou anestezii. Této legraci předcházel herecký výkon našeho nenarozeného dítěte na ultrazvuku. J. poprvé viděl miminko "naživo", ne jen z fotky šedé skvrny, kterou mu mávám před obličejem. A byl z toho moc pěkně naměkko. Vydržel i to, co následovalo a za to má můj nekonečný obdiv. Nejspíš mi poté chtěl udělat radost, jelikož následujícího dne, kdy jsem se já vyhlásila za maroda a odmítala se hnout od televize, běhal po bytě s vrtačkou-příklepovkou, dráty a náhodně vyhazoval jističe. Prý, že namontuje lustry. Nechtělo se mi věřit vlastním uším. Teď? Pouhých pět let poté, co jsme se nastěhovali a zrekonstruovali? Není to uspěchané rozhodnutí?

Nemýlila jsem se. Během hodiny se u nás všude svítilo už ne žárovkami osiřele visícími na drátech ze stropů pokojů, ale hezky vychovaně z lustrů. Mé srdce zaplesalo. A nebyl všem dnům konec. Dostala jsem svou dlouho plánovanou, vyprošenou a očekávanou skříň do ložnice, i když si láska mého života při montáži téměř polámala prsty. O to víc si nového kusu nábytku vážím. A svého muže taktéž. A svého syna, který si možná ani neuvědomuje, jak obrovskou radost nám udělá i taková prkotina, jako slézt z postele. A tak se u nás už několik dní čaruje. Jsem asi jediná, kdo se toho neúčastní, pokud nepočítám výrobu funkčního dítěte v mých útrobách. Ale to jde tak nějak samo, bez mého přičinění a tak se nemám proč plácat po rameni. Stačí, jak se činí kluci. Jde jim to moc pěkně. Už se těším, až je představím dceři.

Poklona svobodným matkám

Tak konečně došlo i na mě a vyzkoušela jsem si, jaké to je, žít bez chlapa. Bez chlapa s dítětem. O postižení se zmiňovat nebudu, to považuju za bonus od pánaboha. Evidentně mě nemá rád.

Seběhlo se to takhle: jednoho krásného dne (ano, letošní zimu považuji za nádhernou. Žádný sníh, když mám kouzelné prkýnko zakázané, je luxus) mi J. oznámil, že se míní na týden odstěhovat za sedmero hor, devatero řek, až téměř na konec naší nejošklivější dálnice. Že mu tak přikázali v práci a pokud prý já proti tomu nic nenamítám, rád by z domu vypadl. Samozřejmě, že jsem nechtěla své životní lásce bránit v jeho cestě za štěstím a nadšeně jsem souhlasila. Netušila jsem, jaký bič, ba přímo devítiocasou kočku si na sebe pletu.

První komplikace nastaly hned v pondělí ráno, kdy můj muž došel k závěru, že špatně uvážil nepoměr mezi svými končetinami a počtem zavazadel a děl, že potřebuje odvoz. Do Prahy. Do čtvrti, ve které jsem vozem NIKDY nebyla a záležet to na mně, ani bych do ní nikdy nevjela. Měla jsem porušit své zlaté pravidlo - zaparkovat Fištu na okraji Prahy a dál se pohybovat bezpečně metrem. "Ale jistě, miláčku, samozřejmě, že odvezu Tebe i Tvých osm batůžků (proč se chlapi neumí sbalit do jednoho jediného velkého kufru?) až na kraj světa" odvětila jsem a doufala, že J. uslyší sarkasmus a otrávenost v mém hlase. Neslyšel a musela jsem si v pět (!!!) hodin ráno sednout za volant a řítit se s ním temnými pražskými ulicemi, silnicemi a obchvaty. Zvládla jsem to s jednou nerudnou oktávií za zády, jejíž řidič si určitě okousal všechny nehty, které měl, ale předjíždět prostě nemohl.

Abych to neměla zas tak jednoduché, i u mě v práci došlo na ten týden ke změně režimu a musela jsem se účastnit procesu každý den. Což se mi nestalo od maturity. Opravdu jsem se musela KAŽDÉ ráno velmi brzy vykopat z postele, vyhnat z ní Matyho, umýt nám zuby, dostat jeho do školky a sebe do zaměstnání. Dante měl pravdu - peklo existuje. Byla jsem pevně rozhodnutá, že se nedám a celou situaci zvládnu. Povolala jsem na pomoc posily - naši zlatou paní Š., která dostala na starost Matyho návraty ze stacionáře a zhostila se své úlohy s elegancí sobě vlastní. Dítě jsem měla z krku, aspoň do pěti.

První dva dny jsem se nehodlala pouštět do žádných větších akcí a vymazala jsem z povrchu zemského pojem teplá večeře. Kupodivu to fungovalo, Matýskovi mé pomazánky chutnaly a ochotně se cpal po večerech chlebem. Takže takhle to tedy je! Já se jim tu vyvářím s omáčkami, peču obden flákotu a jim (slabšímu pohlaví obecně) bohatě stačí chleba, je-li na něm aspoň plátek uzeniny. J. bude po svém návratu velmi překvapen.

Třetího dne jsem se odhodlala návštívit Úřad práce, poněvadž jsem se naprosto mimovolně na internetu dočetla, že Matěj přišel o část svého kapesného. Vzhledem k tomu, že s J. oba vyděláváme, není to pro nás přímo existenční problém, ale malá bílá obálka s varováním ve schránce by bodla. Na informacích jsem se dozvěděla, že chci-li se přiučit něčemu o rodičovském příspěvku v roce 2012, mám následovat cedule HMOTNÁ NOUZE do sklepa. Slovy mého muže: mé oči se rozšířily do evropských rozměrů. Můj postižený syn se dostal do hmotné nouze? A kdypak se to stalo? Neochotně jsem sestoupila do příslušného podlaží a postavila se do fronty nás "potřebných". Vládl tu velmi organizovaný chaos. Na jedněch dveřích se skvěl nápis, že záskok je v místnosti č. 150. Kde se ovšem nenacházel ani on, ani úředník, do oné místnosti patřící. Ve velmi nepravidelných intervalech se otevíraly dveře kanceláře, do které jsem se (nejspíš) potřebovala dostat a z nich vycházející klienti hlásili jména úřednic. Až po drahné době mi došlo, že v místnosti se jich nachází celé hnízdo a já si smím vybrat dle své spádové oblasti. Nakonec se v chodbě objevila ta, která to k nám měla od stolu nejblíž a udělala pořádek. Polovinu čekajících poslala domů, že mají špatně vyplněný formulář, druhé polovině vrazila čistý blanket do ruky a poslala je tamtéž, poněvadž by to tady stejně vyplnili špatně a ode mě si vzala dokumentaci, odborným okem ji shlédla a poslala mě za těmi ostatními, se slovy: "v pořádku, můžete jít, máte to vyřízené." Potřebovala by metál, nebo aspoň Cenu Michala Velíška.

Mé předsevzetí, uvařit aspoň dnes něco teplého se odebralo zpět do Říše snů, nakoupila jsem sardinky a kečup a uplácala fantastickou rybí pomazánku.

Ve čtvrtek jsem se poprala s obřím nákupem v drogerii, páč školka si objednala pravidelnou čtvrtletní zásobu. Dost by mě zajímalo, k čemu je našemu plenkovému dítěti toaletní papír, ale budiž. Nechala jsem v obchodě půlku právě čerstvé výplaty a konečně uvařila aspoň lečo.

Celý týden jsme vstávali s prvním kohoutím zakokrháním a já usínala s úvodní znělkou zpráv. Nevím, jak Matěj. Ale vzhledem k tomu, že jsem jej každé ráno našla v jeho pokoji, asi se tam přeci jen nějak dostal. O úklidu se hovořit nedalo, podařilo se mi dvakrát nakrmit myčku. A i pro mě samotnou bylo překvapením, že jsem v pátek ráno našla před bytem dva na mašličku zavázané pytle s odpadky a došlo mi, že jsem vlastně ani neměla možnost, jak je do té popelnice dostat. Z domu jsem odcházela jen s Matym, v jedné ruce kabelku, ve druhé tašku s věcmi pro něj a ve třetí kočárek, tudíž nezbývalo dost končetin.

J. se vrátil ze služební cesty, prohlásil, že vypadám utahaně, a tak se on, odpočat a svěží, postará o dítě. V pátek ráno jsem otevřela jedno oko o půl desáté a druhé v deset. To se mi nestalo několik let. Konečně jsem se vyspala. A když už můj mozek začal normálně fungovat, hluboce jsem se zamyslela nad svými nedostatky a zastyděla se. Mám plnou hubu kec... pusu stížností, jak to máme s Matym těžké a náročné a že je na nás svět zlý a vůbec jsem si neuvědomila, jak důležité je to množné číslo. Pořád jsme na to dva. Všem svobodným matkám skládám hlubokou poklonu a svatosvatě slibuji, že od teď budu přecházet naprosto všechny nedostatky a nešvary mé lepší polovičky s úsměvem a bez řečí. Minimálně do doby, než mě fakt něčím naštve.

Cinkání rolniček a vůně jmelí

Tak konečně k těm vánočním přípravám, vůni jmelí a světlu svíček v adventním věnci. Jak to u nás vypadalo před týdnem? Bylo to veselé. Jednak se nekonalo žádné pečení, ani minulý týden, ani před čtrnácti dny, už vůbec ne v listopadu, prostě letos jsem se na to vykašlala a za druhé, na svíčky volně stojící v dosahu Matyho ruček nevěřím a tak se u nás neadventilo. Do toho přišla státně velmi významná a smutná událost, která mého J. přikovala pevným řetězem k firemní budově a měl téměř zakázáno se od ní vzdálit. Za celý týden se přišel domů párkrát vyspat, což znamenalo, že všechny mé grandiózní plány - zakoupením stromečku počínaje, přes nákup dárků, potravin a jiných vánočních nutností, vyzvednutím cukroví v nedaleké vesnici konče, šly k šípku.

Rozhodla jsem se, že jsem statečná, emancipovaná žena jednadvacátého století a jen tak se nedám. Jak jsem se již zmínila, jsem slavící typ a nic na světě mi nemůže zkazit jednu z největších příležitostí, jak se vyřádit. Pevně jsem si vytyčila Cíle, napsala Seznam a vytvořila Plán a rozhodla se, že překážky jako ranní nevolnosti (mimochodem trvající od 6:40 do 23:00), status svobodné matky handicapovaného dítěte a dvě a půl dvacetičtyřhodinové služby v práci během čtyř dnů, budu prostě ingorovat. A tak se stalo, že jsem na přípravu štědrého dne měla jeden jediný den. Jack Bauer hadr, ovšem ten měl aspoň 24 hodin, já se musela spokojit s polovičkou, poněvadž si neumím představit unaveného Matěje o půlnoci v Tescu.

8:30 návštěva dětské lékařky. Matymu bylo pět, je potřeba zkontrolovat, že slyší, vidí a nekřiví se mu páteř. Paní doktorka byla milá, usměvavá a z plánovaných deseti minut se stal pokec téměř u kafe na půl hodiny. Čímž se pacientům v čekárně omlouvám, ale jak znám místní zvyky, nezdrželi se v ordinaci o mnoho méně než já s Matym.

9:30 plánovaná návštěva Tesca

9:58 zaparkováno a sehnán nákupní vozík. Skutečná návštěva Tesca. Jelikož jsem věděla, že do kočárku pod Matěje se nevejde ani desetina toho, co jsem chtěla nakoupit, musela jsem se poprat se skutečností, že do dětské sedačky ve vozíku už se pětiletý kluk prostě nevejde a já mám jen jedny ruce. Tlačit přeplněným obchoďákem oboje je fyzicky nemožné. Nakonec se dítě usadilo na dně vozíku a než jsme dojeli k pokladně, pomalu nebylo vidět. Budiž mu ke cti, že neprotestoval, tiše trpěl a prokopl jen jedno víčko u smetany.

Pokud jde o mě, příští rok nakupuju nejpozději 20. září.

11:30 rychlostní ohřev včerejší večeře a její prohlášení za oběd.

11:45 telefonát J., aby opravdu nezapomněl vyzvednout objednané cukroví, až pojede domů z práce.

11:47 po výpadku spojení J. telefonuje zpět, aby mi oznámil, že dnes domů opravdu nejede.

13:07 -15:00 pokus o optický pořádek. Okna musí počkat na jarní úklid.

15:23 "Matýsku, maminka jde pá. Budeš tady sám!" (potřebuju doběhnout na parkoviště a vyndat z kufru auta následky dopoledního nákupu. S Matějem nemožné) "Musíš tu být strašně hodnej, nikam nelézt, nestoupat si, zůstat pěkně sedět. Rozumíš?! Máma jde pá! Nebude tu, aby ti pofoukala bebí."

15:25 návrat od výtahu. Má genialita nezná mezí. Oblékám syna, odjíždím s ním k autu, kde ho BEZPEČNĚ poutám do autosedačky a v klidu odnáším svých deset igelitek. Funím jako lokomotiva, ale jsem se sebou strašně spokojená.

15:46 Nemám cukroví. Nemám tu muže, který by ho vyzvedl v té nejzapadlejší vesničce našeho kraje, nemám tu ani navigaci, která by mě do onoho koutu naší zemičky zavedla. Jsem schopná se ztratit dvě ulice od našeho domu. Přesto sedám za volant, v batůžku výbavu nutnou k přežití pro dva na tři dny, kontroluju, že baterka svítí a vyrážíme.

16:32 nějakým zázrakem dorážíme na místo a já svírám pevně v náručí 2kg cukrovinek. Doufám, že se dostaneme domů.

17:08 neplánovaná zastávka v pražském obchodním domě. Já věděla, že na té druhé křižovatce jsem měla odbočit doleva!

Nevadí. Koupíme vánoční stromeček. Vloni totiž hlava rodiny rozhodla, že ten náš je již omšelý, opadaly mu téměř všechny papírové jehličky a víc než polovina větví je polámaná. Z mého pohledu se nejednalo o nic, co by nespravil provázek a kousek leukoplasti, ale budiž. Hlava rodiny ví co dělá. To bylo vloni. Letos J. po svém rozhodnutí ani nevzdechl. Vybrali jsme s Matym nádhernou jedličku a ani nám nebylo líto, že paní u pokladny za ni chtěla téměř o polovinu víc, než jak hovořila cenovka. Byli jsme unavení, hladoví a před námi byl ještě náročný večerní program.

18:24 konečně doma, ohřev dnešního oběda, který je prohlášen za večeři. Myslím, že šunkafleky se u nás už nikdy vařit nebudou.

18:26 zvoní paní sousedka, laskavá to kadeřnice, která k nám chodí jednou za čtvrt roku zkulturnit vzpouzející se máničku. Jelikož dítě je extrémně unavené a hladové, nedá se od něj očekávat vůbec žádná spolupráce, naopak, několik dobře mířených klacků pod nohy. Společnými silami Matyho přišpendlíme k židli a zpod husté kštice konečně vykukuje dětská tvář.

20:36 do dveří vstupuje očekávaná návštěva. Maty už je dávno v posteli, já bych se nejraději přidala, ale jelikož jsou to hosté poslední dobou velmi vzácní a nějak si dárky pod stromeček předat musíme, nosím na stůl, rozlévám do sklenic a snažím se chovat slušně.

23:18 Konečně v posteli. Jsem vysloveně slavící typ. Ale pokud jde o mě a mou rodinu, vánoce jsou na příští rok pro nepřízeň počasí zrušeny.

Vánoční vsuvka

Nebojte se. Tenhle článek není o tom, jak jsem ve spěchu spálila cukroví, svíčkami podpálila stromeček a zapomněla nakoupit dárky. Žádná vůně vanilky, cinkání rolniček, štědrodenní nostalgie. Dnes krátce a jednoduše.

Co nám letos přinese ježíšek?

Dárek nejkrásnější.

V létě k nám totiž přiletí čáp.

Nebo vrána.

Všichni členové smečky Prdlé prvomatky vám přejí kouzelné Vánoce!

PP & Matěj & J.