Cinkání rolniček a vůně jmelí

Tak konečně k těm vánočním přípravám, vůni jmelí a světlu svíček v adventním věnci. Jak to u nás vypadalo před týdnem? Bylo to veselé. Jednak se nekonalo žádné pečení, ani minulý týden, ani před čtrnácti dny, už vůbec ne v listopadu, prostě letos jsem se na to vykašlala a za druhé, na svíčky volně stojící v dosahu Matyho ruček nevěřím a tak se u nás neadventilo. Do toho přišla státně velmi významná a smutná událost, která mého J. přikovala pevným řetězem k firemní budově a měl téměř zakázáno se od ní vzdálit. Za celý týden se přišel domů párkrát vyspat, což znamenalo, že všechny mé grandiózní plány - zakoupením stromečku počínaje, přes nákup dárků, potravin a jiných vánočních nutností, vyzvednutím cukroví v nedaleké vesnici konče, šly k šípku.

Rozhodla jsem se, že jsem statečná, emancipovaná žena jednadvacátého století a jen tak se nedám. Jak jsem se již zmínila, jsem slavící typ a nic na světě mi nemůže zkazit jednu z největších příležitostí, jak se vyřádit. Pevně jsem si vytyčila Cíle, napsala Seznam a vytvořila Plán a rozhodla se, že překážky jako ranní nevolnosti (mimochodem trvající od 6:40 do 23:00), status svobodné matky handicapovaného dítěte a dvě a půl dvacetičtyřhodinové služby v práci během čtyř dnů, budu prostě ingorovat. A tak se stalo, že jsem na přípravu štědrého dne měla jeden jediný den. Jack Bauer hadr, ovšem ten měl aspoň 24 hodin, já se musela spokojit s polovičkou, poněvadž si neumím představit unaveného Matěje o půlnoci v Tescu.

8:30 návštěva dětské lékařky. Matymu bylo pět, je potřeba zkontrolovat, že slyší, vidí a nekřiví se mu páteř. Paní doktorka byla milá, usměvavá a z plánovaných deseti minut se stal pokec téměř u kafe na půl hodiny. Čímž se pacientům v čekárně omlouvám, ale jak znám místní zvyky, nezdrželi se v ordinaci o mnoho méně než já s Matym.

9:30 plánovaná návštěva Tesca

9:58 zaparkováno a sehnán nákupní vozík. Skutečná návštěva Tesca. Jelikož jsem věděla, že do kočárku pod Matěje se nevejde ani desetina toho, co jsem chtěla nakoupit, musela jsem se poprat se skutečností, že do dětské sedačky ve vozíku už se pětiletý kluk prostě nevejde a já mám jen jedny ruce. Tlačit přeplněným obchoďákem oboje je fyzicky nemožné. Nakonec se dítě usadilo na dně vozíku a než jsme dojeli k pokladně, pomalu nebylo vidět. Budiž mu ke cti, že neprotestoval, tiše trpěl a prokopl jen jedno víčko u smetany.

Pokud jde o mě, příští rok nakupuju nejpozději 20. září.

11:30 rychlostní ohřev včerejší večeře a její prohlášení za oběd.

11:45 telefonát J., aby opravdu nezapomněl vyzvednout objednané cukroví, až pojede domů z práce.

11:47 po výpadku spojení J. telefonuje zpět, aby mi oznámil, že dnes domů opravdu nejede.

13:07 -15:00 pokus o optický pořádek. Okna musí počkat na jarní úklid.

15:23 "Matýsku, maminka jde pá. Budeš tady sám!" (potřebuju doběhnout na parkoviště a vyndat z kufru auta následky dopoledního nákupu. S Matějem nemožné) "Musíš tu být strašně hodnej, nikam nelézt, nestoupat si, zůstat pěkně sedět. Rozumíš?! Máma jde pá! Nebude tu, aby ti pofoukala bebí."

15:25 návrat od výtahu. Má genialita nezná mezí. Oblékám syna, odjíždím s ním k autu, kde ho BEZPEČNĚ poutám do autosedačky a v klidu odnáším svých deset igelitek. Funím jako lokomotiva, ale jsem se sebou strašně spokojená.

15:46 Nemám cukroví. Nemám tu muže, který by ho vyzvedl v té nejzapadlejší vesničce našeho kraje, nemám tu ani navigaci, která by mě do onoho koutu naší zemičky zavedla. Jsem schopná se ztratit dvě ulice od našeho domu. Přesto sedám za volant, v batůžku výbavu nutnou k přežití pro dva na tři dny, kontroluju, že baterka svítí a vyrážíme.

16:32 nějakým zázrakem dorážíme na místo a já svírám pevně v náručí 2kg cukrovinek. Doufám, že se dostaneme domů.

17:08 neplánovaná zastávka v pražském obchodním domě. Já věděla, že na té druhé křižovatce jsem měla odbočit doleva!

Nevadí. Koupíme vánoční stromeček. Vloni totiž hlava rodiny rozhodla, že ten náš je již omšelý, opadaly mu téměř všechny papírové jehličky a víc než polovina větví je polámaná. Z mého pohledu se nejednalo o nic, co by nespravil provázek a kousek leukoplasti, ale budiž. Hlava rodiny ví co dělá. To bylo vloni. Letos J. po svém rozhodnutí ani nevzdechl. Vybrali jsme s Matym nádhernou jedličku a ani nám nebylo líto, že paní u pokladny za ni chtěla téměř o polovinu víc, než jak hovořila cenovka. Byli jsme unavení, hladoví a před námi byl ještě náročný večerní program.

18:24 konečně doma, ohřev dnešního oběda, který je prohlášen za večeři. Myslím, že šunkafleky se u nás už nikdy vařit nebudou.

18:26 zvoní paní sousedka, laskavá to kadeřnice, která k nám chodí jednou za čtvrt roku zkulturnit vzpouzející se máničku. Jelikož dítě je extrémně unavené a hladové, nedá se od něj očekávat vůbec žádná spolupráce, naopak, několik dobře mířených klacků pod nohy. Společnými silami Matyho přišpendlíme k židli a zpod husté kštice konečně vykukuje dětská tvář.

20:36 do dveří vstupuje očekávaná návštěva. Maty už je dávno v posteli, já bych se nejraději přidala, ale jelikož jsou to hosté poslední dobou velmi vzácní a nějak si dárky pod stromeček předat musíme, nosím na stůl, rozlévám do sklenic a snažím se chovat slušně.

23:18 Konečně v posteli. Jsem vysloveně slavící typ. Ale pokud jde o mě a mou rodinu, vánoce jsou na příští rok pro nepřízeň počasí zrušeny.