Jen okamžik

Což o to, psala bych jako vzteklá. Jenže ono není o čem. Tedy je, ale náš život se teď točí převážně kolem dětí a tady na blogu to začíná vypadat jako v časopisech Betynka a Maminka. Ne, že by to s kvalitou článků dřív bývalo lepší, ale nebyla to tak strašná nuda. Momentálně se toho u nás moc neděje. Já stále těhotná, protivná a unavená, J. na služební cestě a Maty mě začíná mít pomalu ale jistě plné zuby. Vše při starém.

Možná by za zmínku stál dnešní den, svátek sv. Valentýna. Nejdřív bych měla upozornit, že ho neslavíme. Ne z těch obecných důvodů "příliš americké" či "moc komerční", ale pro mého muže je velký problém oslavit narozeniny jeho ženy, svátek jeho matky, o našem výročí nemluvě. Ještěže Vánoce a Velikonoce jsou tak profláknuté, že ho nemůžou minout. A kdybych ještě na sv. Valentýna vyžadovala kytku, srdce nacpané čokoládou, či jinou těžko sehnatelnou kravinu, má lepší polovička by se mohla přehřát a zaseknout. A tak nevyžaduju a neočekávám. Tím víc jsem překvapena, když se něco uděje, jakože dnes se událo.

Včerejšek včetně noci jsem trávila v práci, Matýsek byl z organizačních důvodů odstěhován ke své náhradní mamince (naší chůvě, věřím, že ji má raději než mě) a tatínek zůstal v našem bytě osiřen a sám. Což nezůstalo bez následků. Ráno jsem mile překvapena vstoupila do celkem uklizeného bytu, jala se připravovat oběd a při té příležitosti jsem to našla. Máme totiž v rohu kuchyňské linky skřínku, kde bydlí odpadkový koš a tříděný odpad - plasty/sklo. Prostě, jak máme prázdnou flašku, vrazíme ji tam. Málokdy se ovšem někomu chce odpad roztřídit a odnést. Většinou jsem to já, ale má nejnovější výmluva "nesmím zvedat nic těžkého" mě této nemilé povinnosti zbavuje, byť v naší domácnosti zjevně nebydlí nikdo, kdo by se jí zhostil. Určitě ne za posledních 14 dnů. A jelikož těhule ujíždí na švestkovém Bernardu, otec rodiny na Svijanech a dítě na Yo sirupech, skřínka poslední dobou dost praskala ve švech. Tak tedy dnes, na svatého Valentýna jsem ji našla prázdnou. Okamžitě jsem napsala zřítelnici oka mého zprávu, že dárek jsem objevila, moc se mi líbí a vinšuju taktéž krásný svátek zamilovaných. To bylo v poledne. Myslím, že doteď (20:57) přemýšlí, co a kde jsem probohaživého našla.

A co je ještě nového? Kromě toho, že mrzne až praští, J. to nevzrušuje, chodí venku ve flísové bundě a vykřikuje, že je mu teplo. Dělá mi to naschvál, jelikož moc dobře ví, že pod bundu se mi vejde maximálně jeden tenoučký svetřík a za týden už ani to ne. Tudíž klepu kosu kudy chodím a škemrám, aby mi ze sklepa vysvobodil starší, rozuměj objemnější zimní svršky. "Hned" prý. Jeho hned trvá už třetí týden a pokud se okamžitě něco nestane, jednou se sehnu ke kočárku, nitě, držící se ve švech za ruce se pustí a kromě toho, že mi bude sněžit na záda, si trhnu i pěknou ostudu.

Proč jsem vlastně tento článek pojmenovala Jen okamžik? Poněvadž jsme byli pro výsledky testů v nemocnici. Naše holčička je zdravá jako řepa, bez nejmenší vady. S úsměvem mi to sdělila sestra poté, co jsem na recepci zapadla do pohodlného křesílka. A prý, jestli chceme znát pohlaví? Sice jsem věděla, co pod srdcem nosím už 16 týdnů, ale nechtěla jsem sestřičkám kazit radost (mají ze sdělování těchto zpráv maminkám bezva rozptýlení v jinak nudné službě. Hned čtyři zavětřily, že bude legrace a nenápadně se přitočily k našemu stolu) a trvalo to jen okamžik, během kterého narostl našemu děvčátku pindík. Holky se na mém překvapeném výrazu bavily skvěle. J. už méně. Nepomohly ani argumenty, že o pohlaví dítěte rozhoduje otec. "Vždyť já jsem rozhodl! Tys mě neposlechla!" smáli jsme se na celou vstupní halu. Když jsem nabyla dojmu, že prvotní šok odezněl, nesměle jsem pípla, zda se máme v létě vůbec vracet z porodnice domů. "No! A to si taky rozmysli!" Prostě jsem za svou nekázeň dostala pěknou čočku. Popravdě se i na chlapečka těšíme jako malé děti a jako bonus na něj máme výbavu do pěti let, aniž bychom museli vyřazovat modrá bodýčka a dupačky s autíčky.