Co s nimi?

Mám své vlastní soukromé vnitřní hodiny. Tím se nechlubím, pouze konstatuji holý fakt. Každý je má. Jen ne každý na ně věří. Dle mého skromného názoru je to chyba, ale budiž. Když jsem svůj problém, který tu hodlám velice dopodrobna rozebrat (ale no tak, netvařte se), přednesla své lepší polovici, upřímně se rozesmál a pronesl něco o budíku vedle sleziny. Je to ignorant a jednou sejde ze světa nepěkným způsobem. Každopádně. S hodinami uvnitř mého vědomí, mé dušičky, mého vnitřního já, jsem se naučila zacházet dávno tomu, ještě v pubertě. Byla to legrace. Když jsem si šla lehnout, představila jsem si čas, ve který se chci vzbudit a bylo to. Výhoda tohoto budíku je, že vaše tělo o něm ví a naprogramuje podle něj i spánek. Nevzbudíte se uprostřed REM ani RAM fáze, natož lehce erotického snu, který zahrnuje vás, opáleného vazouna a lesbická dvojčátka, nezávisle na tom, jakého pohlaví či preferencí jste vy. Prostě v kýžený čas otevřete oči a vyskočíte z postele jako veverka na pérko, čilí a způsobilí podat adekvátní výkony.

Nikdy jsem se ale na své vnitřní hodiny stoprocentně nespoléhala, vždycky jsem si vedle nich nastavila mechanickou nebo elektronickou klasiku. Jednak jsem se ještě nenaučila pracovat s letním a zimním časem, jednak pořád podléhám dojmu, že není nad technické výdobytky moderní doby a že kusy plechu, třískající o sebe sedm centimetrů od vaší hlavy ještě nic nepřekonalo.

Svého "budíka" využívám hlavně v případech, kdy vím, že ráno vstávám do práce, tedy v nekřesťanskou hodinu, a přesto se mi u počítače/ televize/ partie Carcassonnne sedí příliš dobře na to, abych šla zavčasu spát. Dlouho po půlnoci balím papírové čtverečky zpátky do krabice a přemýšlím nad nespravedlnostmi světa, jako třeba že bez práce nejsou koláče. A v těchto případech nastavuju mobil, mechanický budík, elektronický budík, Šimona a hlavně své vnitřní hodiny, aby mě tito všichni ráno OPRAVDU probudili.

Konečně se dostáváme k avízovanému problému. Mé vnitřní hodiny se předbíhají o celých patnáct minut. K smíchu, zdálo by se. Ale ono není. Když někdo má otevřít své znavené a nevyspalé oko několik minut po čtvrté, kdy i ti ptáci uvažují, že by si dali ještě veršíček, končí veškerá legrace. Potřebuju velice nutně vědět, jak to spravím. Počítám, že tady hodinář nic nezmůže, z lékařské obce by pomohl možná jen psychiatr, pochybuju, že kdokoliv z alternativců by věděl co s tím. Co s nimi? S mými pokaženými vnitřními hodinami.

Uvítám jakýkoli nápad,

Vaše zoufalá, nevyspalá Prdlá Prvomatka.

Jak jsem si naběhla

Nejím tmavé maso.

/Bůček NENÍ tmavé maso. Pozn. autorky/

Nejím zeleninu.

Nejím dušenou mrkev.

/Vím, že dušená mrkev je zelenina, ale je tak hnusná, že jsem tento fakt musela zdůraznit. Pozn. autorky/

Na otázku "Holka, z čeho jsi ty vlastně živa?" odpovídám popravdě "Z čokolády."

Tudíž vaření pro mou malou osobu už je samo o sobě složitostí. No, jen zkuste vpašovat kus Milky do guláše.

Není tomu dlouho, co přišel J. s diagnózou Velmi Vážná Choroba, která se nedá léčit acylpyrínem, vysokými dávkami béčka ani chirurgicky. Pokud se člověk projevům Choroby chce vyhnout, musí držet Velmi Přísnou Dietu. Tato sestává z mladého hovězího a myslím, že je dovolena kyselá okurka jako příloha, nejsem si tím však moc jistá. Každopádně, jak vidno, láska mého života se v jídle příliš neomezuje, když jí to, co já uvařím a já fakt nevařím jen mladé hovězí s kyselou okurkou. Abych nevypadala jako vrchní škodička, rozhodnutí se Přísné Dietě vyhnout, učinil J. 2 minuty poté, co si přečetl seznam schválených a zakázaných potravin, což bylo cca 3 hodiny po stanovení diagnózy. Ke škodě lékařské obce musím s lítostí podotknout, že Choroba se od té doby, co J. nedrží Dietu neozvala. To jen tak na okraj.

Pro začátek tu máme Prdlou Prvomatku a J., pro které je (by mělo být) velmi složité připravit jeden pokrm, který by směli/chtěli jíst oba.

Teď přijde řada na děti.

Šimulka se s příchodem příkrmů před dvěma roky rozhodl, že mlíčko nerad. Projevovalo se to úporným refluxem (prostě všechno bylo poblinkaný) a z druhé strany dítěte také nevycházely zrovna krájené fialky. Při mé chabé inteligenci trvalo velmi, velmi dlouho, než mi došlo odkud vítr vane a vyřadila jsem laktózu z chlapcova jídelníčku. Nastal klid a pokoj.

Uděláme si malý mezisoučet. Vaříme guláš z mladého hovězího, do kterého potřebujeme vpašovat strouhanou Margotku a nesmíme ho zahustit smetanou.

Teď to bude ještě zajímavější.

Před x lety, myslím, že na stránkách blogu je to zaznamenáno, jsme vyzkoušeli na Matýska bezlepkovou dietu. Ve světle faktu, že lepek nedělá dobře ani zdravým lidem, jsme došli k myšlence, že retardovanému mozečku musí škodit dvakrát. Zpětně si moc nepamatuju, zda dieta pomohla, každopádně mi velmi hluboko v paměti utkvěla vzpomínka, jaká to tehdy byla (slabší povahy prominou) onanie, připravovat jídlo. Ovšem, čas je milosrdný a v zoufalé snaze zastavit epilepsii jakýmkoliv způsobem, rozhodli jsme se, že dietu opět vyzkoušíme. Snad to nebude tak strašný. Ono, nejspíš každá matka, která musí vařit bez lepku nakonec dojde ke stavu, kdy dietu drží celá rodina, páč tak je to nejjednodušší. A tak to dopadlo i u nás, jen chleba peču dvojí, poněvadž jeden bochník za příjemných 100 ká je na mě moc, nemluvě o tom, že J. by ho spořádal na posezení.

Guláš z mladého hovězího nebudeme tedy zahušťovat smetanou, přidáme zákletku, jež sestává z vody a mouky, jak jinak, bezlepkové. A máme tu knedlíky.

Tady mě ten oběd přestal bavit. Prostě, mám to trošku za ztížených.

Načež se několik mých výborných přátel a pár lékařů shodlo v názoru, že existuje určitá naděje, že by klukům mohla pomoci ketogenní dieta. Velice opatrně jsem heslo zadala do Googlu. Tušila jsem, že nízkosacharidová strava nebude procházka růžovým sadem, a určitě se nejedná jen o omezení sladkostí. Nebyla jsem daleko od pravdy. Když jsem na obrazovku opatrně otevřela jedno ze strachy zavřených očí, zjistila jsem, že cukr je všude, úplně všude, podezřívám sůl, že možná ani ta by přísným chemickým rozborem neprošla. Nebudu se tu rozepisovat, protože dietu kluci zatím nedrží, jsme objednáni k odborníkovi nejodbornějšímu, který o jejím nasazení teprve rozhodne. Každopádně i přes její náročnost velice doufám, že naše děti jsou vhodnými kandidáty, poněvadž dieta má na poli epilepsie velice dobré výsledky a to takové, že po určité době člověk nemusí držet ani ji, ani epilepsii a ani léky. Po nějakém čase prostě všechno zmizí a zůstane to jen jako špatný sen někde vzadu v paměti. Trošku mě zaráží, že se o tomto způsobu léčby dozvídám po roce a půl, kdy mé děti trpí touto hnusnou nemocí a že ani jeden z pěti, slovy PĚTI neurologů, kteří děti viděli, tuto myšlenku dosud, respektive nikdy nenadnesl. A ve světle některých informací mi to připadá, jako by fakt, že epilepsie se dá vyléčit pomocí diety, byl velice, ale opravdu velice dobře střeženým tajemstvím. A to, skara, PROČ?! ptám se.

Tedy nás, jak doufám, čekají zářné zítřky. Jíst se tu bude tučně, pravidelně a zajímavě. Ale pokud to znamená, že mí chlapečci nebudou fungovat jako příruční sklad farmaceutických firem, dobře tak.

TO.

Donedávna TO ještě nebylo moc jisté. Zdálo se, že je TO v nedohlednu, jestli vůbec. Ano, je jasné, že TO jednou muselo přijít, ale ta bezmoc, jen sedět a vyčkávat byla neskutečná. Vědět, že jeden nemůže vůbec, ale vůbec nijak ovlivnit situaci, dá se jen sedět s rukama v klíně a čekat. Čekat, až TO přijde.

Nejprve TO byl jen takový náznak, jemné naťuknutí. Dokonce se chvíli potom zdálo, že TO vlastně ani nepřijde, že byla celá akce zrušena. Dostavilo se Zklamání. Smutek. Nesplněná očekávání.

Ale nakonec se TO stalo. Je TO tady a už se TOMU nedá zabránit. Každou chvíli TO udeří plnou silou a věřte mi, tentokrát TO bude rána. Strašně se těším. Jako malé dítě na novou edici Kinder vajíčka. Jako kotě na kapsičku Whiskas. Až TO skutečně nastane, budu tím nejšťastnějším tvorem ve městě. Minimálně na našem sídlišti. Tentokrát si TO užiju na plné pecky. Každou jednu minutu, každý kratičký okamžik, všechno TO do sebe budu vpíjet, jako usušená mořská houba o výšce metr šedesát, a schovám si TO na až-TO-zase-zmizí.

Minulý týden jsem do práce přijela ZA světla.

A dnes...

DNES jsem velice, velice brzy ráno v obýváku otevřela okno a za ním slyšela zpívat ptáky.

Ano, je TO tady.

PO-TÝ-PITOMÝ-STUDENÝ-ZIMĚ-KONEČNĚ-PŘIŠLO-JARO!

Vitaj, ogare!

Maminko, v klidu...

Nejprve bych ráda uvedla věci na pravou míru: Matýsek je osmiletý kluk, který nemluví. Neumí znakovat, když se mu něco kór nelíbí, protestativně zakroutí hlavičkou. No dobře, poslední dobou se naučil odkývat ano, ale to si nechává pro zvláštní příležitosti, jako jsou narozeniny nebo Silvestr.

Matýsek trpí epilepsií. Trpí je v tomto případě slabé slovo, já tu mrchu prostě nenávidím. Můj chlapeček ztrácí vědomí pětkrát, osmkrát denně. Prostě sedí na křesle, "čte" si knížku a najednou mu do ní spadne hlavička. Chvíli se dívám, jak mu cuká pravé rameno, jak oči pomalu nabírají správný a hlavně stejný směr, hlava se zvedá a dle síly záchvatu je na mě upřen vyčítavý pohled, jakože za to můžu já, nebo dětský úsměv hlásající "Ahoj, mami, sice jsem se restartoval, ale jsem zpátky!"

Obdivuju s jakou sílou to celé zvládá. I když mi to neříká, vsadím se, že ho vpodstatě permanentně bolí hlava a samy záchvaty určitě nebudou srovnatelné s pobytem ve vířivce. Přesto málokdy pláče. Jen někdy si zanadává. A většinou se usmívá.

Někdy, opravdu jen někdy a naprosto výjimečně se stane, že upadne. Máme doma spousty preventivních opatření, kekoliv leží, sedí nebo stojí, nachází se řada polštářů, dek, měkkostí a přileb s molitanovými vycpávkami, ale tak jako antikoncepce, ani naše snaha není stoprocentní. A zrovna nedávno jsem byla svědkem nepěkného pádu. Než jsem stihla udělat dva rozhodující kroky, sledovala jsem dětské tělíčko, kterému se podlomila kolena a jako ve zpomaleném filmu jsem sledovala bradu, narážející do konferenčního stolku a hlavu, bořící se do polštáře. Ve finále celý Matýsek, včetně inkriminované brady, spadl do měkkého. I na tom konferenčním stolku byla složená měkká peřina. Ale celá scéna působila dojmem, že si můj chlapeček překousl jazyk, vyrazil všechny horní zuby a srazil vaz. Běžela jsem k němu a sbírala ho z polštáře, do kterého naštěstí dopadl a bylo mi strašně. Trpěla jsem za něj. Což evidentně nebylo dost, probral se s pláčem a brečel a nadával a brečel a gesty mi vyprávěl, že hlava a že za krkem a že je to celé špatně. A všechno, co jsem mohla udělat a taky udělala, bylo vzít ho do náruče, schoulit se s ním na gauč a hladit a hladit a hladit.

Nakonec se ukázalo, že škody nebyly tak strašné, vpodstatě vůbec žádné. Netekla krev, nelítaly kusy zubů, vaz zůstal v celku tam, kde má být. Ale já jsem měla pořád před očima obraz Matyho, jak se skládá, jako věž z kostek a otlouká se o všechny možné, byť vycpané hrany, které má po cestě. Bylo mi to líto. Strašně moc líto. A mrzelo mě to. I když někde vzadu v hlavě jsem věděla, že pádu nešlo zabránit, že ho nemůžu držet za ruku 24/7, přesto jsem trpěla a stále trpím pocitem, že každý jeho záchvat je moje vina.

Matýsek se za několik minut oklepal, za hodinu se zdálo, že o ničem neví. Výskal, poskakoval po gauči, chechtal se a dožadoval termixu. Jen já jsem se pořád nemohla vzpamatovat. I když J. už byl dávno z práce doma, historku si vyslechl, dítě shlédl odborným zrakem rodiče a když neschledal žádné škody, snažil se mě uklidnit, pořád jsem měla Špatný pocit.

Až se mě Máťulkovi zželelo. Pustil iPad, kde měl rozehranou svou oblíbenou hru, došoupal se ke mně, upřel svůj bleděmodrý zrak do mých šedo-zelených očí a objal mě. Poprvé v životě mi cíleně obtočil ruce kolem krku, opřel své dětské čelíčko o mou ustaranou skráň a bez jediného slova řekl "Mami, kašli na to."

Je to můj malý hrdina. Nejstatečnější chlapec, jakého znám. Denně do sebe musí dostat kvanta léků a činí tak bez protestů, jen nakrčí nosík, jako, abych věděla, že polykat ty hromady chemie není žádný med. Já to vím. A čím víc jsem si toho vědoma, tím víc ho miluju. A přísahám, jednou nadejde den, kdy se mi podaří celou tu hrůzu zastavit. Slibuju, Maty.

A zase zuby

Prostě na něj mám smůlu. Na chrup. Nějak se mi nedaří, přes všechnu snahu, pravidelné čištění a preventivní prohlídky jednou za deset let, udržet jej kompletní a bezkazový. Takže za to platím. A kdyby jen kazy, tahle sranda leze docela dost hluboko do peněz.

Jednou, takhle odpoledne v sobotu, seděla jsem u počítače, určitě jsem psala nějakou stupiditu na blog a žvýkala u toho rozpečenou housku. Úplně jsem při tom zapomněla vynechat pravou stranu úst, kde jsem před půl rokem zjistila laickým okem kaz - díru vedoucí hluboko do čelisti, myslím, že jsem tehdy zahlédla kousek očního nervu. A jak si tak žvýkám, najednou zjišťuju, že už nekoušu do pečiva, ale do kusu zubu. Ta prokletá čtyřka se prostě podélně rozlomila vejpůl a to, co nebylo přichyceno zbytky kořenů se zařadilo mezi kusy rozžvýkaného těsta.

Ach.

Co teď?

Teď zemru, napadlo mě.

Po několika nádeších a jednom hlubokém výdechu, po vyplivnutí inkriminovaného sousta (kde se opravdu ukrývala polovina zubu), jsem se odvážila do koupelny k zrcadlu, abych zjistila napáchané škody. A že byly.

Naštěstí jsem neztratila duchapřítomnost a v hypochondrickém strachu o život jsem zavolala kamarádce - renomované stomatoložce. Na dotaz, zda do několika hodin zhynu nebo mi upadne horní čelist, mi klidným hlasem, vyčleněným pro mentálně narušené pacienty, vysvětlila, že na zlomené zuby se už dávno neumírá, že stačí, dostavím-li se v pondělí ke své zubní lékařce, kam ostatně určitě chodím pravidelně, a tedy nebude mít problém s mým ošetřením, a nechám si díru v chrupu zalepit.

Jak řekli, tak udělali.

V pondělí jsem úderem sedmé stepovala před ordinací, na jejíchž dveřích se skvěl obrovský, počítačem a tiskárnou odborně vyhotovený nápis, že firemní stomatologie se od září 2014 koná pouze a jedině v úterky. Po objednání. Minimálně půl roku předem. To už na ceduli nestálo, ale bylo mi naprosto jasné, jak se věci mají.

I jala jsem se smlouvat se sestřičkou na recepci. Že jsem akutní, chybí mi kus chrupu, ne-li čelisti a potřebuji okamžitě a střelhbitě ošetřit. Na což mi sestřička s úsměvem sdělila, že smůla. Firma nebyla schopná práci stomatologů zaplatit a oni měli dost rozumu a inteligence na to, aby svou praxi omezili na nezbytné minimum a svůj hlavní výdělek orientovali mimo Firmu a tedy tam, kde za svou práci dostanou odpovídající odměnu. Pokud potřebuji na svůj zub náplast nebo kus sádry, mám si zajet do městečka 80km vzdáleného a doufat, že mi pomohou, poněvadž budou-li chtít, nejsou povinni.

Nemyslitelné.

Ten den jsem měla kliku, že J. potřeboval běhat po úřadech a tedy si vzal dovolenou. Hlídal Šimonka, abych se já mohla věnovat zdravotnímu systému. Myslím, že jej miluji.

Nedala jsem se. Ve vedlejší budově se skrývala zubní ordinace, původně určená pouze jako kontrolní, zda já a mně podobní jsme, či nejsme schopni s tímto chrupem (ve zbytku ústavu s tímto srdcem, těmito kostmi a touto nervovou soustavou) konat povolání, ke kterému jsme určeni. Ale napadlo mě, že když mají zubaře, který je schopen kontrolovat, určitě bude umět i lepit. Vstoupila jsem do budovy a doufala.

Nikoliv marně. Po nějaké době vyšel ze dveří lékař, který mi po přednesení mé prosby vysvětlil, že on tu má spoustu (dva) svých pacientů, že je to na dlouho, ale pokud mě tu i po několika hodinách uvidí, možná se slituje a něco pro mně udělá. Rezignovaně jsem se usadila v křesle čekárny a psala domů sms, že už navždy budu běhat po světě s dírou v mém jinak dokonalém úsměvu.

Načež vyšla ze dveří sestřička, optala se, zda jsem ta s tím ulomeným zubem od Firmy a pozvala mě dovnitř. Kde seděla usměvavá paní doktorka, která se zeptala, odkud jdu, proč mě tam neošetřili a co s tím hodlám dělat. Když jsem jí vysvětlila svou situaci, že jsem rozhodnutá nechat si vypadat zuby pěkně jeden po druhém, jelikož 80 kilometrů k Firemnímu zubaři je na mě mnoho, slitovala se a přijala mě pod svou ochrannou vrtačku.

Zub mi umrtvila, vyvrtala a obrousila, vše samozřejmě pod hojnými dávkami mezokainu a upozornila mne, že pokud se chci vsunout do řad jejích soukromých osobních pacošů, budu muset chodit pravidelně na preventivní prohlídky. Což jsem jí ochotně slíbila, poněvadž to jsem pro ni udělat mohla. A v danou chvíli jsem to tak opravdu myslela. Asi nikdy dříve v mém mrzkém životě, pro mě nebylo ošetření zubu tak příjemnou záležitostí, jako tentokrát. Nic nebolelo, práci zubařky jsem téměř necítila, kdyby mi vzadu v mozku nerezonovala vrtačka těžkého kalibru, což byl malinký a velmi nepodstatný detail v jinak perfektním bezbolestném ošetření.

Mám úplně nový kus zubu. A jako bonus mám zubaře. Já opravdu MÁM svého vlastního stomatologa, který mi v případě potřeby instaluje plombu nebo vytrhne přebývající osmičku!

Nemůžu si pomoct, ale musím tu zanechat své obvyklé klišé: zázraky se opravdu dějí.

Jak se píše dopis

Jsem ortodoxní ateista.

Netajím se tím, je o mně obecně známo, že v Ni nevěřím.

Myslím, že Ona to ví taky a má ze mně legraci.

Posílá na mě rakovinu a postižené děti.

Přesto jsem si nedovolila promeškat nabízenou příležitost. Napsat Jí dopis. Vzkaz. Zprávu.

Kamarádka se chystala do země, kde mají Zeď, jež funguje jako obrovská poštovní schránka. Lidé se u ní modlí, posílají své prosby, přání a žádosti a kolektivně věří, že tyto dojdou tam, kam mají. K Ní. Ona si je přečte, vyslyší a udělá zázrak.

Všichni víme, že takhle to nechodí.

Jenže vždycky je tu CO KDYBY. Znáte to. Náhoda je blbec a třeba, možná, snad by se jednou za čas nějaký malý zázrak udát mohl. Jen tak nenápadně, potajmu.

Dlouho jsem přemýšlela co do Dopisu napsat. Měla jsem hlavu plnou slov, ale moc smyslu nedávala. A všechna byla příšerně dlouhá. Když píšete Bohu, opravdu, fyzicky, perem na papír a chcete Jí dopis opravdu, fyzicky strčit do schránky, musí být maličký a nenápadný, do škvír ve Zdi nářků se nevejde bublinková obálka o rozměru A4. Mnoho jsem jich zmačkala a zahodila, hodně jsem tehdy škrtala a přepisovala.

Co Jí chci říct? O co chci prosit? Štěstí. Určitě zdraví pro všechny. I majetek je důležitý. Možná by to chtělo nové auto a potřebovali bychom menší dům. Na to by nám stačila výhra ve Sportce. Pro mě nové koleno, J. lepší uši, musíme něco udělat s jeho selektivní hluchotou (nabídka čtverečku čokolády se dá zašeptat z vedlejší místnosti, aby ji slyšel, ale "Umyj, prosím, nádobí" mu můžu křičet rovnou do ucha, bezvýsledně.) Štěstí, zdraví, dlouhá léta. Světový mír, vymýcení AIDS, záchrana deštných pralesů. Je tolik věcí, které by se do Dopisu daly napsat.

Nakonec mi stačilo pět, slovy pět slov. Až tak skromná jsem byla. Napsala jsem Jí to nejdůležitější na celém světě. Přiznávám, že jsem byla velice sobecká a hodně egoistická. Ale bylo to nutné. Když chcete zachránit život, ne-li dva, musí veškeré ohledy stranou.

Na Štědrý den Léta Páně 2014 vsunula laskavá paní P.K. do škvíry ve Zdi nářků ve městě Jeruzalémě, stát Izrael, lísteček s tímto textem:

"NEZAPOMEŇ, PROSÍM, NA NAŠE DĚTI."

Výprava

Paní Scottová seděla před hromádkou oblečení a byla skleslá. Tohle se jí do tašky nikdy nemůže vejít.

/paní Scottová = Prdlá Prvomatka stylizovaná v odpovídající alter ego/

A to za sebou cítila pohled, jež jí vpíjela do zad hora jídla, připravená nechat se přibalit k rezervním tričkům, svetrům a kalhotám. Na tuto výpravu na severní točnu nepojede pan Scott výjimečně sám, tentorkát se zúčastní i manželka a oba synové.

/severní točna = blíže neurčené městečko v horách v ČR. Pozn. autora/

Chtěla být připravena na všechno. Na absolutně každou eventualitu, alternativu, kalamitu. Vědela, že je to nemožné. Že i kdyby měla dost obložených chlebů, šťáviček, teplých ponožek a čepic, je tu velice vysoká pravděpodobnost, že budou uprostřed hlubokých lesů bojovat holýma rukama se smečkou hladových vlků a ona bude litovat, že svou kulovnici nechala doma v zásuvce nočního stolku. Přesto teď seděla uprostřed pečlivě připravených hromádek a uvažovala, jak to všechno nacpe do auta.

"Které má, samozřejmě, zimní gumy, že, miláčku?" optala se vpředvečer výpravy pana Scotta.

"Ne." Zněla strohá odpověď.

Paní Scottové vystoupalo obočí vysoko nad ofinku, téměř k temeni hlavy.

"A na čem jezdíme, lásko?"

"Na univerzálech."

Obočí se vrátilo kam patří a změnilo se v žížalu s bolestí břicha, tedy zkroucenou do tvaru paragrafu.

"No, nemyslím si, že na severní točně budou podmínky na univerzální gumy. Máme sněhové řetězy?"

"Ne." Pokračoval pan Scott ve stejném duchu.

Tento rozhovor se druhého dne ukázal býti celkem zásadní. Na dálnici nebylo téměř ani smítko sněhu, pokud ano, krčilo se pod svodidly, kde se ukrývalo před posypovými vozy. Paní Scottová se uklidnila, došla k názoru, že bude-li se cesta ubírat tímto směrem, přežijí.

Načež z dálnice sjeli. Hned v první zatáčce se auto rozhodlo pokračovat původním směrem, volant nevolant. Pan Scott si s ním mohl otáčet klidně o 360 nebo i více stupňů, ale kombík si to prostě namířil do pankejtu, kde si evidentně hodlal odpočinout po dlouhé cestě v hromadě odhrnutého sněhu. Naštěstí si to v poslední chvíli rozmyslel. Možná proto, že věděl, že zanedlouho se silnice změní v zasněžené, tedy neviditelné kluziště.

Scottovi se ploužili krajinou zapadanou sněhem, jak už to u pólů bývá, pan Scott hlídal ručičku tachometru, aby se neodvážila vystoupit výše než k číslu 40 a paní Scottová se tiše bála upoutaná v sedačce s hlavou připravenou kdykoliv zahučet mezi kolena. Po hodině jízdy nebo po osmi kilometrech, můžete si vybrat, se autem začala linout nezaměnitelná vůně průšvihu v dětské plence. Uprostřed země nikoho. Všude jen sníh a led, v dáli zavřené restaurační zařízení.

Pan Scott neztratil duchapřítomnost a zastavil v první díře v závěji. Jeho choť vysvobodila dotyčné mimino ze sedačky a hrdinně se jala likvidovat škody na předním sedadle v naději, že vše půjde jako na drátkách. Po rozbalení mnoha vrstev dětských svršků ovšem ke své i synově velké nelibosti zjistila, že napáchané škody daleko přesahují rozměry plenky, spodních vrstev oblečení a na některých místech i dítěte. Takhle to nepůjde. Rozhlédla se kolem zkušeným okem matky ochránitelky, zabalila nahé pozadí do mužovy ochotně nabídnuté bundy a vyběhla směrem k maličké budce, tvářící se jako benzínová pumpa, doufaje, že budou mít otevřeno.

Měli. A už nadosmrti tam budou větrat doširoka otevřeným okýnkem.

Nakonec na pól dojeli. Všichni a zdrávi. Někteří více, či méně znechuceni, jednak tím, že byli vláčení polonazí sněhem v mínus deseti, jednak znečištěnou, téměř novou softšelovou bundou. Paní Scottová však velmi dobře věděla, že tohle jsou rány, které přebolí. Důležité bylo, že cesta byla úspěšná. K cíli dojeli, vyřídili, co měli a díky radám zkušených polárníků se vrátili na dálnici umetenou, posolenou, oštěrkovanou okreskou.