Maminko, v klidu...

Nejprve bych ráda uvedla věci na pravou míru: Matýsek je osmiletý kluk, který nemluví. Neumí znakovat, když se mu něco kór nelíbí, protestativně zakroutí hlavičkou. No dobře, poslední dobou se naučil odkývat ano, ale to si nechává pro zvláštní příležitosti, jako jsou narozeniny nebo Silvestr.

Matýsek trpí epilepsií. Trpí je v tomto případě slabé slovo, já tu mrchu prostě nenávidím. Můj chlapeček ztrácí vědomí pětkrát, osmkrát denně. Prostě sedí na křesle, "čte" si knížku a najednou mu do ní spadne hlavička. Chvíli se dívám, jak mu cuká pravé rameno, jak oči pomalu nabírají správný a hlavně stejný směr, hlava se zvedá a dle síly záchvatu je na mě upřen vyčítavý pohled, jakože za to můžu já, nebo dětský úsměv hlásající "Ahoj, mami, sice jsem se restartoval, ale jsem zpátky!"

Obdivuju s jakou sílou to celé zvládá. I když mi to neříká, vsadím se, že ho vpodstatě permanentně bolí hlava a samy záchvaty určitě nebudou srovnatelné s pobytem ve vířivce. Přesto málokdy pláče. Jen někdy si zanadává. A většinou se usmívá.

Někdy, opravdu jen někdy a naprosto výjimečně se stane, že upadne. Máme doma spousty preventivních opatření, kekoliv leží, sedí nebo stojí, nachází se řada polštářů, dek, měkkostí a přileb s molitanovými vycpávkami, ale tak jako antikoncepce, ani naše snaha není stoprocentní. A zrovna nedávno jsem byla svědkem nepěkného pádu. Než jsem stihla udělat dva rozhodující kroky, sledovala jsem dětské tělíčko, kterému se podlomila kolena a jako ve zpomaleném filmu jsem sledovala bradu, narážející do konferenčního stolku a hlavu, bořící se do polštáře. Ve finále celý Matýsek, včetně inkriminované brady, spadl do měkkého. I na tom konferenčním stolku byla složená měkká peřina. Ale celá scéna působila dojmem, že si můj chlapeček překousl jazyk, vyrazil všechny horní zuby a srazil vaz. Běžela jsem k němu a sbírala ho z polštáře, do kterého naštěstí dopadl a bylo mi strašně. Trpěla jsem za něj. Což evidentně nebylo dost, probral se s pláčem a brečel a nadával a brečel a gesty mi vyprávěl, že hlava a že za krkem a že je to celé špatně. A všechno, co jsem mohla udělat a taky udělala, bylo vzít ho do náruče, schoulit se s ním na gauč a hladit a hladit a hladit.

Nakonec se ukázalo, že škody nebyly tak strašné, vpodstatě vůbec žádné. Netekla krev, nelítaly kusy zubů, vaz zůstal v celku tam, kde má být. Ale já jsem měla pořád před očima obraz Matyho, jak se skládá, jako věž z kostek a otlouká se o všechny možné, byť vycpané hrany, které má po cestě. Bylo mi to líto. Strašně moc líto. A mrzelo mě to. I když někde vzadu v hlavě jsem věděla, že pádu nešlo zabránit, že ho nemůžu držet za ruku 24/7, přesto jsem trpěla a stále trpím pocitem, že každý jeho záchvat je moje vina.

Matýsek se za několik minut oklepal, za hodinu se zdálo, že o ničem neví. Výskal, poskakoval po gauči, chechtal se a dožadoval termixu. Jen já jsem se pořád nemohla vzpamatovat. I když J. už byl dávno z práce doma, historku si vyslechl, dítě shlédl odborným zrakem rodiče a když neschledal žádné škody, snažil se mě uklidnit, pořád jsem měla Špatný pocit.

Až se mě Máťulkovi zželelo. Pustil iPad, kde měl rozehranou svou oblíbenou hru, došoupal se ke mně, upřel svůj bleděmodrý zrak do mých šedo-zelených očí a objal mě. Poprvé v životě mi cíleně obtočil ruce kolem krku, opřel své dětské čelíčko o mou ustaranou skráň a bez jediného slova řekl "Mami, kašli na to."

Je to můj malý hrdina. Nejstatečnější chlapec, jakého znám. Denně do sebe musí dostat kvanta léků a činí tak bez protestů, jen nakrčí nosík, jako, abych věděla, že polykat ty hromady chemie není žádný med. Já to vím. A čím víc jsem si toho vědoma, tím víc ho miluju. A přísahám, jednou nadejde den, kdy se mi podaří celou tu hrůzu zastavit. Slibuju, Maty.