Výprava

Paní Scottová seděla před hromádkou oblečení a byla skleslá. Tohle se jí do tašky nikdy nemůže vejít.

/paní Scottová = Prdlá Prvomatka stylizovaná v odpovídající alter ego/

A to za sebou cítila pohled, jež jí vpíjela do zad hora jídla, připravená nechat se přibalit k rezervním tričkům, svetrům a kalhotám. Na tuto výpravu na severní točnu nepojede pan Scott výjimečně sám, tentorkát se zúčastní i manželka a oba synové.

/severní točna = blíže neurčené městečko v horách v ČR. Pozn. autora/

Chtěla být připravena na všechno. Na absolutně každou eventualitu, alternativu, kalamitu. Vědela, že je to nemožné. Že i kdyby měla dost obložených chlebů, šťáviček, teplých ponožek a čepic, je tu velice vysoká pravděpodobnost, že budou uprostřed hlubokých lesů bojovat holýma rukama se smečkou hladových vlků a ona bude litovat, že svou kulovnici nechala doma v zásuvce nočního stolku. Přesto teď seděla uprostřed pečlivě připravených hromádek a uvažovala, jak to všechno nacpe do auta.

"Které má, samozřejmě, zimní gumy, že, miláčku?" optala se vpředvečer výpravy pana Scotta.

"Ne." Zněla strohá odpověď.

Paní Scottové vystoupalo obočí vysoko nad ofinku, téměř k temeni hlavy.

"A na čem jezdíme, lásko?"

"Na univerzálech."

Obočí se vrátilo kam patří a změnilo se v žížalu s bolestí břicha, tedy zkroucenou do tvaru paragrafu.

"No, nemyslím si, že na severní točně budou podmínky na univerzální gumy. Máme sněhové řetězy?"

"Ne." Pokračoval pan Scott ve stejném duchu.

Tento rozhovor se druhého dne ukázal býti celkem zásadní. Na dálnici nebylo téměř ani smítko sněhu, pokud ano, krčilo se pod svodidly, kde se ukrývalo před posypovými vozy. Paní Scottová se uklidnila, došla k názoru, že bude-li se cesta ubírat tímto směrem, přežijí.

Načež z dálnice sjeli. Hned v první zatáčce se auto rozhodlo pokračovat původním směrem, volant nevolant. Pan Scott si s ním mohl otáčet klidně o 360 nebo i více stupňů, ale kombík si to prostě namířil do pankejtu, kde si evidentně hodlal odpočinout po dlouhé cestě v hromadě odhrnutého sněhu. Naštěstí si to v poslední chvíli rozmyslel. Možná proto, že věděl, že zanedlouho se silnice změní v zasněžené, tedy neviditelné kluziště.

Scottovi se ploužili krajinou zapadanou sněhem, jak už to u pólů bývá, pan Scott hlídal ručičku tachometru, aby se neodvážila vystoupit výše než k číslu 40 a paní Scottová se tiše bála upoutaná v sedačce s hlavou připravenou kdykoliv zahučet mezi kolena. Po hodině jízdy nebo po osmi kilometrech, můžete si vybrat, se autem začala linout nezaměnitelná vůně průšvihu v dětské plence. Uprostřed země nikoho. Všude jen sníh a led, v dáli zavřené restaurační zařízení.

Pan Scott neztratil duchapřítomnost a zastavil v první díře v závěji. Jeho choť vysvobodila dotyčné mimino ze sedačky a hrdinně se jala likvidovat škody na předním sedadle v naději, že vše půjde jako na drátkách. Po rozbalení mnoha vrstev dětských svršků ovšem ke své i synově velké nelibosti zjistila, že napáchané škody daleko přesahují rozměry plenky, spodních vrstev oblečení a na některých místech i dítěte. Takhle to nepůjde. Rozhlédla se kolem zkušeným okem matky ochránitelky, zabalila nahé pozadí do mužovy ochotně nabídnuté bundy a vyběhla směrem k maličké budce, tvářící se jako benzínová pumpa, doufaje, že budou mít otevřeno.

Měli. A už nadosmrti tam budou větrat doširoka otevřeným okýnkem.

Nakonec na pól dojeli. Všichni a zdrávi. Někteří více, či méně znechuceni, jednak tím, že byli vláčení polonazí sněhem v mínus deseti, jednak znečištěnou, téměř novou softšelovou bundou. Paní Scottová však velmi dobře věděla, že tohle jsou rány, které přebolí. Důležité bylo, že cesta byla úspěšná. K cíli dojeli, vyřídili, co měli a díky radám zkušených polárníků se vrátili na dálnici umetenou, posolenou, oštěrkovanou okreskou.