Myslím, že na toto téma jsem se již vyjádřila. Možná i několikrát. Ale jelikož je to situace, která mě točí natolik, abych zdravý rozum a soudnost nechala v kabelce, musím se k tomu ještě vrátit.
Trhá mi to mé obrovské milující srdce na mikroskopické kousky. Nesnáším to. Tohle mohl být kvalitní hejt. Prostě nenávidím, když mě v noci vzbudí pokašlávání z dětského pokoje, za které by se ani Wolker nemusel stydět. Chvíli ještě tiše ležím zachumlaná v peřinách, boje se pohnout, abych ten záchvat kašle za zdí nespustila nanovo, ale když se poté, co začnu znovu klimbat, ozve jetště horší štěkání a chrchlání, s nadávkami šeptanými přes sevřené rty opouštím teplo pelechu a vyrážím na bojovou výpravu. Otevřu dveře pokojíčku, nahlásím, že o těžké rýmičce vím a jdu ji řešit, aby pacient věděl, že může zůstat v klidu, načež se z postýlky ozve špačkování, posmrkávání a kýchání, aby mi bylo jasné, jak strašně vážná je situace. Polospící se motám po kuchyni a koupelně, sbíraje nezbytnosti jako kapky do nosu, sirup na kašel, teploměr, obkládek, kapesníky, psí sádlo, odsávačku do nosu, čajíček, EKG, resuscitační set. S náručí plnou kravin, které z větší části nepotřebuju, zakleknu k posteli a začnu konat. Musím přiznat, že situace by se dala zvládat lépe, kdyby pacient aspoň trošku spolupracoval a nesnažil se mi vrazit mé vlastní ruce do mého nosu.
To bylo minulý týden. Na Matýskovu obranu musím říct, že se s těžkou nemocí, likvidující mužské pokolení po tuctech, vyrovnal se ctí, teplotku si udržel jen dva dny. Nudli u nosu podporoval o něco déle, ale to si myslím, byl ostentativní protest proti mé ignoraci jeho závažného zdravotního stavu. Celá akce se ovšem zalíbila jeho mladšímu bratrovi a evidentně došel k rozhodnutí, že po vytrvalém pláči, urputném řevu, bolavém bříšku a režimu asizuby, musí se vyzkoušet i má reakce na chorobu. Začal decentně rýničkou, jak se na vychované miminko patří. O víkendu posmrkával, kýchal, a vyluzoval všelijaké roztodivné zvuky, o nichž si myslel, že patří k představení. K jeho obrovskému zklamání jsem vyrukovala pouze s odsávačkou hlenů a homeopatiky, takže se v neděli rozhodl, že musí přitvrdit. Celou noc oka nezamhouřil a asi aby mi to nebylo líto, vzal mě do party. Pobíhala jsem mezi svou postelí, dětskou postýlkou, lékárničkou a koupelnou, ve snaze utišit kašel a umožnit svému děťátku aspoň letmé nadechnutí. Užili jsme si opravdu hodně legrace. Pořád jsem si ještě myslela, že se pohybujeme v oblasti těžké dětské rýmičky, a že pokud nám oběma chlapeček dovolí aspoň na pár minut zamhouřit oka, vzbudíme se ráno odpočatí a jakž takž svěží.
Chybalávky. V pondělí, tři minuty před odchodem do zaměstnání, vyndala jsem z postýlky rozpálená kamínka zvící velikosti ročního dítěte. Pyžamko propocené durch, očička jako baterky. A bylo vymalováno.
Když tady teď začnu popisovat, co následovalo, budu se točit v kruhu. Takže: viz výše. Navštívila jsem dětskou lékařku, která stav ohodnotila na "virózku", řekla, že s antibiotiky moc nekamarádí (byla jsem ráda, já taky ne), napsala recept na desatero bylin, kapek, léků a chemikálií a pozvala si dítě na za tři dny, aby se vidělo, jestli arzenál jí doporučený zabral. Od té doby sedíme se Šimonkem doma. Tedy, já lítám kolem něj a domácnosti, on se houpe na lustru a bojujeme s kašlem a rýmou.
NEsnáším to. Když jsou nemocní. Je mi těch mých uzlíčků líto a nejraději bych chořela za ně. Bez ohledu na to, s jakou lehkostí stonají (žvatlání s plným nosem je švanda a záchvaty kašle k uchechtání), já propadám atakám paniky a hysterie v okamžiku, kdy jim horečkou zrudnou tváře a víčka spadnou na půl žerdi. A jelikož podzim, potažmo zima je na pouhém začátku, mám se nejbližšího půl roku na co těšit.
