Ponožková rapsodie

Máme pračku automatku, standartní typ. Namáčí, předpírá, pere, máchá, odstřeďuje, prý i napařuje, což je funkce, kterou jsem neočekávala a nemám představu, k čemu by mi to mohlo být. Každopádně není princezna nic nového pod sluncem, takže žere i ponožky. Na tom by nebylo nic divného, pokud by tímto svým zlozvykem nenakazila šuplík s dětským prádlem.

Není tomu tak dávno, kdy Matymu sežrala modrou ponožku. Po vyprání jsem vytáhla jen levou, pravá byla odejita nejspíš se špinavou vodou. Jak se propasírovala filtrem, to nechávám na ní, člověk si musí některá tajemna přírody uchovat. Fusekli jsem pověsila, usušila, složila a vložila do zásuvky. Letmo jsem se prohrabala ostatními kusy, zda se příhoda náhodou neopakuje, nic jsem ale nenašla. Za pár dnů jsem zažila matný pocit dejá vu. Z pračky na mě vykoukla jedna modrá ponožka. Hurá! Mám pár! zaradovala jsem se. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem po procesu věšení, sušení a skládání našla zásuvku modroponožekprostou. Prohlásila jsem se za sklerotika a doufala, že příští várka praní vyplivne už konečně tu správnou.

Po několika dnech jsem dětem třídila oblečení na malé/velké, zimní/letní, děditelné/jen pro domácí potřebu - nevycházet v tom z domu. A co myslíte, že jsem našla na dně krabice? Potvora jedna! Půjdeš pěkně k ségře, tam, kam patříš! Ovšem po zevrubném prohledání zásuvky jsem zjistila, že buď jsem se definitivně zbláznila (ta pravděpodobnější varianta) nebo má Matýsek kouzelné ponožoky samochodky. Fusekle nikde. Stála jsem u té komody dobře deset minut a usilovně přemýšlela, jestli jsem tu modrou ponožku někde v bytě neviděla. Fakt, že sama vylezla ven a odkráčela k lednici pro něco k snědku jsem pominula s tím, že jednak možné je všechno, druhak za to vždycky můžou trpaslíci a za třetí, okolo dětí se nás střídá několik, tudíž tajemné cestování modré ponožky mohl záměrně či omylem způsobit kdokoli, kdo má co dělat s chlapeckýma bosýma nohama.

Ponožka se nakonec našla na tom nejnepravděpodobnějším místě - v koši na prádlo, což je momentálně podružné. Důležitý je fakt, že jak jsem tak rozmýšlela, kam se mohla podít, ucítila jsem v mozku opět silný závan dejá vu. Ne, že bych po sežraných ponožkách pátrala tak často, s hladovou pračkou jsem se dávno smířila, ale ta scéna mi připomněla něco z dětství. Provedu vás svým myšlenkovým pochodem: "Sakra, kde ta ponožka je? Já myslela, že tady, vždyť jsem ji tu před nedávnem viděla. Nebo to nebylo tady? Tak kde jsem ji mohla potkat? Kde já ten obrázek už viděla....?" A byla jsem doma. Pexeso.

Srovnat péči o domácnost s hrou pro děti od tří let, může jen člověk opravdu mdlého rozumu. Na druhé straně, pokud platí, že kdo si hraje, nezlobí, jsem ta nejhodnější holčička na světě.