Záhada

Uprostřed naší předsíně válí se papírek. Tři dny. Ničí není, nikdo ho tam nedal, nikomu nevypadl z kapsy. Prostě tam tak leží a vegetuje. Sem tam do něj někdo kopne a on se posune o dvacet čísel jinam, ale zdá se, že zvednout z podlahy se nemíní. Abych situaci uvedla na pravou míru - my nejsme bordeláři. Pod tím lístkem je perfektně vytřená podlaha, ze které by se dalo jíst. Jenže pak přišel ten kousek papíru, který nikomu nepatří (Matěje jsem se ptala dvakrát. Říkal, že dydydý, takže počítám, že jemu nechybí) a má radost z čerstvě umytých dlaždiček vzala za své.

Blbý je, že když se neví čí je, není dobrovolník, který by ho zvednul a odnesl do koše. Do tříděného odpadu, podotýkám, my fakt nejme čuňata. Ona totiž po několika hodinách, začala u nás válka pohlaví a soutěž o největší lenoru. Stalo se otázkou cti a hrdosti, kdo ohne hřbet a udělá v té chodbě pořádek. Já to každopádně nebudu. Nevím proč se takováto činnost očekává automaticky u ženy. Já tu podlahu v době před papírkem vysála a vytřela, aby byla hezká, lesklá a voňavá a ne, aby si na ni ostatní členové domácnosti vysypávali kapsy a baťůžky.

Aby to nevypadalo, že svaluju vinu na lásku mého života, ten v tom taky nejede. Důkazem je tento rozhovor při jeho odchodu z domu:

já: "hele, nějakej lísteček!"

J. "hm, můj není."

já: "můj taky ne, tak čí?"

J. "nevím. Čau."

bouchnutí dveří.

Zatím tedy roste naše zvědavost. Spíš asi jen moje, J. je ve své výšce 1,86m nad podlahu povznesen a je mu úplně šumák, jestli se na ní válí starý nákupní seznam nebo vítězný los. Já uvažuju, co kdo z nás mohl vytratit. Jestli je to stará účtenka a od čeho, vizitka, možná milostný vzkaz?! Ale to by ho snad sebral a nenechal mi ho na očích. Ledaže.... poté, co byl prozrazen, dělá mrtvého brouka. To je taky teorie. Nezvednu ho. Já ne. Ani kdybych měla puknout zvědavostí.

Ještě mě napadá teorie o zloději, který se velmi nenápadně (žádné poškození zámku ani dveří) vloupal do našeho bytu, zjistil, že není co ukrást a cestou ven vytrousil inkriminovaný předmět doličný. Ale to už je opravdu trošku přitažené za vlasy.

...

Nějak mi v tomto článku chyběla pointa a tak jsem ho nechala několik dní rozepsaný. Mezitím papírek zmizel. Já ho neuklidila, otec mých dětí prý také ne, podezřívám Matěje nebo Šimona. Každopádně se místo něj v opačném koutě předsíně objevila lžíce na boty. Leží tam, daleko od místa určeného k obouvání, nikdo ji tam nedal a zdá se, že sama k botníku nedojde. Jsem zvědavá, jestli se uklidí stejně tajemně jako záhadný papírek.

Návštěvy, oslavy a jiné katastrofy

Co se týče návštěv ať krátko- či dlouhodobých, jsem introvert. Vysloveně to tiché děvčátko, co sedává v koutě a čeká, až ho někdo osloví. Než se otrkám. Což trvá, bratru od dvou hodin, po dva měsíce. Ale ani potom se ten ďábel uvnitř mého těla neprojevuje naplno. Opakuje-li se setkání, mé hrany se obrušují, ústa zavírám při konverzaci čím dál tím méně, až je nakonec nezavřu vůbec, ale jinak platí ta vcelku vychovaná (ještě relativně) mladá dáma, sedící způsobně na gauči, která ví k čemu je příbor a že na otázku "dáš si ještě?" se odpovídá "ano, prosím" i kdyby vám nabízeli plněné žížaly.

Až do tohoto víkendu.

Začalo to moc pěkně. V pátek jsme přijeli k babičce, poseděli a popovídali si, abychom v sobotu vyrazili na návštěvu k dědečkovi, který měl oslavu narozenin. Kulatin. Kterých, to nebudu prozrazovat, nebuďme impertinentní, bylo to kousek přes třicet a něco pod sto. Sešli jsme se v hojném počtu, abychom pogratulovali, předali dary, pojedli, popili, zkrátka, dobře se poměli. Potud dobrý. V podvečer jsme s J. rozhodli, že jak by řekl básník "bylo to krásné a bylo toho dost" a rozhodli se zamířit ke tchýni, otravovat svou přítomností zase někoho jiného. Než jsem stihla posbírat bundy, pitíčka, chrastítka, děti a jiné, začal J. ládovat Matýska dortem. Prý na požádání. Ovšem toho odpoledne už potřetí. Ten nápad se mi moc nelíbil, ale dítko ochotně otvíralo pusu, tak jsem se nechala ukonejšit naprosto mylným dojmem, že je vše v pořádku. Načež náš chlapeček říhl a pět vteřin nato vrátil celý obsah svého žaludku zpátky hostitelům. Místo, abych se v klidu omluvila, v klidu nechala syna doblinkat a v klidu dala věci do pořádku, začala jsem zdravě a nefalšovaně panikařit. Popadla jsem Matěje (kterému se evidentně dost ulevilo a po tváři se mu rozlil spokojený úsměv, jenž zmizel hned poté, co mu došlo, co má matka v plánu) a posadila ho do vany. Na chudáka J. jsem vykřikovala zmatené instrukce, jak si má vyžádat hadr a tepovač a zachránit sedačku. Strhala jsem z Máťulky oblečení a jala se ho sprchovat. Zvyk je železná košile a jako doma, pro manipulaci s dítětem jsem sprchu odložila přes kohoutek. Sprchující sprchu. Stříkající vodu objemem kubík za vteřinu. Samozřejmě na podlahu. Na poličku, do koše s prádlem, do kočičího záchůdku. Máte ponětí, co se stane s kočkolitem, když na něj nalejete deset litrů vody? Já už to vím. Nic pěkného. Když byla zkáza v plném proudu, přerušila mé běsnění paní domu a ukázala mi tu spoušť. Nechala jsem ve vaně klepající se dítko, popadla hadr a snažila se utřít podlahu. Prostě vítr bedně a slon v porcelánu jsou vedle mě naprosto klidné fyzikální jevy.

Následoval druhý pokus o odchod z domu. Na Máťu jsme si vypůjčili oblečení, opět jsem posbírala bundy, pitíčka, chrastítka, mimino, které bez dozoru stihlo poslintat půlku (samozřejmě také vypůjčené) dětské deky, ach jo, a jako cukrář z krámu, mumlajíce slova omluv, vyběhla jsem na ulici. J. v těsném závěsu. Doma nebylo o moc lépe. Pět vteřin poté, co jsem babičce pochválila konferenční stolek, že je i po letech (na rozdíl od toho našeho, máme stejný typ) jako nový a ona mi vysvětlila, že je to tím, že o něj náležitě pečuje, kupříkladu i tak, že na něj nikdy nepokládá nic mokrého, koplo mimino nohou tak mocně, že rozlilo plnou sklenici vody kam jinam, než na stůl. Neviním Šimonka, to bych si nedovolila, chyba byla v dospělé osobě, která ho držela na klíně tak blbě, že dosáhl na sklenici. Nějak ani nemám chuť se k tomu naplno přiznat. Má devastace příbuzenstva zřítelnice oka mého totiž ještě neskončila.

Druhý den byla příprava oběda na mně. Pro tři dospělé, Matýska a lásku mého života. Záměrně jej uvádím zvlášť, poněvadž zapékané brambory jsou jeho oblíbené a ať je pekáč jakkoli hluboký, dlouhý nebo široký, J. je většinou schopen do poloviny ho vyjíst. Takže jsem pekla horu zapékaných brambor. Ta než se dá péct, musí se uvařit. Zdálo by se, žádný problém. Brambory ve slupce dají se do hrnce, tento se naplní vodou, v případě potřeby zakryje poklicí a položí na sporák. To bych to, ovšem, nesměla dělat já. Voda se vařila a já chodila kuchyní a říkala si, že tady něco trošku smrdí. Ne, tady něco fakt smrdí. Tady se něco pálí! Ale ať mé slepé oko koukalo jak chtělo, dřevěné prkýnko opřené o stěnu hned za plynovým hořákem pod hrncem s bramborami nevidělo. To až babička, navrátivší se z obchodu zakročila.

To byla naštěstí neděle, den odjezdu. Neumím si představit, kam až bych byla schopná v devastaci svého okolí dojít. Teď už jen rozejít se s J. a zřeknout se dětí, aby se za mě nemuseli stydět.

Ale aby to nebylo jenom strašný, jako malou náplast jsem dostala jeden malý, nenápadný, úplně nový zub v téměř prázdné dětské dásni. Takové malé "neboj, mami, to bude dobrý". A to se taky počítá.

No, co tobě budu povídat...

Všechno! Nebojte se mě, já mám pochopení!

Až příliš často slýchám takovou a jí podobné poznámky. Potažmo přerušení příběhu. Kamarádka má nemocné dítě, je to fakt hrozný, horečky, kašel takřka tuberkulózní, dítě zpruzené.... a než se dozvím to důležité, jak potomka vyzdravěli, jakou meducínu mu dali a jak ho udrželi v posteli, když mu okřály hnidy, přijde ono "Ale co tobě budu povídat, sama máš nemocného kluka." Ach jo.

Druhé kamarádce onemocněl rakovinou tatínek. Byly jsme právě uprostřed rozhovoru o tom, jak je to těžké, jak jsou všichni smutní a mají o dědu strach, jak děda snáší, potažmo nesnáší chemoterapii a najednou konec. "No, co ti budu vykládat, sama to máš za sebou." Houby s octem! Nemám! Já, když kapala chemu (krásný slang, že jo?) jsem se o nikoho bát nemusela. O sebe jsem strach neměla, v nebi o mně nestojí a v pekle je fronta, J. se o Matěje dokázal postarat sám a (nerada to přiznávám, neříkejte mu to) dokonce lépe než já sama, takže mou jedinou starostí bylo nepoblinkat podlahu. Nejenže ráda nabídnu přítelkyni rameno k vyplakání, ale zajímá mě i ten pohled z druhé strany. Popravdě řečeno, kdyby byl na umření některý z mých třech rarachů, samou hrůzou bych je předběhla.

Ale to odbočujeme. Snažím se tu prostě říct, že mít problém, je záležitost velmi subjektivní. V danou chvíli může prázdná pixla od soli uprostřed vaření tvořit větší potíž než ukradené auto. Ne, že by se to dalo finančně srovnávat, ale i bez auta se dá najíst. Chápete, jak to myslím? Jiný příklad. V zimě léta páně 2010 jsem upadla na snowboardu, v nemocnici mi rozřízli dutinu břišní vejpůl a vyndali polovinu jejího obsahu. Tehdy mi bolestí neukápla ani slza (to si nehraju na hrdinu, to jsem vděčná našemu farmaceutickému průmyslu, konkrétně odvětví analgetik). Ale dívám se na to tříměsíční miminko, jak leží na podlaze, kroutí s ním zaražené prdíky a řve a řve. A trpí. Pro něj, v danou chvíli, je ta bolest naprosto nesnesitelná a nic horšího ve svém zatím krátkém životě nezažil. A naštěstí ještě neumí mluvit, aby mi řekl "Hele, mami, strašlivě mě bolí břicho, ale co tobě budu vykládat, viď."

Mám kamarádku. Říkejme jí K. Ta se pohybuje v poněkud jiné sociální skupině než já. Ne, že bychom šli žebrotou, ale přeci jen, botičky od Prady a kabelku od Gucciho si dovolit nemůžu. Tedy, aspoň ne najednou. A svého času byly kamarádčin problém šaty. Které se uprostřed slavnostního rautu plného lidí typu von, de a da, velmi nevychovaně a samy od sebe, rozepnuly od krku, přes celá, krásná, mladá záda až tam, kde se tato rozdělují vedví. Vím, že v tomto článku se už dost opakuju, ale znovu: když já měla rakovinu, nebyl to takový trapas. Momentálně má kamarádka nesnáze s autem. Muž chce Mercedes, ona Porsche. V žádném případě nezlehčuju. To bych si nedovolila. Je to naopak zářný příklad toho, že mé problémy jsou malé, drobné a podružné. A většinou levnější. A hlavně: ona mi teď nemůže říct "No, co tobě budu povídat." Mám ji opravdu ráda.

Nedávno jsme s kolegyní A. diskutovaly o tom, zda je vůbec možné, abych tuhle větu na někoho použila já.

"Víš, A., mrzí mě, když mi tohle lidi často říkají. Každý máme své problémy. Někdo větší, někdo menší, ale v daném okamžiku nás všechny štvou stejně."

"Neboj se, taky to jednou použiješ."

ticho.

větší ticho.

dlouhé ticho.

"Taky jsi se zamyslela nad možnou situací, kdy já bych mohla někomu říct ´no co tobě budu povídat´?"

"Hm."

"A taky jsi na nic nepřišla?"

"Hm. Máš to fakt těžký. Co sis dala k obědu?"

/dodatek: A. dvakrát odvezla rychlá s žlučníkovým záchvatem, než jí ten zpropadený orgán vzali. Takhle špatně mně nikdy nebylo./

" Smažený sýr. A je mi teď blbě jak psovi. No, co tobě budu vykládat."

Takový šikovný kluk

"Když já bych chtěl...." jak ta věta končí jsem se nikdy nedozvěděla. Ne, že bych tedy slyšela její začátek na vlastní uši, ale Maty to měl prostě vepsáno ve tváři. Seděl na podlaze uprostřed obýváku a chtěl. Přepnout jinou pohádku, napít, ne, čaje ne, svačinku, na záchod, to vlastně taky ne, stoupnout na bratra (překaženo rodičem), čokoládu, hrát na počítači..... mohla bych pokračovat. Až se svou těžkopádnou chůzí za doprovodu tatínka dostal k venkovním dveřím. To bylo ono! Já bych chtěl ven! Říkal jeho nadšený úsměv, když mlátil do kliky. Snažili jsme se mu vysvětlit, že na procházku se půjde až odpoledne. Marně. "Víš, Maty, nejdřív musí tatínek pověsit prádlo, maminka koupit brambory, pak uvaříme a sníme oběd a teprve potom se půjde ven." vysvětlovali jsme společnými silami zářícím očím, které už byly jednou nohou před domem. On prostě jde a to teď.

A pak mě to napadlo. Do krámu pro brambory. Vždyť je to jen pár kroků. Nakonec, je mu šest, co by to nezvládl? Nasoukala jsem syna do mikiny, nacpala do bot, popadla do jedné ruky tašku a peníze, do druhé dětskou dlaň a práskla za námi dveřmi. Vyrazila jsem s Matýskem na jeho historicky první bezkočárkový nákup.

Pak už to bylo jen krásné a dojemné a já byla absolutně šťastná a Matěj vysmátý jako sluníčko.

Zde seznam jeho úspěchů:

- sešel po schodech z paneláku

- vyšel po schodech k obchodu

- poprvé v životě prošel turniketem

- poprvé v životě dostal svůj soukrommý, osobní, barevný, nákupní vozík. A ujal se ho s tak zodpovědným výrazem ve tváři, až jsem se bála, že nejsem jako jeho doprovod adekvátně oháknutá. Chtělo to kravatu.

- odvezl svůj vlastní nákupní vozík s pytlíkem brambor k pokladně a vychovaně počkal, až matka zaplatí. Pořád se tvářil velmi důležitě.

- sešel schody od obchodu a vyšel schody k domu

- téměř (opravdu chybělo strašně malounko) odemkl. Vsadím se, že kdyby do toho klíče plácal dlaní ještě o minutku, deset, déle, povedlo by se mu to.

Takže příště už sám. Už ví jak.

Odpoledne jsme usadili a uložili naše syny do kočárků a šli si kolektivně vyvětrat šišky. Cestou jsme narazili na obchod, ve kterém (asi jako posledním na světě) mají náš oblíbený sirup. Bylo potřeba doplnit zásoby, dokud ho aspoň někde mají. Procházeli jsme turniketem a sledovali Matěje, jak si sám, bez toho, aby mu někdo z nás ukázal jak, dělá cestu záludnými bezpečnostními zařízeními. Náš chlapec, který by do rukou nevzal kus jídla ani kdyby hlady umíral, použil své malé prstíky naprosto správně a s jistotou. Čelist mi spadla až do výstřihu. Samozřejmě jsem, jako správná hysterická matka, neopomněla patřičně pochválit. Slyšel mě i nahluchlý hlídač parkoviště. A sekuriťák. Tedy, pardon, ochrana objektu. Usmál se, na chvíli zmizel a když se potom vynořil mezi regály, naklonil se ke kočárku a nasypal pod Matýska sadu sběratelských kartiček. Načež tak, jak tiše se objevil, nenápadně odšuměl mezi krabice se zbožím. Jaké potom bylo naše překvapení, když "Obrázky nejsou, nemáme, omlouvám se předem" švitořila na nás paní pokladní. Chtěla jsem ještě jenou poděkovat, ale najednou nebylo komu.

Takový krásný den. A takový šikovný kluk. My se tak máme.

PS. Nesmím zapomínat na našeho druhorozeného. Ten byl taky moc šikovný. Celou procházku prospal a doma si strašně málo (tedy téměř vůbec) pobryndal čisté tričko strouhanými jablky.

Když se se*e, tak se se*e

To je hvězdiček, co? A co teprve ta ošklivá slova za nimi! Jenže nadpis tohoto článku prostě nemůže být jiný. A zase je to o autech.

Umřel Arthur. To všichni dobře vědí. Jenže už jsem se nezmínila, že po pohřbu jsme dlouho netruchlili. A ejhle! Je tu Arthur II. Krásný, nádherný, véliký Ford mondeo kombi. Jak jinak. Ve výběru aut poněkud postrádáme fantazii, jak je vidět. Koupi jsem v podstatě zorganizovala já, J. našel inzerát. Udělal sice to nejdůležitější, ale nejméně náročné. Je to velmi dobrý šéf oddělení. Když došlo na lámání chleba a byla sjednána schůzka s prodávajícím, můj muž sebou bacil do křesla se slovy "Podívej se, miláčku, hleď: autům nerozumím, maximálně si vyměním olej a doliju kapalinu do ostřikovačů. Na kontrolu technického stavu potřebuješ profesionála. Jestli fungují a nefungují čudlíky, tlačítka, klimatizace, rádio a ostatní číčovinky v interiéru, na to jsi machr ty. Mně by v životě nenapadlo zkontrolovat takovou kravinu, jako držák na nápoje. Tak jeď a předveď své nejlepší kvality". Poprosila jsem kamarádku, zda by mi na pár hodin nezapůjčila svého geniálního manžela zběhlého v oboru a vyrazili jsme. Nebudu vás dlouho napínat, koupili jsme. Ale poněvadž nebyla možnost zkontrolovat staronovému autíčku bříško (pro normální lidi: zkouknout podvozek), ihned po příjezdu domů putoval Arthur II. do servisu.

Takže doma zůstal jen osiřelý Fišta. Nevím, jak se to auto domáklo, že má v opravně nového bráchu, ale toho mrazivého, zimně-jarního rána dospělo k rozhodnutí, že ho půjde navštívit. Téměř celá naše rodina (až na Šímu, ten prohlásil, že na chození ven je ještě velká zima a zůstal doma u pohádky) se v sedm ráno vybatolila do mrazu, nacpala se do Fišty a snažila se odjet z parkoviště. J. nastartoval, zařadil zpátečku, pustil spojku, načež auto řeklo Chrržžžzzzrgh a pak ještě třikrát. Couvalo, leč nadělalo u toho hluku jak lokomotiva na schodech. Místo, abychom poslechli, vydali jsme se na cestu. Zřítelnice oka mého se domnívala (mimochodem velice mylně), že "je ten křáp jen zmrzlej". Křáp to slyšel a po deseti metrech si kecnul na čumák. Slyšeli jsme jen vzduch unikající z pneumatiky.

"Tak tedy autobusem" pronesla jsem a vydala se pro kočárek. J. mezitím vyměňoval kolo za rezervu, aby byla fiesta alespoň odtažitelná. Když jsem se vrátila, auto stále ještě olizovalo beton na parkovišti. "Nemůžu to vyměnit" děl můj muž "praskla pružina a prorazila pneumatiku."

Hézký. Pomyslela jsem si. Arthur II. v servisu, Fišta v servisu, Matěj musí do školky, já a J. do práce, výplata v nedohlednu.

No, nějak bylo, nějak bude. Ale musím konstatovat, že vulgární verze rčení "Na pokáleného i sociální zařízení spadne", v naší rodině nabírá úplně nový rozměr.

Onoho temného, studeného rána.

Bylo šero. Svítalo. Všude bylo ticho, jen o podlahu pleskaly jeho bosé nohy. Z vedlejší místnosti se nesl ohlušující tikot hodin. Táhla ho nemilosrdně za sebou. Pokusil se křičet o pomoc, z hrdla se mu ozvalo jen tiché, šeptané, zoufalé "ne". Buď neslyšela, nebo si toho schválně nevšímala. Pevně svírala jeho zápěstí a energickým krokem pokračovala ke koupelně. Věděl, že je v pasti. Neunikne. Kostky byly vrženy a vlak následného se nemilosrdně řítil kupředu. Kalhoty od pyžama se mu svezly na půl žerdi. Pod patama cítil jejich měkké, flanelové teplo. Nenamáhal se je vytáhnout nahoru. Nemělo to cenu. Otevřela dveře koupelny, postrčila ho dovnitř s rázným syknutým běž! Chytil se volnou rukou veřejí, jakoby to byla jediná pevná věc ve vesmíru. Nepustí se. Nikdy. Bude mu tu ruku muset uřezat. Zasekl své tělo za zárubeň a odmítal se pohnout. Pomalu, ale silou medvěda odtrhla prsty od jeho záchranného kruhu pěkně jeden po druhém. Opět ho postrčila kupředu. Musel popoběhnout, herdu do zad nečekal a ztratil rovnováhu. Dva drobné rychlé kroky ho zachránily od pádu na tvář. A její ruka na zápěstí. Ta pevná, svírající, téměř ocelová čelist. Na ženu měla velmi pevný stisk. Hrudníkem narazil o umyvadlo. Nad hlavou mu poblikávala malá koupelnová žárovka v jejímž matném světle rozeznával vybavení místnosti. Opatrně zvedl zrak nahoru. Pustila jeho ruku a nad hlavou ucítil závan pohybu. Něco připravovala. Teď. Teď je ta poslední šance, kdy se ještě může zachránit. Ještě se dá utéct. Sebral v sobě poslední zbytky odvahy. Musí to zkusit. Do konce života by si vyčítal promarněnou šanci. Nemá co ztratit. Odrazil se od umyvadla a vší silou vrazil do těla za sebou. To se ani nepohnulo. Stála pevně, jako skála. Možná, že to čekala. Možná byla připravená. Neměl tušení, co se jí honí hlavou. Nejspíš tohle nedělala poprvé. Položil ruce na chladný porcelán. Svěsil hlavu. Vše je ztraceno. Cítil, jak se mu kolem krku utahuje smyčka z ručníku. Pokusil se učinit poslední zoufalý pokus a táhnul látku co nejdál od svého těla. Nebylo to k ničemu. Froté sevření se pevně drželo jeho hrdla. Teď to přijde. Už se nedá vzdorovat. Udělal vše, co mohl. Nic nezbylo. Rezignovaně otevřel ústa a pak....

....a pak jsem Matýskovi ty zuby opravdu vyčistila.

Domácí lékař tak trochu jinak

Mé děti nejsou nikdy nemocné. Opravdu Nikdy. Matýsek za šest let života prodělal neštovice a několik rýmiček, Šimonek je téměř chodící imunita na nožičkách. Ťuk ťuk ťuk. A tento fakt, že se neumím s dětskou nemocí vypořádat způsobuje, že při nejmenším náznaku choroby se mé nervy odeberou přímou cestou do kýblu a ze mně se stává hysterka. Co hysterka. Tomu, co prožívám já, když má některé dítě zvýšenou teplotu, se říká čirá, nefalšovaná panika.

Tak tomu bylo i minulý víkend. K obědu stvořil J. fantastické španělské kuře, které umí v naší rodině jen on a po kterém se můžeme všichni utlouct. Jen já nechávám na dně talíře hrobeček ze žampionů. A jak se ukázalo, měl by mě Matěj následovat. K obědu zbouchal plnou misku a ohlížel se po porci navíc. Večeři dal taky pěkně pokouřit a po obligátním večerníčku a koupelnovém souboji na téma kartáček a zubní pasta, se nechal odložit do postýlky. V pravidelných intervalech jsme ho chodili kontrolovat, abychom zjistili, že je přikrytý, není mu horko ani zima, nemá v pokojíčku zadýcháno a s postupujícím večerem přecházejícím do noci stále ještě nespí. Ani v osm, ani v devět, ani o půl desáté, což nás už trošičku vystrašilo, poněvadž takhle dlouho ležet v klidu v posteli ještě nedokázal. Vždycky se nejpozději dvacet minut po uložení houpe na lustru. Lehla jsem si tedy k tomu placatému tělíčku a ptala se co se děje. Tak nějak jsem ani neočekávala odpověď, byť se mi jí dostalo. Maty se posadil, zhluboka nadechl a říhl tak, že by se za to nestyděl dospělý chlap po půlce chlazené desítky. Ajaj.

Šla jsem za J., abych mu sdělila, že náš prvorozený sedí na svém loži, je zelený jak sedma, vypadá zbídačele a vůbec, je mu blbě. S takovou situací jsme se ještě nesetkali a tak jsme zasedli ke kulatému stolu abychom zhodnotili situaci a rozhodli o dalším postupu. Shodli jsme se na závěru, že příčinou všeho zla jsou ony zmiňované houby. Teď jak je dostat z Matýska. Postavit ho před toaletní mísu, namířit a říct "blinkej!" nám přišlo malounko nerealizovatlené. J. navrhoval prsty do krku, ale než bychom se my dva dohádali, čí prsty to budou, vyšlo by slunce. Až mě napadla spása nás přežírajících se žlučníkářů - jedlá soda.

"Co mu to udělá?" otázal se můj muž.

"No, buď se mu uklidní žaludek nebo se pobleje. Každopádně se mu uleví."

A jak pejsek s kočičkou řekli, tak udělali.

Namíchala jsem drink, posadila dítě na linoleum doprostřed obýváku tak, aby bylo vše důležité mimo dostřel a dala Máťovi napít. Otec mých dětí vše pozoroval z bezpečné vzdálenosti gauče. Nejdřív se situace tvářila, jako, že nám to projde. Dítě vypilo půl skleničky sody (až je mi hanba při vědomí, že tak důvěřivě učinil po mém pokynu "Matýsku, bříšková meducínka, pij") a minutu se nic nedělo. Načež zkřivil tvář, překvapeně na mě kouknul s nevyřčenou otázkou na rtu "I ty, Brute?!" a najednou byly houby všude.

Pak to začíná být malounko nechutné. Dítě jsme odnesli do vany, okoupali, uložili už spící do postele, podlahu umyli a poté, co i zřítelnice oka mého usoudila, že to ustojí a sama blinkat nebude, nalili jsme si panáka.

Jde o houby. Doslova. No a co, děcku bylo špatně. Ale pro mě to byla velká lekce, která mě naučila, že kolem nemocného dítěte nemusím tančit indiánskou prosbu za déšť, ani hledat číslo na sanitku. Že na to mám a umím se s tím porvat (pokud zrovna nemusím rovnat otevřenou zlomeninu nebo vyndávat zanícený apendix) za pomoci teploměru a živočišného uhlí. Tahle scéna tak nějak zmírnila můj dojem, že jsem ta nejhorší matka na světě.