Takový šikovný kluk

"Když já bych chtěl...." jak ta věta končí jsem se nikdy nedozvěděla. Ne, že bych tedy slyšela její začátek na vlastní uši, ale Maty to měl prostě vepsáno ve tváři. Seděl na podlaze uprostřed obýváku a chtěl. Přepnout jinou pohádku, napít, ne, čaje ne, svačinku, na záchod, to vlastně taky ne, stoupnout na bratra (překaženo rodičem), čokoládu, hrát na počítači..... mohla bych pokračovat. Až se svou těžkopádnou chůzí za doprovodu tatínka dostal k venkovním dveřím. To bylo ono! Já bych chtěl ven! Říkal jeho nadšený úsměv, když mlátil do kliky. Snažili jsme se mu vysvětlit, že na procházku se půjde až odpoledne. Marně. "Víš, Maty, nejdřív musí tatínek pověsit prádlo, maminka koupit brambory, pak uvaříme a sníme oběd a teprve potom se půjde ven." vysvětlovali jsme společnými silami zářícím očím, které už byly jednou nohou před domem. On prostě jde a to teď.

A pak mě to napadlo. Do krámu pro brambory. Vždyť je to jen pár kroků. Nakonec, je mu šest, co by to nezvládl? Nasoukala jsem syna do mikiny, nacpala do bot, popadla do jedné ruky tašku a peníze, do druhé dětskou dlaň a práskla za námi dveřmi. Vyrazila jsem s Matýskem na jeho historicky první bezkočárkový nákup.

Pak už to bylo jen krásné a dojemné a já byla absolutně šťastná a Matěj vysmátý jako sluníčko.

Zde seznam jeho úspěchů:

- sešel po schodech z paneláku

- vyšel po schodech k obchodu

- poprvé v životě prošel turniketem

- poprvé v životě dostal svůj soukrommý, osobní, barevný, nákupní vozík. A ujal se ho s tak zodpovědným výrazem ve tváři, až jsem se bála, že nejsem jako jeho doprovod adekvátně oháknutá. Chtělo to kravatu.

- odvezl svůj vlastní nákupní vozík s pytlíkem brambor k pokladně a vychovaně počkal, až matka zaplatí. Pořád se tvářil velmi důležitě.

- sešel schody od obchodu a vyšel schody k domu

- téměř (opravdu chybělo strašně malounko) odemkl. Vsadím se, že kdyby do toho klíče plácal dlaní ještě o minutku, deset, déle, povedlo by se mu to.

Takže příště už sám. Už ví jak.

Odpoledne jsme usadili a uložili naše syny do kočárků a šli si kolektivně vyvětrat šišky. Cestou jsme narazili na obchod, ve kterém (asi jako posledním na světě) mají náš oblíbený sirup. Bylo potřeba doplnit zásoby, dokud ho aspoň někde mají. Procházeli jsme turniketem a sledovali Matěje, jak si sám, bez toho, aby mu někdo z nás ukázal jak, dělá cestu záludnými bezpečnostními zařízeními. Náš chlapec, který by do rukou nevzal kus jídla ani kdyby hlady umíral, použil své malé prstíky naprosto správně a s jistotou. Čelist mi spadla až do výstřihu. Samozřejmě jsem, jako správná hysterická matka, neopomněla patřičně pochválit. Slyšel mě i nahluchlý hlídač parkoviště. A sekuriťák. Tedy, pardon, ochrana objektu. Usmál se, na chvíli zmizel a když se potom vynořil mezi regály, naklonil se ke kočárku a nasypal pod Matýska sadu sběratelských kartiček. Načež tak, jak tiše se objevil, nenápadně odšuměl mezi krabice se zbožím. Jaké potom bylo naše překvapení, když "Obrázky nejsou, nemáme, omlouvám se předem" švitořila na nás paní pokladní. Chtěla jsem ještě jenou poděkovat, ale najednou nebylo komu.

Takový krásný den. A takový šikovný kluk. My se tak máme.

PS. Nesmím zapomínat na našeho druhorozeného. Ten byl taky moc šikovný. Celou procházku prospal a doma si strašně málo (tedy téměř vůbec) pobryndal čisté tričko strouhanými jablky.