Návštěvy, oslavy a jiné katastrofy

Co se týče návštěv ať krátko- či dlouhodobých, jsem introvert. Vysloveně to tiché děvčátko, co sedává v koutě a čeká, až ho někdo osloví. Než se otrkám. Což trvá, bratru od dvou hodin, po dva měsíce. Ale ani potom se ten ďábel uvnitř mého těla neprojevuje naplno. Opakuje-li se setkání, mé hrany se obrušují, ústa zavírám při konverzaci čím dál tím méně, až je nakonec nezavřu vůbec, ale jinak platí ta vcelku vychovaná (ještě relativně) mladá dáma, sedící způsobně na gauči, která ví k čemu je příbor a že na otázku "dáš si ještě?" se odpovídá "ano, prosím" i kdyby vám nabízeli plněné žížaly.

Až do tohoto víkendu.

Začalo to moc pěkně. V pátek jsme přijeli k babičce, poseděli a popovídali si, abychom v sobotu vyrazili na návštěvu k dědečkovi, který měl oslavu narozenin. Kulatin. Kterých, to nebudu prozrazovat, nebuďme impertinentní, bylo to kousek přes třicet a něco pod sto. Sešli jsme se v hojném počtu, abychom pogratulovali, předali dary, pojedli, popili, zkrátka, dobře se poměli. Potud dobrý. V podvečer jsme s J. rozhodli, že jak by řekl básník "bylo to krásné a bylo toho dost" a rozhodli se zamířit ke tchýni, otravovat svou přítomností zase někoho jiného. Než jsem stihla posbírat bundy, pitíčka, chrastítka, děti a jiné, začal J. ládovat Matýska dortem. Prý na požádání. Ovšem toho odpoledne už potřetí. Ten nápad se mi moc nelíbil, ale dítko ochotně otvíralo pusu, tak jsem se nechala ukonejšit naprosto mylným dojmem, že je vše v pořádku. Načež náš chlapeček říhl a pět vteřin nato vrátil celý obsah svého žaludku zpátky hostitelům. Místo, abych se v klidu omluvila, v klidu nechala syna doblinkat a v klidu dala věci do pořádku, začala jsem zdravě a nefalšovaně panikařit. Popadla jsem Matěje (kterému se evidentně dost ulevilo a po tváři se mu rozlil spokojený úsměv, jenž zmizel hned poté, co mu došlo, co má matka v plánu) a posadila ho do vany. Na chudáka J. jsem vykřikovala zmatené instrukce, jak si má vyžádat hadr a tepovač a zachránit sedačku. Strhala jsem z Máťulky oblečení a jala se ho sprchovat. Zvyk je železná košile a jako doma, pro manipulaci s dítětem jsem sprchu odložila přes kohoutek. Sprchující sprchu. Stříkající vodu objemem kubík za vteřinu. Samozřejmě na podlahu. Na poličku, do koše s prádlem, do kočičího záchůdku. Máte ponětí, co se stane s kočkolitem, když na něj nalejete deset litrů vody? Já už to vím. Nic pěkného. Když byla zkáza v plném proudu, přerušila mé běsnění paní domu a ukázala mi tu spoušť. Nechala jsem ve vaně klepající se dítko, popadla hadr a snažila se utřít podlahu. Prostě vítr bedně a slon v porcelánu jsou vedle mě naprosto klidné fyzikální jevy.

Následoval druhý pokus o odchod z domu. Na Máťu jsme si vypůjčili oblečení, opět jsem posbírala bundy, pitíčka, chrastítka, mimino, které bez dozoru stihlo poslintat půlku (samozřejmě také vypůjčené) dětské deky, ach jo, a jako cukrář z krámu, mumlajíce slova omluv, vyběhla jsem na ulici. J. v těsném závěsu. Doma nebylo o moc lépe. Pět vteřin poté, co jsem babičce pochválila konferenční stolek, že je i po letech (na rozdíl od toho našeho, máme stejný typ) jako nový a ona mi vysvětlila, že je to tím, že o něj náležitě pečuje, kupříkladu i tak, že na něj nikdy nepokládá nic mokrého, koplo mimino nohou tak mocně, že rozlilo plnou sklenici vody kam jinam, než na stůl. Neviním Šimonka, to bych si nedovolila, chyba byla v dospělé osobě, která ho držela na klíně tak blbě, že dosáhl na sklenici. Nějak ani nemám chuť se k tomu naplno přiznat. Má devastace příbuzenstva zřítelnice oka mého totiž ještě neskončila.

Druhý den byla příprava oběda na mně. Pro tři dospělé, Matýska a lásku mého života. Záměrně jej uvádím zvlášť, poněvadž zapékané brambory jsou jeho oblíbené a ať je pekáč jakkoli hluboký, dlouhý nebo široký, J. je většinou schopen do poloviny ho vyjíst. Takže jsem pekla horu zapékaných brambor. Ta než se dá péct, musí se uvařit. Zdálo by se, žádný problém. Brambory ve slupce dají se do hrnce, tento se naplní vodou, v případě potřeby zakryje poklicí a položí na sporák. To bych to, ovšem, nesměla dělat já. Voda se vařila a já chodila kuchyní a říkala si, že tady něco trošku smrdí. Ne, tady něco fakt smrdí. Tady se něco pálí! Ale ať mé slepé oko koukalo jak chtělo, dřevěné prkýnko opřené o stěnu hned za plynovým hořákem pod hrncem s bramborami nevidělo. To až babička, navrátivší se z obchodu zakročila.

To byla naštěstí neděle, den odjezdu. Neumím si představit, kam až bych byla schopná v devastaci svého okolí dojít. Teď už jen rozejít se s J. a zřeknout se dětí, aby se za mě nemuseli stydět.

Ale aby to nebylo jenom strašný, jako malou náplast jsem dostala jeden malý, nenápadný, úplně nový zub v téměř prázdné dětské dásni. Takové malé "neboj, mami, to bude dobrý". A to se taky počítá.